2.den. Podširákový přechod druhé části Krušných hor.
Nedělní ráno počíná větráním spacáků a přípravou snídaně. Poté balíme a suneme se dál. Cesta v pohodě ubíhá mezi pastvinami se solitéry a lesíky. Rudolice v Horách bychom normálně prošli, ale… Bokem u cesty stojící roztomilá hospůdka U Duchoslavů se nám líbí. Tudíž zastavujeme a fotíme její květinovou výzdobu a zajímavé vtipné poutače na druhé straně cesty. Z verandy se vysune hlava a zve nás do nitra. Snažíme se vymlouvat, že je teprve dopoledne, dlouhá cesta před námi, že před obědem pivo nepijeme. Kroutíme se, jak to jde. Ovšem výřečná hlava stále mele. Nakonec, znáte to. „Kdo mine hospodu v kroku, v koleni vymkne si nohu.“ Tak pro jistotu a kvůli našemu zdraví přece jen podléháme a dáváme jedno. A rychle dál. Rudolice leží na mírně se svažující planině ve výšce 820 m n. m. nedaleko Hory Svaté Kateřiny. Původní dřevorubecké osadě odpovídá charakter jejího vyrubaného okolí. Před válkou měly 270 německých obyvatel, v r.1950 už jen 29 českých (z toho asi 29 estébáků).
Kus za Rudolicemi se noříme do lesa. U odbočky k Rudolickému rybníku neodbočujeme, nýbrž držíme se už od Lesné stále modré TZ, která nás povede po většinu dne. Cesta se stále velmi mírně svažuje dlouhé kilometry. Šlape se pohodlně. Dnes žádné nadměrné změny výšky nehrozí. Na rozcestí Telčský potok na chvíli shodíme zátěž z beder a posvačíme. Po ní okoštujeme vodu ze studánky za Volárnou. Docela dobrá a vychlazená. Jinak doma běžně vodu nepiju. Neobsahuje žádné tělu potřebné látky, jako třeba vitamíny řady B, sacharidy potřebné při nošení batohu, flavonoidy ze sladu a chmelu s antioxidačním účinkem, draslík, sodík, vápník, fosfor, hořčík a křemík s vhodnou vyvážeností iontů v tak příznivém poměru jako např. jiné nejmenované nápoje. Zkrátka voda není tak vyrovnaný roztok v rovnováze s osmotickým tlakem krve a podporou krevního oběhu, s pozitivním vlivem snížení rizika srdečních příhod a působením proti vysokému tlaku jako pivo. Bohužel se však ve volné přírodě běžně nevyskytuje.
To jsem od studánky trochu odběhl, zatímco stále kráčíme dlouhým Telčským údolím. Na pravé straně, nad úbočím údolí vykoukla nad stromy skupinka ojedinělých skal. Míjíme bývalou Gabrielinu huť se zbytkem jediného kousku zdi. Jak si tak cestou povídáme, došla mně jedna komunikační nit. Proto si naštěstí včas všímám, že cesta se točí o 90° Doprava a potok teče jinak. Vracíme se asi 300 metrů zpátky, kde nenápadně odbočuje neznačená cesta. Podle mapy by to měla být zelená. Lstiví značkaři ji tu vynechali a ušetřenou barvou si natřeli doma plot. A někdo tu také zakázal na rozcestí umístit rozcestník. Na nás si však nepřijdou. Úklady jsme odhalili a zpočátku v nejistotě jdeme pro změnu proti proudu potoka. Teprve až asi po kilometru se skromně objeví zelená značka. A to ještě viditelná jen z protisměru od Kaleku. Holt někdo si nepřeje, aby tudy neznámí chodili tímto směrem. Naopak, od Kaleku postupně potkáváme pár dvojic trempů, z nichž někteří si nesou hudební nářadí. Dáváme řeč. Je neděle a jdou hrát do Brandova.
Mezitím se mi začíná voda mstít za rouhavá slova a shora nás začíná smáčet. Postupně přibývá, musíme nasadit ponča. I tady podle Načetínského potoka se občas vynoří pěkná skála. A vůbec nevadí, že padá mokro. Naopak jí to přidá na kráse. Cesta se kroutí podle potoka a o kus dál pasoucí se koně už naznačují blízkost civilizace. Buď budou němečtí z ojedinělých stavení na druhé straně hranice, nebo z Kaleku. Ještě chvíli a už jsme na jeho okraji. Zastavujeme u malého silničního přechodu do Německa. Před ním je naproti přístřešku kamenný mostek. Nahoře nad námi už došla voda a cudně to na okamžik využilo sluníčko. Rozkládáme na bočních zídkách mostu mokrá ponča na usušení. Přitom se bavíme, jak u nás téměř zastavují Němci vracející se domů. Inu, naše maskáčové oblečení v nich vzbuzují domnění, že se jedná o zvláštní protimuslimskou hlídku.
Ponča se na mostě mohou chvíli sušit a jdeme si sednout do přístřešku dát dát svačinku. Pavel to využívá k naplnění cestovních kalíšků jeho moravskou slivovičkou na zahřátí. Ale jen jednu rundu. Do jedné nohy. Hm. Nevím, nevím, co to s námi udělá. Budeme kulhat. Kdo nebude, tomu se dostala do nohy třetí. Před námi vedle jsou zchátralé objekty bývalé pohraniční roty. Zdá se, že některé části střechy hlavní budovy jsou ještě nepropustné. Zkoumáme tedy případnou možnost přenocování. Všude plno rumu (ne tuzemského, nýbrž rumiště) a stopy po narkomanech. Tím tuto možnost, jako azyl před deštěm, vylučujeme.
V Kaleku máme také vytipovanou hospodu, coby dodavatele tekutin. Voda už dochází a na studánky po cestě se moc spoléhat nelze. Moc jich není. Odbočujeme tedy asi 130m z trasy do hospody U Sovy. Nad okny visí bicykl z první republiky. U venkovního posezení klábosí dvě místní ženy u jednoho piva. U druhého stolu shazujeme batohy a vstupujeme do šenku. Po menší chvíli se objevuje hostinský. Načepuje nám pivo a dovolí za to naplnit naše prázdné PETky pitnou vodou. Děláme rozvahu. Blíží se večer, podle dlouhodobé předpovědi by tady po západu slunce mělo spadnout každou hodinu asi 6mm srážek. Nebe na to moc nevypadá, míříme tedy k nejbližšímu lesíku nad Kalkem. Kamarádi opovrhují nekomfortním přístřeškem pod lesem a jsou pro pohodlnější přespání přímo v lese. Lezeme až na rovnější vrcholek kopce, kde se nejdříve najíme a pak rozbíjíme tábor. Přes stromy není na oblohu vidět. Ovšem, jen co roztáhneme spacáky do trávy, začínají padat kapky. Vyhlašujeme poplach. Narychlo dáváme věci dohromady, abychom mohli zpátky co nejrychleji do onoho přístřešku. Běžíme o závod, vlastně o vodu. Voda nahoře to dobře vidí a tak s námi závodí. Přidává na kapkách tak rychle, že se nouzově zastavujeme u bližšího ze dvou přístřešků na kraji lesa.
Ten je otevřený ze všech stran, a polovina mokrých lavic a stolu tomu odpovídá. Už neprší, ale děsně lije. Navíc se přidává silný vítr. Střecha nad námi je nanic, voda se větrem točí a mokneme ze všech stran. V jednom okamžiku využíváme pár vteřin, co se živly nadechují a přebíháme do druhého přístřešku poblíž se střechou a aspoň jednou svislou stěnou. Ono je to skoro jedno, stejně už jsme mokří naskrz. V jednostěnném přístřešku, sice dobře situovaném v kopci a s pěkným výhledem, ale nasměrovaném bohužel na návětrnou stranu, to není o nic lepší. Z ponč a celty se kamarádi provizorně snaží trochu pokrýt aspoň jednu boční stranu. Všichni lezeme mokří do suchých spacáků s tím, že dle zkušeností teplo lidského těla přes noc oblečení vysuší. Tentokrát to neplatí. Vichr zesílil ve vichřici a divoce cloumá s celtami. Větrné víry honí vodu kolem dokola. Déšť je všude kolem nás a voda se dostává úplně všude. Mám obavy, že úplně všude. Hlavně, aby se nedostala do žaludku. To bych nerad. Ležíme v dokonalém Priessnitzově zábalu. Studená voda pěkně přiléhá na těla. Určitě nám to hodně chorých závidí. Zdarma takové lázně! Spát se nedá. Při děsném rachotu plápolajících celt ve vichřici a skučení větru si představuji, že jsem na malém škuneru za tropické bouře pod jeho plachtovím. Ležím a koukám na strop, kde chybí jedno prkénko přímo nade mnou a mezerou na mně crčí voda. S tím se nedá už nic dělat. Pokouším se usnout.