2.etapa "Posázavské stezky" z Kamenného Přívozu do Týnce nad Sázavou

Posázavskou stezkou z Kamenného Přívozu do Týnce nad Vltavou – 2.etapa.

Tedy jestli to byla skutečná Posázavská stezka to tedy nevím,protože okolo Sázavy jsme šly jen pak ze Zbořeného Kostelce od hradu po silnici do Týnce nad Vltavou.To jsme tedy šly vedle Sázavy, to je pravda, ale to byl jen kousek,ale z Kamenného Přívozu jsme se doslova trmácely hore,dole,lesy,kopci ke Zbořenému Kostelci, ale podle dcery,se kterou jsem šla a podle mapy po červené značce to prý tak mělo být.

No ať je to tak nebo tak,zkrátka jsme se vydaly spolu na II.etapu, tu první jsme šly také z Kamenného Přívozu okolo Žampachu a zpátky jsme se točily na Pikovice a Petrov,to byla nádhera,to jsme šly sice kus lesem a po Sázavě ani památky,ale pak jsme k ní sešly a šly okolo Sázavy,skály podél řeky a na vrcholku chatky jak orlí hnízda…něco nádherného a šly přes Pikovice až do Chlomku.

Teď jsme zkrátka šly zase dál a jinak.Vyšly jsme z Petrova od Sázavy a šly na vlak v Chlomku-Petrově, který nás zavezl do Kamenného Přívozu, trochu jsme tam bloudily,nebylo tam dobré značkování a jeden chatař nás navedl na jinou turistickou trasu ale ta byla k Vlčímu dolu a tam my nechtěly a tak jsme se kousek musely vracet. Šly jsme pak okolo pasoucích se koní v ohradě,jeden k nám dokonce zamířil, možná si myslel že mu dáme nějaký mlsek,ale my jsme s ním jen prohodily slovo…. a pokračovaly jsme dál. Šly jsme kus cesty lesem a vyšly na silnici v Prosečnici,kde byla na rohu restaurace-penzion s názvem Club Démon, která nabízela reklamní tabulí všechna možná menu,ale my jsme hladové nebyly a pití jsme měly sebou a tak jsme pokračovaly dál směrem k Dolním požárům a k Zbořenému Kostelci. Šly jsme kousek po silnici,ale pak nás vedla červená značka do lesa a stoupaly jsme do dost prudkého kopce mezi balvanama různě roztroušenýma vedle chaty a dál pořád vzhůru a vzhůru…Stoupání bylo nekonečné,navíc horko,ze mě pot jen crčel a tak jsem musela odpočívat. Myslela jsem si jestli nejdeme špatně,ale červenou značku jsme si hlídaly a tak jsem dala na dceru,že je to v pořádku a pokračovaly jsme dál.

Když jsme vyšly na vrchol,bylo vidět trochu do krajiny,tak jsme si chvíli odpočinuly,uhasily žízeň a pokračovaly dál.

Naším dalším cílem byl lovecký zámeček, k tomu jsme došly,ale moc z něj neviděly,neboť okolo prkenného plotu,kterým byl ohrazen byly stromy,takže jen průzorem u branky jsme viděly z něj jen kousek. Asi to bylo soukromé sídlo.

Potkaly jsme se tam s turisty,které nás zase míjely z opačného směru a tak nás vyfotily.

Dál jsme již šly krásnou úzkou asfaltkou,lemovanou vzrostlými stromy,slunce prozařovalo jejich listí a tak to byla pastva pro oči,nádherná zeleň a na každém stromu a keři jiná. Vonělo to tu pořezaným dřevem a silnice se svažovala,takže se nám šlo krásně,jen jsem čekala,kdy zase budeme stoupat vzhůru…….Cestou jsme viděly dvě velká mraveniště, to byl ale cvrkot a píle těch malých mravenečků jak se hemžily…kdyby to tak šlo pořádně zvětšit pro oko, ráda bych viděla jejich organizaci práce, jak se tak pohybovaly sem a tam……možná bychom si my lidi z nich měli vzít příklad.

Šly jsme okolo jezírka,bylo tu pár leknínů,ale nekvetl žádný. Taky jsme viděly kamennou nestvůru,jak ji někdo přikrášlil – pravděpodobně to měl být asi velký had…

Tady se nám šlo krásně,to se to šlapalo,to bylo jiné než se hrabat do strmého a nekonečně dlouhého kopce. No a za chvíli jsme vyšly na silnici,kde se před námi na louce rozprostíral velký statek.A na silnici se nám zjevil ukazatel že máme 1,5 km ke hradu Zbořený Kostelec. Dcera mě utěšovala,že to už nebude do kopce,protože je hrad nad řekou Sázavou,ale já ji nevěřila a taky jsem měla pravdu. Sice nad Sázavou byl , ale k řece vykukovala jen věž hradu a ostatní zbytky hradu byly o kus dál a na tu věž jsme se z hradu ani nedostaly a k hradu jsme si musely proklestit do kopce druhou stranou cestu. Bylo to dost kruté,tedy aspoň pro mě,která nesnáším horko a měla jsem toho taky už dost.A jednu chvíli jsem to chtěla vzdát a řekla jsem dceři,ať jde sama nahoru,že na ni dole počkám. Jenže by mě to pak mrzelo,že jsem na něj nevylezla a taky štvalo a měla bych na sebe zlost že jsem se nemohla přemoci.

Ale co tu bylo pro naše žízní zmořená těla – bufet, stoly a pár lavic a PIVO!!!! A tak jsme nemeškaly a šly si každá dát jeden pěnivý mok. To byla lahoda! Krásně jsme si zvlažily krčky a pokračovaly k hradu.

Na hrad nevedla žádná slušná cesta,ale jak říkám já …cesta pro horolezce a ani tu nebylo pořádné značení kudy se jde ke hradu.Místní turisti by to určitě měli napravit…

Vzhledem k tomu,že jsme už měly za sebou jednu takovou podobnou cestu, tak tahle bylo ještě o něco horší,ale kratší, nakonec jsem se nepoddala a zvládla to taky, i když někdy místy jsem se musela přidržovat,abych vůbec vylezla.S námi tam šly zároveň mladí manželé dokonce s kočárkem a se dvěma velkými psy. Ale ten tatínek kočárek táhl na etapy,maminka podržela dítě,on kočárek pak nakonec rozmontoval a postupně jej přetáhl přes původní hradní příkop a ještě pak dál do útrob hradu…..vskutku výtečný čin od něho! Ale byli mladí a zřejmě taky fandili starým ruinám jako my s dcerou.

No,co bych psala dál.Byl tu k vidění ještě původní most,ale jen postranní opěrné zdi přes hradní příkop, dál zas pokračovala cesta dost divoce,ale nakonec jsme došly cíle.A rozkoukávaly se po krajině. Zas za Sázavou jsme viděly další statek, spolu s vesnicí téhož jména jako hrad.

A něco o hradu.Hrad stojí na kamenitém ostrohu v přírodní rezervaci nad ústím Kamenického potoka do Sázavy. Hrad patřil kdysi Valdekům a to asi v r.1342. Pak jej vlastnil od r.1450 loupežný rytíř pravděpod. Kuneš Rozkoš – zvláštní to jméno,že? Ten byl zas odpůrcem Jiřího z Poděbrad. Hrad byl dokonce i původně královským majetkem. Vystřídalo se tu mnoho pánů. V r.1467 byl hrad znovu obležen královským vojskem a ve druhé polovině toho samého roku byl dobyt a rozbořen. K jeho opravě již nedošlo. Je to mohutná zřícenina která má zbytek brány, je tu obdélníková budova, nad srázem je vysoká zeď a tři mohutné pilíře. Na skále ční zbytek okrouhlé věže. Přístup ke hradu není zrovna dobrý,je docela krkolomný a je nutno si dávat pozor.

Tak jsme si všechno prohlédly, pokoukaly po okolí a pomalu sešly dolů k bufíku a daly si ještě na cestu do Týnce nad Sázavou jedno malé orosené…..a vydaly se Podél Sázavy po silnici, kde metelilo jedno auto za druhým,což nemám ráda,ale byla to nejkratší cesta do Týnce,kam jsme chtěly na vlak.

Došly jsme na nádraží a co jsme neviděly proti sobě, věž dalšího hradu v Týnci nad Sázavou se krásně rozprostírala před námi.Ale to už bylo pozdě na návštěvu tohoto hradu,jednak bylo 18 hodin, to už je hrad zavřený,takže bylo zbytečné o tom uvažovat a my jsme toho měly za dnešek také už dost. Celkem jsme ušly 18 km. Tak nás čeká zase návštěva tohoto hradu na další etapě „ Posázavskou stezkou“.