2010 Víkendová Severní Morava I

Dostali jsme o prázdninách na starosti vnoučka. Musel jsem tedy jak pro nás, tak hlavně pro něj naplánovat několikadenní výlet. Splním tedy některé své dluhy nenavštívených míst a postarám se i o ostatní. Hlavní bylo vyvenčit a zabavit vnuka, přitom uvidět i něco, kde jsme ještě nebyli - hrad Hukvaldy, úzkokolejka, některé minipivovary a také další místa, kde už jsme třeba byli, ale líbila se nám. Zejména kvůli mobilitě a vnoučkovi přišlo vhod obytné auto.

Nejdřív jsme zamířili do Štramberku s jeho uličkami a Trúbou. Vnukovi se věž líbila. Dostal ne za ucho, ale ucho perníkové, po tatarech, aby si to pamatoval. My s manželkou jsme ochutnali kvalitu výborného Štramberského piva vařeného zde v Městském pivovaru na náměstí i pro léčivé koupele. Vnukovi dostal nealko a pak jsem mu ukázal varný a rmutovací kotel, kdyby náhodou, až bude velký, chtěl pivo vařit. Na náměstí bylo hodně živo, město je hojně navštěvováno turisty. Zamířili jsme odpařit pivo procházkou uličkami na druhý konec města, kde se nachází zvláštní Botanická zahrada a arboretum. Moc pěkně a zajímavě udělané. Vnukovi se tam také líbilo, jen jsme museli dát pozor, aby nám nespadl do před deseti lety objevené a nyní zkoumané jeskyně. Sice je ohrazená a zadělaná, ale šprček je dosti živý. Zahradu-arboretum doporučuji k návštěvě. V té jsem byl poprvé. Zpáteční cestou jsme zvolili jinou trasu, po modré TZ přes kopec a rovnou směrem k Trúbě. Shora byl pěkný výhled na město. Po vydatné procházce už nezbyla po pivě ani stopa a tudíž se dalo pokračovat směrem na Hukvaldy. Tam jsme vzali s vnukem strmý hradní vrch útokem. Krásně bez protestů šlapal vzhůru. Tak, že jsem ho vyzkoušel ještě strmějším stoupáním po vyšlapané zkratce kolmo vzhůru po spádnici. Normálně to nedělám, ale tady to bylo vyšlapanější než hlavní cesta. Ani nemukl. Sem tam musel na všechny čtyři, ale hrnul to nahoru. Kdybych byl sám, možná by mi to trvalo trochu déle. Hnal mně nahoru. Hrad se líbil, až na to, že už vyhrožovali zavřením, honem, honem a vypadněte. Holt už byla pokročilejší doba. Pro nocování jsem měl vybrané místo u … hádejte. Kousek dál u minipivovaru Hukvaldy v Dolním Sklenově. Auto se zaparkovalo na pěkném místě kousek za rohem a hup na zahrádku minipivovarské hospůdky. My s manželkou jsme ochutnali jejich výrobek a kluk s místními dětmi se bavili u houpaček. Pak ještě přijeli tři kovbojové na koních. Koně přivázali a šli si dát jedno. To bylo taky něco pro kluky. Zdejší pivo mělo velmi zajímavou chuť. Nemohl jsem přijít na to, čím to je. Tak jsem si dal další a pořád jsem přemítal. Ještě něco mimo sladu a chmelu? Jiný slad či jiné ležení? Tak šup další. Nepřišel jsem na nic. Určitě nebylo špatné, ale jiné. No nic. Byla konečná, tak večeře a zalehnout.

Sobota měla být pro Tobíka zlatým hřebem víkendu. Jednalo se o jízdu parní úzkokolejkou z Třemešné do Osoblahy. Na nádražíčku mraky lidí. Skoro jsem čekal, že bude rvačka, vypadalo to, že se všichni do vláčku nevejdou a zvítězí hrubá síla. Nic takového. Bafající mašinka přisupěla, i když trochu opožděně, chvíli šíbovala s vagony, ale startovní okamžik proběhl dobře organizován. Sice byl vláček plný, ale všichni spokojeni. Nejvíce natěšené děti. Asi v polovině 20 kilometrové tratě měl vláček přestávku. Čekal zde na protisměr a přitom si děti mohly vlézt do lokomotivy, na leccos si sáhnout. I zataháním za táhlo zahoukat. To se jim líbilo nejvíce. To bylo něco pro vnuka. Běhal sem a tam, prolézal vagony, sem tam zahoukal. Dospělí měli rauchpauzu, nebo si také prohlíželi historické vagony. Určitě uhádnete, který z vagonů mně nejvíce zaujal. Bohužel jsem si ho všiml až při zpáteční přestávce, a to už bylo pozdě. Vláček měl krásný pivní vagon! Viz foto v galerii. V Osoblaze byla asi hodinová přestávka. Nádraží leží něco přes kilometr od centra, tak jsme se pomalu courali směrem k němu. Bokem cesty leží slušné koupaliště. Vzhledem k tomu, že v se Osoblaze nenachází žádné zajímavosti, ani jsme do centra nedošli a chvíli se Tobík čvachtal pod mostem ve stejnojmenné říčce. Z Třemošné jsme popojeli do Krnova, kde jsme vyšplhali ke krásnému poutnímu kostelu Panny Marie Sedmibolestné s poutním areálem. Odtud je to kousek k pěkné kruhové kamenné rozhledně Vysoké 29 m. Po hřebenu a zelené TZ se dá dojít ke zřícenině hradu Šelenburk. Ten nás malinko zklamal. Přístup nebyl ideální a kopřivy byly vyšší než náš vnuk. Ale nějaké zdi z hradu přece jen zbyly a také částečný výhled. Kousek zpátky pod hřebenem je pěkná restaurace s penzionem a zahradním posezením Šelenburk, kde jsme se občerstvili. Tím pro dnešek náš turistický program skončil a odsud následovala napínavá cesta do minipivovaru Leskovec v bývalých kasárnách ukrytých v lesích v okolí Březové u Vítkova. Navíc se už šeřilo a projížděli jsme opuštěnou krajinou. Silnice se úžila, provoz na ní téměř zmizel. Vypadalo to, jakoby brzy měla v těch lesích skončit obyčejnou lesní cestou. Manželka kladla skeptické otázky, kam to vlastně mířím. Moje stereotypní odpovědi typu ´věř mně a mé spolupráci s panem Googlem´ ji nikterak neuspokojovaly. I ve mně se menšila dušička. S tím, jak na navigaci ubývaly kilometry ukazující vzdálenost do cíle, mi rovněž ubývala jistota. Souřadnice jsem si totiž vyhledal sám v Googlu. Není problém se v souřadnicích při nastavení, či opisování o chloupek zmýlit. I takový malý kousek v šeru lesa a silničkách bez jakýchkoli informačních bodů, kdy cíl navíc není osada, ale údajně stará kasárna ukrytá v maskovací zeleni lesa, nás může snadno nechat minout o pár desítek metrů. Na navigaci zbývalo asi 100 m, když se vlevo ukázala lesní cesta a navigace tam ukázala. Výborně. Povedlo se. Po 50 metrech se vpravo objevila otevřená brána. Kousek za ní, mezi dvěma budovami vlevo a vpravo na malém plácku, parkovala dvě osobní auta. Napravo se svítilo a dal se přečíst nápis Minipivovar Slezan. Sláva, jsme u cíle. Odstavil jsem auto za roh a spěchal do hospody. Byli v ní jen tři hosté a asi majitel. Po zjištění co mají uvařeno a že budou brzy zavírat, jsem rychle odběhl do auta, kde jsme všichni bleskurychle spolykali jednoduchou večeři a odkvačili zpět i s Tobíkem. Toho to bavilo. Nikdy se žádného takového výletu neúčastnil a vše pro něj bylo dobrodružství. Hospoda-minipivovar měla otevírací dobu podle hostů. Dva z hostů odešli, tak jsme si rychle dali světlý ležák, velmi pitelný. Tmavé mu zrovna došlo, tak se ještě dal ochutnat medový speciál. Když ho natočil, lokálem se rozvinula vůně, jako v úlu. Medové pivo chutnalo, ale vůně byla na mně až moc silná. Po dopití si už majitel balil fidlátka, když najednou přijela nová dvě auta. Jeden návštěvník přijel s klukem snad o rok starším jako náš. Tito návštěvníci trochu prodloužili otevírací dobu a vnouček si měl s kým hrát. Tím jsme se nedostali do postelí zbytečně brzy. Ještě jsem se zeptal majitele, jestli můžeme tady v areálu přespat. Souhlasil, ukázal, kam schová klíč od brány, kam máme schovat prázdné sklenice, natočil nám piva, zaplatili jsme, zavřel hospodu a šel domů. Seděli jsme venku, bylo krásně teplo. Strávili jsme nádherný večer, hvězdy svítily jako o závod, všude okolo tma a naprosté ticho. A spali jsme jako v bavlnce. Takové úplné ticho je už na málo místech.

Ráno jsme se vstáváním nespěchali, v poklidu se posnídalo. Po jídle jsem se šel podívat k bráně. Byla otevřená, protože brzy ráno přišli nějací dělníci pracovat do vzdálenější haly, kde fungoval nějaký podnik. Rozloučili jsme se s pěkným místem v hlubokých lesích a vyrazili pomalu na jih, přibližovat se k domovu. Přes Odry a Hranice do Lipníku nad Bečvou, pochlubit se vnukem sestřenici bydlící poblíž. V Lipníku jsem nemohl minout nově otevřený minipivovar a neochutnat jaké vaří pivo. Musím sládka pochválit. Rozhodně se nedá srovnávat s vodnatými sériovými výrobky průmyslových pivovarů. Lipník má pěkné historické náměstí s podloubím a renesanční Radnicí. Interesantní je mohutná zvonice vedle kostela sv. Jakuba. Prohlédli jsme si i zámecký park s jedním velmi starým rozsochatým stromem a prošli se podél zbytků městských hradeb s baštami. Celá vnitřní historická část je městskou památkovou rezervací. Překvapivé je nábřeží uvnitř města, přestože řeka teče skoro kilometr od centra. Není to ledajaké nábřeží. Když vám řeknu, že nese jméno našeho největšího vynálezce Járy Cimrmana, tak jistě odpustíte, že neleží u vody, ale má na stěnách domů moře namalováno. Po důkladném vyvětrání piva v uličkách Lipníku jsme ještě zašli k řece Bečvě. Zavzpomínal jsem zde na okamžiky prožité při dětských prázdninových pobytech u příbuzných. Po návštěvě sestřenice, nezbytné kávě, různých dobrotách, výměně informací, pomazlení psa Setiho a rozloučení, zbylo jen 110 km a byli jsme doma. Vnuk plný dojmů spokojen, já spokojen, manželka také spokojena, ale ne tolik. Asi proto, že se jí nechtělo na Hukvaldy a šli jsme sami s Tobíkem.

Ostatní informace:

Botanická zahrada a Arboretum Štramberk, vstupné dobrovolné

Jízdné úzkokolejkou 160,-Kč/os/zpáteční, délka jedné cesty něco přes hodinu

Rozhledna Cvilín 20,-/dospělý