3. Online: Pětidenní přechod bolivijských Kordiler
Místo abychom leželi na pláži pod palmami a chytali bronz, několik nocí se třeseme zimou ve stanu, přestože jsme navlečeni jako pumpy. Mezi vesnicemi Curva a Pelechuco již dlouhou dobu chodí místní obyvatelé s karavanami mul nebo lam pro doplnění zásob z města. Trasa cesty se odjakživa přenášela z generace na generaci. Před několika lety však místní odbor pro cestovní ruch tuto stezičku honosně nazval Trak Curva - Pelechuco. Větší část se nachazí v chráněné oblasti Kordiler Apolobamba a dnes tudy proudí i skupiny turistů. Turistická mapa s přesným popisem pro tuto oblast zatím neexistuje, a tak nezbývá než si pronajmout průvodce nebo se spolehnout na načrtnutý plánek, který si lze v Curve, v místním lidovém muzeu obkreslit, a na vesničany, které lze sem tam potkat. Volíme levnější variantu a spoléháme se na místní lidi. Předpokládáme, že většina indiánů už nemluví jenom aymarsky a kečuánsky, ale i španělsky. Cesta z La Pazu do Curvy trvá 9 - 10 hodin, podle toho jestli řidič bude muset vyměňovat píchée kolo nebo ne. Téměř po celé Bolívii jsou silnice prasné a kamenité, a proto oprava autobusu během cesty je docela častym fenoménem. V Curve jsme byli pár hodin před setměním. Ubytování jsme si našli v blízké vesničce Lagunillas v nově postavené ubytovně. Před ní se nacházelo malé jezírko, kde koně po kolena ve vodě žrali řasy a rákosím se proháněli černí ibisové. I. den Ráno byla všechna tráva ještě ojíněná a my po dlouhé době šlapeme s plnou polní do hor. Jde se nám hodně težce, necítíme se slabí, ale spíše hodně udýcháni. Každých deset kroků zastavujeme a rozdýcháváme se jako bychom byli po závodě. A to jsme teprve ve 3800 m n.m. Asi po půl hodině chůze jsme na prvním kopci a hned jsme odměněni pohledem na Akamani s bílou čepicí ve výšce 5700 m n.m. Sestupujeme do údolí, které je rozděleno kamennými ohradami pro lamy, alpaky a ovce. Pár dětí sbírá bobky od lam a ovcí, aby měli doma čím topit, protože stromy v této nadmořské výšce nerostou. Zahlédl jsem někoho na stráni. Je to mladý klučina, píská si a vrací se z vesnice Curvy (asi 2 hodiny chůze přes kopec), kam si dnes zašel zahrát fotbal. Obyčejně od pondělí do pátku tam však dochází do školy. Mimo základních školních předmětů se učí anglicky a hlavně španělsky. Doma totiž mluví jenom aymarsky nebo kečuansky jako jeho rodiče. Fotím stádo lam s velkýma očima. Vždy, když se pohnu, pohlédnou na mě a zvednou velké uši. Je to působivý zážitek. Ten však kazí přiběhnuvší holčička, která chce zaplatit za focení. Bráním se placení a raději rozdávám samolepky. Se západem slunce mizí teplo a my se po teplé večeři ukládáme ke spánku. Zima mi ani nedovolí psát si poznámky do deníku, jak mám zkřehlé prsty. Asi kolem třetí hodiny ranní se budím ještě větsí zimou než večer a prioblékám se. Do rána se budíme ještě několikrát. Už se těšíme na východ slunce, abychom mohli vstát. II. den Zima nás dokonale probudila. Rychle vše balíme, abychom se zahřáli a míříme na další cestu. Do kopce jdeme hodinu, dvě, tři. Nasbírali jsme několik vyškových metrů, přišla mlha a místo deště začalo sněžit. Nijak hustě, ale dostatečně na to, aby nám zmodraly ruce a ztuhl úsměv. Po pěti hodinách chůze do kopce jsme se ocitli v očekávaném průsmyku 4700 m n.m. Mlha nám zakryla všechny výhledy, jde nám trpělivě v patách, a tak hledat tábořiště bez místního průvodce je jako hledat jehlu v kupce sena. Se silami jsme naprosto na dně, proto stavíme stan u prvního potůčku. Po večeři se navlékáme jako pumpy - 6 vrstev na tělo včetně šusťákové bundy, na nohy 4 vrstvy, čepici, rukavice a se spacákem se soukáme do roury z ponča, aby spacák maximálně hřál. Stanujeme ve výšce 4100 m n.m. III. den Ráno se už těšíme ze studeného stanu ven, abychom se v kopci zahřáli. Teď nás čeká peklo. Úsek do průsmyku 4800 m n.m. se nazývá Mil Curvas - tisíce zatáček. Tři hodiny stoupáme po schodovité stezičce do nebe. Brrr, už nikdy více. Ještě že celou dobu máme výhled na krásnou horu Akamani, která hraje všemi barvami. Když se ocitáme v průsmyku, otevírá se na druhé straně další pásmo vrcholu, které za pár hodin poznáme na vlastní kůži. Scházíme opět do doliny, fouká studený vítr, občas zasněží, občas vykoukne sluníčko, ale na ohřátí to není. Přichází hustá mlha a vyšlapaná cestička se nám ztrácí. Podle kompasu jdeme ale stále na sever. Asi po hodině chůze se konečně objevují další mulí bobky a s nimi i cestička. Přichází další kopec, ale zde je již cesta dříve užívaná nákladními auty, které odvážely vytěženou zeminu z nedalekého dolu. Vystupujeme na další průsmyk a odkrývá se pohoří se zasněženými vrcholky. Přímo před námi je malá vesnička s pár kamennými domky, ale lidé jsou ještě ve zlatých dolech. Každý dělník během 8 - 12 hodinové šichty v dole vytěží několik metráků kamenité zeminy, ze které se dá vymýt 0,5 až 1 gram zlata. Když se na něj usměje štěstí, je to i jednokilový zlatý nuget. Stanujeme opět v údolí a situace s mrazivou bezesnou nocí se krutě opakuje. IV. den Ráno nastupujeme na další výstup. Tentokráte na nejkrásnější pásmo zasněžených hor s mnoha ledovci, kde se skrývá náš nejvyšší bod - průsmyk Sunchuli 5100 m n.m. S dechem jsme se již aklimatizovali, ale sil znatelně ubývá. Několikahodinové ticho během výstupu střídá jásot. Za průsmykem se nám otvírá kotlina s tyrkysovým jezerem, nad kterým spočívá několik ledovců z hory Cuchillo 5800 m n.m. Toto je jedno z nejhezčích panoramat. Během hodiny projde průsmykem jedna babka s klackem a chlápek s lamou. Dnes jsou to jediní dva lidé, které jsme zatím potkali. Staví se na kus řeči. Babka chce za fotografování 20 bolivianů (skoro 100 korun), ale takovou sumu my odmítáme. Do další vesnice to jsou asi 4 hodiny chůze. Střídavě zase sněží a svítí sluníčko. Do Hillo Hillo přicházíme se soumrakem. Je to větší vesnička i se školou a nacházíme zde jednoduché ubytování. Po několika nocích ve zmrzlém stanu jsme vděčni i za ten polštář ze slámy. V. den Ráno jsme narazili před školou na jejího ředitele. Asi hodinu jsme si povídali o životě v této vesnici, která je vzdálena asi 5 - 6 hodin od Pelechuca. Tam odtud pak jezdí dalších 16 hodin autobusem do La Pazu pro výplatu každé dva měsíce. Vyučování začíná až v 9 hodin, aby jej stihli děti i z těch nejvzdálenějších vesniček. I tak to mají až 2 hodiny chůze. V naší cestě pokračujeme dál údolím, až se cesta zvedá do prudkého svahu. Mnoho zatáček nám připomíná cestu Mil Curvas. Asi po dvou hodinách výstupu dosahujeme průsmyku a pak už jen další dvě hodiny z kopce do Pelechuca. Na náměstí čeká autobus, který ve tři hodiny ráno s námi odjede směr La Paz, aby všichni cestující se mohli zúčastnit mezinárodního trhu na hranici s Peru. Je mrazivé ráno a na obrovské pláni, kde hranici tvoří vyschlé koryto ríčky, se živě obchoduje. Ženy vaří teplé nápoje a na peruánské straně se prodávají zlaté nugety za cenu 10 USD za gram. Po hodinové zastávce trh usíná a všechny autobusy se rozjíždí ke svým cílům. S pozdravem KAREL WOLF A PETRA BIELINOVÁ Naše pořízené snímky budete mít možnost zhlédnout na internetu: http://jama.hyperlink.cz nebo na připravované diashow (promítání diapozitivů). Na výše uvedené webové stránce naleznete take více informací.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut