4 000 km západní Evropou - 2. část

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (4 fotografie)

Den druhý

Ráno jsem se probudila na svoje zvyklosti celkem brzo, tak trochu za to taky mohla zima, můj spacák není dělaný na horské podmínky a kvůli jedné noci jsem neměla chuť pořizovat si teplejší. Cestou k umývárnám jsem se trochu rozhýbala, rozproudila si krev a hned to bylo lepší.
Katka už byla taky vzhůru, a když ze stanu vylezl i Martin, ostatní si neodpustili otázku, jaká byla noc? Smile Pochopitelně ovšem čekali jinou odpověď než sdělení, že tam bylo málo místa. A to jsme Martina nechali spát uprostřed, kde toho prostoru je v rámci možností nejvíc! Takže si to u nás poněkud polepil a rovnou jsme mu sdělili, že pokud má problém, může spát venku. Nevděčnej chlap!
Po snídani jsme to v kempu zabalili a jeli dál. Ještě jsme se stavili u Königssee, abychom se na něj my, horolezci, aspoň podívali. Voda byla stejně nádherná jako v té řece, kolem které jsme jeli včera. Prý je to nejstudenější jezero v Německu, ale když jsem do něj ponořila ruku, nezdála se mi voda tak studená; vyzkoušet kompletně jsem ji ovšem netoužila.
Celý den jsme strávili v autě – mířili jsme do Kostnice (Konstanz) a cesta je to dlouhá (mimochodem, název Kostnice nemá nic společného s kostmi, jedná se o zkomoleninu názvu Konstanz). Trochu jsme mátli operátory, pořád jsme přejížděli rakousko – německé hranice a zaskočili jsme si i do Švýcarska. Tam jsme udělali malou pauzičku, kdy jsme vyběhli z auta a podívali se z nadhledu na Bodamské jezero, a do cíle jsme dorazili v pozdnějším odpoledni. Zakempili jsme až na druhý pokus, první kemp byl plný, museli jsme popojet a ubytovali se v malém kempíku, na svažitém terénu, ale tak jednu noc přežijem.
První, co jsme po postavení stanů udělali, bylo převlečení do plavek a hurá do vody. Dokonce i Radku jsme přesvědčili, ať se jde namočit, a společnými silami jsme se ji pokoušeli naučit plavat. Voda byla příjemná a protažení těla po celodenním sezení ještě víc. Po osprchování (za 1 euro tekla voda 5 minut, ale za tu dobu jsme se pohodlně stačily umýt dvě) a večeři jsme opět sedli do auta a vrátili se do města na večerní procházku. Auto jsme nechali v parkovacím domě – vjezd byl vysoký 195 cm, což pro nás znamenalo celkem těsný průjezd, takže zatímco Peťan řídil, Leoš se vysoukal okýnkem a kontroloval stav. Asi nemusím podotýkat, že obsluha se dost dobře bavila. Smile
Naše první kroky vedla na Marktstätte. Tam se naše cesty rozdělily, protože já s Radkou, Káťou a Leošem jsme prostě MUSELI jít prozkoumat jednu úzkou boční uličku. Ta nás dovedla ke kostelu Boží trojice. U něj stojí pamětní stéla - památka na židovské oběti druhé světové války.
Když jsme usoudili, že tam víc nevykoukáme, telefonicky jsme si ověřili polohu ostatních a domluvili se, že se sejdeme "u té věžičky". Ta patřila k Münsteru, kde byl v 15. století souzen Mistr Jan Hus. Cestou tam jsme se ještě na Marktstätte na koni, pochopitelně ne na živém. Ať žijí děti! Smile U kostela nám Leoš poskytl pár informací stažených z netu, obhlédli jsme exteriér, starověké pozůstatky u Münsteru a model Kostnice. Pak jsme se vydali hledat Hussenstrasse. Podle mapy jsme zjistili, že jsme se od něj cestou k Münsteru celkem vzdálili, takže jsme to vzali krásnou procházkou okolo Rýna; jen by tam teda nemuselo být tolik komárů! Naše cesta byla korunována úspěchem, Husův dům jsme našli, i když muzeum bylo takhle večer samozřejmě zavřené. No neva. Staré opevnění taky stálo za okouknutí. Pak už jsme se volným tempem vrátili k autu, do kempu a tam jsme se snažili co nejtišeji uložit, abychom neobtěžovali ostatní obyvatele kempu, a dobrou noc!