4 000 km západní Evropou - 4. část
Den čtvrtý
Ráno u Ženevského jezera bylo podstatně příjemnější než u jezera Bodamského. Nejen kvůli teplotě a krásnému výhledu na jezero a Hory, ale hlavně kvůli lidem. Místo nabručeného „Morgen“ jsme slyšeli usměvavé „Bon jour“. Před odjezdem jsem se ještě rozhodla vyzkoušet vodu – tedy ne že bych si šla po ránu zaplavat jako Martin, jen jsem si sedla na dřevěnou lávku a cachtala si nohy. Pak jsem se rozhodla, že se ve vodě i projdu, věděla jsem, že je tam mělko, ale kraťasy ke kolenům jsem si i tak musela vyhrnout hodně vysoko, abych si je nenamočila.
Na dnešek byla na programu prohlídka hradu Chillon. Zaparkovat u něj byla fuška, ale místo se našlo. Z počátku jsme věnovali víc pozornosti dálničnímu mostu, byl úžasný, a teprve pak jsme obdivovali hrad. Zvenku nevypadal moc velký, odhadovali jsme, že tam strávíme tak hodinu.
Chillon stojí na břehu jezera a od pevniny je oddělen vodním příkopem. Po zaplacení vstupného 12 franků na osobu jsme prošli na první nádvoří. U pokladny jsme dostali každý skládačku s průvodním textem – v češtině! (dá se zapůjčit i audioprůvodce, ale tady bychom s češtinou měli smůlu). Na hradě se naše skupina značně roztrhala, a přestože jsme se porůznu potkávali, kompletně jsme se sešli až po třech hodinách (v odhadu času jsme se dost sekli, ale on ten hrad je větší, než vypadá).
V areálu hradu jsme tak nějak automaticky prošli přes první nádvoří na druhé a tam jsme zjistili, že jsme minuli vchod do podzemních prostor, ale už jsme se nevraceli, rozhodli jsme se, že si je necháme nakonec. Takže naše prohlídka započala v obytných prostorách, ve správcově jídelně. Pak už jsme se drželi číslování.
V místnostech byly kromě ukázek nábytku, obrazů a tak podobně většinou i panely s dalšími informacemi – ve třech základních jazycích. Většinou se mi nechtělo zdržovat louskáním anglického textu, tak jsem si ty informace prostě vyfotila a pak přečetla v klidu doma. Ještě že žijeme v 21. století a máme k dispozici moderní techniku. 
Ze správcovy jídelny s originálními dubovými sloupy ze 13. století jsme pokračovali do sálu aula nova, kde jsme si mohli prohlédnout výstavu dobového nábytku, do předpokoje a bernské ložnice (bernské období bylo prostřední ze tří hlavních období, které poznamenaly historii hradu). V brožurce bylo napsáno, že tato místnost sloužila ve středověku jako ložnice a pravděpodobně si tuto funkci uchovala i v bernském období.
(Tohle se rozhodně nedá říct o všech místnostech na hradě, některé byly v průběhu dějin značně polyfunkční. Například logia parlamenti, která se nachází ke konci prohlídkové trasy. Nejprve pokoj sloužil jako velká hovorna, na konci 15. století jako kuchyně, v 16. století byl přeměněn na velitelské stanoviště ke střežení prvního nádvoří, na konci 17. století tam byla instalována kovárna a nakonec, ve století devatenáctém, sloužil jako muniční sklad dělostřelectva.)
Z bernské ložnice jsme přes pokoj pro hosty došli do erbovního sálu s kazetovým stropem a výzdobou z erbů chillonských kastelánů. Camera domini (pánův pokoj) sloužila jako ložnice pro savojská hrabata. Za ní následoval salonek a latrína, tady nás fascinovala zejména hloubka, do jaké musely exkrementy a jiné odpady padat. Sál obložený dřevem je obložený dřevem (kdo by to byl řekl? 
) a je z něj krásný výhled na jezero, Montreaux a villonské vinice.
Přes bývalé pelium neboli vnitřní nádvoří jsme se dostali do kaple sv. Jiřího. Ta má také zajímavou historii, ze soukromé kaple savojských hrabat se v době reformace stala sýpka a v bernském období dokonce sklad střelného prachu. Ke své původní funkci se vrátila zase až v 19. století.
Z kaple se po schodech sejde na třetí, tzv. čestné nádvoří, které bylo obklopeno soukromými příbytky Savojanů. Allingeský pokoj je pojmenovaný po významné rodině, která v hradu pravděpodobně žila ve 12. století. Pokoj vedle ložnice majitelé v 17. století využívali jako mučírnu – to má tak někdo náturu! Camera nova neboli sál výboru, dům kleriků a pak už sál s maketami hradu, které jsme si důkladně prohlédli. Nakoukli jsme do hlavního traktu, přes sál s maketami jsme se vrátili na třetí nádvoří a z něj nás náš kapesní průvodce směroval na čtvrté, tzv. kurtinové nádvoří, zcela koncipovaného k obraně a ovládání bývalé přístupové cesty. Kolem roku 1230 byly vybudovány tři půlkruhové obranné věže; prohlídková trasa umožňuje prohlídku dvou z nich, čehož jsme samozřejmě využili, byla by hloupost neprohlédnout si všechno. O logii parlamenti už jsem se zmiňovala a další věž, strážní, které se také říká věž s hodinami, byla zřejmě postavena k obraně mostu.
Po Ochozu, odkud jsou nádherné pohledy do vnitřních nádvoří i na jezero, jsme se dostali do budovy pokladnice a do hlavní věže – donjonu, který slouží jako hlavní útočiště i symbol moci a pochází pravděpodobně z 11. století.
Donjonem prohlídková trasa končí, my jsme se ale ještě ponořili do sklepení, když už jsme ho na začátku trasy vynechali. Ve sklepě byly narovnány sudy, předpokládám, že s vínem, ale neověřovali jsme to, a ve skladu byly uloženy čerstvé potraviny. Protože Radka ráno prohlásila, že má chuť na zelí, uvažovali jsme, že jí uděláme radost a jednu hlávku vezmeme, ale pořád se tam motali nějací další návštěvníci, takže nebylo možné si to nenápadně strčit pod tričko. A protože myši žily i ve středověku a lidé se s nimi nechtěli o svoje zásoby dělit, byla ve sklepě i dobová pastička.
Ze skladu jsme se přes vězení dostali k tajné brance. Říká se jí poterna a možná sloužila obyvatelům hradu k vykládání zboží nebo v případě potřeby k úniku přes jezero. Toto místo se v 16. století stalo popravištěm, jak realisticky ukazuje oprátka uvázaná na trámu.
Následuje rozsáhlá místnost, dřívější zásobovací sklad, který byl v r. 1290 přebudován na vězení. Vězení proslavil Francois Bonivard, který tam byl vězněn, nebo vlastně spíš lord George Gordon Byron, který o tom napsal báseň Chillonský vězeň. A jen pro doplnění, Bonivard byl na hradě vězněn šest let. 
Z vězení pochopitelně další únikový východ nebyl, takže jsme prošli podzemní prostory v opačném pořadí, na nádvoří ještě nakoukli do krypty, ujistili jsme se, že je naše skupina kompletní, a vrátili se k autu, neboť Montreaux už na nás čekalo. Vynechat jsme ho nemohli, kvůli Radce a soše Freddie Mercuryho. To bylo to, na co se Ráďa těšila snad nejvíc – až se s Freddiem vyfotí! Pak jsme chvíli poseděli na nábřeží, zchladili se u vodotrysků, ochutnali místní coca colu (s tou břečkou, co se prodává u nás, se to absolutně nedá srovnat) a šli si zablbnout na promenádu. Okukovali jsme zboží nabízené ve stáncích a dobře se u toho bavili. Poněkud nás udivila výzdoba v jednom parčíku, byla hodně originální – ze starých kol, auta, pneumatik a nejvíc nás šokovaly záchodové mísy.
V Montreux jsme se víc nezdržovali, čekala nás ještě cesta kolem jezera. Do kempu u Ženevy jsme dorazili na naše poměry celkem brzo, ubytování se ale protáhlo – tedy spíš registrace, brali to nějak moc vážně. Jinak kemp rozhodně nepatřil mezi nejlevnější, v přepočtu přenocování vyšlo na 600 Kč na osobu.
Přejeli jsme na místo, které nám bylo určeno pro auto a velký stan, malý stan jsme nelogicky museli postavit někde jinde, ale bylo to kousek. Poté nás tým C vypakoval do vody, že nás k večeři zavolají. Tak jsme si šli zaplavat. A prohlédnout si z dálky Ženevu. Zajímavé, tady komáři neotravovali jako na protějším břehu.
Večer jsme strávili popíjením vínka a povídáním, stejně jako většinu večerů jsme jiný program neměli. Martin se sice pak šel podívat do letního kina, ovšem z filmu ve francouzském znění s anglickými titulky toho asi moc neměl.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Montreux
Půjčovna autPříspěvky z okolí 4 000 km západní Evropou - 4. část
