5. část Expedice Francie-Španělsko 2016. Carcassonne,Mirepoix,francouzské Pyreneje

24.5. Ráno pospícháme z Béziérs do nejkrásnějšího města v Evropě ve středověkém kabátě, Carcassonne. Potřebujeme včas zaparkovat, hlavně co nejblíže historické části. To se nám daří díky důkladné přípravě ještě doma, v pěší vzdálenosti pouhých 8 minut od centra historické nádhery ze 13.stol.

Kvůli své jedinečné zachovalosti je město zapsáno do seznamu dědictví UNESCO. Jeho historie sahá až do 6.stol. př.n.l, kdy se zde zabydleli Keltové. V 1.stol., tu Římané zřídili vojenský tábor. Stará část města leží vedle východního kraje současného města, tzv. Dolního. To není úplně malé, žije v něm 50 tis. obyvatel. Národ turistický ho však bez zájmu míjí a okupuje Cité - město staré. To je obklopeno množstvím parkovišť, včetně speciálních pro zájezdové autobusy. Od parkovišť je odděleno dvojitým pásem solidních hradeb s 52 mocnými věžemi a věžičkami. Mimo dvou bran lze dovnitř vniknout i pár malými brankami, z nichž jednu - Porte Aude použijeme k naší speciální nábližce. Umožňuje vstup znalým ze západní strany, odvrácené od východní exponované. Mimo této vím ještě o dalších dvou malých a nenápadných.

V pohodě a bez prodírání davy, téměř sami, prostupujeme opevněním a vstupujeme do historického jádra. Zvolili jsme pravotočivý systém procházky. Po Rue Porte Aude docházíme na Place de Chateau ke hradu. Za první bránou směřuje přes příkop do vnitřního hradu kamenný most. Na toto nádvoří je volný vstup. Dál nás kroky vedou k náměstíčku Place du Grand Puits. Ve zdejším museu si můžete užít kapku adrenalinu ve Strašidelném domě. Odtud míříme rovnou zase ke hradbám. Hledáme totiž výstup nahoru. Jsou pochůzné. Ani letos jsme ho však nenašli, jen výstupy. Možná, že vstup je jediný, a to hradem. Nevadí, jdeme pod nimi z vnitřní strany, až se dostáváme k mohutné hlavní vstupní bráně Porte Narbonaise v prstenci dvojitých hradeb. Tady je ten hlavní cvrkot. Od parkovišť se zde proudy turistů sbíhají a proudí mostem přes hradební příkop do centra. Za bránou se dav zahušťuje. Za první vnější, je ještě druhá vnitřní brána mezi oběma pásy dvojího opevnění. Venku mimo dvojité hradby se nachází starý hřbitov, kterého si nikdo nevšímá, ačkoli je rovněž zajímavý svými netypickými náhrobky. Prodíráme se zástupem návštěvníků zpátky do centra a první uličkou z něj unikáme. Je tu klidněji. Po chvíli však stejně do centrální uličky zabrousíme. V širším okolí hlavního vstupu, zejména v hlavní uličce, je plno klasických krámků s tretkami a lahůdkovými mlsnotami. Dav už se mezitím trochu rozložil do bočních uliček a částečně se nasoukal do krámků. Některé návštěvníky zajímá jejich obsah víc než historická stavební krása. Mou společnici také zlákal jeden obchod s cukrovinkami. Ne však kvůli nákupu, nýbrž poloprofesionálně prohlédnout cizokrajné dobrůtky a zjistit případně, jakých ingrediencí bylo u nich použito. Velice milá paní vida odborný zájem, nám dala ochutnat vzorek a vysvětlovala technologii. Nutno přiznat, že byl vynikající. Takže se snad budu moci těšit, že něco podobného někdy ochutnám doma. Z této uličky, Rue Cros Mayerevielle, musíme brzy odbočit, abychom se nasměrovali k jižnímu konci historického centra. Křivolaké uličky se kroutí a posléze se ocitáme na náměstíčku s bazilikou Saint Nazaire. V nároží hradeb se skrývá amfiteátr s letním divadlem. Některými kruhovými věžemi lze projít vnitřní hradby a dostat se mezi ně a vnější opevnění. Jednou takovou vykoukneme mezi hradby, kterých se nemůžeme nabažit, přestože jsme v Carcassonne naposledy a přijeli jsme se rozloučit. Obcházíme katedrálu a malebnýmí úzkými uličkami se blížíme k brance, kterou jsme přišli. Sbohem Carcassonne!

Z čarovného města míříme k Pyrenejím. Občas zahlédneme jejich bílé vrcholky. A ty se blíží. Na cestě po silnici D119 máme ještě jedno pěkné a obdivuhodné městečko, Mirepoix. Leží stranou běžných turistických cest, a proto předpokládám jeho neznalost u nás. Což je škoda. Založené v 10. století, bylo po velké povodni r.1279 zničeno a po deseti letech přestavěno. Z původního městského opevnění zůstala na západním okraji ulice Rue de Cambon brána Porte d´Aval. Kuriozitu tvoří dřevěná podloubí pod barevnými hrázděnými domy. Na celém půvabném náměstí kolem dokola je podpírají staré popraskané dřevěné sloupy s vyřezávanými konci trámů. Vyřezávaných hlav je kolem 150. Podloubí vytváří jakési roztomilé pasáže s obchůdky a hospůdkami. Ze všeho dýchá nádherná pohoda a klid, vlastní celému městečku. Procházka po náměstí je skvělý relax na uspěchanou dobu. Jižnímu okraji centrálního náměstí dominuje gotická katedrála St. Maurice s jedinou nejširší lodí ve Francii a vysokou špičatou zvonicí, přestavěná z původního kostelíku z r. 1298. Kuchaři, aniž by věděli jak milé a příjemné je město tohoto jména, pod jménem Mirepoix znají směs zeleniny z celeru, mrkve a cibule, kterou používal kuchař vévody z Mirepoix. Za městem se nám Pyreneje zase maličko přiblížily. Po chvíli už jsme v nich a soukáme se do sedla Col du Tourmalet. Cestou u silnice míjíme hezký vodopád. I se sedlem a vrcholkem se chci rozloučit. Mám na něj i Pic du Midi de Bigorre pěkné vzpomínky. Bohužel k tomu nemám tu správnou pohodu. Motor se do stoupání nadměrně přehřívá tak, že nakonec musím několikrát zastavit a nechat ho vychladit. Není to jednoduché. Ono totiž v horském prudkém stoupání a relativně ne příliš široké vozovce není kde zastavit. Dost mně to znervózňuje. Už jsem dříve zažil prasknutí hadice od chlazení, která nevydržela zvýšený tlak. Není o co stát, zejména když s sebou nemám náhradní. Navíc je nahoře mlha. Rozmrzelo mně to natolik, že se rozhoduji dál do známého Cirque Gavarnie nedojet. Kolegům čtenářům jsem aspoň vložil do galerie tři starší fotky pro představu, jak Midi Bigorre nad sedlem vypadá. Z Col du Tourmalet se spouštíme kousek na dolní parkoviště, pod kterým se zrovna opravuje menší ochranná vodní nádrž. I já tady mohu opravovat 15letého stařečka, až se zklidním štamprlí slivovice, a věnovat se problému, proč ani jeden z větráků chlazení nejede. Stejně tady budeme spát.