7600km Francie,Andorra,Španělsko,Gibraltar RETRO 97, 11.díl

Z Elche do Sagunta cesta ubíhá pěknou silnicí. Projede se okolo výběžku vysočiny Serra de l´Arquenya, později se velkým obloukem objíždí provinční město Valencie, abychom po 220km dosáhli 65tisícového města Sagunto, s přístavem, poněkud odtrženým od města. Už z dálky nad městem vyčnívá rozsáhlá ruina hradu-pevnosti. Přestože se jedná o národní kulturní památku, to co tam cestovatel uvidí, tomu moc neodpovídá. Památkou byl hrad prohlášen bez ohledu na značnou rozsáhlost, kvůli jeho historickému významu z dob iberské, řecké, římské a maurské.

Po vysoukání se v děsném horku vzhůru, tu lze spatřit na prostranství kilometr dlouhém, mezi římskými zdmi zbytky fóra, baziliky, sloupy a třeba cisternu. Když se to tak vezme, tahle pevnost byla vlastně malým městem i se svými náměstími. Co nelze upřít, je skvělý výhled. A za to horko bývalé pevnostní město nemůže.

Mezi různými plevely jsou tu hojně rozšířeny kaktusy opuncie. Už v Granadě jsem si jich povšiml. Cestou jsme dokonce spatřili česáče, sbírající její plody podél silnice. I v nějakém obchodě byly ke spatření. Takže by měly být jedlé. Její plody tady vypadají zrale. Ovšem odvahu k utržení plodu mezi ostny nemám. Až pojednou vidím pár spadených na zemi. Nelením a ohnu se pro ně prověřit jejich strukturu. Jen nevím, jak na ně. Rád bych je ochutnal.

Po 20 letech už si nepamatuji jejich jedlost a chuť, nýbrž následky. Za hodinu mně začaly svědit ruce. Asi jako od skelné vaty. Přitom na rukou nic nebylo vidět. Se skelnou vatou jsem měl zkušenosti už z dřívějška při opravách bydlení. Takže kartáček a pod vodou svědivá místa drhnout a drhnout. Nezkušený středoevropan. Poté už jsem si dával pozor. Po létech jsem zjistil, že se musí z plodů neviditelné jehličky se zpětnými háčky předem odstranit. V obchodech jsou bezproblémové. Později, cestou zpět k autu koukám, proti mně jde skupinka a jeden si škrábe ruce. Aha. Takže taky neznalý cizinec. Nuže, pozor na opuncie!

Pod hradem ještě navštěvujeme amfiteátr římského divadla z 1.stol. pro téměř 10 tisíc diváků. Vytesaný do vápencové skály má údajně výbornou akustiku. Poblíž se současně nachází archeologické muzeum se sbírkami iberských, římských a hebrejských exponátů. Nedaleko amfiteátru, pod severní skálou od pevnosti, je do kopce zaříznutá zvláštní kalvárie, kde v širokých serpentinách ke kostelu Virgen de la Soledad, se v každé zatáčce nachází Kristovo zastavení.

Níž, v historickém centru, procházíme před gotickým kostelem Santa Maria ze 14.stol. náměstím Placa dels Taronfers, s různorodými domy a podloubím. Za náměstím se klikatí úzké uličky bývalé židovské čtvrti.

Místo do přístavu a přilehlých pláží Costa del Azahar, pokračujeme do 120km vzdálené Peniscoly. U La Pobla Tornesa překračujeme nultý poledník a viditelně se blížíme domovu. I když kopírujeme čáru pobřeží, moře nezahlédneme. Držíme se od pobřeží ve vzdálenosti asi 8km.

Před Peniscolou, velmi rušnou turistickou destinací, se marně pokoušíme zaparkovat. A při pohledu na děsné davy proudících výletníků sem a tam, návštěvu historického centra na poloostrově vzdáváme. Momentálně není o co stát. Možná by to chtělo mimosezonu. Nelze ovšem upřít, že z dálky vypadá staré město na bývalém ostrově romanticky. Zejména opevněný přístav, maják, na vršku původní templářský hrad ze 14.stol. s výhledy na moře a s pikantní historií vzdoropapeže. Dlážděné uličky s obchůdky, ukryté za hradbami starého města mohou být předmětem pěkných procházek, pokud se člověk neprotlačuje davem.

Cestovní ruch je v Peniscole hlavním průmyslem a zaměstnavatelem obyvatel. Titul historické památkové rezervace tak pomáhá obyvatelům a městu k prosperitě.

Při dalším přesunu, už asi v polovině trasy, jedeme po pobřežní silnici s pohledy na moře. Bohužel ne dlouho.

 Mont Blanc ve Francii zná každý. Málokdo však asi poznal katalánské městečko Montblanc ve Španělsku, od Peniscoly vzdálené 170km. Středověké městečko skrývá za nádhernými zachovalými kamennými hradbami ze 14.stol. vnitřní historické jádro. Dovnitř i ven shlíží z hradeb 34 obranných věží. Uvnitř hradeb však žije jen menší část obyvatel z 6 tisíc. Úzkými městskými branami je vjezd autům zakázán. Přesto jsme tam nějaké menší viděli.

Od jedné brány vystupujeme rovnou vzhůru ke kostelu Santa Maria ze 14.-16.stol. Město působí velmi klidně. Jen poslední týden v dubnu se v něm pořádají středověké slavnosti boje s drakem. V ulicích, posypanými rudými růžemi a vyzdobenými rodovými erby procházejí středověcí vojáci a rytíři. Mělo by se to podobat našim historickým slavnostem.