7600km Francie,Andorra,Španělsko,Gibraltar RETRO 97, 13.díl

Francie: Béziers-Séte-Aigues Mortes-Aix les Bains; Švýcarsko:Ženeva; Německo Ravensburg

Ráno se probouzíme v Béziers, v tichu u klidně tekoucí vody řeky Orb, v jednom z nejstarších francouzských měst – z r. 575 př.n.l. Jen zdálky přes vodu k nám slabě doléhá ruch města se 72.000 obyvateli. Rodák z tohoto města, Paul Riquet se nejvíce zasloužil o významný kanál Du Midi o kterém jsem se v minulém dílu rozepsal. Z historických památek se Béziers honosí gotickou katedrálou St. Nazarie ze 13-14.stol., vévodící na vrcholku města, a starým kostelem z 11.stol. St. Aphrodise. Zvláštní jméno pro svatého. Most s kanálem du Midi nahoře je sice ze 17.stol., ale kroniky o něm cudně mlčí, ačkoli je zajímavě žebrovaný arkádami. Místo něj je dávána přednost staršímu kamennému mostu Pont Vieux ze stol. 14-16., o 700m severněji. Pyšní se dvěma arénami pro býčí zápasy, z nichž do té větší se vejde 13.000 diváků.

Jinak má Béziers pohnutou historii. V červenci r.1209 bylo veškeré obyvatelstvo zmasakrováno, protože nechtělo vydat bezvěrce. Padlo 20 tis. obyvatel, vč. křesťanů. Město bylo pobořeno a vypáleno.

Do dalšího, zajímavějšího bodu Aix les Bains máme pořádnou štreku 450km. Původně jsme chtěli přespat cestou v Donzére, ale nakonec jsme to přehodnotili na Montélimar se solidním hradem. Večer samozřejmě zavřeným.

Jedeme podél moře přes Séte, kde se zase na chvíli trošku solíme v moři před další cestou. Zastávku ve významném, opevněném historickém městě Aigues Mortes tentokrát na plánu cesty nemáme, ale když jedeme okolo, tak přesto aspoň krátká zmínka. Stavovali jsme se tam loni (1996). Mohutné pochůzné hradby ze 13.stol. s 15 věžemi svírají centrum, do kterého ústí 10 bran. Z hradeb jsou pěkné výhledy. Každopádně stojí za návštěvu. Pro ilustraci z auta jen fotíme hlavní bránu a téměř nezastavujeme.

Hned ráno pokračujeme do Aix les Bains. V nejstarších francouzských lázních se léčí kloubní nemoci. Z římských památek můžeme vyjmenovat Dianin chrám, původní zámek markýzů z Aix, dnes Radnice a památník rodu Pompeiů. Za zmínku stojí i pěkná katedrála Notre Dam na ul. Rue Daval. Pro návštěvníky lázní je tu k dispozici promenáda u přilehlého jezera ledovcového původu Lac du Bourget, pěkný zámek a Radnice na náměstí s květinovou výzdobou. Při procházení „květinového“ města s 29 tisící obyvateli, se u Radnice také zastavujeme a sledujeme šachovou hru na velké šachovnici. Zejména nezvyklé manipulace s půlmetrovými figurami. Na protější straně náměstí stojí římský Campanův oblouk. Zajímavé je v centru rozdvojení ulic s nárožním domem na ulici Rue de Casino. Na počátku, kousek od Radnice se nalézá výstavná budova kasina, které v lázeňském městě nesmí chybět.

Projíždíme státní hranici do Švýcarska, a dál kolem Ženevského jezera. V Ženevě si prohlížíme 140m vysoký gejzír vody Jet d´Eau, tryskající z mola. Nejedná se přírodní výtvor, nýbrž o jakýsi pojistný ventil, odpouštějící zvýšený tlak v městském potrubí. Vrhá tu do výše rychlostí 200km/sec až 500 litrů vody.

U břehů jezera kotví množství plachetnic a za nimi zrovna proplouvá výletní kolesový parník. Dnešek končíme v Céligny.

Ráno pokračujeme přes Aarau a směřujeme ke hranici s Německem před Waldshut-Tiengenem. Tady si cestu nabližujeme průjezdem 20kilometrového cípu Německa přes Lauchringen, a za Klettgau znovu bez problémů vjíždíme do Švýcarska, abychom dalším cípem, tentokrát 30km švýcarským, přes Schaffhausen opět vjeli do Německa.

Na hraniční kontrole na nás vrčí švýcarská pasová a celní kontrola. Nejenže nám prolézá auto, ale vyžaduje jakýsi poplatek za obytné auto, který jsme měli zaplatit při vjezdu do Švýcarska před Ženevou. Tam po nás stejně jako při prvním vjezdu a výjezdu nikdo nic nechtěl. Rovněž při druhém vjezdu. Ani jsem nikdy nic o takovém poplatku neslyšel. Možná si nás pletli s kamionem. Přitom jsme do 3,5 tuny.  Po dlouhém dohadování, když vidí, že z nás nic nevyrazí, nás protivná švýcarská baba propouští. Už jsme Švýcarskem projížděli vícekrát, ale nikdy po nás žádný poplatek nechtěli. Ovšem faktem je, že už jsme se i později setkali s jiným nepříjemným chováním. Takže po cestovatelských desetitisících, či spíš stotisících kilometrů Evropou jsme poznali, ne zrovna přátelské nazírání na Čechy, ještě jen u Belgičanů. Nevím, zda Valonů, či Vlámů, kteří se mezi sebou stále hádají. Tenkrát jsme měli nějaké potíže s autem, kdy jsme se potkali s naprostým nezájmem a neochotou. Také nám v Bruggách na náměstí stále lezli před objektivy a dělali opičky.

Po tomto švýcarském dobrodružství už v pohodě frčíme Německem až do historického města Ravensburgu, kam zajíždíme na spaní. Při večerní procházce si prohlížíme hrázděné domy a několik věží z původního opevnění.

Ráno už do centra nejdeme a startujeme k nám na východ. Za Mnichovem je solidně ucpaná dálníce,  i příčně na mostě stojí v obou pruzích auta.

Zvolna se dostáváme dál. Je pěkně teplo a tudíž po nějaké době sjíždíme k neznámému jezeru, které jsme zahlédli bokem. Zastavujeme na menší pláži a po koupeli obědváme. Po pár hodinách už nás to ale tlačí domů.

České hranice přejíždíme ve Strážném, kde nás vítá exotický vietnamský trh s trpaslíky a jinými nepotřebnými tretkami, jaký jinde v Evropě nenajdete. To by mně zajímalo, co si o nás myslí zbytek Evropy, přijíždějící k nám kolem této parády. Po krásách projetých zemí si to musím vyfotit. Bohužel je tento snímek neostrý, jak jsem se třepal, abych už byl doma, a samozřejmě vlivem nekvalitního skenu se staré fotky, za což se omlouvám. Normálně bych tu fotku sem nedal, ale jako tečka dobře kontrastuje s rozdílem mezi námi a zeměmi na západ od nás.

Když závěrem vzpomínám na všechny procestované evropské krásy za desítky let, tak nechápu, že jsou ještě lidé, co mají staré smýšlení a rádi by znovu režim po boku velkého východního souseda, kdy jsme mohli jezdit jen do stejně zaostalých zemí, jako jsme byli my.