7600km Francie,Andorra,Španělsko,Gibraltar RETRO 97, 3.díl

Francie, Tarn - Gruissan pláže – Andorra – Španělsko, Zaragoza - Medinaceli

Opustili jsme řeku a kaňon Tarn a podjíždíme pod obrovským, 2,5km dlouhým údolním viaduktem u Millau. Pardon. Zapomínám, že píšu retro. Proto také není foto v galerii. My jsme údolí z Millau dolů a nahoru museli vyšplhat po původní silnici, neboť ještě nestál. Tento mimořádně obrovský most z r.2004, s max. výškou 343m, byl v r.2014 nejvyšším v Evropě a druhý na světě! Dnes už ho možná předběhli číňané nebo arabové. Ale jako visutý nejdelší, drží tento rekord snad dodnes.

Z Millau frčíme dál a zastavujeme na spaní na pláži za Gruissanem. To je krása. Modrá obloha, modré moře, na pláži jen pár lidí (v srpnu!!!). Z časových důvodů si však dovolujeme jen krátký relax.

Ráno startujeme do ministátu Andorra, nazývaného supermarketem a výkladní skříní Evropy (tenkrát). Nekonečné šplhání kroutící se silnicí. A čím dál zajímavější hornaté okolí. Odsud máme další nezapomenutelnou vzpomínku. To prostě z tehdejší doby zapomenout nelze. I Alzheimer je bezmocný. Cesty plánuji v rámci možností poměrně precizně. Přes Andorru jsem cestu naplánoval, zejména kvůli atraktivitě názvu, a samozřejmě i kvůli financím. Takže zastávka u benzinových pump. Byly tu seřazeny vedle sebe, a bylo jich hodně. Do Andorry se totiž jezdilo (možná i teď) za nákupy, včetně benzinu a nafty. Ceny tu byly značně nižší, a proto sem proudily kolony aut z obou stran. Z Francie i Španělska. U každé benzinky byla menší fronta. Tehdy byly všechny obslužné. Otevřel jsem obsluze nádrž, mladík strčil hadici do nádrže a už to jelo. Po 80 litrech mladík zpozorněl a připravil se na vytažení hadice z nádrže, aby nepřetekla. Jenže čerpadlo hučí dál a nafta teče do útrob stále. Po 120 litrech začal mladík nenápadně obcházet vozidlo a pokukovat pod něj. Zatím co já se pochechtával, vystoupil i řidič z auta za mnou prověřit, proč to čerpání trvá tak dlouho. Kousek po 300 litrech se to zastavilo. Během čekání mně bylo líto těch dvou a tak jsem jim vysvětloval cestovatelským esperantem, jak to v zastaralém Československu fungovalo. Doma upravované Avie na obytné vozy měly vesměs všechny přídavné nádrže. Nákladnímu autu je jedno, jestli veze o nějaký metrák víc. No, levnější nafta se vždycky dala nějak sehnat. U nás doma, to bylo také výhodné, ale přídavné nádrže se plnily zejména před výjezdem do zahraničí. Zpočátku, po roce 1989, byla v západní Evropě značka CS exotickou.  Proto tenkrát Avii všude okukovali a vyptávali se na značku. Bohužel, nejvíc jsem se však styděl někde v horách při startu studeného motoru. Nehorázný dým budil zvýšenou pozornost.

V Andoře jsme samozřejmě také prošli nějaké obchůdky a koupili si něco na vzpomínku. Mně stačila ta u benzinové pumpy a chechtám se ještě dnes.

V okolí hlavního města jsou pěkné Hory. Andorra je vlastně takový horský ostrov vedle mohutného hřebene Pyrenejí. Nejvyšší vrcholy, blížící se 3.000 metrům, jsou po jejích okrajích. Mně na ně nevyšel při žádném průjezdu čas. Spíše jsem se věnoval trochu víc Pyrenejím, velebným vrcholům a divokým soutěskám.

Z Andorry sjíždíme o 700m dolů, více méně nonstop 300km do španělské Zaragozy. Přistáváme na větším parkovišti, kde už stála, tuším 3 obytná auta a pár osobáků. No to je právě ten časový koeficient. To bylo před dvaceti lety. Dnes mi tam Google ukazuje park. Při minulé cestě okolo Zaragozy jsem se chtěl znovu pokochat pohledem na nádhernou baziliku, kterou mám v paměti ozářenou zapadajícím sluncem. Ta se mi z hlavy nevymazala, jako to parkoviště z reálu. Důkaz je v galerii s parkovištěm. Prostě jsem ho už nenašel, ani tu baziliku. Ta tam ovšem stojí a doufám, že bude i nadále. I když dějiny jsou vrtkavé.

 Zaragoza je o něco menší než Praha, ale větší než Brno. Zajímavé, že mně to tenkrát ani tak nepřišlo. Ovšem památky obsahuje úžasné, některé zapsané v seznamu kulturního dědictví UNESCO. Mimo zmíněnou baziliku Santa Maria de Pilar je tu ještě opodál katedrála San Salvador la Seo. Nelze však pominout alcazár – úchvatný Palác de Aljafería s muslimským palácem uvnitř. Nechybí nedaleká velkolepá kruhová aréna na Plaza de Toros.

Z velké kypící Zaragozy se jedeme zklidnit do kamenného starobylého městečka Medinaceli, 170km západně od Zaragozy. Jeho jméno má původ v římské době, kdy zde na kopci vybudovali svou pozici Římané. Nevýrazný vrcholek poskytuje výhledy do bezlesé neobdělávané planiny. Už z  příjezdové cesty pozorujeme nad námi po levé straně zdivo hradeb místního hradu. Na konci, přímo v saharském klimatu, vylézáme z auta na liduprázdném náměstí ospalého městečka, ožívajícího jen v době svátků. Velikonočního, velkolepého procesí oslav Krista a listopadového, kdy hlavním protagonistou je býk s hořícími špičkami rohů. Nebojte se, nehoří rohy ale cosi, co má na nich přilepeno. Právě pro návštěvníky je tu obrovské parkoviště, jinak zející prázdnotou. Rozžhavené kameny domů na náměstí Plaza Mayor sálají. Staří zakladatelé města věděli, proč po jeho obvodu vybudovali pod domy stinná podloubí. V místních křivolakých uličkách se dá i tak před sluncem poměrně dobře ukrýt. Vybudovali je tak úzké, že v některých se nedá málem ani rozpažit. Tam se skutečně slunce dostane jen málokdy. Obcházíme městečko kolem dokola a nejdříve z památek narážíme na tzv. Arabskou bránu, jako pozůstatek z městských hradeb.  Po pár krocích dál by měl být kostel sv.Augustina. Vidíme však kamenný hranatý dům, možná jednopatrový, což zjistit nejde. Je pevnostního charakteru a nepřístupný. Ze tří stran, které je možno spatřit, má pouze jediné malé okénko ve výšce 1.patra. Na opačném, severovýchodním konci, by měl stát konventní klášter klaristek s kostelem. Situace se opakuje. Nedobytné budovy z červeného kamene o sobě nic neřeknou. Evidentně vše ze středověku. Nejcennější památkou je na jižním okraji starý, masívní římský trojoblouk z 2.stol., kdysi jistě pěkně zdobený. Celkem na nic je nám jakási informace o vodním zdroji, který zde někde dole vybudovali staří Římané pro úpravu soli.