9.část Expedice Francie-Španělsko 2016. Safari Cabárceno. Mioňo.

31.5. Ze San Vicente de la Barquera máme před sebou jako hlavní dnešní cíl Safari u Cabárcena. Odsud je to necelých 70km, blíže je známější město Santander. Safari funguje sice od června 1990, ale do povědomí a známosti se u nás dostalo až při přestěhování gorily Moji z pražské ZOO sem do Cabárcena. A to ještě nikdo o tomto safari nevěděl. (Malá odbočka: abych nezavdal důvod ke gramatické kritice, musel jsem na internetu vyhledat, jak se slovo safari skloňuje. Ano, psaní je někdy náročné). Zdejší přírodní park se rozkládá na ploše 750ha, a stále se na něm pracuje. Přibyly dokonce lanovky. Nevím, může to být z výšky zajímavé. Zase jiný pohled. Ale to už se mi zdá trochu snobské. Řekl bych, nejezděte do Utahu, či Coloreda. Podobný krajinný ráz červených a divokých skal je i zde.

Každý z nás byl určitě vícekrát v několika ZOO. Všude lvi, medvědi, vlci, jeleni, opice a další zvířata. Je fakt, že tolik medvědů jsem na jednom místě nikde neviděl. Vícero z nás jistě navštívilo i safari Dvůr Králové n/L. Pár jedinců z nás i někde v zahraničí. Všude zvířata, zvířata, kachny, kachny (pardon, to mi ujelo). Tady v Cabárcenu samozřejmě také. Jenže velký rozdíl je v přírodě. Tráva, stromy, sem tam balvan, což tvoří v běžných ZOO rámec, či kulisy. Tady je přímo čarovná, fantaskní příroda. Říká se jí také Španělská Amerika (není to jediná Amerika ve Španělsku). To jste určitě nikde neviděli. Nešlo mně ani tak o zvířata, ale právě o fantastické scenérie, ty bizarní červené skály po těžbě železné rudy, soutěsky, tunely skálami, jezera, výhledy. Pro mě tu sloužila jako kulisa spíš zvířata. I když nevím, jestli v běžné ZOO uvidíte koupat se medvědy, nebo ze vzdálenosti pár centimetrů se dívat do vzteklého oka nosorožce. Zvláštní je, že když jsem pak udělal výřez jeho oka hned po zlostném najíždění do traverzy mezi námi, na fotce vypadá oko velmi mírumilovně. Přitom vzpomínám na safari v Longleat Safari Park nedaleko Warminsteru v Anglii, kde se projíždí autem s povinně zavřenými okny v relativně bezpečné vzdálenosti od lvů a jiných zvířat. Jen nosorožce držel buldozerista v bezpečné vzdálenosti od vozidel na vozovce. Občas jen popojel tak, aby byl vždy mezi ním a auty. No byl trochu adrenalin. Potvora vzteklá už měl s buldozerem zkušenost a tak se popásal v trávě, ignorujíc vzdálená auta v relativním poklidu. I tady mají zvířata dostatek svobodného pohybu a proto se chovají zcela nenuceně, hrají si, válejí v trávě a pro ně jsme kulisy my. Jejich život se tady dá lépe pozorovat, než v běžném ZOO.

Samozřejmě jsem při plánování této návštěvy bojoval s finančním rozpočtem. Dát 2x25€ za lepší ZOO? Ale když jsem viděl tu krajinu, jako z jiného světa, rozhodl jsem se to obětovat. I jen za průjezd tím skalním městem bych to dal. V areálu je sice 20 oficiálních parkovišť, ale kdo není líný, nachodí navíc i nějaký ten kilometr. Chce-li člověk všechno důkladně prosmejčit (120 druhů zvířat z 5 kontinentů), je to téměř na celý den. A na zhlédnutí programů u lachtanů, dravých ptáků aj. by čas nezbyl. Popojet kousek, vylézt, popojít, udělat záběry, zpátky do auta, prostudovat složitý systém jednosměrek, zase kousek popojet, a tak dokola. Silničky se kroutí. Doleva, Doprava, nahoru, dolů. Několikrát nás čekal víceprocentní sklon. Čas běží, a po několika hodinách člověk zjistí, že je docela unaven. A jít pěšky, bez auta? To nepřipadá v úvahu. Přes 20km. Odpočíváme u kávičky na jednom z parkovišť u jezera Lago del Acebo, už mimo areál. Stojí tady vícero vozů, asi se stejnou činností.

Do konečného místa dnešního dne to není daleko. Necelá stovka. Tudíž není kam spěchat. Mioňo, kam v podvečer dojíždíme, je malá obec přilepená k většímu městu Castro Urdiales. Mioňo pod jeho názvem ani nenajdete. Ale Castro Urdiales má hodně dávnou historii. V okolních jeskyních jsou vzácné malby z období mladšího paleolitu včetně dalších pozůstatků. Později tu byla římská kolonie. Běžně viditelnými jsou krásná a zajímavá gotická katedrála Santa Maria de la Asunción a neméně zajímavý hrad Castello Santa Ana. Obojí stojí na poloostrově, či mysu vybíhajícím do moře. Stavba katedrály započala ve 13.stol., ale byla dokončena až v 15.stol. a v r.1931 byla vyhlášena národní kulturní památkou. Pár úzkých zakřivených ulic s typickými domy v nejstarší části historického centra se honosí dřevěnými balkony. Výška několikapatrových domů s vyčnívajícími balkony ulice ještě víc opticky zúžuje.

V Mioňu si procházíme vyhlídkovou terasu u mola, ze které je vidět na místní písečnou pláž. Proto k ní míříme, abychom se trochu pobrouzdali. Cesta vede okolo jezdeckého centra s ustájením koní a venkovní jízdárnou. Pláž momentálně trochu upravují, což nebrání v přístupu k vodě po čistém jemném plážovém písku. Jen se musí přelézt malá bariérka z oblázků, na kterou jsou zbytečné valounky prozatím navršeny. A zase tu máme ty nám vzácné, daleké a širé nekonečné obzory k relaxu. Na konci pláže padá z malé skály vodopádek. Mezi jezdeckým areálem a pláží si fotíme na starém betonovém piedestalu v téměř v životní velikosti sousoší koně táhnoucího naložený důlní vůz. Na památku dřívější těžby železné rudy. Večerní klid malého městečka nás připravuje ke spaní.