Loading...
Bližší destinace mi snad následující řádky odpustí, ale málokde se nám poslední dobou při listopadově – prosincovém předvánočním hodokvasu líbilo tak, jako ve městě, kde byly tramvaje nahrazeny šalinami, tedy v Brně. Nejde přitom ale v žádném případě o to, že ty možnosti byly pár let kvůli covidovým opatřením „lehce“ omezeny nebo že je dnes Brno díky posledním volbám svým způsobem hlavním městem republiky. Nerozhodovala ani kvalita punčů (dalo sa) nebo půvab obsluhujícího personálu (ano, za děvčaty z Brna choď … ale nemusí to platit vždy a všude), svou roli naopak mohl hrát fakt, že jsme do jihomoravské metropole dorazili v pracovní den a ještě stále dopoledne.
Šlo prostě o to, že nabídka byla pestrá, atmosféra skvělá i pohodová a že to nebylo jen o těch „chlastacích či žracích" stáncích a blikajících světýlkách. I když jsem byl pod nátlakem donucen dobrovolně přislíbit, že tentokrát zcela vynechám veškerá muzea a výstavy. Tento slib jsem skutečně dodržel … což ovšem neznamená, že bychom pár zajímavých obrazů, soch nebo keramických výrobků ani koutkem oka nezahlédli. A že mezi jejich autory bylo pár zajímavých jmen - minimálně Jana Zrzavého a Toyen zná snad úplně každý.
Vraťme se ale k tomu adventnímu veselí. Brno je osadou poměrně rozlehlou a zalidněnou, takže by se někdo mohl bát jisté davovitosti. Tady je ale výhodou, že trhy jsou rafinovaně rozházeny jako korálky po mnoha zdejších náměstích (min. náměstí Svobody, Zelná trh, Moravské náměstí nebo Dominikánské náměstí). A my začali na tom, které poslední dobou nejvíce proslavil „černý lofas“, tedy zcela nepochopitelný brněnský orloj. Ten sice asi neoceníme nikdy, ale zdejší hvězdicový konzumační pult nám přišel téměř geniální.
U prvního – a zatím liduprostého – stánku jsme si zakoupili „prazvláštněbarevné" tekutiny a „vyfasovali“ karty účastníka tzv. Punčové stezky 2022 i první stírací kupon. Naším úkolem bylo navštívit během adventních týdnů všech šest stánků s označením Punčový bar, u každého si dát jeden punč, vyzískat za něj razítko a tím se zapojit do soutěže o i-Phone. Ve výhru jsme ani na chvíli nezadoufali, ale zisk placky Punčový znalec byl jasnou výzvou. Pravda, domácí na to měli měsíc a my jen několik hodin, ale na rozdíl od nich nás odkojil drsný sever. Takže jsme bez problémů zvítězili …
Mezitím jsme korzovali mezi stánky a ochutnávali po menších dávkách něco z vánoční nabídky. Bramborák (po zkušenostech z Olomouce jsme si koupili jen malý - 80 Kč, hlavně mouka, ale svůj účel splnil), kapří hranolky (175 Kč za malou vaničku, ale byly dobré a tato laskomina je drahá vždy a všude) nebo další „rybí“ pochoutku, tedy punč s ginem vtipně nazvaný Londýnský losos (byl moc dobrý, ale mohl být teplejší). Když k tomu přidáme obří ruské kolo (tedy dnes už to je asi kolo vyhlídkové nebo ukrajinské – ale kdo se v tom teď má vyznat), které se s námi za stovku / osoba třikrát otočilo, dvě poloviny frgálu a nějaké to vstupné, tak je jasné, že letos už máme definitivně odzvoněno (tj. Vánoce z důvodu finanční nouze zřejmě nuceně přežijeme bez dárků). Všechno je ale otázkou priorit, že ano …
Abychom ovšem nevypadali jako ti, kteří Vánoce oslaví jen „dobrým truňkem a tunou koniny“ zmíním i další naše brněnské aktivity (návštěvu infocentra ve Staré radnici nebo jedno točené u Pegase mezi ně nepočítám a zklamání nad zavřeným sv. Jakubem také ne). Plánované byly dvě: projít část brněnského podzemí a tradičně navštívit katedrálu sv. Petra a Pavla, kde nás dost překvapilo, že tady ještě příchod času adventního zřejmě vůbec nezaznamenali. Za onu podzemní procházku jsme zvolili Labyrint pod Zelným trhem (vstupné 180 Kč za běžného člověka).
Různá městská sklepení jsou dnes atrakcí oblíbenou i žádanou, takže nepřekvapí, že v Brně jich je v nabídce hned povícero. To pod „Zelňákem“ je nejčastěji popisováno jako systém středověkých sklepů, z nichž většina ale pochází „až“ z období baroka. Velká část z nich tehdy sloužila jako sklad pro tržiště. Veřejnosti jsou - dnes už propojené - sklepy přístupné od roku 2011.
Výklad půvabné průvodkyně – pokud se pamatuji správně – nám prozradil něco trošku jiného. Ano, je tam i jeden malý úsek sklepení z 13. století, ale většinu podzemní cesty vidíme v podobě ze století devatenáctého, často navíc ve zcela novodobých, bohužel i betonových, variacích. Přesto to byla velmi příjemná třičtvrtěhodinka (absolvovali jsme ji jen ve dvou platících a i průvodkyně si tento stav pochvalovala s tím, že letní prohlídky, kdy po 30 minutách podzemím proudí skupiny o 25 účastnících, bývají dosti vyčerpávající) a vůbec nevadilo, že exponáty jsou replikami (zaujala hlavně tabulka, která se věšela na ženy u pranýře a sdělovala, že dotyčná „chodila jest s oděvem krátkým až po sedadla“ …
Další kulturní zastávky už byly zcela neplánované. V Galerii Dílo byli zrovna ve stavu předaukčním a už při pohledu přes výlohu bylo jasné, že musíme nakouknout. Dostal jsem sice k dispozici jen znařně pokrácený časový limit, ale nakonec mi bylo povoleno i malé prodloužení. V Díle se chlubí, že nabízí zejména současné umění, mařákovu školu, klasické moderní umění i meziválečnou avantgardu … a opravdu bylo co obdivovat. Maximální spokojenost, navíc k nám – fotografům – zde byli velice tolerantní. Případné zájemce o krátkou návštěvu raději upozorňuji, že galerie má tři podlaží …
Poslední bod brněnského dne byl neskutečnou náhodou … a ty – jak všeobecně známo – bývají nejlepší. Na konec jsme totiž zavítali na Dominikánské náměstí. Původně jsme tady chtěli ochutnat něco na závěr, ale napřed jsme se zašli podívat na olbřímí betlém. Jenže za ním se nachází Nová radnice (dříve Zemský dům) a ta působila tak nějak otevřeným dojmem. Takže jsme se dostali do nejstarší její části, kterou je gotická křížová chodba. Ta bývala součástí dominikánského kláštera a pochází z konce 13. století. Probíhala zde „jakási keramická“ výstava, ale já měl oči jen pro ony lomené oblouky. Prostě gotika je gotika (a navíc jsem v těchto – běžně nepřístupných prostorách – ještě nikdy nebyl). Nakonec jsem si ale prohlédl i vystavená dílka a chvíli také pohovořil s jedním autorem, který zde zrovna vykonával funkci hlídacího psa.
No a potom už jsme měli čas jen na koupi plechovkového piva do vlaku a zrychlený přesun na nádraží. Osobně bych klidně zvolil odjezd dalším spojem a brněnský pobyt si tak o další dvě hodiny prodloužil, ale byl jsem přehlasován. Koneckonců, v nejlepším se má přestat a následující pracovní den měl patřit k těm delším a méně příjemným …
Co dodat na závěr? Snad alespoň jedno upozornění pro notorické spořílky. V Šalingradu se – v jako asi jediném městě světa – platí za záchody i v obchodních domech. Chápu, že tam nechtějí různá individua, ale při nákupech je to prý občas problém, který vám může pokazit jinak pohodový den. Zvláště když nemáte předem správně rozměněno …
A možná prosbu pro naše dopravce v čele s Českými dráhami. Zrušte běžné zavedené trasy a nechte všechny vlaky jezdit s tzv. odklonem. My byli s rychlíkem Bouzov odkloněni přes Přerov (normálně to jezdí přes Prostějov) a do Brna dojeli bez zpoždění. Při zpáteční cestě činilo zpoždění pouhopouhé 3 minuty, takže tentokrát potlesk …