Adventní Praha pod dohledem Slunečních králů i pánů Medka a Rembrandta

Do předvánoční Prahy zajíždíme už dlouhá léta a takřka pravidelně. Není to ovšem až tak dáno neukojitelnou touhou po toulání se mezi stánky nabízejícími nejrůznější „pamlsky“ v čele s přeslazenými a předraženými nápoji se stopovými prvky vytlačených vinných hroznů (koneckonců máme celkem jasnou představu o tom, co mezi vinaři znamená „pro Pražáky“). My jen máme naši Matičku stověžatou prostě rádi a ona nám za to v čase adventním většinou nabídne hned několik zajímavých a navštíveníhodných výstav. Nejinak tomu bylo i v koronavirovém roce 2020 …

Tentokrát byly tři, mapovaly zcela odlišná historická období a každá z nich byla – minimálně někde a někým - pasována na nejvýznamnější akci roku  Svým způsobem asi oprávněně, ale zřejmě se dalo ve všech případech z daných možností vytěžit o něco více. K tomu se ale ještě dostaneme.

Do Prahy jsme vyjeli v úterý 8. prosince ráno a poprvé v životě jsme vyzkoušeli služby LeoExpressu (a zatímco České dráhy dokázaly na 14 km mezi Šumperkem a Zábřehem nabrat 10 min. zpoždění, soukromý přepravce zvládl několik stovek kiláků na minutku přesně). Během cesty jsem se ale, bohužel, dozvěděl, že padl nejen středeční odvoz domů, ale i čtvrteční košt vína. V té chvíli bylo jasné, že pro zlepšení nálady to bude chtít kapku něčeho ostřejšího. Slivovice v „batůžku“ naštěstí nechyběla, takže jsme opět uvěřili v bezproblémové naplnění programu dne. V tom nám měla pomoci kamarádka, která sama v muzeu pracuje, a uvolila se nám být dobrou průvodkyní …

Bez jakýchkoliv prostojů začínáme v Národním muzeu a na výstavě Sluneční králové, která nese podtitul Výjimečná výstava největších archeologických objevů českých egyptologů v lokalitě Abúsír. Bylo to jediné místo, kde jsme měli protekci, takže jsme zde začínali těsně před otevřením muzea a oproti ostatním zájemcům jsme získali nepatrný kousíček času (o pár dní později bychom tuto možnost již neměli). A je fakt, že se opravdu hodil …

Výstava byla určitě zajímavá – koneckonců se jedná o výjimečný mezinárodní projekt dokumentující naše archeologické objevy na někdejším starověkém královském pohřebišti. K vidění jsou exponáty zapůjčené např. z Egyptského muzea v Káhiře, Velkého egyptského muzea v Gíze nebo různých muzeí v Německu (mj. Berlín, Lipsko, Heidelberg, Frankfurt nad Mohanem). Vysoké zastoupení má – nepřekvapivě – také pražské Náprstkovo muzeum. Ke klenotům výstavy patří unikátní královská socha faraona Raneferefa nebo soubor soch z hrobek princezny Šeretnebtej a písaře Nefera.

Přes nezpochybnitelnou kvalitu výstavy nám zde pár věcí vadilo. Zmínit musíme hlavně fakt, že jsou vystaveny předměty z období 3. až 1. tisíciletí před Kristem, ale sluneční králové – tedy panovníci 5. staroegyptské dynastie – vládli pouze v letech 2435 až 2306 př. n. l. U jednotlivých popisek – bohužel občas hůře čitelných – ovšem jakékoliv časové zařazení chybí. Nechybí naopak zajímavá audiovizuální projekce, ale mnohdy zde má návštěvník jistý pocit stísněnosti.

Základní informace k výstavě: Vstupné na výstavu stojí 250 Kč, tištěný průvodce výstavou 199 Kč a soubor studií k výstavě 440 Kč. Otevřeno je denně od 10,00 do 18,00 hod. Výstava má trvat do 7.2.2021, fotografování je přísně zakázáno a dodržování tohoto zákazu bděle střeženo.

Po opuštění budovy Národního muzea se přes Václavák vydáme na Staroměstské náměstí, kde v paláci Kinských probíhá Rembrandtova výstava. Fronta čekajících je však – i v poledne pracovního dne - natolik dlouhá, že to vzdáváme a po doporučení na pokladně, že kolem půl páté už zde bývá prázdno, se raději ze Starého Města přesuneme na Malou Stranu. Ještě předtím si projdeme samotné náměstí, které je pořád prázdnější, než býváme zvyklí. Díky tomu zaregistrujeme nějaký malý televizní štáb, kde se kameraman nejprve věnuje mladé redaktorce a později „staršímu“ muži, ve kterém bezpečně poznáváme někdejšího Alaina Delona českého pop-rocku, tedy Janka Ledeckého …

V malostranské Valdštejnské jízdárně probíhá retrospektivní výstava Mikuláš Medek: Nahý v trní. Jedna z nejrozsáhlejších výstav Národní galerie Praha nabízí výběr Medkova malířského díla skutečně „od začátku do konce“. Nechybí zde ani ukázky děl autorů, kteří Medka ovlivnili nebo se kterými společně vystavoval (Toyen, Istler, Koblasa aj.). Medek prošel ve svém tvůrčím období snad všemi myslitelnými směry (od expresionismu a kubismu, přes surrealismus, existencialismus a figurální malbu až k abstrakci a architektonickému tvarosloví), po celou dobu své tvorby byl originální a vždy odolal všem uměleckým i společenským tlakům.

Výstavy ve Valdštejnské jízdárně patří v drtivé většině případů k tomu nejlepšímu, co Praha nabízí – a nejinak tomu bylo i tentokrát. Obrazy doplňovaly také Medkovy kresby (občas celkem porno) a knižní ilustrace, nechyběly ani krátké filmy. Osobně mám nejraději Medkovu figurální tvorbu (spokojenost - to hlavní, včetně Noci a dne nebo variace na Cranachovu Lucrecii, tu bylo, jen spor se Zlatou husou způsobil absenci jednoho díla z katalogu, na které jsem se dost těšil a které bylo nahrazeno snad ještě lepší „předkresbou“) a ve finále jsem se nemohl zbavit dojmu, že těch „abstraktních kompozic“ je na jednom místě až moc a časem začínají lehce nudit …

Zřejmě proto přišlo ke slovu zpestření tvořené vyhledáváním zajímavých názvů některých děl, kdy jsme často naprosto nechápali, s čím tento název spojovat. Upoutaly nás zejména „malůvky“ Hlava, která spí imperialistický spánek, Romanticky založený strýc Karel, Velký pohyblivý hrob a bezkonkurenční, naprosto úžasný, Poslední spánek velkého Alkohola. Navíc jsme později zjistili, že Medek byl velký futurista a vizionář, protože již v roce 1971 namaloval obraz Modrá rouška …

Základní informace k výstavě: Vstupné 220 Kč (výstava se koná na třech místech a vstupenka tak platí i do částí výstavy ve Veletržním paláci a Klášteře sv. Anežky České – kde jsou ovšem 3 obrazy vystaveny také ve stálé expozici, kam vás bez další vstupenky nikdo vpustit nechce), katalog k výstavě 690 Kč (určitě lepší investice než malá kapesní brožurka za 190 Kč). Otevírací doba od 10,00 do 18,00 hod. (v pondělí zavíračka, ve středu do 20,00 hod,). Výstava potrvá do 31.1.2021, fotografování povoleno.

Takže rychle ještě zakoupit dodatečně vydaný katalog k nedávné skvělé výstavě E.A. Poe (Veletržní palác) a jít tu kulturní smršť někam strávit. Oběd byl výborný, holandské pivo Hoegaarden jsem pro jistotu spláchnul ještě jedním českým … a mohli jsme pokračovat. Naším dalším cílem byl zmíněný Klášter sv. Anežky České, kde jsou poprvé společně vystaveny Medkovy práce pro kostely v Jedovnicích, Kotvrdovicích a Senetářově (díky Pavlíně se podíváme i na ty 3 kousky ve stálé expozici a já mohu po 10 měsících opět pozdravit své milované smrťáky v poslední místnosti). Kostelní část Svatoanežského kláštera mám dlouhodobě moc rád, takže si to tady opravdu užiju. Skvělé jsou i kresby, které jsou zde tak trošku nenápadně ukryté a kvůli částečně nefunkčnímu světlu si dokonce musíme pomáhat baterkami v mobilu (ještě, že jsme nemuseli vytahovat zapalovače jako za starých časů). Z Medkova díla jsme tak neviděli pouze rozměrné realizace pro Československé aerolinie (jsou k vidění ve Veletržním paláci) … a nijak zvláště nás to ani nemrzelo.

Nastal čas návratu na Staromák. Bylo už skoro půl šesté a fronta na Rembrandta se až tak o moc nezmenšila. A tak jsme nasáli u rozsvíceného vánočního stromku něco z adventní nálady, zašli do Aukčního domu a potom na pivo (v době koronavirové se na Staroměstském nám. našinci konzumuje stejně dobře, jako kdekoliv jinde v republice, někdy i levněji). Pak už nám ovšem nezbývalo nic jiného, než se do té fronty postavit. A nebylo to nic příjemného, protože i přes přijatelné počasí to znamenalo 1,5 hodiny postávání na místě (někteří také nevydrželi a odsunuli se raději k domovu, jiní se nemohli dočkat návštěvy WC, kterých je zde ovšem k dispozici minimální počet). Postávání ve frontě jsem si zkrátil debatou se správcem nového staroměstského mariánského sloupu i pozorováním postarší manželské dvojice, která si střídavě zoufala a zuřila, protože získala neodbytný pocit, že mnozí z nás si vládní nařízení až tak moc k srdci neberou a snaží se raději řídit vlastním rozumem (nepřeji jim nic zlého, ale evidentně se jednalo o dva kandidáty na smrt vyděšením).

Později nám bylo vysvětleno, že i když dovnitř může jen 40 osob, tak toto se jim zde ještě nestalo. Normálně prý návštěvníci na výstavě stráví hodinu a jsou vystřídáni, ale ono úterý tam postarší „znalci“ umění trávili hodiny minimálně dvě a poctivě si dělali poznámky o všem viděném a výpisky z informačních tabulí. Důstojné stáří se má sice ctít (a také už nejsme žádní mladíci), ale tentokrát jsme je prostě rádi mít nedokázali …  

Na výstavu Rembrandt: Portrét člověka jsme se tak dostali až kolem 20. hodiny, takže bylo jasné, že vše musíme zvládnout do hodiny (a navíc za lehce navýšeného počtu návštěvníků). Výstava byla často prezentována jako to nejlepší, co u nás kdy bylo k vidění, takže enormní zájem návštěvníků se dal pochopit. Byla tak trošku jako chytrá horákyně – měla své plusy i minusy a NG se povedla i nepovedla (bližší informace v samostatném článku - viz. odkaz dole - takže opravdu jen to základní).

U nás jistě vysoce nadstandardní výstava, která by ovšem ve světovém měřítku až tak moc neznamenala. Výstava, která do jisté míry stojí na sbírkách NG Praha, ale která také nabízí exponáty, za nimiž bychom jinak museli vyrážet např. do New Yorku, Madridu, Amsterdamu nebo Londýna. A je zajímavé, že fotografovat se nesmí pouze zápůjčky z Antverp a Brna.

Základní informace k výstavě: Vstupné přijde na 280 Kč, katalog (336 stran, 320 reprodukcí) stojí 780 Kč, malá kapesní brožurka 190 Kč. Výstava má trvat do 31.1.2021 a je přístupna denně od 9,00 do 21,00 hod.

Z výstavy jsem odešel v oněch 21,00 hod. a venku celkem silně pršelo. Takže jsem vzdal další ochutnávkové aktivity typu pivo s bramborákem a vydal se raději bydlet. No a protože jsem ráno musel „vypadnout“ již před půl sedmou (a navíc začalo znovu krápat) došlo na volbu předčasného, tedy ranního, odjezdu. Možná jsme toho mohli vidět více, možná nebyl důvod spěchat k domovu, ale možná už opravdu stačilo.

Takže se ještě rychle podívat na Dalího Jednorožce, který se nachází na náměstí Republiky a na kterého mě upozornila jedna z návštěvnic Medkovy retrospektivy, projít přednádražním Sherwoodem a vrátit se do Šumperka. Víceméně – a možná lehce v rozporu s některými předchozími řádky - ve stavu téměř absolutní spokojenosti. Ono zase tak moc možností něco vidět letos nebylo ... 

Co dodat na závěr? Snad jen to, že jsem chvílemi docela záviděl kamarádovi, který se do Prahy vypravil 5 dní přede mnou a měl to ještě téměř bez lidí (ti se první den asi ještě báli nebo nevěřili vládnímu rozvolnění). Na druhou stranu je fakt, že jsem klidně mohl jet s ním a úterní termín jsem si vybral sám. Jistou chybou byl zřejmě i středeční ranní odjezd, protože pár míst a galerií za návštěvu ještě jistě stálo. Rozhodla však nutnost brzkého opuštění „ubikace“ i voda padající z oblohy. A také se říká, že v tom nejlepším se má přestat …

V každém případě jsem ale velice rád, že jsme se na pražské výstavy vypravili. Bylo nám totiž jasné, že jistý nádech svobody nebude mít dlouhého trvání a kultura bude opět odhalena jako jeden z největších škůdců na epidemiologické mapě světa. Kdy se brány všech muzeí a galerií opět zavřou, jsme v té chvíli netušili, ale počítali jsme s tím, že už půjde maximálně o dny. Jak se později ukázalo, nemýlili jsme se ...

PS: Veškeré předchozí řádky jsem napsal téměř hned po návratu z Prahy. Musím teď tedy doplnit ještě jednu větu: Díky typicky nesmyslnému kočkopsu Babišovy vlády se ale nakonec zavřel pouze pan Medek, který už tady některým režimům vadil i dříve …

PS2: A díky pádu serveru Turistika.cz si tyto řádky čtete až ve chvíli, kdy opět všichni víme, že muzea a galerie jsou pro naše životy tím nejnebezpečnějším. Naštěstí je nám ale českou vládou umožněno si zajít do obchodu, vybrat tam nějakou zbraň a potom dotyčným kašpárkům zakoupit v Babišově květinářství pěknou kytičku na jejich hrobeček. Ať žije Kocourkov …

Odkaz na související článek: https://www.turistika.cz/vylety/rembrandt-v-praze-vystava-ktera-se-narodni-galerii-povedla-i-nepovedla/detail