Adventní trhy ve Vídni, aneb, davy lidí, kam se podíváš.
Navštívit adventní trhy ve Vídni jsem plánovala už léta, ale znáte to, stále se o tom jen mluví, ale čas nějak nezbývá, vždycky se do plánů něco připletlo. Ale letos už to vyjít muselo! A tak jsme tři týdny před začátkem adventu koupily celodenní poznávací zájezd do Vídně s termínem v sobotu 8. prosince, čili druhý adventní víkend a hodlaly jsme si užít fajn vánoční atmosféru.
Jely jsme čtyři, babská jízda, já, moje starší sestra, naše mamka a její kamarádka. Autobus cestovní kanceláře nás měl dle pokynů vyzvednout v Mikulově na poslední benzince v ČR krátce před ranní devátou hodinou. Mrzlo už několik dní, po dlouhém období relativního tepla již několik dní vládlo celkem mrazivé počasí, ale nebylo to ještě tak hrozné, jen dva stupně pod nulou. No mohlo být hůř.
Už podle toho, že na benzince se míjel jeden autobus za druhým, neustále tam parkovalo minimálně deset autobusů a na Rakouskou stranu směřoval po hlavní silnici další autobus za autobusem, bylo nám jasné, že Vídeň bude dosti přelidněná.
Obcházela jsem hned po příjezdu na benzinovou stanici několik autobusů, abych omrkla, zda tam už náhodou nečeká ten náš, přestože jsme měly ještě deset minut v rezervě, ale chtěla jsem mít jistotu. Jednoho řidiče jsem se zeptala, jestli náhodou není z naší CK, která jede do Vídně, a on mi vtipně odpověděl, že teda z naší cestovky není, ale že do Vídně tady jedou naprosto všichni. No, to mě potěšilo, ale víceméně mi to bylo jasné předem, protože do Vídně na adventní trhy vyráží v posledních letech rok od roku více Čechů.
Autobus nám nakonec přijel jen o pár minut později, ale před devátou už jsme byli všichni na cestě k Vídni a v autobuse nás uvítal bezvadný průvodce, který nám cestou začal vyprávět nejen stručnou historii Rakouska, ale zabrouzdal i hlouběji do dějin Vídně samotné.
V deset hodin zastavil autobus u hotelu Hilton v centru Vídně a dle své volby se kdo chtěl, vydal s průvodcem na plánovanou cca dvouhodinovou prohlídku Vídní, která měla končit u největších adventních trhů, které probíhaly na náměstí před Radnicí (Rathaus), zatímco několik účastníků výletu se rovnou po výstupu z autobusu vydalo po své vlastní ose.
My jsme šly s průvodcem, byl to student dějin architektury a zajímavě podával výklad o jednotlivých stavbách, u nichž jsme zastavovali, a dokázal všechny své posluchače zaujmout poutavým výkladem, takže nás s průvodcem nakonec šly tak tři čtvrtiny cestujících.
Náš okruh začínal u Stadtparku, tou dobou byly ulice Vídně prázdnější, ještě žádné davy, jen docela hustý provoz, ve Vídni se totiž jezdí všude, není tam mnoho uzavřených pěších zón, jak nám sdělil průvodce, a tak je třeba být neustále na pozoru.
Co také k provozu ve Vídni neodmyslitelně patří, jsou fiakry, kouzelné kočáry tažené koňmi, jako vystřižené z historických filmů. Jezdí jich tu plno a svá stanoviště mají na různých místech v centru, například u Albertiny, nebo před divadlem Burgtheater. S obdivem jsme si prohlížely krásné kočáry, každý jiný a sledovali jsme turisty, kteří seděli v kočárech a vezli se centrem Vídně, zabaleni někdy i do teplých dek. Zajímalo nás, kolik svezení stojí, a tak se náš průvodce jednoho z vozků zeptal, a pro běžného turistu je to docela drahý špás, dvacetiminutová projížďka, malá okružní jízda, stojí 50 Eur, a za delší projížďku trvající zhruba 40 minut, takzvaný velký okruh, už zaplatíte kolem 80 Eur. Ale musí to být krásné, my jsme ale šly dál pěkně po svých.
Cesta nás vedla před náměstí Freyung, kde se náš průvodce doslova vyřádil. Na tomto náměstí je totiž postaveno mnoho architektonicky zajímavých budov, takže měl skutečně o čem mluvit. Na jednom konci tohoto náměstí stojí krásný Skotský kostel, ale je tu i palác rodu Kinski, nebo nedávno zrekonstruovaný palác Ferstel. A uprostřed tohoto náměstí stojí nádherná kašna, nazvaná jednoduše Austria, která je ozdobena alegoriemi čtyř hlavních toků rakouskouherské monarchie – Labe, Visly, Dunaje a Pádu.
Cesta pokračovala na nejstarší Vídeňské náměstí, Hoher Markt. Ve středověku na tomto náměstí, které bylo asi do 12. století centrem města, stávalo popraviště a bylo tu také tržiště. Dnes ve středu náměstí stojí kašna z roku 1732, která zpodobňuje něco, co se nikdy nestalo – svatbu Josefa a Marie, a této kašně se říká Svatební, vypráví nám průvodce a my se ještě otáčíme směrem k ulici, odkud jsme přišli, nad ulicí se totiž nachází orloj z roku 1917, na němž se každou hodinu objeví jedna postava z rakouských dějin, a když odbíjí dvanáctá hodina, pak se všechny postavy objeví za sebou.
Navštívili jsme také několik kostelů, a prošli kolem židovské synagogy, Stadttempel, která jako jediná z třiadevadesáti synagog ve Vídni přetrvala až do dnešních časů.
A pak konečně docházíme na náměstí Stephansplatz, kde stojí patrně nejznámější symbol Vídně, nádherná gotická stavba Dóm sv. Štěpána (Stephansdom), jehož historie sahá až do 12. století, kdy zde stál farní kostel.
A pokračujeme dál procházkou starým městem, míjíme nádhernou budovu Vídeňské státní opery, kde měla premiéru například slavná Mozartova Figarova svatba, a každoročně se zde o posledním masopustním čtvrtku koná Ples v opeře, který patří k těm nejslavnější plesům na světě.
Konečně se dostáváme k nenápadné budově kapucínského kostela, který bych, nebýt našeho průvodce, minula téměř bez povšimnutí. Nečekala bych, že tato zdánlivě obyčejná a ne nijak zvlášť honosná budova bude hrobka, v níž jsou od roku 1633 pohřbíváni rakouští a němečtí císaři až po Františka Josefa I., celkem je zde pohřbeno 138 členů habsburského rodu, například i císařovna Marie Terezie, ale i slavná Sissi.
Konečně přicházíme k zámku Hofburg, který byl až do roku 1918 sídlem rodu Habsburků, zatímco dnes je zde sídlo rakouského spolkového prezidenta.
Hofburg je obrovský, má několik traktů a dvorů, a celkem 2500 místností, a díky tomu, že od počátku zde téměř všichni rakouští panovníci prováděli nejrůznější přestavby, a přistavovali nové budovy, je Hofburg skutečně směsí nejrůznějších uměleckých slohů – jsou zde části gotické, renesanční, nechybí části z období baroka, rokoka či klasicismu. Nejstarší částí Hofburgu je Švýcarský dvůr, nachází se zde i Španělská dvorní jízdárna, kde sídlí Španělská jezdecká škola proslavená po celém světě svým lipicánským baletem. Na náměstí Josefsplatz stojí budovy Rakouské národní knihovny nebo například i budova Zimní jezdecké školy, a ve středu náměstí se vypíná socha syna Marie Terezie, císaře Josefa II.
V areálu Hofburgu se také nachází Náměstí sv. Michala, kde stojí stejnojmenný kostel sv. Michala, který sloužil jako farní kostel císařského domu, a je přístupný, takže koukněte dovnitř, je to opravdu krásný kostel, i když pro nás už to byl toho dne asi čtvrtý, co jsme navštívili, takže popravdě už mi to nějak začínalo splývat.
Od Hofburgu pokračujeme k Albertině, k muzeu, které vlastní jednu z největších a nejcennějších grafických sbírek na světě, mimo jiné jsou zde k vidění díla od Moneta, či Picassa.
Náš neúnavný a veselý průvodce nás vede dál, vypráví velmi živě a zajímavě, takže procházka městem trvá namísto dvou už přes tři hodiny, ale stále s ním jde docela početná skupina zvědavců, přestože je velmi chladno a sem tam poletuje sníh. Spousta lidí se už však „trhla“ a vyrazila na adventní trhy, které probíhají takřka na všech vídeňských náměstí, ale my jsme se rozhodli vytrvat, míjíme Uměleckohistorické muzeum, Přírodně-historické muzeum ale i známou budovu Parlamentu.
Vánočně vyzdobené ulice Vídně jsou plné turistů a Doprava je hustá, jsou dvě hodiny odpoledne a my konečně po čtyřhodinové procházce Vídní docházíme s průvodcem až k Radnici (Rathaus), kde se koná největší adventní trh ve Vídni.
Tady teprve zjišťujeme, co to znamená, když je někde přelidněno. Nás, kteří jsme až k Radnici vydrželi s průvodcem, je téměř dvacet a domlouváme se, že sraz k odchodu zpět k autobusu si dáme přesně v osmnáct hodin tady na rohu u Radnice. Zbývají nám tedy čtyři hodinky a máme chuť si dát tradiční punč, protože je nám docela zima. A tak se vydáváme do víru adventního trhu, kde je ale opravdu hlava na hlavě.
Kupujeme si punč na 3,5 Eur, k tomu si musíme koupit zálohovaný hrníček, který stojí 2,5 Eur, a pokud bychom si jej nechtěly nechat jako suvenýr, není problém jej vrátit a dostaneme peníze za něj zpět. Ale já už vím, že hrníček si nechám na památku.
No, punč je sice dobrý, ovšem cestou od stánku se v duchu modlím, abych neskončila politá, protože lidi se tady prodírají a strkají se mezi sebou. Je tady narváno a dostat se ke stánkům je doslova nemožné, a tak pomalu ani nevidíme, co se v kterém stánku prodává, protože prostě nemáme šanci se k nim dostat. Dav proudí tam a zase zpátky, a nám se podaří uhnout do jedné z bočních uliček tržiště, kde se dá pohybovat o něco volněji, ale není to žádná sláva. Kupuju si pečené kaštany, okukujeme nádherné baňky, v jednom stánku všechny ve zlatém a ve druhém v červeném provedení. Jinde jsou zase tradiční dřevěné hračky, vedle zase prodávají cukrovinky, žemle a jakési placky. Je to nádhera, ale asi po hodinovém brouzdání jarmarkem, kdy si dáváme ještě jeden punč, se všechny čtyři shodujeme na tom, že nás to tu moc neoslovilo.
Je tu přelidněno a jaksi tu chybí pořádná vánoční atmosféra, kterou jsme očekávaly. A tak se nakonec kolem půl čtvrté vydáváme do ulic nedaleko Radnice a jdeme si sednout do nedaleké kavárny, jedné z mnoha, které tu jsou takřka na každém kroku, abychom si jednak odpočinuly od mnohahodinového chození, a také abychom se trochu zahřály, protože venku přituhuje.
Nakonec se v kavárně zdržíme přes hodinu a už za tmy, kdy všechna vánoční výzdoba svítí a září, se vracíme zpět na trhy k Radnici, kde je stále plno lidí. Jistě, teď večer je všechno jiné, ale stále nevidíme na tomto hemžení nic extra záživného. Kde jsou ty tradiční vánoční trhy, o kterých každý, kdo tu byl, tak vyprávěl? Jistě, za poslední léta se asi všelico změnilo, už i známí, kteří byli vloni na trzích ve Vídni, říkali, že pamatují, jaké to bylo, když zde byli před mnoha lety, a že dříve to bylo jiné, lepší. No ano, všechno se stává více komerční a začíná to pak postrádat tu tradiční vánoční atmosféru.
Krátce před osmnáctou hodinou už přešlapujeme u Radnice na smluveném místě a čekáme na průvodce, který přichází přesně na čas a zpátky k autobusu se s ním večerní rozzářenou Vídní vrací dvanáctičlenná skupinka.
K autobusu dorážíme s průvodcem jako poslední, trošku jsme se zdrželi, protože cestou jsme ještě vystoupali k budově Parlamentu a podívali jsme se odtud na noční Vídeň, ale důležité bylo, že nakonec dorazili všichni a nikdo z výletníků nechyběl. Pan průvodce nás pochválil za dochvilnost a cestu zpátky z Vídně do Mikulova nám ještě zpříjemnil vyprávěním o Sissi a jejím životě, a my jsme tak díky němu měly z celého náročného výletu dobrý pocit.
Vídeň je krásné město, a my jsme kus jejích perel měli možnost shlédnout, a přestože adventní trhy nás docela zklamaly, nezáleží na tom. Důležité je něco vidět, mít nové zážitky, poznávat, udělat si názor a pak jít zase dál. Kam to bude příště?