Africký off-road: deník z cesty z Nairobi k pouštnímu jezeru Turkana a zase zpátky

Land Rover je extrémní auto. Severní Keňa zase extrémní část Afriky, řídce obydlená necivilizovaná pustina. Naším třicet let starým Land Roverem Series III, předchůdcem dnešního Defendera, jsme se vydali na dvoutýdenní výpravu z Nairobi na divoký keňský sever. Já v roli řidiče, přítelkyně coby navigátor, závozník a háček – to vzhledem k častému a opravdu hlubokému brodění.

Byl to trip až na dřeň. Ne jako když si vyrazíte projet se svým navoněným teréňákem na odpolední projížďku do lesa, týden na něm pak z frajeřiny necháte bláto a další týden ho v garáži ladíte zpátky do richtiku. Když něco selže v severní Keni, pocítíte to naplno a sehnat pomoc není jednoduché.

Den první
Brzy ráno vyrážíme z Nairobi nahoru na sever směrem na Isiolo, poslední výspu civilizace, kam ještě vede asfaltová silnice. Isiolo je už několik století důležitou obchodní křižovatkou a různé kmeny a národnosti se tu mísí v pestré směsici. I přes svoji významnou pozici na starých kupeckých cestách je to ale pořád příšerná díra, které dodává na troše světovosti snad jen několik benzínek, nedávno zřízených bankomatů a jeden noční klub. Papundeklová diskotéka má přiléhavý název Frontier neboli „hranice“ a je jisté, že na následujících několika tisících čtverečních kilometrech severně už opravdu žádnou podobnou nenajdeme.

V Isiolo se máme sejít s kamarádem Davidem Modrým, docentem brněnské veterninární fakulty, který právě u pouštního jezera Turkana provádí se svým týmem výzkum parazitů u místních psů, oslů, velbloudů a zároveň je očkuje proti vzteklině. Sám David je vzteklý dost, protože jeho autu po cestě na náš sraz upadl kus motoru a zůstalo trčet kdesi v poušti i s řidičem Abuem. Naštěstí jela okolo výprava papalášů z okresu, která jej za velmi nesoudružský bakšiš vzala alespoň do města. Schůzka tak nakonec probíhá až v pokročilé noci pod stroboskopy diskotéky Frontier. Dáváme si studené pivo, poslední na následujících čtrnáct dní.

Den druhý
David ráno pronajímá druhé auto, otlučený Defender kočírovaný staříkem jménem Peter. Kromě špičáků chybí řidiči všechny přední zuby a získává tak pracovní přezdívku upír. Z Isiolo nakonec kvůli nákupu proviantu, benzínu a posledním opravám na autech vyrážíme až v odpoledni. Obavy, že náš terénní veterán s třista tisíci najetými kilometry nebude stačit svému mladšímu bratru s dechem, se ukazují jako liché, protože upírovo cestovní tempo je velmi rozvážné.

Definitivně opouštíme asfalt a najíždíme na dálnici A2 vedoucí z centrální Keni severně do Etiopie, jednu z nejpověstnějších a nejhorších dálnic na světě. Prakticky celý její povrch tvoří takzvaná roleta, příčné rýhy v kamenitopísčitém povrchu, hluboké místy až několik desítek centimetrů. Jediným receptem je šlápnout na plyn a řítit se přes pravidelné boule a brázdy co nejvyšší možnou rychlostí. Čím rychleji to pálíte, tím menší jsou způsobené otřesy – na druhou stranu se stoupající rychlostí výrazně klesá ovladatelnost vozidla až na naprosté minimum a auto svévolně pluje po roletě ze strany na stranu. Míjení se s protijedoucími těžkými trucky využívajícími stejnou strategii se zapisuje k mým největším životním adrenalinovým zážitkům.

Příchází tma a my se teprve dostáváme na úsek dálnice, na kterém předchozího dne bandité přepadli a zabili řidiče náklaďáku. Stále mám co dělat, abych vůbec udržel auto na cestě, takže na divoké představy o hamižných domorodcích s kalašnikovy zbývá v hlavě jen nepatrný prostor. Naštěstí asi lapkové po včerejším úspěšném lovu dneska neúřadují a tak po mnohahodinovém náklepu na pekelné cestě nedotčeni sjíždíme do pouště Kaisut, skrze kterou si to plánujeme střihnout k jižnímu cípu jezera Turkana. Nocujeme v poušti za chechotavého vytí hyen, upír Peter vypadá trochu nervózně, ačkoliv má z nás všech zdaleka největší klacek (rozuměj sukovici).

Den třetí
Po rozednění provázeném nenadálou dešťovou sprchou se spoza akácií vynořují dva válečníci kmene Rendille, aby očíhli, co jsme zač. Opodál oždibuje křoviny jejich stádo velbloudů. Měníme cukr za čerstvě nadojené velbloudí mléko, snídáme a vyrážíme dál. Polopouštní krajina kolem nás se zelená, pučí a překypuje životem, který probudily po dvou suchých letech náhlé deště. Jejich příchod, tak blahodárný pro přírodu, ja nám spíš na obtíž, protože voda zahlazuje již projeté stopy cesty a mění jinak vyprahlou zemi v bažinu.

Asi po třech hodinách opravdu ztrácíme směr a poprvé zapadáváme do bahna, které je velmi zrádnou pastí, protože se na povrchu nevinně tváří jako obyčejný písek. Po troše vyprošťovacího tělocviku rozkládáme na kapotě mapu a GPSku, abychom určili směr dalšího postupu. Řidič Peter je poté, co považuje v mapě řeky za cesty a plete si sever s jihem, vyčleněn z diskuse, která ale stejně nikam nevede, stejně jako obhlídka okolí, potvrzující bahno všude okolo. Vracíme se tedy zpět a cestou ještě jednou cvičně zapadáváme.

Je neuvěřitelné, jak se krajina kolem nás díky dešťům každou chvíli dynamicky mění. Tam, kde byla před hodinou řeka, je prázdné koryto, kde jsme projeli suchými koly, rozkládá se najednou jezero. Nezbývá nám než vyjet výše do hor lemujících poušť Kaisut a zvolit delší, ovšem o poznání sušší trasu.

Abychom si snad zpět na pevném podloží nezačali myslet, že život je snadný, začíná nám dělat problémy převodovka. Když ráno přestala fungovat zpátečka, mávli jsme nad tím ještě rukou, postupně ovšem vypovídá službu jednička, dvojka a nakonec i trojka. Zůstáváme trčet kdesi pod kopcem, při každém pokusu o zařazení rychlosti se ozývá dření ozubených kol trhající uši. Jediná možnost pohybu je hodit tam čtyřku, zapnout těžký pohon všech čtyř kol, při kterém se dá na čtvrtou rychlost i rozjet a za výhružného chrastění pokračovat v cestě.

Naší spásou by měla být vesnice South Horr neboli „jižní voda“, pouštní oáza, která je nejcivilizovanějším místem v širokém okolí. S velkou slávou se do ní nakonec připloužíme taženi na vlečném laně, protože závěrečné stoupání už je zkrátka na pochroumané auto moc. Jen neuvěřitelnou shodou náhod je v obci na dovolené u rodiny jediný schopný mechanik v okruhu stovek čverečních kilometrů, který nám u večerního čaje slibuje, že se na to ráno podívá.

Den čtvrtý
Davidovo auto najednou přestalo startovat a je nutné ho roztlačit. Žádný zásadní defekt to není, takže se rozhoduje pokračovat za svým týmem, den cesty do pohoří Kulal, které ční nad jižním cípem jezera Turkana. My zůstáváme trčet ve vesnici a na naše auto nastupuje četa borců, hlavní mechanik s několika pomocníky. Jak se z převodovky stává větší a větší hromada dílů a v oleji jsou nalezeny rozpadlé kusy ložisek, bortí se chatrné základy našich nadějí, že by mohlo jít jen o malicherný problém.

Mechanik sepisuje seznam odepsaných částí, pro které musí vyrazit do deset hodin jízdy vzdáleného Maralalu, protože v naší obci se nedá sehnat nic jiného než předražený benzín. Naštěstí tam za chvíli vyráží zásobovací náklaďák, kterým se sveze. Slibuje, že když všechno dobře půjde, chytne si zítra stopa zpátky a následující večer můžeme mít díly v rukou. Zbytek dne sedíme ve stínu akácíí a pijeme čaj s kozím mlékem, který nám sevíruje naše somálská hoteliérka mama Sado, na jejímž dvorku jsme rozbili stan.

Den pátý
V našem rozebraném landroveru se uhnízdily slepice. Na každý pokus je vyhnat kontrují opakovaným útokem a znovudobytím pozic na polstrovaných sedačkách. Válčíme se slepicemi, pijeme čaj s kozím mlékem a snažíme se dovolat mechanika. Má vypnutý telefon a pochopitelně nepřijíždí. Na večeři si u mamy objednáváme vařenou slepici.

Den šestý
Mechanik je opět po celý den nezvěstný, telefon vypnutý, ze směru na Maralal se za celý den neukáže ani jedno auto. Hoteliérka mama Sado uvažuje, že by z našeho auta skutečně mohl být vkusný kurník. Naštěstí už víme, jak zasadit kuřímu komandu bolestivou ránu do žeber a objednáváme si další slepici. Jedinou celodenní zábavou je sedět ve stínu pod akácií, pít čaj s kozím mlékem a rozprávět s domorodci o životě.

Den sedmý
Volá David, že během dne přijede i celou svojí česko-rumunskou skupinou parazitologů a veterinářů očkovat psy a provádět svůj výzkum. Vzápětí volá mechanik, že má pohromadě všechny náhradní díly a že sehnal náklaďák, který bude večer vyrážet z Maralalu. Snažím se v sobě potlačit nutkání k radosti, aby další zklamání tolik nebolelo.

Naši kamarádi „daktari“, jak se jim tady na severu říká, ale opravdu po pár hodinách přijíždějí. Zjišťujeme, že nejsme v problémech sami. V Isiolo pronajatý Defender má úplně rozhašený startér a alternátor, druhý Land Rover stáří zhruba toho našeho, který veze na korbě materiál a řídí ho jakýsi místní rastafarián, špatně táhne a žere třicet litrů na sto. Extrémní podmínky si stále vybírají svou daň. Mechanik na telefonu dostává narychlo instrukce přivézt další pytel náhradních dílů a večer potvrzuje, že skutečně vyráží na cestu zpět. Vzhledem k předchozím dnům zůstáváme k tomuto tvrzení zdrženliví.

Den osmý
Už od božího rána vodí pastevci kmene Samburu své psy na vakcinaci a odběry krve pod strom, který byl k tomuto účelu určen náčelníkem. Vzhledem k tomu, že pro místní lidi je doktor jako doktor, stěžují si během očkování svého psa také na vlastní problémy se zády, bolením v žaludku nebo vyrážkou.

Když už pro mě začíná být vpichování vakcín do psů trochu stereotypní, starají se o vítané zpestření místní ochmelkové, posilnění domácí pálenkou changa'a. Nejprve je jeden z nich pokousán vlastním psem, posléze se dva další servou a na největšího křiklouna je nakonec zavolána policie. Přibíhají dva Samburci v klasických červených dekách, přes které mají přehozené maskáčové bundy a nezbytné kalašnikovy, poutají vzpírajícího se nalitého válečníka provazem a odvádí jej do vězení.

Odpoledne přijíždí mechanik! Cítí se trochu provinile za to zdržení a skáče rovnou do kombinézy. Hrabe se ve všech třech našich autech najednou, udílí pokyny a parta jeho pomocníků nestačí utahovat šroubky. Jakmile se setmí, půjčují si od celé naší výpravy čelovky a pokračují temnou nocí v práci, neboť v South Horru zatím mají elektřinu tak leda misionáři. Ani nedočkám konce opravy, protože se mi náhle dělá nevolno, asi po dnešní vařené slepici. Decimovaná drůbež vrací úder.

Den devátý
Převodovka je opravená, rychosti hladce zapadají, auto zase jezdí! Ve zbytku vozového parku proběhla lehká rošáda – z Isiolo se během noci přiřítil řidič Abu a původní opravený Davidův Defender, zatímco jako náhrada pronajmuté auto nejede a nikdo neví proč. Rastafarián se svým starým Land Roverem je propuštěn, protože mu to pořád moc žere. V původně plánované sestavě, osmi lidech a dvou vozech, konečně vyrážíme dál k jezeru Turkana a necháváme za sebou South Horr i nešťastného řidiče Petera. Ve zpětném zrcátku vidím hejno zbylých slepic, jak se pozvolna stahují kolem jeho nepojízdého auta.

Jezero Turkana je největší pouštní jezero na světě a pro západní svět jej objevil teprve na konci 19. století svérázný maďarský hrabě Samuel Teleki. Přesně v čase západu slunce se přehupujeme přes horizont pusté lávové pouště a pod námi se otvírá dechberoucí panorama sytě zeleného jezera, obklopeného vyprahlou sopečnou krajinou. Hrabě Teleki si při tom samém pohledu ten den do svého deníku vskutku mnimalisticky zapsal jedinou větu: „Objevili jsme jezero.“

Den desátý
Probouzíme se v kempu v městečku Loiyangalani, který pravděpodobně vlastní jeden náš keňský kamarád. Jisté to není, protože žádný katastr parcel tu neexistuje a ke kusu země se dostanete většinou tak, že vám ho prostě věnuje náčelník. Koruny palem bičuje vítr, který na tomto území nikdy nepřestává a když má svoje svoje obzvlášť silné dny, je schopen zbořit polovinu městečka.

Navštěvujeme nedalekou vesnici rybářského kmene Elmolo, který se živí lovem a sušením ryb, jednu rybu pak prodávají v přepočtu za dvě koruny padesát. Podnikavý řidič Abu kupuje plný kufr. Nejmenší kmen v Keni momentálně nezažívá příliš šťasné dny, protože před měsícem vykosila třetinu jeho členů cholera.

Den jedenáctý
Naší základnou zůstává Loynagalani a kemp u šumících palem. Odsud ráno vyrážíme na několikahodinovou cestu kamenitou pouští, která připomíná pustou měsíční krajinu, až na území kmene Gabbra, svéhlavých mužů v turbanech, kteří se nesnesou s žádným jiným kmenem. Hned vedle jejich vesnice stojí vojenský tábor s příslušníky keňské armády, kteří mají Gabbry hlídat – ať už před útoky sousedů nebo před jejich vlastní bojechtivostí. Armádní kantýna je jediné místo, kde se dá ve vesnici sehnat něco jiného než olej a mouka.

Díky Davidovým známostem a několika desítkám zdarma naočkovaných pasteveckých psů jsme pozváni do výstavního zděného domku náčelníka vesnice na teplé pivo. Obývák je vyzdoben vyšívaným gobelínem, na němž jsou umělcem zachyceni jeleni v zasněženém lese. Naprostý úlet.

Náš stařičký Land Rover šlape jako hodinky, ovšem na druhém autě se cestou zpět po kamenitých cestách uvolňuje přední tlumič. Věčně pozitivní řidič Abu přichází s klasickým africkým řešením – přivazuje tlumič konopným motouzem. „It's ok now!“, tlemí se. Po dalších dvaceti kilometrech se tlumič utrhává definitivně a večer zpět v Loiyangalani je ve znamení shánění náhradních dílů, kupodivu nakonec úspěšného. Komu kde mazaný Abu přední tlumič odmontoval, se radši neptáme.

Den dvanáctý
Opouštíme jezero Turkana a plazíme se několikahodinovým stoupáním lávovou pouští a posléze řídkými akáciovými porosty až pod vrchol vyhaslé sopky Kulal, dominanty jižního cípu jezera. Za celou cestu nepotkáváme živou duši, jen pár velbloudů a antilop.

Zlobí nás vyviklaná zadní hřídel, která vyluzuje nezdravé zvuky a pod extrémním zatížením při šplhání po strmých skalách hrozí prasknout. Abu ji omotává kusem duše z pneumatiky. „It's ok now,“ směje se a ukazuje vztyčený palec. Kupodivu hřídel po této zásadní opravě skutečně drží až do konce výletu a od té chvíle s sebou v autě vždy vozím nařezanou duši. Jeden nikdy neví, na co se bude hodit. Abu má pruhy gumy pospravované pod kapotou kdeco.

Nocujeme v samburské vesnici Gatab, která leží na vcelku úrodném kusu země a daří se tu všelijakým plodinám. Nám pochopitelně nejde o kukuřici ani fazole, ale o lehký přírodní stimulant kát, který zde má ideální podmínky. V Keni se mu říká miraa a jde o mladé výhonky stromu catha edulis, které se musí hodiny žvýkat, aby se dostavil kýžený efekt lehkého nabuzení. „Zažvejkat míru“, jak tomu zde familiérně říkáme, patří k oblíbeným společenským rituálům velké části keňské populace. Objednáváme několik kilo khátu do zásoby, protože nás čeká náročná dvoudenní jízda zpět do civilizace.

Den třináctý
Už od rána žvejkáme míru a čas za volantem svižně odsýpá. Cesta horami a pouští je krásná a pohodová, zastávky, focení, legrácky. Žádný defekt. Spíme pod hvězdami za společnosti tisíců tlustých černých mnohonožek, které se s příchodem tmy vyrojily a supí si to okolo nás jako těžkotonážní lokomotivy. Veterináři a tedy nadšení biologové jsou v entomologické extázi a zbytek večera tráví mazlením s mnohonožkami.

Den čtrnáctý
Nad ránem přichází několik prudkých lijáků, které nás zahánějí do aut a znemožňují rozdělat oheň a uvařit alespoň čaj k snídani. Sotva se začne rozednívat, vyrážíme s prázdným žaludkem do závěrečného finiše. Podle plánu tak slabou hodinku zpět na transafrickou „dálnici“ A2, několik hodin drsného náklepu na dálniční roletě a pak už Isiolo a večer pěkně v klidu Nairobi. Jako už po sté na tomto tripu se brzy přesvědčíme, že v africké divočině nemá smysl nic předem plánovat.

Noční deště opět vytvořily z pouště bažinu a z jediné patrnější cesty v okolí rozvodněnou řeku. Při vyhlídkách na nesnadnou, ne-li nemožnou cestu zahajujeme žvejkání míry. Místo plánované slabé hodinky se nakonec k dálnici probíjíme desetkrát tak dlouho v následujícím tempu: posun o pár metrů-zapadení v bahně-hrabání lopatkou-zvedání auta heverem-podkládání roštím-výjezd-opětovné zapadení-a tak dále. Brzy už zákysy přestáváme počítat a auta i lidé mají bahno všude, přesto všichni dřou a prokousávají se metr po metru dál. Když mám vodu v kabině po kotníky a bahno teče ven kapotou skrze motor, smekám jako už po tolikáté za tento výlet našemu autu klobouček.

Kousek před kýženou dálnicí ohýbá řidič Abu tyč od řizení o nepoddajnou akácii. Párkrát do toho bouchne kamenem a omotá kusem duše z pneumatiky. „It's ok now!“ Jedeme dál a dosažení dálnice slavíme pořádnou hrstí miraa navrch. Po několika kilometrech šílené jízdy najednou končí Davidův veterinární Defender, který jede před námi, zapíchnutý v akáciích u silnice. Tyč od řízení se přelomila a auto se stalo neovladatelným. Řidič Abu na to smutně kouká a říká. „It's always ok, but sometimes not very ok.“ Stopuje si projíždějící truck a dojíždí do nejbližší vesnice poohlédnout se po nové tyči nebo alespoň někom šikovném se svářečkou. Po několika hodinách čekání se opravdu vrací s novou tyčí, kde ji splašil, je další záhadou, ale někdo nad námi nás musel opět začít mít rád. „It's ok now!“

Záhy se stmívá, západ Keni přichází v rovníkové Keni celoročně už před sedmou. Zastavujeme na první jídlo dne v malém somálském hotýlku v obci Laisamis, nad vařenou kozou s rýží se nesou zvěsti o dvou policistech, které včera bandité zastřelili na následujícím úseku cesty. Kupujeme od Somálců další miraa, zazdíme strašidelné historky plnou hrstí a jedeme dál. Před půlnocí dorážíme nikým nerušeni do Isiolo, jenom přibržďujeme, abychom doplnili zásoby míry a ženeme to tmou dál na Nairobi. Asfaltová cesta pod koly je po dvou předešlých týdnech roztřesených kostí hedvábně vláčná.

Nairobi! Jsou čtyři ráno, dvaadvacet nepřetržitých hodin řízení a přežvýkavé práce čelistí při rozmělňování miraa. Mít ještě pár kilo, klidně to pálím dál směrem na Mombasu, oči mi svítí jako baterky a po únavě ani stopa. Po čtrnácti dnech slavíme ranní příjezd domů ledově vychlazenou slivovicí z domácího mrazáku a teplou sprchou. Po pytli sežvýkané miraa a z toho všeho náhlého luxusu kolem ani nemůžu usnout.

vyšlo 2009 v magazínu Esquire

Fotogalerie