ALBÁNIE 2016 aneb flirt s kráskou nevalné pověsti

Po loňském nadšeném návratu souputníků, sic po jistých rozpacích ( a daleko a bezpečí, a...?),nakonec jejich výzvu přijímáme.

V půli července vyrážíme 2 auta (2+2) přes Maďarsko, v Szegedu elegantně zanocujeme v Hostelu 66 (příjemné zjištění, že i dnes něco funguje na dobré slovo- telefonát, sms s kódem, odemkněte si, na stole nechte 40E).Pokračujeme na Bělehrad a pak západně směr Černá Hora. Cesta začíná troch prudit, provoz, kamióny, zatáčky. Mojkovac, podél Morači, Podgorica, to se již stmívá, za tmy překračujeme hranici u Skadarského jezera. Někdy ve 22 hod trochu bezradně zaparkujeme v Kopliku, kde se nás ujme jakýsi místní mafián a zavede do pěkného hotýlku- 40E za 4-člennou rodinu i se snídaní.

Ráno, po seznámení se s místním sýrem, následuje cesta směr Bogé. Vyškrábeme se po nové asfaltce do sedla Thores a řešíme, co dál neb reference byly rozporuplné. Na stránkách NP Theti píší něco o tom, že "Theth is now accessible by normal car"... není! Ptáme se na možnost Dopravy, je nám nabídnut autobusek, dosmlouváme cenu, přebalíme, ponecháváme auta za 5E/den a čeká nás dobrodružná cesta do údolí Theth. Výhledy jsou místy dechberoucí. S kolegou se ujišťujeme, že tudy našimi běžnými vozy teda skutečně ne. Pak již další spád, busek zakotví na zahradě většího domu hned za mostem, je nám přidělen hoch jménem Francesco v roli tlumočníka, oznámí, že tady budeme bydlet, ukazuje místa na stany. Není důvod protestovat. Toalety jsou, teplá voda teče (co na tom, že bez sprchové hlavice), tak co nám bude scházet. Bohužel počasí neumožní se hned blíže seznámit s vesnicí, před deštěm se uchylujeme do společenské místnosti baráku fungujícího jako penzion, který je nyní bez dalších návštěvníků, ale dny další se zjevují různé skupiny s evidentně bohatším servisem, včetně převozu zavazadel na mulách.

Ráno zataženo, ale neprší, tak se vydáme do půvabné vesnice. Cesta je jak korytem řeky, střídají se starobylé domky s novou proturisticky orientovanou výstavbou. Kostelík, kafe u kully, kde se blíže seznámíme s právem krevní msty, vodopád Grunas, pak (i díky app mapy.cz) nalézáme stezku vedoucí až do Čechy rekonstruované vesnice, máme ambici objevit na mapě zakreslenou jeskyni, ale počasí zavelí k obratu. Liják přečkáme v přístřešku domku u druhé kully s pohostinnými domorodci. Nosí se místní palačinky petully s medem, nějaká ta rakija apod.

Dalšího dne přichází na řadu ambicioznější plán- zrekognoskovat jeskyni Harapit a obejít horu stejného jména. Francesco nabídne přiblížení se vozem, naskakujeme na korbu pick-upu a za nějaká eura ušetříme asi 5km cesty. Pak stoupáme lesem, doškrábeme se sutí k jeskyni, pokus o průzkum však končí zklamáním. Jeskyně úzká, zabahněná, sice vedoucí kamsi nahoru dál, ale nestojí za to. Poté se rozdělíme, dámská část se vrací, mužové se syny se pokusí obejít impozantní horu. Stoupáme ještě lesem, ve kterém přečkáme i chvilkový déšť, který opět zhatí plány. Následuje cesta loukou, značka sice je, ale již nikoliv stezka, takže boty po chvíli promáčené, což jeden hoch vyhodnotí jako neakceptovatelný dyskomfort, dojdeme někde na 1700m a nezbývá než otočit. Pocit mizérie stvrdí navíc nehoda, kdy si kluk na nevinném místě nepěkně rozbije koleno o kámen. Pajdajíc nekonečným sestupem, nakonec berem zavděk džípu na rozcestí. A děvčata si užila žabiček i nějakého toho bunkru. Večer přichází opět liják.

Ráno je trochu příznivěji, znovu domlouváme Dopravu, tentokrát do vesničky Nderlysaj, což je úspora asi 7km. Cesta vede nad kaňonem Grunas, místy trochu jak "Karakoram way". Ve vesničce je nádherná tůně a vodopád s kamennými vanami. Pokračujeme po stezce k další vodě- Modrému Oku, místního názvu Syri i Kaltër. Cesta je nenáročná, pokud nepočítáme ohrožení kozami, za hodinu jsme u průzračné ledové tůně. Místo je to kouzelné, nad vodou terasovité restaurační posezení s místními rybkami i další pochutiny…no s otazným kuchyňským zázemím. Někteří provedeme ledovou koupel, pak ještě relax zpět na skalních vanách s milým provozovatelem občerstvení, se kterým se však dá domluvit jen skrz rakiji. I cesta zpět kupodivu uteče.

Stravujeme se dílem z vlastních zdrojů, dílem využíváme domácí chleba a ovčí sýr.

Ale v noci se v týmu objeví první zažívací indispozice. Jeden člen stráví noc na turecké toaletě. Ráno skolí jakási eschericha hodgi i dcérku, pro změnu projevy horními. Balíme, odvoz tentokrát džipem, u kterého leckdo nevěří, že může pojmout 8 osob a poměrně objemnou bagáž... pojal. Auta na sedle jsou v pořádku, šineme se na rovinatou část, dávaje přednost různému dobytku, kozičkám, ovečkám, kravkám, jindy i prasátkům. Od Skadaru již něco jako dálnice, ale neradno podlehnout svodům, tu se zjeví protijedoucí cyklista, tu se míjí oslí povoz, tu zas katapultuje mostní spára. Přichází neplánovaná přestávka v Durres, což nadšeně vítají zejména dítka, pro první kontakt s mořem. Město je nevzhledné, panelákové, pláž typu nekonečný písek. Dovedu si představit strávit zde den, max. dva. Ale proti gustu... Večer dojíždíme do městečka Berat. Ubytujeme se v pěkném hotýlku za obligátní cenu 40E. Někteří ještě podnikneme noční vycházku, nadšeni z cenové hladiny, která se dalším postupem na jih již jen zvedá. Potřebné občerstvení, kolem se promenující mládež, která se ve dne vytrácí a městečko je pro změnu poloprázdné. Vystoupáme na hrad, prolezeme různá zákoutí, Onufriho muzeum, množství kostelíků, i když povětšinou zavřené, oběd a pak procházka mezi domky na stráni. V pozdním odpolední vyrážíme k moři. Již téměř za tmy se setkáme s českou zprostředkovatelkou a ubytujeme v překvapivě rozlehlých a honosných apartmánech v Himare. Prvotní nadšení jen lehce zmírní albánská nedůslednost, že chybí či nefunguje to a tamto, vaří se na bombě na balkoně, ale tím si nijak zbylý čas nenecháme zkazit. Přichází seznámení s okolím, město nějaký větší půvab nemá, ale pláže i moře jsou čisté. Dojdeme na vzdálenější s prvním mořským nadšením, i když voda se zdá chladnější, vyvěrají zde nějaké studené proudy.

Další pláží v blízkosti je Livadh, velká, málo lidí. Setkáme se s českými rodinkami, domluvíme lodní výlet.

Následující den dojedeme pro změnu na jih do Porto Palermo. Kolem bunkry, stráň hustě zdobí agáve- údajně to další součást obranného systému páně Envera H. - v tomto případě proti výsadku parašutistů. Z dálky pohled na ponorkovou základnu, vydáme se na pevnost, kde již mnohá léta provází komunikativní a Čechům nakloněný jistý pan Klerkh.Koupačka v zálivu, občerstvení a odpoledne ještě přesun na pláž v Borshi. Zde oblázky, voda čistá, teplejší, jen kolegové zklamáni, že loni navštívené levné terasovité občerstvovadla na pláži jsou zbořené, zůstávají dřevěné ruiny a vše se posouvá ke komerčnějšímu, byť uhlazenějšímu stylu taveren. Navečer se s vozy vyšplháme po betonové cestě do malebné vesničky Queparo fshat. Nádhera, jakoby se čas zastavil. Zčásti připomíná zříceninu, některé domečky již vybydleny, chvílemi jak ve vesnici duchů, ale objeví se stopy života v podobě oslích či kozích bobků a ještě tu a tam nějaký domorodec. Šedé kamenné domky kontrastují s kvetoucími oleandry, za vesnicí nacházíme mandlovníky, morušovník se sladkými plody, nádherné výhledy. Pravda - zase je třeba po balkánsku projít smetištěm. V zemi západní by jistě již byla pod jakousi památkovou ochranu s patřičnou komercionalizací. Tak nacházíme jen jeden občerstvovací krámek, kde nám udělají tradiční džezvovou kávu.

Dalšího dne poctíme svou návštěvou pláž Llaman, která sice hezká, nádherně čistá voda, ale taky studenější, někteří si zadovádíme na nafukovacích hradech. Hlavně je však obsazena vyznavači ducduc, místy to připomíná jakýsi souboj dj-jů ze dvou barů. Takže jen pro sluchově otrlé, jinak pro jednou stačí...

A to již přichází očekávané a natěšené pondělí. Italský manžel české dobrodinky nás bere za příznivou cenu na svůj člun. Rozparáděná jízda, skoky z loďky, skály, podplouvání jeskyňky a vylodění na pláži Gjipe, která jak z katalogu. Jen pár lidí, čisto. Restauračka, rybky, krevetky a pak vyrazíme na pěknou procházku kaňonem.

Po koupacích dnech přichází čas na nějaký větší výlet. Dojedeme trochu nekonečnými serpentinami na jih k vyhlášené vyvěračce- další Modré Oko, Syri Kaltër (No2). Přítomno již trochu více lidí, ale místečko je to půvabné, voda i více koupací než v jmenovci v Theti. Ve snaze nejet stejnou cestou a s cílem jakýchsi mešit v městečku Delvinë se vracíme jinou smyčkou, což v Albánii neradno činiti. Bohužel z mapy se vždy nepozná úroveň cesty, stejná barva označuje zcela rozdílné kvality. Jsme tak odsouzeni na 15km sice pěkných horských scenérii, ale taky jízdy téměř krokem, abychom dorazili do nějaké "Díry u Sarande", kde se zastavil čas někde v 70-tých letech. Prázdné náměstíčko, monument s rudou hvězdou, za ním mešita, dopřejeme si levné nanuky a jedeme hledat jakousi památečnou starobylou mešitu v Rusanu, což se nakonec podaří. Zjeví se i jakýsi správce, se kterým se však nedá domluvit žádnou řečí, ale nabídne klíčky i možnost výstupu na Minaret. Na Ochozu si zahrajeme na muezíny, trnouc, aby se s námi nezřítil, kocháme se výhledy na Hory, bunkry i ... Odpadky kolem. Poté již cesta směrem na západ pohodová, takže zalitujeme "zkratky", míjíme pro změnu ultramoderní muslimský chrám a taky asi 6 benzínek na 2 km. Dítka již pochopitelně prahnou po moři. Na mapě zaujme zde neobvyklá symetrická zátočinka kousek nad Sarande, od hlavní silnice je odbočka se směrovkou Kakome beach, ale již nikde není psáno, že není dostupná, resp. je - po pár km serpentin asfaltkou dorazíme k bráně, objeví se hlídač, nikde nikdo, nabídne vjezd za dost peněz - s tím, že budeme mít pláž jen pro sebe. Je ale dost hodin, za tu chvíli to nestojí. Později zjišťujeme, že se jedná o dříve vládní lokalitu, o kterou se nyní vedou majetkové spory. Časem lze očekávat, že zde vyroste zas jakýsi luxusní resort. Tak s časovou ztrátou pádíme dál a mořské skotačení dopřejeme na písčité pláží v Lukove, kde podvečer již téměř nikdo...

Jiného dne se pustíme na sever do příjemného letoviska Dhermi. Pláž je dlouhá, kamínková. Kamínky se probrodíme na jižní konec a octneme na jakési Secret cavern beach s dobrodružným přístupem- buď vodou, vodně skalním tunýlkem či event. horem skalami. Tam nás čeká prázdná pláž, minijeskyňky, bohužel dosti zaneřáděné, skvělá šnorchlovačka.

Dále se rozhodneme poctít svou návštěvou antické městečko Butrint. Jako památka UNESCO je vstupné již téměř evropské. Ale žádné proudící davy lidí. Z řeckého období je zde zachovalé divadlo, akropolis, zdobené brány, nějaké chrámy, po Římanech třeba lázně a z byzantského období bazilika a baptisterium s mozaikami, které pak inspirují suvenýrotvůrce. Před horkem se ukryjeme na vršku do muzea v benátské věži. Děti samozřejmě více zaujmou v různých tůňkách a nádržkách se hemžící želvičky. V druhé části dne se ocitáme v Ksamilu, které zařazujme do míst méně doporučeníhodných. Ale taky zkušenost. Z dostupných ostrůvků se zde snaží vytvořit velkou atrakci, takže je naprosto předimenzováno. Ve snaze se vydat na nějaký domněle opuštěný ostrůvek, po vykupčení ceny sedáme na loďku...aby nás lodivod vysadil na stejně přeplněné pláži ostrovní. Chceme jinde, tak jsme vyloděni na vedlejší výspě, kde pro změnu Odpadky a stín...Hned naproti koukáme na Corfu s Pantokratorem, odkud jsme druhdy hleděli na jakousi tajuplnou zem...Po pár hodinách jsme vyzvednuti a odjíždíme s jistou pachutí.

A to se již schyluje k závěru, z blízkých pláží zbývá Jalë, trochu víc lidí, ale ještě přijatelno, jen poprvé narazíme na absentující sprchy. Cestou zpět ještě na poslední chvíli vytěžíme návštěvu Himarského hradu, na který hledíme z balkonu, tak by byla škoda jej minout. Opět obvyklá atmosféra; jakýsi průvodce s visačkou si vybere svých pár peněz, pak se misí kolorit historické památky se svéráznou ochranou a využitím, části příbytků ještě poslouží jako chlívky, zrovna se vrací stádko koz, v zašlé kapličce se pokouší vzkřísit jakési duchovno, všude prorůstají oleandry a fíkovníky. Kde jinde toto najdete? K tomu nádherný pozdně večerní výhled na Livadh a Himare.

Večer proběhne rozlučková rybí hostina se střešním grilováním a je tu finále.

Při odjezdu ještě využijemei služeb Lavazhe na notně zaprášený vůz, loučíme se s domácím i přáteli, kteří mají ještě řecké choutky a pelašíme na sever.

Cesta zpět byla předmětem dlouhých úvah. Možná iracionálně se chceme vyhnout Kosovu, dilema zda se dlouze serpentit atraktivní krajinou směr Korce nebo jet zpět Llogarským sedlem. Nakonec přesvědčí pan domácí a jedem na sever. Až do Vlore sice serpentiny, ale běžný, přijatelný provoz, Vlore, Fier již poněkud houstne, ale dá se. Poté však nastane fatální chyba. Chceme pokračovat z Lushnje na Elbasan k Ohridu. Navigátor však prosadí "zkratku", místo pokračovat pohodově dálnicí, tak najde na mapě jakousi cestu na Belsh. Zprvu se kocháme krásnou cestou, udržovanou krajinou, jezero, neobvykle nové domky, jako bychom byli v jiné zemi, jen bunkry připomenou realitu, jaksi podezřele nikde nikdo. Cesta se klikatí a najednou...není. Resp.je- ale pokračuje jako naprosto nesjízdná polňačka. Po pár záděrech o spodek následuje otočka, nějakých 15-20 km zpět a více jak hodinová ztráta. Dále tedy poctivě Rrogozhine, Pequin, Elbasan.

I když jsme v časové ztrátě, u Ohridského jezera jsme až v 17 hod po 6,5 hod. cestě, tak ještě před hranicí do Makedonie nás zláká rybářská vesnička Lin. Před ní pod billboardem babka rozprostřena s výrobky do půli křižovatky, vedle oslík. Vesnička má své kouzlo, klid, domorodci s domky u jezera a úzkými výběhy k vodě, na ulici štramačky mlátí fazole a nabízejí háčkované halenky i levné ubytování se svezením po jezeře. I když čas již pokročilý, nedá se to ještě nepokochat a utratit poslední leki v pověstné rybí restauraci na jezerním molu.

To se již stmívá, překročíme hranici do Makedonie, pobřežím skrz Strugu dorazíme do Ohridu. Tam opět narůstá nervozita, kdy klid rybářské vesničky vystřídá městský ruch. To již není Albánie, tak se všude loudí parkovné a stejně míst není, nějaký čas bezradně kroužíme. Naštěstí se povede sehnat dobré ubytování blízko centra, za obvyklou cenu. Přes jistou únavu se vydáme do historického centra na návrší, kde vládne naopak mystická atmosféra. Hradby, bezpočet starobylých kostelů, amfiteátr. Alespoň nožky smočíme v jezeře a vracíme se rušnou promenádou s neobvykle četným výskytem dlouhonohých krásek.

Po brzké snídani můžeme vyrazit na dlouhou závěrečnou pouť. Do Gostivaru sice cesta malebná, ale nepříliš rychlá. Pak již s občasnými výlukami pokračuje dálnice- Tetovo, Skopje, Niš, Bělehrad. Hraniční přechody jsou samostatnou kapitolou, jak Mak-Srb tak Srb-Maď sice žádné velké fronty, ale jímá nás jakýsi Murphyovský pocit, že z 5.ti frotn si zákonitě vybereme vždy tu nejpomalejší. Dojezd již dost na morál, v 2:15 parkujeme u domu, takže nějakých 17-18 hod. z Ohridu.

Resumé: Když vykradu název jisté publikace, tak vystihuje přirovnání ke krásce se špatnou pověstí ...a zanedbanou péčí.

Nabízí množství přírodních i historických krás, často s unikátním koloritem, které by jinde byly pod všemožnou ochranou a patřičně zkomercionalizovány.

Moře je čisté, pláže příjemné, nijak přeplněné (až na Ksamil), no občas nějaký ten balkánský bordýlek.

Všudypřítomné bunkry svědčí o paranoiditě exvůdce

Samostatnou kapitolou je Doprava. Nakonec to sice nebyla žádná hrůza, ale často se lze setkat se zvláštní živelností, předjíždění zprva, zleva, blinkr-neblinkr, zaparkování uprostřed cesty či již vedle stojícího vozidla. Pro sebe jsme si pojmenovali, že se vyskytují povětšinou řidiči typu H: hovada nebo hňupi (jedoucí jak s hnojem- bez zjevné příčiny jedoucí konstantní 40-50 kou). Někde píší, že zde neexistuje tradice autoškol, auta jsou dostupné poměrně krátce, tak jedna část zůstává v hyperopatrné poloze a ta další s nabubřelým sebevědomím v opačné.

V tomto všem zejména kolem měst kličkují motocyklisti, v kraťasech, cuklích, helmy neznajíc, občas obloženi i více dětmi v jakýchsi předních koších. Tu a tam si to pádí oslík a vůbec nutno počítat s všudypřítomným dobytkem včetně i stádka prasat.

Policistů jsou cestou mraky, ale jejich role je otazná. Většinou to jsou takoví strýcové, než respekt vzbuzující představitelé moci.

(Ne)překvapí nějaký ten výmol, ukápnutý betón, nejhorší jsou však mostní spáry, nikdy nelze předjímat, jaký katapult bude následovat, tak radno preventivně výrazně zvolnit. Hlavní tahy jsou většinou vcelku OK, ale vnitrozemní někdy skutečně pravý Balkán.

I podél dálnice již nepřekvapí množství ovocnářů, melounářů a grilovačů kukuřice.

Pozoruhodností je poměrně hustá síť benzinek a myček - rozuměj plácků s nápisem lavazh, kde posedává hošík s nějakou tou vapkou a za pár peněz spláchne prach z cest.

Lidé jsou běžní, vstřícní někdy více, někdy méně, občas se narazí v obchodě či na benzince na nějakého šizuňka, který zneužije tápání cizince, ale jinak žádná zásadnější animozita, naopak se opakovaně setkáváme se spontánní omluvou za loňský incident (vražda 2 Čechů).

Ceny stále příznivé, i když u moře rok od roku rostou- dle svědectví opakovačů. Kupodivu v horách se více vyplatí platit v E, jinde zas místními Leky. Ve službách lze leckdy i leccos usmlouvat.