Albánie - krásná ale chudá

Fotografie (39) • Foto: kvocadlo

ALBÁNIE - krásná, ale chudá a trpící země bunkrů Květen/červen 1995 Trasa autobusem (vedla přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Makedonii. Na všech hranicích vzbuzoval náš cíl cesty upřímný údiv až nedůvěru, nicméně po všech útrapách na hranicích a dvou nocích v autobusu jsme vpodvečer třetího dne překročili makedonsko-albánské hranice. Původce nás na začátku upozorňoval na to, že cesta přes Balkán může trvat až týden, protože na hranicích není problém čekat i 2 dny (např. na volný trajekt přes Dunaj). Jako čerstvý absolvent kurzu Sylvovy metody a ženou vycepovaný k pozitivnímu myšlení jsem na slovenských hranicích řekl průvodci, že určitě nebudeme čekat déle než 3 hodiny. Nevím, zda myšlenka má opravdu takovou sílu, fakt je, že se tak stalo a on ztratil důvěru ve svůj pesimismus. V průběhu cesty přes Balkán jsme pochopili, že logika a čas tu nemají své místo. Např. po přeplutí Dunaje na bulharsko-rumunských hranicích se celníci místo na hromadící se kolony aut z trajektu vrhli na odpočinek a bulharské dámy, dajíce si nohy na stůl, nám daly okatě najevo, kam patříme. Po chvíli začali kolem nás rotovat „obchodníci s pliskou“. Zkušenost z jižních krajů mne nabádala k opatrnosti a tak jsem poradil kolegům, nechť nejdříve okusíme a pak koupíme. Nedočkavci koupili, obezřetnější poslechli. Bulharům se to moc nelíbilo, ochutnat nakonec dali. A ejhle, jenom tresť bez lihu! Falešná pliska a tedy žádný kšeft. Asi po dvou hodinách, kdy celnice stále „odpočívaly“, jsem navrhl takový trik z Afriky. Vytáhli jsme pár karimatek a lehli si na asfalt. Dali jsme najevo, že nikam nespěcháme. Bulhary to naštvalo a zvedlo ze židle. Povedlo se! Byli jsme za 10 minut odbaveni. Při mimořádně krátkém dvouhodinovém čekání na albánských hranicích ve Sv. Naumu pod dohledem desítek „utajených“ samopalů na stráni nad našimi hlavami jsme trpělivě vychutnávali západ slunce nad Ohridským jezerem obklopeného krásným pohořím a věřili, že na jeho břehu u nedalekého Pogradce zakempujeme a strávíme první noc v Albánii. Když průvodce několikrát navýšil bakšiš a my byli vpuštěni do Albánie, hledali jsme správné místo pro kempování za tmy. Snad pár vteřin po postavení stanů přijelo několik aut místní policie se samopaly. Zřejmě jsme byli ještě příliš blízko hranic a proto nás pomocí posuňkové řeči a zbraní vyhodili z našeho prvního tábořiště a my museli v noci hledat nové místo. Ve tmě to nebyla legrace a tak jsme nakonec zakotvili u ochotného pumpaře a na asfaltu kolem benzinové pumpy jsme rozbili náš nový tábor. Naštěstí to byla poslední nepříjemná zkušenost s kempováním, protože jinak je v Albánii stanování ve volné přírodě povoleno. Pozn.: vstup do Albánie je v lokalitě Ohridského jezera pro autobusy a osobní Dopravu ve Sv. Naumu, v Qafa e Thanës je jen pro Dopravu nákladní. Četl jsem několik článků o Albánii, každý byl deprimující a pravděpodobně i částečně reprodukující údaje z druhé ruky. Naštěstí mé zážitky a pocity v Albánii byly naprosto odlišné, i když nepopírám, že se vám může přihodit něco dramatického a nepříjemného. Držel jsem se filozofie, že úsměv na tváři, slušné a přátelské chování bez arogance a opovržení mi otevře cestu k lidem, hezkým zážitkům i vlastnímu bezpečí. Stalo se. Albánie mne nadchla. Nádherná příroda téměř nedotknutá civilizací, báječní lidé, výborná káva a výborně pečené ryby, to jsou zážitky, na které se nezapomíná. Pokusím se s vámi podělit o své dojmy bez přílišného popisování obecných historických a ekonomických údajů. MĚSTA mají balkánský charakter, moderní budovy jsou panelové nebo cihlové se 3-4 patry, obvykle oprýskané nebo jinak poničené, ale vždy ozdobené květinami. Snad na každém balkónu trčí satelitní anténa a visí prádlo. V přízemích bývají dílny, opravny a obchody, v menších městech však často prázdné. Snad všude jsou mříže. Rodinné domky bývají cihlové, kamenné, dřevěné i hliněné, často s břidlicovými „taškami“ na střechách, které se pod tou tíhou rozpadají (Elbasan, Kavaja, Durres, Rhogožina - prý město zlodějů, Shkoder apod). Z menších měst velmi mile působil Berat, známý jako město tisíce oken („Městské Muzeum“) se svými domky nalepenými jako plástve na skalách pod starobylým hradem. Proslulým a turisticky atraktivním městem je Gjirokaster, rodiště E. Hodži, albánského diktátora, díky čemuž požívalo určitých výhod a je to na něm znát. Poměrně udržované domky na svahu a kolem centra, krásný výhled na horské masivy i příjemné posezení u vynikající turecké kávy potěšily naše oči i mlsný jazyk. Jako obvykle v těchto horských oblastech je město rozloženo na kopci, na jehož vrcholu je velká pevnost. V téměř 40 °C jsme šplhali do prudkého kopce po asfaltce, která se záhy změnila v dlažbu nebo lépe řečeno „kočičí hlavy“ s občas utrženou krajnicí nebo dokonce zřícenou polovinou vozovky, až jsme dorazili do pevnosti, ve které je dnes umístěno muzeum zbraní, je tu dokonce i vrak americké stíhačky. Za vstup jsme zaplatili dolar a jediné, kam jsme byly kvůli rekonstrukci vpuštěni, byla chodba s výstavou zbraní z 2. světové války, ukořistěných Italům, Němcům a Řekům. Zklamání však potlačil nádherný výhled na město a okolí z obrovského nádvoří se zahradou, kde bylo i ještě nedávno používané divadlo pochybného designu. Byli jsme se podívat i v mešitě, kde jsme si chvíli odpočinuli a sledovali jsme modlitbu asi 15tiletých chlapců. Jejich tiché „monotónní broukání“ bylo velmi působivé. Nejvíc se mi snad líbilo středověké horské město Kruje severovýchodně od Tirany, bývalá pevnost a sídlo albánského národního hrdiny Scanderbega, který přes 25 let bojoval proti Turkům a zadržoval odtud jejich další vpád do Evropy. V areálu zřícenin hradu je vystavěno Národní muzeum, v jehož vstupní hale je obrovské sousoší bojovníků v čele se Scanderbegem a obsahující skrovné albánské historické památky. Z hradu byl nádherný pohled na město a hlavně jeho okolí s členitým nevysokým pohořím. Dalším zajímavým a dost propagovaným městem je Korča, o kterém se říká, že je to „Paříž Albánie“. No nevím, jediné, co by tomu mohlo nasvědčovat, jsou široké ulice, lyceum s výukou francouzštiny a některé vily se sloupy a zahradami. Co mě tu však nadchlo, to byl bazar, podobný tiranskému. Ulice vedoucí do budovy tržnice byly lemované desítkami obchodníčků snad se všemi druhy zboží, od drogerie, textilu, náhradních dílů, oblečení, elektrických spotřebičů, baterií, plynových vařičů a bombiček až po ovoce a zeleninu, vše na zemi nebo v lepším případě na bedýnkách. V budově tržnice jsou ke koupi veškeré dostupné potravinářské produkty jako vajíčka, vynikající balkánské sýry, dovozové limonády, mléko a samozřejmě zelenina a ovoce. Na závěr procházky po městech se zmíním o Tiraně, hlavním městě Albánie. Je to typické albánské město s bazary, zmatečnou Dopravou i propastnými společenskými rozdíly, širokými čistými bulváry v diplomatické a vládní čtvrti i úzkými špinavými hliněnými uličkami, rozbitými dvorky s vraky aut a divokými skládkami. Tiraně vévodí obrovské náměstí s vodotryskem, muzeem, operou, mešitou, luxusním hotelem, sochou Scanderbega a vexláky. Doporučuji jich několik poptat a až nabudete jistotu, že je to ten pro vás správný kurs, pak teprve směnit peníze. VESNICE v Albánii vypadají zdálky docela malebně, zblízka je to už horší. Způsob práce je, dá se říci, středověký. Vše se dělá ručně nebo za pomoci zvířat. Oře se jedním pluhem a koněm nebo volem a když vidíte na velkém lánu pár žen a dětí shrbených nad zemí a plejících lán pole, popadá vás beznaděj. V nížinách bývají hliněné, novější pak zděné domky obvykle se zahrádkou i políčky. Nejčastější rostlinou je vinná réva (i v zahrádkách ve městech), jinak se tu pěstuje zelenina, fazole, brambory, kukuřice a tabák. Často slouží jako část stavebního materiálu rozdrcený beton z bunkrů. A studně? Jako z našich filmových pohádek: kamenné s rumpálem a čímsi, co připomíná vědro, které má někdy i díru, Lízo… Vesnice na horách vypadají mnohem lépe, udělaly na mne velký dojem. Asi proto, že stavební materiál je neomítnutý kámen, takže nemá co opadávat a na střechách jsou došky nebo červené tašky. Domky vypadají velmi zachovale, malebně. V jedné vesnici u jezera nedaleko Tirany, kde jsme čekali, než nám opraví autobus, jsem byl pozván jedním rolníkem do chalupy, když jsem předtím pobíhal s kamerou okolo a hledal ten nejlepší záběr na jezero s pozadím hor a západem slunce. Překvapil mne sice chudě zařízený, ale upravený a čistý interiér se starou sedací soupravou, částí nábytkové stěny a černobílým televizorem. Od hostitele jsem dostal vynikající kávu a rakiji, chutnající jako naše slivovice. Prý si ji pálil sám. Natrhali mi i ovoce - něco mezi blumou a jablkem, mělo to hodně vody, chuť nevýrazná, ale příjemná - umyli ho a dokonce mi podali utěrku, abych si to mohl otřít. Dialog byl legrační, on na mne albánsky, já na něj anglicky nebo cosi jako rusky. Nechytal jsem se. Fungovala akorát mezinárodní slova, kterých však bylo poskrovnu. Jako záchytný výraz jsem používal albánské šum-mir, což znamená velmi pěkný, dobrý, báječný. A tak, když jsem nevěděl kudy kam, řekl jsem:“Albánie šum-mir!“. A byla radost, a úsměv, a nová sklínka rakije. Albánci jsou zvídaví a tak se mě ptali na různá slova v češtině tak, že mně ukázali předmět nebo zvíře, řekli název albánsky a po mně chtěli český výraz. To bylo radosti, když já na ně albánsky a oni na mě česky! Já to rychle na rozdíl od nich zapomněl, oni při vyprovázení nebo druhý den ráno se smíchem pojmenovávali své domácí zvířectvo česky. V Albánii jsou velmi rozšířeni koně, skot a ovce. Psi nemají cenu, nikdo se tu o ně nestará a když se na nějakého podíváte, sklopí uši a odtáhne. Bylo mi jich líto, leckdo do nich kopne nebo hodí kamenem, k snědku mají, co kde urvou, evidentně nejsou domácími miláčky, jako u nás. LIDÉ jsou mimo vexláků, kteří obtěžují z obchodních důvodů, velmi přívětiví, usměvaví, zamávají vám na pozdrav a kdo z nich umí anglické „Where are you from?“ se ihned zeptá a když řeknete Čeko (nebo Čekoslovakia), vzbudíte údiv, úsměv a vzápětí přátelské, vítací gesto. Nikde jsem neměl pocit, že mě chce někdo okrást; chodil jsem stále s foťákem na krku a na rameni videokameru, chtěli se vyfotografovat nebo natočit, to je snad albánský sport. A chtějí hned fotku. V okamžiku, kdy dáte hledáček k oku, seběhne se před vás dav dětí, dospělí se začínají hloučkovat, mladší mávat, povykovat, starší se upraví a postaví do pozoru nebo jiné „kulturní“ pozice, děti se strkají, aby si zabezpečily své místo v záběru. Když jsem drze vlezl do dvora s foťákem v ruce, tak místo, aby mě jako nezvaného vetřelce vyhodili, přivedli celou rodinu i s miminkem v náručí a nechali se vyfotografovat. Měli z toho velkou radost a při odchodu mi ještě zamávali. Na pastvinách v podhůří jsem například fotografoval pasáčka dobytka. Po expozici si radostí výsknul a začal svůj zážitek sdělovat hlasitým voláním svým kamarádům na okolní kopce, kde oni pásli kozy nebo ovce. Takže když jsme došli za další kopec, už na nás čekal hlouček dětí - pasáčků, které se seběhly a chtěly též foto. Na jedné pěkné louce, kde úžasně voněl jetel, jsme si udělali piknik, někteří z nás si sedli na vrchol bunkru, kterých tu bylo dost a začali jsme vybalovat zásoby. Najednou se z chroští vynořil starší pastevec s náručí chvojí a ztuhl. Udiveně řekl: „Parašůt, parašůt?“ a ukázal na nebe. Naprosto nechápal, kde jsme se tu najednou vzali. Když jsme řekli Čeko a turist, tak se usmál, potřásl nám rukama a odešel pro další chvojí. Měli jsme skutečně s Albánci, obzvlášť pak na venkově, ty nelepší zkušenosti a pocity z nich. Až na přístup k nahotě. Albánci jsou v tom dost ortodoxní, v žádném případě se nesmíte koupat nazí a když si z nějakého plácku na louce nebo v křovíčku uděláte „koupelnu“ a uvidí vás tam pastevci, začnou po vás házet kamením. Spoustu legrace jsme si ale užili s albánským „ano“ a „ne“. Ano se řekne „po“ a pokýváte hlavou ze strany na stranu jako naše ne a ne se řekne „jo“ a pokýváte hlavou jako naše ano. Často jsme Albánce uvedli do nejistoty a rozpaků, když jsme říkali Po a kývali špatně ne. TRHY jsou orientálního tureckého typu, na chodníku potkáte na zemi rozloženou „mototechnu“, oděvy, zeleninu, ceny jsou velmi mírné, ale obvykle pevné. Chleba koupíte bez problémů po celý den, jsou k dostání vynikající ovčí sýry, skvělé červené víno (merlot), které je lepší než pověstný koňak Scanderbeg, který se dost pohoršil, chutnal spíš jako tresť s lihem, navoněný mandlovou příchutí. Ale co byste chtěli za 30,-Kč. Jinak je běžně ke koupi italská nebo řecká pitná voda, produkty Coca-coly (Fanta, Sprite...) v lahvích nebo plechovkách apod. I na horské zapadlé cestě míjíte prodavače s krabicemi místo pultu a na tom všehochuť, např. limonády, tabák, drogerii, sušenky... Ceny jsou mírné, banán stál např. 10-15 leků, chleba cca 50, víno 80-120, brambory 30-50, sýr 200-250, limo 0,25 l 30. V barech a kafetériích dostanete mimo vynikající silné kávy i chlazené řecké pivo zpravidla v holandské nebo německé licenci, někde i pečenou rybu s oblohou nebo zeleninové či sýrové saláty. Doprava v Albánii byla dalším překvapením, které nikdo nečekal. Podle informací, které jsem měl před odjezdem, jsem očekával téměř prázdné silnice, opak byl však pravdou. Po revoluci nastal skutečně obrovský zlom a to, co platilo před dvěma lety o potravinách a Dopravě, dávno odnesl čas. Na silnicích - dá-li se tomu tak říkat - uvidíte mercedesy, BMW, audiny, VW, občas fiata, renaulta nebo fordku. Potkal jsem v horách dokonce našeho favorita. Podle místních zdrojů jsou všechna auta kradená, protože žádné nebylo prý v Albánii oficiálně koupeno. Ovšem mimo těch, co si dovezli Albánci pracující na Západě. A co je nezbytné na albánských silnicích a hlavně městech? Troubení. Bez toho asi nejste řidič. Jeli jsme českým autobusem a naše průměrná cestovní rychlost kvůli nekvalitní vozovce byla 20-30 km/hod. Když řidič zařadil 5.rychlostní stupeň, oznámil to průvodce celému autobusu jako velkou událost a my to vzali jako důvod k oslavě. O charakteru albánských silnic svědčí naše průměrná rychlost, to platí ale pro nás, kteří své automobily nehuntujeme. Albánci na to asi mají jiný názor a jezdí, co to dá. Obecně platí, že (značení dle mapy fy EuroCart 1995) červeně označené silnice jsou asfaltové, žluté jsou sjízdné polní nebo horské cesty s prašným nebo kamenným povrchem a štěrkem, něco jako naše horské turistické chodníky. Albánské autobusy se nerezervují, protože nemají ani jízdní řád, dovezou vás ale tam, kam potřebujete. Bývají však často přeplněné, různých kvalit a rychlostí, takže cestování s nimi může být trochu nepohodlné. Pro rychlejší cestování si můžete najmout taxi, cena se pohybuje kolem 35-40 USD/100 km. Vlakem se dá jet dnes z Tirany až do Vlory, zkušenost však s tím nemám. Stopování je tu naprosto běžné, zastaví skoro každý a v horách dokonce sami bez toho, že byste si mávli. Někdy je to až nepříjemné, protože když jsme šli např. večer na procházku, zastavilo nám každé auto vč. plně naložených náklaďáků, v kabince 3-4 lidi a když jsme odmítli, nechápavě kroutili hlavou, že chceme jít pěšky. Zvláštní zkušenost byla s opravou spojky našeho autobusu (Karosa). Díky tomu, že zde tyto autobusy celkem běžně jezdí, nebyl až takový problém sehnat náhradní díly. Zajímavý byl způsob, jakým místní automechanik k opravě přistupoval. Přišel ráno do práce v bílé košili, vlezl do jámy pod autobus a klidně, jen s vyhrnutými rukávy, manipuloval s převodovkou a spojkou. Po ukončení práce se jen usmál, umyl si ruce a stáje ještě v čisté košili odešel domů. POBŘEŽÍ Albánie má dvě charakteristická pásma. Od severu až k Vloře jsou spíše nížiny, pláže jsou písčité a lemované bunkry jako šňůrou perel. Pláže jsou poměrně velké a tak často fungují jako „dálnice“ pro auta. Za plážemi jsou borové háje, ve kterých jsme rádi vyhledávali příjemný stín. Na jih od Durres jsme objevili dlouhé pásmo borových hájů lemujících pobřeží a ukrývajících malé moderní restaurace s výbornou obsluhou a vynikajícími jídly, cenově dostupnými. Tyto bary jsou převážně celé prosklené (pravděpodobně práce italského architekta) a jejich majitelé jsou Albánci pracující na Západě. Připravují se na turistický ruch a tak se snaží vybudovat kvalitní zázemí. Očekával bych tu však bary a restaurace v typické lidové albánské architektuře a ne skleněné „piksly“, jak jsme tomu říkali. Nabízejí sice skutečně evropský standard včetně teplé vody na vykachlíčkovaném WC, které je čisté a slušně vybavené, což je v Albánii unikátní, nicméně se sem podle mne nehodí. Na jih od Vlory je pobřeží skalnaté s bílými útesy, jaké známe z Chorvatska, v některých lagunách se začínají objevovat kiosky nebo malé restaurace, které určitě zpříjemní pobyt vychlazeným pivem, řeckou zmrzlinou nebo kávou. Ceny jsou přijatelné: káva 15-30 leků, pivo 60-70, hamburger 50-60, pečená ryba 400 - 900 dle velikosti a druhu, víno 200, zeleninový salát 50, porce sýra 25 leků. PENÍZE můžete v praxi vyměnit jen u vexláků, které jsme však potkali ve větší míře jen v Tiraně a Korči. Částečnou směnu jsme prováděli i v obchodech při nákupech, kdy jsme zaplatili zboží v markách nebo dolarech v co nejtěsnější hodnotě a zbytek nám vrátili v lecích. Ale taky ne všude. V odlehlejších oblastech vůbec valuty nebrali a nebo nabízeli zlodějský kurz. Po této zkušenosti jsem si raději vyměňoval aspoň 20 DEM a pak jsem vždy vystačil do další směny. Nejpopulárnějším zahraničním platidlem byl dolar, protože nejnižší nominální hodnota bankovky je 1 USD a Albánci zásadně neberou mince (marky mají mince od 1-5 DEM a ty byly nepoužitelné). Dolar však nabízí určitou univerzálnost díky jednodolarovkám i tím, že vstupy do muzeí a památek stojí obvykle 100 leků stejně jako láhev vína nebo koňaku, což je v toleranci kurzu 1 dolaru , tj. 92-100 leků /1 USD dle poptávky. Ti, co měli dostatek jednodolarovek, netrpěli tedy nedostatkem směnných příležitostí. Za 1 DEM jsem dostal 63-65 leků. Banky jako směnárny naprosto zklamaly, buď měly zavřeno nebo nás prostě poslala úřednice na ulici za vexláky, že prý je to snazší. Slyšel jsem však, že teď už to neplatí a banky peníze vyměňují. Pohlednice lze koupit ve větších městech, stály 20 leků, horší kvalita i 10. Koupení známek (do ČR 25 leků) a odeslat je můžete jen přímo na poště, která se však často špatně hledá, protože ji díky absenci poutače i vzhledu snadno přehlédnete. Nosil jsem tak pohlednice týden v brašně, než jsem zaregistroval, že i vchod, nad kterým visí z balkónu prádlo a zakrývá již tak špatně čitelný nadpis, může být pošta. O albánském školství jsme se toho moc nedozvěděli, školy jsme však potkávali často, ve městech jsou to „moderní“ strohé panelové stavby se zamřížovanými okny, snad aby děti třeba ze třetího patra neutekly, na venkově většinou docela vzhledné, často svou velikostí i kvalitou vyjímečné stavby. Na závěr se snad zmíním o něčem, co mne v Albánii pobouřilo a poněkud „nabouralo“ můj dobrý pocit z této jinak báječné země, o ropě. V oblasti pohoří Mallakaster až k městu Memaliaj a okolí jsou ropná pole, věže jsou nedaleko silnice, tak jsme zastavili a šli jsme se podívat zblízka, jak čerpadlo pracuje. Jaký však byl náš údiv, když část ropy vytékala z rezavé těžební věže ven a po povrchu stékala do nedalekého potůčku. To ale nebylo všechno. Po nějakém kilometru jízdy se otevřelo údolí a řeka s průzračnou vodou se o kus dál změnila v hustou černou stoku díky ropě, která do ní vtékala desítkami černých potoků. Spatříte tak černá mrtvá jezera a řeky, je to neskutečný pohled, připadal jsem si jako v trikovém filmu. Jenže to nebyl film, ale skutečnost. Katastrofální. Když si uvědomíte, že Albánie je balkánská země, kde pořádek a čistota není to nejdůležitější a tyto negativní vjemy odsunete do pozadí, budete určitě touto jinak přívětivou zemí nadšeni. Ten, kdo má rád moře a koupání, bude nadšen prázdnými plážemi, čistou vodou i okolní krajinou, na jihu dekorovanou palmami, agávemi i opunciemi. Kdo má rád Hory - a ty tu jsou opravdu super, může si vybrat od nižších poloh protkaných jezery až po horské velikány a štíty v pohoří Prokletije nebo úžasného masivu Dhembelit. Albánie, šum-mir. Luboš Vránek 27.6.1995

Albánie - krásná ale chudá

Příspěvky z okolí Albánie - krásná ale chudá