Almaty a okolí

Almaty a okolí

Do Kazachstánu jsme se s kamarádem vydali na 10 dnů. Na dva dny jsme si odskočili do Kyrgyzie, tudíž nám zbylo osm dní, což bylo, vzhledem k rozlehlosti této země (Kazachstán je s 2 724 900 km2 devátým největším státem světa), velmi málo. Byla to vlastně krátká doba i na Almaty. Proto jsme vynechali muzea a prohlídky historických památek a soustředili se na přírodu. Almaty leží v klínu Zailijského Ala-Tau, hřbetu Západního Ťan-Šanu, takže jsme měli i tak co obdivovat.

Začali jsme výletem lanovkou na Kok-Tobe (Růžová hora). Svezení lanovkou stálo oběma směry 1 500 tenge (100 KZT = 11,55 CZK) a bylo možné platit kartou. Z Kok-Tobe jsou krásné pohledy na Almaty a okolní Hory. Nechybí televizní věž, bohužel veřejnosti nepřístupná, a zábavní park s mnoha atrakcemi pro děti. Něco podobného jako na hoře Mtatsminda nad Tbilisi, s tím rozdílem, že tam lanovku po havárii asi před šesti lety neopravili. Dostupná je sice autobusy městské Dopravy nebo taxíkem, ale zábavní park tam na rozdíl od Kok-Tobe zeje prázdnotou. V Kazachstánu je vyšší životní úroveň než v Gruzii, která svou ekonomiku vyčerpala předem prohranými válkami o Jižní Osetii a Abcházii.

Nemohli jsme se nepodívat na středisko zimních sportů Medeo s rychlobluslařkým stadionem, které je dostupné autobusy městské Dopravy. K lyžařskému areálu Šimbulak, který je o cca 700 m výše, tzn. 2 200 m.n.m., se lze dostat lanovkou za 4 000 tenge, ale my jsme se použili auto za 2 000 tenge. Z Šimbulaku se na vrchol sjezdovek dopravují lyžaři lanovkou s menšími kabinkami, která je v provozu i v létě. Té jsme nevyužili, protože se už blížil konec provozní doby. Na Šimbulak jsme si chtěli vyjet ještě jednou lanovkou, abychom se pokochali pohledem na krásné horské scenérie. Bohužel v úterý, to jsme byli v Kyrgyzii, se nad Almaty přehnala vichřice. Povalené stromy vyřadili lanovku z provozu a do pondělí, poslední den našeho pobytu, nebyla zprovozněna.

Jako příliš ambiciózní se ukázal náš plán během celodenního výletu navštívit tři přírodní rezervace na východ od Almaty – Talgar, Esik a Turgan. Majitelka restaurace, do které jsme každý den chodili na pivo, přivedla z vedlejšího baru dva mladé muže, s kterými jsme se dohodli na ceně 14 000 tenge. Příroda v Esiku a Turganu je ještě krásnější než v blízkém okolí Almaty. Do Talgaru jsme se z časových důvodů nedostali. To nám naši dopravci vynahradili pozváním na čaj s kobylím mlékem a kumus do rodiny jednoho z nich. Byli to Oralmané – etničtí Kazaši z Číny. Kazašská vláda podporuje imigraci etnických Kazachů z okolních států, aby tak vykompenzovala úbytek obyvatelstva způsobený emigrací zejména Rusů a Ukrajinců po rozpadu Sovětského svazu. Dostali od vlády dům a pole, za což museli přijmout kazašské občanství a složit 6 000 dolarů. Nerozuměl jsem, jestli to byla částka za celou rodinu, nebo za všechny. Předpokládám, že za všechny, protože rodina byla dost početná.

V okolí Almaty jsme se také zajeli podívat k přehradě Kapčagaj na řece Ili. Do města jsme jeli z Almaty linkovým autobusem a k přehradě se nechali zavézt autem. Poobědvali jsme v luxusním hotelu MoreLux, kde jsem konečně našel na jídelníčku koňský steak. Milovníky koní upozorňuji, že se nejednalo o žádný kanibalismus. V Kazachstánu pro tyto účely chovají speciálně jatečné koně.

Zbylo nám jedno odpoledne i na fotbal. Kairat Almaty porazil Šachter Karaganda 2:1. Stadion Kairatu je t.č. v rekonstrukci a po skončení oprav bude mít kapacitu 25 000 diváků. Na zápas se jich přišlo podívat je 1 600. Vzhledem k úrovni, u nás se tolik nesimuluje a nediskutuje s rozhodčími ani v okresním přeboru, se nelze tak malé návštěvě divit. Zajímavé a sympatické bylo, že se před zápasem hrála státní hymna, kterou hráči poslouchali obrácení ke kazašské vlajce a diváci vstoje.