Azory, portugalsky (to však já neumím) se to řekne Ilhas Dos Açores – část druhá

 

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.

 

16. září 2019

Ráno nespěcháme se vstáváním a balením věcí. V klidu si vychutnáváme snídani a užíváme poslední chvíle u jezera.

První zastávka je ve městečku Ginetes. Zaujal nás nejprve místní kostel, ale má zavřeno. Na rozdíl od obchodu, kde nakupujeme něco k jídlu a k pití.

V půl desáté nacházíme přístup k moři na západním okraji městečka Feterias. Luxusní pláž to sice není, ale vykoupat se lze. Kdysi tady byl bazén s mořskou vodou, ale příroda této vymoženosti nepřála. Nevadí, alespoň tu není tolik lidí.

Také se chvíli procházíme okolo útesů, rozhlížíme se a fotografujeme.

V jedenáct hodin pokračujeme přes Feterias směrem k hlavnímu městu. Před ním se však ještě rozhodujeme pro aktivní zastávku neboli procházku po turistické cestě s označením Rocha da Relva.

Jedná se o zajímavou pobřežní cestu, která klesá až skoro k moři, k malé osadě. Vydáváme se po patrně jediném přístupu, kterým se lze dostat suchou nohou do vesničky Rocha da Relva.

Pozorujeme okolní domečky, většinou prázdné. Cestou potkáváme místní lidi. Jeden jede na oslíkovi, druhý má osedlaného koně, do kopce se jim nechce šlapat pěšky. Uvědomujeme si, že nás to také při cestě zpět čeká, ale po svých.

Úžasnou okolní přírodu neochutnáváme pouze očima, objevujeme totiž zarostlou zahradu s vinnou révou. Dobrá svačinka.

Po půl druhé jsme zpátky u auta a pokračujeme na severovýchodní okraj města Ponta Delgada, kde mají ananasovou plantáž. Lze tady dobře a bez poplatku zaparkovat.

Ani vstup do objektu není zpoplatněn a na uvítanou dostáváme ochutnat ananasový likér. V obchodě si prohlížíme zajímavé věci, které nejsou sice nejlevnější, ale hezky dárek by nebyl problém si vybrat. Bohužel bychom to museli ještě zbytek pobytu na Azorách tahat v batohu.

Tak se vydáváme na procházku okolo skleníků, do kterých nahlížíme. Informační cedule nám sdělují, o jaké stádium pěstování se jedná. Poznáváme tedy období 24 měsíců, od výhonku až po utržení ananasu.

Vypadá to, že zde nepoužívají pesticidy, ale zkrátka vykouří celý skleník. Proto jsou některé dveře zavřené.

Když jsme si vše prohlédli, odcházíme přes prodejnu na venkovní zahrádku, kde usedáme a objednáváme si ananasový džus a mochito z ananasu. Chutná to báječně.

Ve tři hodiny odjíždíme na místo, kde jsme si přes Booking domluvili ubytování. Asi půl hodiny zkoušíme někoho sehnat po telefonu, aby nám sdělil kód ke vstupu do objektu. Taktéž se pokoušíme řešit zaparkování auta, jelikož jsme to měli slíbené. Nakonec se vše daří.

Následuje vybalování věcí a malá procházka na protější městskou pláž, kde trávíme příjemné pozdní odpoledne, ve vodě i na suchu. Vysluněni a vykoupáni ochutnáváme pivo v pobřežní restauraci.

Poté odnášíme věci na byt a v půl šesté jdeme na nedalekou zastávku, kde čekáme tři čtvrtě hodiny na autobus, který jezdí každých půl hodiny. Kdo si počká, ten se dočká. Také na nás se štěstí usmálo, i když jsme tomu již ani nevěřili.

Z autobusu vystupujeme u renesanční pevnosti Forte de Sao Brás, kterou vybudovali na výběžku nad mořem. Tady začíná naše procházka po hlavním městě a správním středisku Ponta Delgada.

Hned za pevností navštěvujeme rušný (v tuto hodinu již ale celkem klidný) přístav. Hledáme u něho nějakou námořní putyku, ale ta jediná, co jsme objevili, nesplňuje naše očekávání. Chceme totiž ochutnat nějaké rybičky.

Vydáváme se tedy na prohlídku stmívajícího se města a průběžně nahlížíme do otevřených dveří restaurací či venku vystavených jídelních lístků. Na hlavní náměstí přicházíme městskou vstupní bránou vybudovanou v 18. století. Zajímavá a krásná stavba.
Naší pozornosti neunikne ani nedaleký farský kostel Igreja Matriz de São Sebastião z roku 1533. Především jeho půvabný manuelský portál z vápence se složitými reliéfy.

A kouzelné je vlastně i celé náměstí s přilehlými uličkami, které jsou velice zajímavě vydlážděné mozaikou z černo-bílých kamenů. 

Také okolní domy mají své kouzlo. Většinou se jedná o bílé stavby s obrubou. A nezáleží, zda jsou to obytné domy, kostely či kláštery.

V jedné z restaurací se nakonec zastavujeme a k večeři volíme ryby, pivo a víno. Každý podle své chuti.

Následuje další procházka ulicemi, do kterých přichází pomalu tma. My však máme ještě chuť na něco dobrého, a tak se po chvíli usazujeme v jiné restauraci, kde si pro změnu dáváme tuňáka.

Kde se vzala, tu se vzala desátá hodina večerní se přiblížila a my se rozhodujeme pro odjezd na byt. Podle jízdního řádu by měl jet autobus, ale po půlhodinovém čekání na zastávce volíme taxi.

*

17. září 2019

Ráno se v půl osmé vydávám s Láďou do obchodu pro pečivo. Není sice jednoduché najít otevřenou prodejnu, ale nakonec slavíme úspěch. Zpátky jsme také trefili, a tak po vydatné snídani balíme věci a v půl jedenácté odjíždíme.

Volíme cestu podél pobřeží a hned v prvním městečku zastavujeme. Lagoa, to je především přístav a velice zajímavý. Procházíme se a pozorujeme místní lidi, převážně rybáře a jejich pomocníky. Nevšední podívaná.

Objevujeme také rybí restauraci, kde si člověk může vybrat rybičku a oni mu ji připraví. My však nyní nemáme hlad. Škoda, že jsme sem nezavítali včera večer.

Před odjezdem se mi daří přemluvit ostatní, abychom si dali kávičku. Ostatně jeden nedaleký podnik si o naši návštěvu přímo říká. Turistů do něho asi moc nezavítá, ale nám se tady líbí.

Další naší zastávkou je městečko Agua de Pau. Kromě nás sem zavítala také změna počasí, a to právě v okamžiku, když se vydáváme na místní kopeček ke kostelu Ermida de N.S. Do Monte 1931. Zajímavá je také nedaleká vyhlídka, ale prudký déšť nám moc nedovoluje fotografovat. Naštěstí je teplo, tak to zmoknutí příliš neřešíme.

Počasí se brzy umoudřuje a my zastavujeme u dalšího vyhlídkového místa, kde sušíme věci, rozhlížíme se a mačkáme spouště fotoaparátů.

O šest kilometrů dál opouštíme hlavní silnici, abychom objevili místo nazvané PraiaTrinta Reis. Kdysi funkční hydroelektrárnu dnes připomíná muzeum Central Hydroeléctrica 1911.

Je půl jedné a my se rozhodujeme pro krátký, ale zajímavý trek po cestě označené PR39SMI Quatro fábricas da Luz.

Úžasná příroda i pozůstatky elektrárny a potrubí. Pořád něco objevujeme a potkáváme také údržbáře, kteří se starají o průchodnost stezky. Nakonec přicházíme až k horní nádrži.

Cestou zpět se ještě jednou zastavujeme v polorozbořeném objektu elektrárny. Fotogenické místo.

Celkem jsme ušli čtyři kilometry. Čas však neúprosně utíká, jsou již dvě hodiny a my chceme ještě objevit nějaký zajímavý pohled na skalní kráter v moři nedaleko od nás.

Pokračujeme tedy do město Vila Franca do Campo, kde je u moře vyznačená vyhlídka. Což o to, pohledy jsou odsud zajímavé, ale potřebovali bychom někam výš, abychom viděli dovnitř.

Nejprve zastavuje u čerpací stanice, jelikož auto budeme muset vrátit s plnou nádrží a poté jedem do kopce nad město. V mapě jsme si našli vyhlídku Miradouro da Sra da Paz (220 m.n.m.).

Kromě ní je zde také menší, ale krásný kostel obklopený zelení a květinami. Jmenuje se Ermida de Nossa Senhora da Paz a vede k němu zajímavá stavba schodiště.

Nezáleží, zda je člověk věřící či nikoliv. Určitě nikdo nespěchá po schodech a prohlíží si jednotlivé úrovně zdobené náboženskými motivy.

Opět jsme tedy vystoupali o kousek výš, a tak si užíváme další úžasné panoramatické výhledy do okolí i na moře. Myslím, že vidíme ten kráter přesně tak, jak jsme chtěli.

Je jisté, že se jedná o další příjemnou zastávku při putování ostrovem, ale čas utíká rychleji, než bychom chtěli, a tak musíme spěchat na letiště. Volíme proto cestu po dálnici, která má však jisté zajímavosti, na které nejsme úplně zvyklí. Například tady mají kruhový objezd. Ale každá země má patrně jiné silniční zvyklosti.

Na letišti vracíme automobil chvíli po třetí hodině, tudíž nemáme tak velké zpoždění. V hale ještě dobalujeme věci a řešíme ostatní záležitosti před odletem.

Letadlo Bombardier Q400, které náleží mezi nejmodernější dvoumotorová turbovrtulová letadla na světě, se vydává na cestu ve čtvrt na šest a my definitivně opouštíme Sao Miguel, největší a nejosídlenější ze všech devíti ostrovů.

*

*

Pico, tak se jmenuje druhý ostrov, který navštěvujeme při našem azorském putování. Letadlo se sice trochu houpalo, což ocenil zvláště Drahoš, ale přelet o vzdálenosti 250 km zvládlo bez problémů za tři čtvrtě hodiny.

Vzhledem k předpovědi počasí a plánovanému výstupu na nejvyšší horu, jsme se rozhodli pro malou úpravu původních plánů a z letiště Aeroporto do Pico se chystáme rovnou do přístavu, kam je to devět kilometrů.

Na internetu se lze dočíst, že z letiště jezdí autobus, což potvrzuje také informační cedule. Logicky by se dalo očekávat, že pojede vždy po příletu letadla, kterých tady přistane pouze několik za den. Ale není tomu tak. Také časy odjezdu hledáme marně.

Několik taxíků zkušeně rozebrali ty nejrychlejší, ostatní si půjčují auto nebo již mají domluvený odvoz. My máme naštěstí Frantu. Opět si vyhlédl „oběť“, kterou jde požádat o cigaretu. Tentokrát to byl letištní policajt. František poté, co od něho vyloudil kuřivo, se ho zeptal na zajištění taxi, čehož se pán ochotně ujal. Sice si neodpustil poznámku, co všechno po něm ještě budeme chtít, ale vůz za chvíli přijel. A dokonce pro hodně lidí, tudíž se tam vešli také dva turisté z Německa. Více lidí znamená vždy příjemnější cenu. Nás čtyři vyšla cesta tedy na pouhých 10 eur.

Němci vystoupili u zamluveného apartmánu, my jsme se nechali v 19 hodin vysadit v přístavu, kde panuje nezvyklý klid. Ale lidé a informace tady jsou, a tak se dozvídáme, že dnes jede již jenom jeden trajekt, a to v jednadvacet hodin. Času máme tedy dost, a tak jdeme nejprve ven posvačit, poté kupujeme lodní lístky za 3,60 eur na osobu a necháváme si odbavit zavazadla.

Bez batohů odcházíme na krátkou procházku okolo kostela a zátoky do nejbližší hospody. Hraje se totiž fotbal. On je v televizi vlastně skoro každý den nějaký zápas, ať přímý přenos nebo ze záznamu. Především Franta a Drahoš nic nenamítají.

Já se po jednom pivu vydávám na malou procházku k moři, kde sleduji západ slunce nad ostrovem Faial, kam se večer chystáme.

Ve tři čtvrtě na devět jsme již na lodi a pozorujeme, jak nastupují lidé a přijíždějí automobily. Přednost má sanitka, o které nám sdělili, že převáží pacienta do domácí péče, jelikož na jeho domovském ostrově není specializovaná nemocnice.

Trajekt odplouvá přesně, tedy v 21 hodin a my sledujeme práci lodníků. Následně se procházíme po lodi a také s Frantou zkoušíme kvalitu zdejšího točeného piva.

Po půlhodinové plavbě kotvíme u ostrova Faial. Vzdálenost mezi městy Madalena a Horta je osm kilometrů.

*

*

Horta, správní středisko ostrova, je zahaleno do tmy a nad ním je celkem velká oblačnost. Proto zkoušíme hledat nějaký přístřešek. Drahoš zůstává u batohů, které následně za deště složitě odnáší do restaurace. My tři ostatní se rozcházíme po městě. Já jdu na kopec ke klášteru, kde však nic nenalézám. Obdobně dopadli i ostatní, a tak Franta v hospodě u cigarety domlouvá nocleh.

Původně jsme byli ujištěni, že nabídka ubytování je z křesťanské lásky, ale nakonec si za ni nechal majitel penzionu zaplatit 45 eur. Ubytoval nás v přízemí, v apartmánu, kde byl původně nějaký bar, tudíž tam chyběla okna. Abychom mohli v noci větrat, tak jsme provedli drobné úpravy vchodových dveří. Uleháme tedy spokojeně o půlnoci.

*

18. září 2019

Ráno vstáváme před osmou hodinou. Balíme věci a brzy opouštíme ubytování. Venku nás vítá pošmourný den, a tak zvažujeme, co dál. Procházíme se městem a hledáme autopůjčovnu, jelikož původní úvahy o cestováním autobusem po ostrově neshledáváme jako reálné.

Nakonec přicházíme do přístavu, kde si půjčujeme automobil. Na toulky ostrovem se vydáváme severovýchodním směrem.

První zastávku jsme si vyhlédli kousek nad hlavním městem, kde se nachází památník Monumento de Nossa Senhora da Conceição, obrovská socha Nossa Senhora da Conceição i vyhlídka Miradouro de Nossa Senhora da Conceição.

Je odtud vidět hezky do přístavu i na celé hlavní město, ale ty nejúžasnější výhledy by měly být na druhou stranu, přes moře. Nedalekému protějšímu ostrovu Pico vévodí impozantní sopečný kužel Montaha do Pico a zároveň nejvyšší hora Portugalska. Zdvihá se do výšky 2.351 metrů hned od moře, takže při pohledech z protějšího ostrova Faial působí ještě vyšší, než je ve skutečnosti. Já bych tomu docela i věřil, ale nejdříve by bylo potřeba udělat něco s tou oblačností.

Jedeme dál a hned na další křižovatce odbočujeme do vnitrozemí ostrova. V městečku Feteira nakupujeme pečivo, mléko a vodu. Na chvíli si také sedáme ke kávě a sladkostem.

Po půl hodině pokračujeme podél pobřeží k letišti Aeroporta da Horta, které nás patrně zaujalo natolik, že kousek za ním zastavujeme a fotografujeme.

Před jedenáctou hodinou přijíždíme k piknikovému místu Parque Florestal do Capelo. Je to tady přímo úžasné. Svačíme a promýšlíme další program, jelikož předpokládáme, že nic lepšího ke spaní již dnes neobjevíme.

Nejprve navštěvujeme zdejší malé muzeum, kde mají ukázku bydlení z dob minulých. Zajímavé.

V půl dvanácté se já s Láďou vydáváme na malý výlet. Zaujal nás totiž nedaleký kopeček s vyhlídkou a vysílačem. Vychutnáváme si úžasný klid a kocháme se květenou okolo nás. Nechápavě kroutíme hlavou například nad loukou máty.

Po půl hodině stojíme na vrcholu vyhlídnutého kopečka, kterým je sopka Cabeço Verde v nadmořské výšce 488 metrů. Sice mraky s námi zcela nespolupracují, ale něco je vidět.

Kráter vyhaslé sopky je zarostlý a skoro přehlédnutelný. Z naší strany se nejedná o prvovýstup, jelikož tady již kdysi kdosi postavil vysílač a podobné záležitosti.

Pokračujeme na západ okolo nepřístupné jeskyně Furna Ruim, za kterou začínáme klesat, aby se před námi postupně otevírali úžasné výhledy na pobřeží.

Ale my si dáváme ještě jeden menší výstup. Zaujal nás kopeček, který se jmenuje Cabeço do Canto a vyrostl do výšky 347 metrů nad mořem.

Kousek za ním objevujeme jeskyni, která se jmenuje Gruta do Cabeço do Canto. V tomto případě lze do ní nakouknout, a tak neváháme a vydáváme se na malý průzkum.

Nedaleko odtud se nachází vyhlídkové místo s betonovou stavbou, odkud si již detailně prohlížíme pobřeží s majákem a sopečným okolím.

Zbývá nám posledních několik set metrů k silnici, u které se na chvíli zastavujeme, jelikož tady čeká Drahoš s autem. My však odmítáme odvoz, chceme se jít podívat na protější kopeček.

Při přecházení silnice nás zaujala parta dělníků, kteří „pilně“ pracují. Abych jim nekřivdil. Dělají. Jedna věc je tempo práce, druhá smyls činnosti. O té první rozhodují sami, to druhé neovlivní. Upravují totiž místo, které podemlela voda při dešti. Myslím, že nejenom nám je jasné, že po dalším prudkém dešti to bude vypadat podobně. Ale dělníci nebudou bez práce.

Úžasné pohledy se nám nabízejí. Nevíme, kam koukat dříve. Je pravda, že kdyby se psal rok 1958, tak bychom se asi tak v klidu nekochali. Tenkrát totiž vybuchla sopka Vulcao dos Capelihnos a hodně toho zničila.

Maják však zázračně přežil, jenom je částečně zasypaný popelem. Jdeme se tedy k němu podívat. A opět pozorujeme dělníky i stavební stroje. Všichni to tady uklízejí, jako by měla přijet vzácná návštěva. Asi se o nás nějak dozvěděli.

Nacházíme se na nejzápadnějším bodě našeho putování po tomto ostrově, ale vlastně i po celých Azorech. Nejzápadnější místo souostroví to ale není. To bychom museli na ostrov Ilha das Flores.

Zastavujeme se také u malého velrybářského muzea, ale mají polední uklízecí pauzu. Konstatujeme však, že to žádná velká škoda asi není, když nakukujeme dovnitř. Je to jenom jedna místnost. Snad fotografie a písemné informace by mohly být zajímavé.

My však sedáme do auta a v půl čtvrté pokračujeme. Kousek odsud severním směrem objevujeme oblast s názvem Zona Especial de Conservaçao da Caldeira e Capelinhos. Přijíždíme tam po silnici Ramal para a Faja, na jejímž konci je parkoviště, WC, dětské hřiště, a především možnost koupání.

Bohužel jsou vlny větší, než je bezpečné, a tak si na hlavní pláž s převisem netroufáme. Ale do vody lezeme. Našli jsme si takový koupací koutek, kde se postupně střídáme. Sice bychom si chtěli zaplavat, ale Atlantský oceán má jiný názor.

Cestou zpět se zastavujeme u malého vinařského stavení, kde právě lisují hrozny. Lidé jsou velice příjemní a dávají nám hned ochutnat hrozny i čerstvý mošt. Chvíli na to se ještě chlubí fíkovou kořalkou, a tudíž my jim dáváme okoštovat pro změnu slivovici.

Ochutnáváme také víno a posléze si u nich kupujeme pěti litrový demižon s mladým, ale chutným červeným vínem za osm eur včetně obalu. Jak posléze zjišťujeme, tak ten pro ně nemá asi tak velkou cenu. Nikdo nechce jeho vrácení a na několika místech vidíme se válet prázdné demižony.

Následně odjíždíme hledat obchod, což se nám daří na okraji města Praia do Norte. V Mini Mercado Rumar nakupujeme ryby, koření a pivo.

Jelikož součástí obchodu je i občerstvení neboli taková malá restaurace, tak se rozhodujeme ochutnat zdejší točené pivo.

V dalších toulkách po ostrově již dnes nepokračujeme, nýbrž se vracíme zpět na vyhlídnuté úžasné piknikové místo, kterých, jak posléze zjišťujeme, se na Azorech nachází více.

Sbíráme po okolí dříví, rozděláváme oheň, připravujeme jídlo, bumbáme a papáme. Je tady úžasně. Před půlnocí uleháme pod přístřešek, jelikož s tím deštěm to není tady nic jistého. Láďa v noci kontroluje počasí a po cestě lehce uklouznul.