Azory, portugalsky (to však já neumím) se to řekne Ilhas Dos Açores – část první

12. září 2019

Letenky pro čtyři cestovatele jsme zakoupili již na jaře a ve stejném počtu jsme se také sešli na Letišti Václava Havla, odkud odlétáme s malým zpožděním. Pilot nebyl tak šikovný, aby to dohonil, a tak v Lisabonu přistáváme o 45 minut později. Není to sice moc, ale u následného letu již ukončili nastupování. Zkoušíme to, žadoníme, ale nakonec jsme rádi, že dostáváme letenky na další den ráno, poukázku na hotel a další papírek v hodnotě 10 eur na občerstvení.

Se vším jsme si poradili i hotel našli a vzhledem k brzkému rannímu odletu jdeme také brzy spát.

*

13. září 2019

Ráno přicházíme na letišti včas na rozdíl od letadla, které má opět drobné zpoždění.

Ale nakonec odlétáme. Na půdu azorských ostrovů vstupujeme asi o deset hodin později, než jsme měli původně v plánu.

Azory, to je devět zelených sopečných ostrůvků daleko v Atlantském oceánu, asi ve třetině vzdálenosti mezi Lisabonem a New Yorkem, tj. nějakých 1.300 km na západ od pevninského Portugalska, ke kterému náleží. My navštěvujeme jako první ostrov Sao Miguel, kam míří většina letů z pevniny.

Hned na letišti musíme řešit situaci, kdy máme dopředu zaplacený vůz, který měl být přistaven dle původního příletu. Nakonec se vše daří a my odjíždíme na toulky největším a nejosídlenějším azorským ostrovem, který je 65 km dlouhý.

Lagoa das Furnas, jedno z několika krásných kráterových jezer na ostrově, se nachází necelou hodinu jízdy východním směrem od letiště.

Vítá nás horká sopečná půda, a především velice zajímavé místo, na jehož průzkum se brzy vydáváme. Pozorujeme horké bublající bláto, husté oblaky sirnatého dýmu vycházející ze zemských puklin i přípravu místní speciality Cozido na sopečných plynech. Lokální tradice či turistická atrakce. Velké kuchyňské hrnce se spouštějí a po nějakých šesti hodinách zase vyzdvihují z otvorů v zemi.

Směs masa (kuřecí, vepřové, hovězí i klobása) a zeleniny (mrkev, zelí, kapusta, brambory a kdo ví, co ještě) se vrství na sebe. Každé z míst je označeno názvem, patrně majitelů restaurací či speciálních agentur. Nedaleko stojí jejich dodávky, které zajišťují transport surovin i hotového jídla. Občas také dovezou turisty, aby jim to divadlo ukázali.

I přes výše uvedené je v okolí jezera celkem klid, líbí se nám to tady. Až na ten hlad. Je čas poobědvat. Domácí karbanátky od tatínka balím do alobalu a ukládám na místo, odkud vychází sirnaté teplo. Sice to vypadá jako kanál, ale dobrá věc se nakonec podařila. Jídlo se ohřálo a před hladovou kočkou jsme ho uchránili. Někdo by mohl říct, že Cozido to není, ale já myslím, že karlovarské karbanátky mají neopakovatelnou originální "vulkanicko-podzemní" příchuť.

Po dobrém obědě následuje procházka okolo jezera. Jedná se o záležitost výškově i terénně nenáročnou, při které se nám otevírají pěkné výhledy na jezero. Náš zrak však více upíráme na kouzelné květiny jedinečných barev a zajímavé stromy s neuvěřitelnými kořeny. Dominující jsou samozřejmě hortenzie, i když jsou již částečně odkvetlé, ale stále úžasné.

Vzhledem k příznivé teplotě a vlhkosti je tady vše, například kapradiny, větší, než jsme zvyklí. Dalším překvapením jsou pro nás bambusy, které lemují část cesty. O kousek dál objevujeme podle čichu voňavé eukalypty.  Řekl bych, že všechny stromy, keře i další rostliny jsou tady krásně zelené a lesy husté. Plodnost zdejší půdy je zřejmá při každém pohledu. Je jasné, proč zvolili název Sao Miguel (Zelený ostrov).

A tak to jde dál a dál, pořád objevujeme něco zajímavého. V druhé polovině cesty jsou u jezera dřevěné sochy zvířat nebo informační domeček s kavárnou. Zkoumáme také vodu v Lagoa das Furnas, která je sice teplá, ale mírně zelená, a tudíž ke koupání asi moc vhodná není.

Skvělou procházku končíme u pohřební kaple Chapel of Nossa Senhora das Vitórias. Vstup dovnitř je spojen s návštěvou přilehlého parku, krajinářské zahrady José do Canto a zaplacením vstupného. Možná by to nebylo špatné, ale my volíme něco jiného.

Stačí opustit cestu a vidíme nevídané i bez platby za vstup. Na jednom z informačních panelů se píše, že před námi roste strom jménem aurakárie a to dokonce jeden z největších exponátů na světě. Tento exotický stálezelený jehličnatý strom je u nás znám též pod jménem blahovičník. Rekordman nacházející se před námi je vysoký přes 50 metrů a obvod kmene má 193 centimetrů.

O kousek dál objevujeme pěšinku do „džungle“. Zkoušíme se po ní vydat, ale brzy to musíme vzdát. Po deštích je povrch kluzký až nebezpečný. Vracíme se tedy na oficiální cestu a vyhlížíme v mapě červeně značenou odbočku s názvem Grená - Pico do Ferro.

Je pravda, že v místě, kde vede cesta do kopce, je pletivo, které jako by říkalo: „Tudy se nechodí“. Ale je částečně odhrnuté a také na pěšině jsou vidět stopy od bot. Cedulka „TRAIL CLOSED“ nám sice něco říká, ale všemu se nesmí věřit. Zavřít celou značenou turistickou cestu? A ještě ke všemu tu, kudy jsme si naplánovali výlet? Situace je pro nás více než jasná. O kousek dál se pletivo opakuje a my stále nechápeme.

Brzy před sebou spatřujeme polorozpadlý dům Casa da Grená. Pracuje zde jeden člověk a vypadá to, že vytváří budoucí venkovní sezení náležící k občerstvení, ke kterému vede nová cesta. My se však po ní nevydáváme a pokračujeme dle původního záměru.

Kde se vzalo, tu se vzalo, další pletivo přes cestu nás čeká. Brzy je nám vše jasné. Přicházíme ke svahu, který strhl prudký déšť. Zajímavý pohled dolů. Opatrně jdeme na druhou stranu a k jezeru se raději nedíváme. Byla by to zajímavá skluzavka, ale s nezajímavým koncem.

Zbývá nějakých pět výškových metrů a jsme na hranici lesa a začínáme se rozhlížet. Ty pohledy nemají chybu. Dole jezero, okolo něho kopečky, před námi kytičky, prostě něco úžasného. Jsme tady sami. Kolem nás úžasný klid a krajina jako v pravěku. Možná se objeví i ptakoještěr.

Za drobného deště přicházíme k oficiální vyhlídce, která se nachází pod kopečkem Pico do Ferro v nadmořské výšce 540 metrů. Vítá nás autobus hlučných turistů, nadšených z pohledů do okolí, ale nás to tady moc neuchvátilo. To „nej“ jsme již viděli o něco dříve, a především jsme si to mohli v klidu vychutnat.

Tudíž se brzy vydáváme na cestu dolů k parkovišti. Volíme červeně značenou cestu a klesání o 240 metrů na malé vzdálenosti je znát. V jednom místě je další zával způsobený deštěm, který doplňují občas spadlé stromy. Vše ale zvládáme a za půl hodiny jsme u auta. 

Brzy bude večer, a tak opouštíme nádherné jezero. Odjíždíme do stejnojmenných lázní Furnas. Nevolíme však přímou cestu, nýbrž to bereme přes kopeček. U vysílače se rozhlížíme, zda neobjevíme nějaký nocleh.

Nic nás nezaujalo, a tak jedeme dolů do městečka. Zjišťujeme informace u oficiálních lázní, nakupujeme v obchodě, Láďa si dělá „malou“ projížďku po městě, jelikož systém zdejších jednosměrných ulic je opravdu zajímavý a vypadá to, že nad jeho schopnosti. Před odjezdem z Furnas se ještě zastavujeme na okraji města, kde nás zaujaly kouřící gejzíry. Líbí se nám to tady, a tak plánujeme zítřejší návrat.

Ale nyní se již stmívá a brzy začne pršet, tak se vracíme asi 10 km na západ po silnici, která spojuje Vila Franca do Campo s Furnas. Kolem poledne jsme tam totiž zahlédli příhodné místo pro spaní.  Jmenuje se Reserva Florestal de Recreio do Cerrado dos Bezerros a je to přírodní park, nacházející se na ploše 10 hektarů v nadmořské výšce 400 až 500 metrů. Volba to byla dobrá, jelikož tady objevujeme velký krytý přístřešek a ohniště. Je již půl deváté, a tak není o čem uvažovat. Připravujeme věci na spaní. Grilujeme a popíjíme víno.

*

14. září 2019

Ráno vstáváme v osm hodin, balíme věci a za půl hodiny opouštíme lesní park. Určitě to tady můžeme doporučit tomu, kdo neví, kde složit hlavu na jihovýchodě ostrova.

Před devátou jsme na okraji lázní Furnas, kde jsme si to včera vyhlédli a konstatujeme, že to byla dobrá volba.

Nejprve se procházíme zahradou Jardim de Courela, ale více nás zajímají kouřící gejzíry a horká bublající vřídla. Do nich se sice neodvažujeme vstoupit, ale voda o kousek dále vypadá již zajímavěji, a tak zouváme boty a dáváme si lázeňskou proceduru. Zda mají termální voda a bahno s drobným kamenivem zázračné léčebné účinky nevíme, ale pro naše nohy je to něco úžasného. Hotová lázeňská terapie. Bez lékařského předpisu.

Zkoušíme, jakou teplotu sneseme, a občas nás překvapí nějaký výron teplé vody zespoda, odkud bychom to nečekali. Několikrát také vyběhneme přes ulici, kde teče voda studená. Možná by se dalo říct, že se jedná o hydroterapii v našem podání, ale v každém případě zažíváme úžasné chvilky. 

Četl jsem někde, že menší termální lázně na okraji města Furnas jsou o polovinu levnější než ty hlavní. Já bych řekl, že jsou dokonce zadarmo, alespoň dneska pro nás. Ale pomalu začínají přicházet lidé a také nahoře otevírají první stánek se suvenýry a občerstvením.

Shodujeme se, že by bylo dobré naši lázeňskou proceduru ukončit, než k tomu budeme vyzváni. Sice nikde není vidět zákaz vstupu, ale kdoví, jak je to třeba s nějakou místní vyhláškou. Když odcházíme, spatřujeme skupinku turistů s průvodcem. Tak nějak to tady asi bude fungovat. Na nedaleké budově OMIC (Observatório Microbiano das Furnas) je na nástěnce nabídka placených služeb, mezi kterými je i něco podobného, co jsme absolvovali my.  

Návštěva lázní Furnas je neskutečně zajímavá věc. Ale vše jednou končí, a tak v půl jedenácté odjíždíme na východ ostrova, abychom za půl hodiny zaparkovali v městečku Povoacao. Objevujeme zde pláž s názvem Praia do Morro. Je sice tmavá lávová, ale klasický světlý písek asi na ostrově nikde nenajdeme. Nejprve u moře svačíme a poté se koupeme. Vlny jsou mírné a voda přiměřeně teplá.

Sluníčko pálí na pláži, někteří z nás se smaží, já se kreslit snažím. Když mám hotovo, tak se to patrně jedné vlnce nelíbí a já musím malovat znovu, abych to vyfotografoval a poslal své ženušce jako pozdrav.

V jednu hodinu si říkáme, že je čas na další putování. Na tom sluníčku bychom byli brzy asi také černí jako ten rozpálený písek okolo nás. Přejít po něm bosou nohou zpátky k parkovišti není nic jednoduchého.

Odjíždíme od moře, ale po několika zatáčkách opět zastavujeme. V kopcích nad městečkem Povoacao totiž objevujeme jedno zajímavé piknikové místo. Udivuje nás především svou velikostí a vybaveností. Je zde několik krytých přístřešků s velkými grily, venkovní posezení, toalety, dětské hřiště a spousta dalšího. Místní si to umějí užívat. I tady by se dalo dobře přespat.

Stejně jako včera a dnes dopoledne i nyní zastavujeme každou chvíli, abychom se rozhlíželi a fotografovali, především divoké a rozervané pobřeží. Vypadá to, že asi těch fotografií bude více než dost.

Na začátku města Nordeste zastavujeme na odpočinkovém místě Parque de Merendas da Nazaré a vydáváme se na pěší výlet dolů z kopce po strmé panelové cestě.

Naším cílem je mořské pobřeží, kde kdysi postavili krásný maják Ponta do Arnel. Vypadá to, že v něm bydlí nějaká rodina, jelikož právě vyndávají nákup z auta. Asi strážci majáku.

O kousek dál je zajímavý vodopád Cascata da Ribeira da Ponte a samozřejmě úžasné útesy nebo několik domků na romantickém pobřeží. Je pořád na co koukat. Někdo by mohl říct, že cesta zpět do prudkého kopce již tak zajímavá není, ale trochu pohybu neuškodí. A je potřeba si tuto chvilku vychutnat. Nacházíme se na nejvýchodnějším místě našeho putování po ostrově Sao Miguel i celých Azor.

Po návratu na parkoviště jedeme do centra města Nordeste. Je zde nezvyklý klid. Procházíme se okolo kostela a po náměstí, navštěvujeme také obchod, a nakonec ve čtyři hodiny odjíždíme. Jelikož chceme ještě něco dnes stihnout, tak za městem volíme rychlostní silnici. Sice opouštíme kouzelné pobřeží, ale zato budeme brzy tam, kde chceme být.

Ve tři čtvrtě na pět zastavujeme na místě, kde si připadáme jako na Srí Lance nebo v obdobných koutech Asie. Pozorujeme totiž jediné čajové plantáže v Evropě, které se zde nacházejí díky mírnému podnebí a bohaté lávové půdě.

Řady čajových keřů vyskládaných elegantně vedle sebe. Pohled, který se nemůže okoukat. Já jsem něco takového ještě nespatřil.

Malá továrna s muzeem, která se nachází mezi městečky Maia a São Brás hned u hlavní silnice, je obklopena auty. Jedná se o věc, která patří na tomto ostrově mezi největší turistická lákadla. Nedaleko od sebe jsou na mapě označeni dva výrobci čaje. My jsme natrefili na místo, které je více navštěvované, jelikož za prohlídku se neplatí a ochutnávka čaje zdarma je také samozřejmostí.

Na rodinné farmě Cha Gorreana Tea Factory pěstují čaj od roku 1883 podle původních tradic.

Na půdě se suší zelené rostlinky odrůdy Camelia sinensis, které následně čeká patrně fermentace. Tuto fázi jsme sice nezahlédli, ale i přesto je zdejší prohlídka velice zajímavá.

Na celém světě by mělo existovat okolo třech tisíc druhů čaje, které se liší vůní, chutí i způsobem zpracování. My tady ochutnáváme tři z nich včetně čaje ledového a jsme spokojeni. Příjemné aroma tradičního azorského čaje. Nikdo nad námi nestojí a nepozoruje, zda si dáme ještě jeden šálek či ne.

Ale mají to asi dobře vymyšlené, jelikož většina lidí se jim za ochotu odmění tím, že nakoupí v místní prodejně. My nejsme výjimkou.

Před odjezdem se jdeme ještě projít přes silnici po čajovníkové plantáži. Je to tady úžasné. Alespoň já vidím krásné trvale zelené čajové keře poprvé v životě. Dostává mě fotogeničnost políček čaje.

Na té samé silnici, po dvou a půl kilometrech na západ se nachází druhá továrna, kde je ale vše placené. Přesto se procházíme po dvoře firmy s názvem Fabrika de Chá Porto Formoso, nahlížíme dovnitř a pozorujeme zdejší plantáže.

Dlouho se však nezdržujeme, jelikož je už šest hodin a čaj máme nakoupený. Kromě ozývajícího hladu se musíme pomalu začít ohlížet po nějakém spaní. Sice by dnes pršet nemělo, ale i tak není jednoduché najít nějaký rozumný plácek k ulehnutí.

Nakonec objevujeme v mapě místo kousek na jih od hlavní silnice, které se jmenuje Caldeiras da Ribeira Grande. Jedná se o malé termální lázně. Podrobně to však nezkoumáme, jelikož nás více zaujalo příjemné místo s grilem a posezením. Nejprve se však procházíme po okolí, a nakonec jako nejlepší možnost pro následný zasloužený odpočinek jsme vyhodnotili prostor, kde agentury připravují jídlo Cozido.

Ochutnáváme pivo ve zdejší restauraci a ohříváme na venkovním grilu jídlo – poslední zbytky čerstvých domácích zásob v kombinaci se zakoupenými surovinami. Vedle nás průvodci přivádějí skupinku lidí, kterým připravili zmíněnou místní specialitu. Jsou to lidé příjemní, půjčují nám skleničky na pití, věnují dřevo, a nakonec dávají i něco ochutnat.

Hodinu před půlnocí jedeme na vyhlídnuté místo, kde je opravdu úžasný klid, hvězdy svítí, prostě pohoda na vydatný spánek.

*

15. září 2019

Pohodový spánek na měkké travičce? Poprvé byl narušen v půl druhé, kdy přivedli nějakou skupinku lidí, aby jim ukázali místo, kde se připravuje slavné jídlo. Človíčkové byli sice velice ohleduplní a na hlavy nám nešlapali, ale jejich hlasité „pšš“ nás dokonale všechny probudilo. Obdobné se opakovalo za dvě hodiny a v půl šesté přijelo auto s prvním hrncem cozida. Sice nás nechali spát a nikam nevyháněli, ale jelikož je brzy následovaly další osádky automobilů s dalšími hrnci, tak jsme nečekali, až obsadí všech devět děr pro přípravu jídla a začali jsme balit věci.

Mezitím se již v budce usadil hlídač, od kterého bylo sympatické, že jsme mu nevadili, nevyháněl nás ani nechtěl nic platit. Přesto v půl osmé odjíždíme. Opouštíme Caldeiras da Ribeira Grande a pokračujeme po severozápadním pobřeží. V nedalekém městečku Ribeira Grande kupujeme snídani a začínáme vyhlížet místo, kde ji přesuneme do hladových bříšek.

Pomalu se již dostáváme na západní cíp ostrova, kde nás zaujala další vyhlídka. Z Miradouro Escalvado se rozhlížíme a v dáli vidíme náš budoucí cíl.

Pokračujeme ještě několik kilometrů a před městečkem Ginetes, odbočujeme u kostela Chapel Ermida De Nossa Senhora de Fatima z hlavní silnice dolů k moři. Závěrečné serpentiny pod kopcem Pico das Camarinhas nás v půl desáté přivádějí na to správné místo. Jmenuje se Terra da Ferraria.

Zastavujeme na okraji velkého parkoviště. Rozhlížíme se po okolí, fotografujeme zajímavé útesy a také svačíme. Franta odchází o kousek dál dospat, co v noci zameškal.

Kousek od nás je dům s bazénem, který je sice napuštěný, ale bez lidí. My se tam také nechystáme, jelikož by zde mělo být něco zajímavějšího.

Když jsme dojedli, bereme si věci na koupání a jdeme asi 250 metrů po upravené cestě, na které míjíme převlékárny a WC. V sezóně tady funguje patrně také občerstvení, které je dnes ale zavřené.

Podle houfu lidí je jasné, že najít zátoku v moři, kam vytékají termální prameny, nebude těžké. Slézáme po žebříku do teplé vody a plaveme k okraji, kde je nejtepleji, chvílemi až dost teplo. Zpočátku se divíme, že je v této části zátoky prázdno, ale posléze to chápeme. Udržet se tady a neomlátit se o kameny není jednoduché, když přijde ta správná vlna. Ale člověk je tvor učenlivý, a tak si brzy vychutnáváme luxusní termální koupel.

Na vše dohlížejí dva plavčíci, kteří začnou zběsile pískat na píšťalku, když se chce někdo vydat ze zátoky na širé moře. Zajímavostí je určitě také to, že vstup do zátoky, převlékárny i WC, vše je zdarma.

Jedná se o skutečně zajímavé místo a my si to užíváme. Ale čas kvapí a my chceme ještě dnes někam popojet. A tak v pravé poledne odjíždíme zpět na hlavní silnici, ze které odbočujeme v obci Várzea.

Chystáme se navštívit další z velice zajímavých míst. Nespornou specialitou ostrova São Miguel jsou jezera, která se vytvořila v kráterech někdejších sopek. A právě do jednoho z velkých kráterů míříme.

Nejprve však zastavujeme na hraně kaldery a fotografujeme. Dál však nepokračujeme, jelikož volá Franta, který se vyspal a vykoupal a rád by s námi zase cestoval. Vracíme se tedy pro něho a na vyhlídce si ještě jednou užíváme pohledy na zátoku a její okolí.

Před jednou hodinou odjíždíme na druhý pokus, tentokrát již v plné sestavě. Opět na hranu kaldery a dolů do obrovského sopečného kráteru, kde se nacházejí krásná jezera. Nejprve nás však čeká městečko Sete Cidades.

Prohlídku tohoto úžasného místa musíme spojit s hledáním nějakého nocležiště. Jedeme tedy na severní okraj jezera Lagoa Azul, které je největším jezerem na ostrově. V místě, kde cesta končí, se nám to líbí.

Prohlížíme si také tunel či nějaké vodohospodářské dílo s názvem Canal de Saída. Podle mapy sem vodu přivádějí roury ze severozápadní části ostrova, ale technické detaily jsou mi zatím neznámy.

Okolo jezera jsou asi tři sta metrů vysoké, skoro kolmé zalesněné svahy, které dodávají tomuto místu úžasné kouzlo. Naproti nám, na jednom místě, na horní hraně kaldery, objevujeme mezi stromy ukrytou budovu, kam se ještě dnes chystáme podívat.

Odjíždíme tedy zpět přes město na hráz, která odděluje jezera Lagoa Azul a Lagoa Verde. Vede tudy příjezdová silnice ze dvou směrů, kudy lze vyjet ven z kaldery. Podle informační tabule by o kousek dále mělo být něco zajímavého, tak se tam vydáváme.

Na konci cesty se chvíli procházíme, rozhlížíme a fotografujeme. Především všechny ty kytičky nás nenechávají v klidu. Rostou všude, dole okolo vody i o kousek výše. Stoupáme za nimi k objektům na čerpání pitné vody, které jsou bohužel zamčené. Nikde ani pramínek. Je to škoda, člověk by rád ochutnal tuto životodárnou tekutinu.

Na obě jezera jsme se dnes dívali snad ze všech možných směrů. Okolní krajina je prostě více než nádherná! Škoda, že nemáme čas na výlet. Obejít jezero po břehu i kalderu po její hraně by bylo úžasné. Avšak chtělo by to alespoň dva dni navíc.

Za již zmíněným vyhlídnutým cílem musíme na horní hranu kaldery k vyhlídce Vista do Rei, kde v zatáčce zastaví snad každý turista. Kdo by byl snad již nabažen výhledy na jezera, ten určitě otočí hlavu na druhou stranu. V těsné blízkosti vyhlídky, na konci silnice, se nachází Monte Palace, zajímavý opuštěný hotel.

Kdysi ho tady, na okraji sopečného kráteru postavili, ale moc dlouho neužívali, snad pouze jeden rok. Místo je to hezké s úžasným výhledem do okolí. Když není oblačnost a mlha. Ale drobný déšť se zataženou oblohou sem zavítá často.

Možná za to mohlo počasí nebo to bylo moc velké sousto z pohledu obsazenosti hotelu. Pravý důvod ukončení činnosti jsem se nikde nedočetl. Jisté je, že hotel zarůstá zelení a moc to nevypadá, že by zase někdy mohl sloužit svému účelu.

Vstup zakázán? Jak pro koho. Vidíme, že se po terasách a balkónech prochází několik lidí. Sice otevřená recepce nás nevítá, ale není těžké přelézt přes zídku. Zvědavost je velká. Četl jsem, že by tam mělo ještě zůstat něco z původního vybavení.

Ale není tomu tak. Objevujeme uvnitř pouze neskutečný nepořádek. Co se dalo odmontovat, to lidé odvezli, zbytek rozbili. Svou úlohu také sehrává voda, jelikož do objektu již nějakou dobu zatéká.

Naštěstí nám dnes počasí přeje, a tak si užíváme vyhlídek, které se kdysi nabízely hotelovým hostům. Vymyšlené to tady měli dobře. Na jedné straně úžasné pohledy do blízkého i dalekého okolí, na druhé straně možnost výstupu do přírody přímo z každého podlaží hotelu vzhledem k jeho umístění do terénu.

Podle informací z internetu jsem si myslel, že se bude jednat o pozůstatky hotelu na nějakém utajeném místě, kde živáčka nepotkáme, ale venku jsou davy lidí a uvnitř také nejsme sami.

Po půl hodině prohlídka hotelu i pohledy z vyhlídky ukončujeme a sedáme do auta. Jedeme však pouze tři a půl kilometru na další parkoviště, ze kterého se vydáváme na malou procházku. Protože se nacházíme v přírodní rezervaci, přístup k jezeru a do okolního parku je možný pouze během dne. Poté se brána zavírá.

Čeká nás krátká chůze lesem z mírného kopce k třetímu tmavozelenému jezeru s názvem Lagoa do Canario. Úžasné. Další příklad toho, co může tento neuvěřitelný ostrov nabídnout. Břehy jezera jsou lemovány jasně modrými hortenziemi i zelenými kapradinami, které magicky rozjasňuje sluníčko. Každé jezero má svou specifickou barvu. Četl jsem, že to je dáno jejich vlastním ekosystémem, na kterém se podílejí i sinice.

Při následné jízdě ještě jednou zastavujeme, abychom se podívali na třetí největší jezero v této oblasti. Ale k Lagoa de Santiago lze patrně sestoupit pouze na jednom místě a moc toho ani vidět není.

A tak pokračujeme opět na dno kráteru do malebného městečka Sete Citades. Zaujal nás tady kostel, který si prohlížíme. Zkoušíme také hledat obchod, ale je neděle, tudíž máme smůlu. Je pravda, že ani ve všední den to tady nebude žádná sláva s nakupováním.

Zelená, modrá, na spaní dobrá. Dnes by pršet nemělo. Tak si vybíráme místo k noclehu, které jsme viděli jako první. Ještě je ale světlo, tak necháváme auto na okraji a jdeme na obhlídku místních restaurací.

Zkušení pivaři Franta s Drahošem „lehce“ kritizují kvalitu piva, ale nakonec musí uznat, že je to pořád lepší než být o žízni. Je také zajímavé pozorovat místní, jak se náruživě věnují společenské hře, patrně něco na způsob domina.

Po setmění se přesouváme na vybrané místo, něco málo papáme, něco více bumbáme a poté uleháme. V noci nás něco kouše. Možná to nejsou komáři, ale malé otravné mušky. Kdo ví. Je to daň za vysoké noční teploty, které atakují hranici 20 stupňů. Není o moc chladněji, jak přes den.