Beskydský trojboj nad přehradou Olešná III. (Malá Prašivá a Stará Ves nad Ondřejnicí)

Třetí – a závěrečný - beskydský den měl být sice opět cestovní, ale protože nás v autě čekalo jen nějakých 150 km, mohli jsme ještě pokračovat v turistickém programu. Jeho součástí měla být historická turistická chata s rozhlednou, dřevěný kostel a renesanční zámek. Ne vše sice klaplo naprosto dokonale, ale i tak jsme mohli být rozhodně spokojeni.

Úterní ráno bylo zatažené stejně jako pondělní večer, ale již po snídani a rozloučení s vodní plochou Olešné bylo jasné, že by se to mělo zlepšovat. A protože nás člověk po včerejší Lysé hoře kupodivu téměř nebolel, mohli jsme v klidu zvolit další prudší výstup. Tentokrát to ale bylo jen 230 m a na necelých 2 km. Přece jenom jsme byli časově tak trošku limitováni a navíc nám naši známí doporučovali vyjet si až nahoru jako páni a tím pošetřit časem. Jim tenkrát tak nějak zkolabovalo auto a my se chtěli – minimálně na nějaký čas naposledy – po Beskydech ještě jednou projít po svých …

Takže autem na parkoviště Kamenité a potom už jen po červené TZ pořád vzhůru. Tady ale, naštěstí, byly i ty oddechové rovinky, takže jsme byli zanedlouho nahoře (velkou část cesty se nám navíc nabízely zejména výhledy, kterým dominovala nošovická montovna jihokorejských vozů Hyundai, za níž se pivovar Radegast zcela ztrácel). Čekalo nás zde ovšem velmi nepříjemné překvapení: chata byla – jako na sviňu – v úterý uzavřena. Starostové z okolních dědin zde totiž měli „mejdlo“, kterým chtěli vzdát poctu 100. výročí založení chaty. A ostatní prostě měli smůlu (i když ti drzejší si ve finále pěnivý mok tak nějak vyprosili – ovšem za cenu jistě nelidovou) …

V každém případě však Prašivá stála za návštěvu, i když to vlastně byla jen ta Malá, 707 nadmořských metrů dosahující (podle turistického značeni se nám ovšem Malá Prašivá už o metr zmenšila a „vysílačový“ vrchol Prašivá leží o 1,3 km dále a 136 m výše). Nejen, že se zde nachází pozoruhodná dřevěná turistická chata z roku 1921, kterou završuje rozhlednová vížka (tam už nás ovšem nepustili), ale také jednolodní dřevěný kostel sv. Antonína Paduánského. Jedná se o poměrně jednoduchou stavbu z roku 1640, kterou ovšem pozměnily pozdější přístavby (ani tam jsme se dovnitř nepodívali). Za kostelem se pak nabízejí krásné výhledy, včetně těch na nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd, jejíž vrchol jsme zdolali včera.

Nepotěšil nás zde ještě fakt potvrzující Murphyho zákony – jediný mrak na obloze se nacházel právě nad Prašivou, takže fotky byly následně tak nějak temnější (i když pár zlatavých paprsků nakonec na chvíli clonou proniklo). Přesto jednoho kamaráda zaujaly natolik, že se sem chce vypravit na několikadenní pobyt. A kdyby ještě měli s sebou nějaké pomenší dítě, tak pěkné hřiště je hned vedle chaty.

Tím byl dopolední plán dne splněn a my se po sestupu do údolí vydali autem přes historické centrum Frýdku (a že tady je zcela evidentně co vidět – i z auta jsme museli obdivovat dominantní baziliku Navštívení Panny Marie a kostel sv. Jana Křtitele) a Paskov do Staré Vsi nad Ondřejnicí (cca 2.800 obyv.). Dominantou obce je vysoce koukatelný zámek, který je považován nejen za perlu slezské renesance, ale je také za stavbou, která má k našemu regionu poměrně hodně blízko. Zámek totiž vlastnil nejen olomoucký biskup Bruno ze Schaumburka, ale mj. také Syrakovští z Pierkova (členka tohoto rodu Ester má náhrobek v Dolních Studénkách a na Turistice jsem o ní psal v souvislosti s Bukůvky z Bukůvky).   

Zámek pochází z II. poloviny 16. století a pyšní se bohatou sgrafitovou výzdobou (figurální i ornamentální). Ve finále se mi líbil ještě více než jsem čekal, takže jsme se docela zdrželi a pořídili podrobnou fotodokumentaci. K tomu nám dopomohly dva fakty – v zámku dnes sídlí obecní úřad (byl všední den, takže jsme se bez problémů dostali alespoň na arkádové nádvoří) a restaurace (ta přinesla pohled do sklepení a výbornou česnečku).

A tím vlastně naše krátká výletní dovolená definitivně skončila. Ti, kteří neřídili, se ještě mohli cestou z okna auta nerušeně pokochat alespoň pohledem na dominanty Fulneku, Budišova nad Budišovkou a Moravského Berouna. Domů jsme dojeli „suchou nohou“ a – i když nás navigace ještě jednou vypekla (a já ji těsně před vypnutím nesmyslně poslechl v místech, která už docela slušně znám) - mohli v klidu zahájit tiskovku na Koupáku i pozdně odpolední odpočinek.

Na závěr můžeme konstatovat, že turistický pohyb v Beskydech je sice „dřinou za svoje“, ale že se jedná o hory krásné a navštíveníhodné. Navíc je zde ještě pořád dobrým zvykem navzájem se pozdravit a přátelsky se usmát, což už v jiných našich horách, kde je pohyb všech turistů různými „hejblátky“ hodně ulehčen (bohužel se to týká i našich domovských Jeseníků), až tak moc neplatí. Počasí vyšlo téměř skvěle (i když poslední roky nám ke štěstí často stačí když neprší a je vidět alespoň na pár desítek metrů), občas neposlušné auto tentokrát fungovalo jako „za mlada“ a ani na ubytování jsme si rozhodně stěžovat nemohli. Takže vlastně – a nejen v úterý 14. září 2021 - maximální spokojenost …