Loading...
Vyrazili jsme z Prahy před kuropěním pohodlným busem a v Trenčíně jsme byli v půl dvanácté. U nádraží jsme si dali oběd a vyrazili. Cesta přes město a následnou rovinku byla docela dlouhá a úmorná, ale pak se začala zvedat a stoupala listnatými lesy. Teprve po hodině a půl jsme viděli první pěkné místo - loučku s rozhledem, avšak velmi omezeným s ohledem na mizivou viditelnost. Pak se nám cesta ztratila a my jsme šli sice správným směrem, leč zbytečně přes 500 m vysoký kopec, zatímco Malá Suča, kam jsme měli namířeno, měla jen asi 320. Sestup mimo cestu z prudkého svahu byl velmi namáhavý. Ve vsi jsme našli nálevnu (vináreň), kde zřejmě už od rána seděli místní chlapi a jeden z nich, silně podroušený, když viděl, že přišli Češi, nám zaplatil pivo a my jemu pak zase další z mnoha jeho boroviček. Takto posilněni jsme šli po nekonečně dlouhé, mírně stoupající silnici až do poslední civilizace, jež se zove Bzovík. Tam nás pobavila houpačka visící ze stromu. Cesta lesem pak stoupala rovněž setrvale, avšak nikterak mírně. To už bylo šero, cesta rozrytá od lesáků, prostě nic krásného. Spěchali jsme, abychom do tmy došli na hřeben, na úbočí se stejně spát nedalo. Hned na rozcestí v 600 metrech byla lavička se stolem, u nějž jsme povečeřeli a vedle na pěkném místě jsme rozbili tábor. Už v půl osmé jsme pohodlně leželi a za chvíli jsme spali.
Přes den bylo zataženo, 14 °C, noc byla teplá.
Ráno bylo 8 °C a úplně stejné počasí jako předchozí den. Po snídani jsme vyrazili nenáročnou hřebenovkou. Nebylo nic vidět, neb cesta vedla lesem, a když ne, tak stejně nebylo nic vidět kvůli nulové viditelnosti. Z Javorníku (782 m) jsme zamířili prudce dolů, poté pak pěknými lučními cestami do Brumova. To je pekelně dlouhé dvojměstí, kteréžto příkoří bylo kompenzováno skvělým a levným obědem na náměstí ve zřejmě jediné místní krčmě. Po kafi už nám nezbylo, než se odhodlat k výstupu zpátky na vysoký hraniční hřeben (z Javorníku to po hřebeni stejně nešlo, v cestě byl Vlárský průsmyk). Krpál na Holý vrch a Průklesy (alias Prkůlesy, jak praví infocedule, 832 m) se nakonec ukázal celkem příjemným, ale vysoko to bylo. Na hranici i pak z ní jsme šli mírně dolů až pod Biely vrch a vedle skalnaté Chmelové jsme zdolali Hrad Vršatec. Ten jsme důkladně prozkoumali, byl opravdu nádherný. Dole ve vsi, jak Jirka viděl shora, byla krčma, kde měli jen pivo a paní nám nabízela, ať si koupíme celou láhev utopenců a dáme si k tomu vlastní chleba. Takový hlad jsme neměli, navíc jsme chtěli vařit, tak jsme po pivu vyrazili hledat místo na spaní. To jsme našli už kolem šesté na louce v krásném sedle pod skalnatým hřebenem. Kdyby bylo něco vidět, musel by tu krásný rozhled. Uvařili jsme si pohanku (což ve větru nebylo zas tak jednoduché) a vypukla pohoda. Zase jsme šli spát za setmění. Majíce za sebou slušné převýšení, usnuli jsme jako když nás do vody hodí. Teplota přes den byla zase obligátních 14 °C, večer 9 °C.
Zase teplá noc, do rána to kleslo jen o jeden stupeň. Ale ten vítr! Při balení nám ulítl stan. Dole v Červeném Kameni jsme navštívili koloniál a pak nás čekal první z dnešních několika namáhavých přechodů nižších hřebenů (ale vždycky to bylo přes 200 m), tentokrát do Lednice. Začalo se dělat přechodně hezky, dokonce se ukázalo slunce, ale neviditelnost zůstala. Bradlo nad vsí Lednice je krásný úzký hřebínek špičatých skal, na jehož konci je zřícenina lednického hradu. Ten sice vypadal zavřený a v rekonstrukci, ale dostali jsme se dovnitř a celý ho prolezli. Ve vsi jsme znovu navštívili nálevnu a konstatovali, že čím dál na východ, tím líp. Zatímco u nás člověk přijde před krčmu a ona má otevřeno od pěti, tady má od rána, jelikož se vždycky najde aspoň jeden člověk, jenž tu od rána pije. A není nejmenších pochyb, že dopolední točené člověka posílí. Po šariši nás čekal další výstup pastvinou na hřeben, kde zmizela značená cesta. Šli jsme tak, jak jsme nejlíp uměli, což v nepřehledném terénu znamenalo, že jsme se dostali jinam a aspoň trochu schůdné cesty nás dovedly do Horné Breznice (5 km od původně zamýšleného Zubáku). Museli jsme tedy upravit trasu a vylézt celkem zbytečně na další kopec a dolů na okraj Púchova. Tam naštěstí za chvilku jel vlak do Lysé pod Makytou, odkud nás čekal závěrečný výstup na hřeben Javorníků. Rovněž tam byl obchod, kde jsme museli nakoupit zásoby na jeden a půl dne (batohy pěkně ztěžkly) a v krčmě jsme se jali utrácet poslední slovenské koruny. Když nám zbývalo 29,50, chtěli jsme si dát kafe. Zeptali jsme se slečny, kolik stojí a zjistili, že 15 Sk. „A nemohlo by stát 14,75?" zeptal jsem se. Mohlo. Slečnu to pobavilo a udělala nám ho. Posilněni jsme velmi svižně vyběhli krásnými loukami do nějakých 600 m a pokračovali přes louku ve formě kopce (dokonce bylo i něco vidět) k hranici. Tohle byl snad nejhezčí dnešní úsek. Hora, jež měla přes 800 m, měla tu nevýhodu, že se muselo přes vrchol, přestože pod ní končila značená cesta. Prodírali jsme se tedy podle azimutu a ztráceli naději, že se ještě dnes najdeme, zatímco se valem stmívalo, a tady ve vysoké trávě a mlází se určitě tábořit nedalo. Slezli jsme z vrcholu a ejhle, zase se objevila značka, což nás uklidnilo, tak jsme zčerstva zatábořili na pěkném místě na jehličí. Po příjemné večeři jsme zalezli a v tu chvíli začalo drobně pršet. Snad zítra bude líp.
Od večera nepřestalo pršet. Bylo 7 °C. V mírném dešti jsme sbalili stan (už někdo přišel na to, jak v dešti sbali stan, abychom nezmokli?) a vydali se na pár set metrů vzdálenou hranici. Zdolání Makyty bylo snadné a cesta po hřebeni byla v pohodě až na to, že bylo fakt mokro a nebylo vůbec nic vidět. Byli jsme celí urousaní a zhodnotili jsme, že to nemá cenu, tak jsme při nejbližší příležitosti sešli z hřebene do Huslenek, kde jsme se převlékli, najedli a zjistili, že nám za hodinu a půl jede vlak do Valmezu. Pak jsme ale přece jen popošli na autobus, který jel hned, čímž jsme vyšetřili čas na skvělou svačinu v nádražním bufáči. Cesta zpátky proběhla většinou na chodbičce vagónu a vlak měl trochu zpoždění, ale jinak to bylo v pohodě.
Středa: 17 km
Čtvrtek: 27,5 km
Pátek: 23,5 km
Sobota: 12 km