Bobrava únor 2016.

Čumím do počítače a nejednou koukám, cestopis napsaný už v únoru a nějak jsem se nedostal k jeho publikaci. Tak tady je - opožděně.

Letošní zima nestojí za nic. Sněhu pomálu i na horách, a dole už lautr nic. A prší a prší. V tomto nevlídném počasí ani příroda není příliš fotogenická. Ovšem po nějaké době s námi začnou šít červíci. Člověk začíná být neposedný. Nakonec se domluvíme, že už toho zápecního povalování je dost a je třeba se provětrat. Správný člověk se doma stejně nepovaluje. Má-li dostatek koníčků, tak spíš nestíhá, což je i můj problém. Přesto je třeba trochu pohybu na čerstvém vzduchu. Naplánoval jsem tedy skoro 20kilometrový výlet údolím Přírodního parku Bobrava, kde jsem prakticky ještě nebyl. Odjíždíme vlakem do Střelic u Brna a vydáváme se pěšmo modrou TZ směrem k Radosticím. Jde se dobře, ráno bylo mínus 3,5°C, takže podklad je zatím tvrdý. Od nádraží se nenápadně stoupá až téměř ke kótě 344m, kde se naskýtají výhledy do širého kraje. Tuto trasu jsem vybral i s předpokladem minima bláta, jak na většině cest slibovalo street view a Panorama map.cz. Jen modrá značka občas zmizí, jako i teď na kraji lesa. Inu, barvy jsou dnes drahé. Nám to nevadí, známe směr a reliéf. Použitím neznačené pěšiny se cesta nějak extra neprodlouží, zato v lese trochu klouzáme z prudšího jižního svahu už po povrchovém blátíčku. Do řeky jsme nespadli a kousek dál u mostku se zase objevuje i naše modrá. Za mostkem se ocitáme na okraji Radostic. Pokocháme se koňmi ze zdejší farmy a zatočíme směrem k řece.

Údajně se v Radosticích pěstují šelmy. Oceloti, rysi a gepardi, které snad lze někdy shlédnout i v akci. My jdeme shlédnout tok Bobravy. Vidíme tu „kočičkovník“, jako zasněžený od první Jarní pastvy včel – kočiček. V mrazu však nelétají. Po 800 metrech přicházíme k prvnímu mlýnu – Radostickému, jinak Procházkovu. Stojí tu od 14.stol. Je to první ze šestice, lemujících Bobravu až do Želešic. Jako i jiné, tento rovněž postihl požár. A to dvakrát. Pokračujeme asfaltkou, v této části širokým údolím. Až dál začíná příroda nabírat na divokosti. Romantická duše, nespěchající na bicyklu, má zde dosti času ke kochání. Zvláště v tuto roční dobu působí oblast opuštěně. A to je to, co máme rádi. V jednom místě se břeh prudce svažuje k vodě a u okraje cesty zajišťuje bezpečnost ocelové zábradlí s masívním dřevěným horním madlem. Toho využívá kamarád a staví na něj kovové cestovní kalíšky. Potřebuje před blížící se výstavou pálenek zjistit, kterou ze dvou vzorků v placačkách, přihlásit do soutěže. Ochutnáváme a po chvilkovém sjednocování názorů je jedna slivovice vybrána a doporučena.

Po tomto intermezzu pokračujeme zvesela dál. Asfalt skončil za mlýnem a tady už se stoupající teplota stará o bláto. Dá se však jít pohodlně po okraji, takže botky nevezmou úhony. Někde blízko buší do větve datel. Ještě nikdy se mi ho nepodařilo vyfotit. Potvora jedna mazaná. Vždycky je na opačné straně kmene. Když kmen obejdu, přeleze opět na odvrácenou část. Až vyšplhá úplně na vrcholek, je už tak malý, že ho marně hledám v hledáčku. Když na něj konečně natrefím s maximálním, určitě v ruce neudržitelným zoomem, nestačím zaostřit, a frrr. Je pryč. Ale je tu jiný objekt, který neuletí. Přes říčku se klene starý, kamenný most z rozhraní mezi 18 a 19.stoletím. Přesto, že Spálený mlýn, ke kterému tvoří přístup, je ze století 14tého. I Spálený mlýn několikrát hořel. V současné době je zvolna opravován. Podle stavu, skutečně hódně zvolna. Není divu. Jeho stav je poněkud dezolátní. Náhon zčásti zasypán stavebním odpadem.

Odsud cesta prochází zúženou částí údolí. Škoda, že vegetace ještě není olistěná. Zelená by nám dělala lépe na oči. Ale aspoň víc vynikne divokost přírody. Zelená se jen mech, který už raší a zatlačuje trávní porost na nivních loukách, mezi kterými Bobrava meandruje.

V místě, kde modrou TZ protíná silnice ze Střelic do Ořechova, se nachází další mlýn. Anenský. Za ním je opět kus divoké, pralesovité přírody. Přes holé větve spatřuji na druhé straně údolí les blonďák. Podobný jsme viděli minulý rok při týdenním putování Krušnými horami. Tam se jednalo o březový lesík uprostřed smrkového. Tady se mi nedaří určit druh. Ale na břízy to moc nevypadá. Další běloba byla u země. Sněženky. A dokonce nalézáme „pláž“! Zase obklopenou pralesní změtí. Člověk vůbec nemusí do Boubína.

Čtvrtým mlýnem je nejmladší, Nový mlýn z 18. Stol. Je známý nešťastnou láskou Petra Bezruče k mlynářově dcerce. O kus dál přecházíme mostkem na druhou stranu říčky, prohlédnout si pod skálou pěkný trempský plácek s ohništěm, připraveným dřevem na oheň a jednoduchou lavičkou.

Pokračováním modrou TZ na původním břehu už lze nahoře ve stráni spatřit pár rekreačních chat z velkého chatového areálu v husté vegetaci, táhnoucího se lesem nahoře až k obci Nebovidy.

Brzy nato odbočujeme neoficiální, neznačenou cestou nahoru. Podle rozdílných a nepřesných map by se po nějaké takové cestě mělo dojít přes Nebovidy a do Moravan. Napovídá tomu i kutilsky zhotovená dřevěná šipka s nápisem Moravany. Už by to nemělo být do cíle daleko. Dokonce jsme tady dřív, než se počítalo. Využíváme tedy místní lavičky k doplnění žaludků pevnou stravou ze svých batohů. Počítáme totiž s vytipovanou osvěžovnou v Moravanech, kde tuto suchu stravu hodláme smočit nějakým iontovým nápojem se sladu a chmele. Při jídle vztekle shazuji ze svých kalhot časné, únorové klíště. Hrůza. Únor – a klíště!

Po odlehčení batohů o jídlo, pokračujeme v domnělém směru na Nebovidy. Což o to, směr je přibližně správný. Jen polní cesta pokračující za lesem je děsně blátivá. Navíc na konci lesa vidíme, že tato cesta Nebovidy paralelně míjí. Ta správná, měla být bez bláta. Teď už s tím nic nenaděláme. Hlavně, že míří rovnou na Moravany. To by šlo. Jen bláta přibývá a boty už jsou solidně blátem obaleny. Takto ovšem do hospůdky nemůžeme. Na kraji Moravan pilně seškrabujeme nalepené vrstvy od nejhoršího. Naštěstí lze použít nouzově trávník. U kolemjdoucí ženy si upřesňujeme lokalizaci osvěžovny. Není to složité. Víme, že by měla být na hlavní silnici. Vzápětí již vstupujeme, a tím výlet téměř končí. Interiér restaurace U Dvou lišek je solidní a nekuřácký. Jinak bychom si tady dopředu místa nerezervovali. Pivka též slušná. Proto byl tento cíl ostatně naplánován tady a ne kousek vedle. Odsud už zamíříme do Brna. Já ještě popojedu vlakem dál. Po setmění se musíme kousek projít k další zastávce Busu, aby kilometráže bylo víc. Stejně zdejší spoje jezdí po půlhodinách. Je odtud pěkný výhled, na za obzorem svítící Brno. Což kamarád svým Olympusem nastaveným na noční snímání na závěr zvěčňuje.