Bohdíkovské skály 2 aneb hokejová cesta k vápencovému lomu

Druhou část vyprávění o cestách ke skalním masivům bohdíkovským musím – ač nerad – zahájit konstatováním, že inkriminovaný čas, tedy čtvrtek 16. května 2013, byl tím známým dnem bez známky jakékoliv inteligence. Tedy dnem, kdy se prostě nepodaří nic z toho, co by se vydařit mělo a co si člověk naplánuje. Předpokládám, že tímto úvodem jsem výrazně zvýšil počet čtenářů tohoto článku, protože – jak je všeobecně známo – nic nepotěší člověka (a toho malého českého zvláště) tak, jako neštěstí druhého.

Všechno začalo hned brzo ráno, kdy se mi – téměř současně – zasekl počítač a naopak spustila krev z nosu. Nedbal jsem varování a rychle - v souladu se stále sílícím přesvědčením - vsadil na vítězství našich a bývalých našich ve čtvrtfinále MS v hokeji. Debakl ruského medvěda mě nijak zvlášť nerozhodil a navíc mi zase tak hrozný finanční deficit nevznikl. Opakované vítězstvý švýcarských děravých sýrů nad sedlčanskými Pepíky už mi vadilo nepatrně více, a to jsem ještě mohl být rád, že jsem místo sledování hokeje raději sedl na kolo a vyrazil. Jel jsem se podívat, jestli Bohdíkovské Skály nezmizely z povrchu zemského nebo nenarostly – díky erupcím na slunci – do gigantických rozměrů.

Před mým odjezdem se - z nepochopitelných důvodů – zvedl silný vítr a takřka švestková modř oblohy začala volně přecházet do barvy kapitulačního praporu. Ani tohoto varování jsem nedbal a vyjel. Bylo 15,00 hod. a naši už prohrávali 0:1. Nejprve projedu někdejší samostatnou obcí, dnes už částí Šumperka, tedy Temenicí a vystoupám k rozcestníku Pod Lovákem. Povinná „vrcholová“ fotopauza a následuje sjezd po - u nás standartně "kvalitní" - silnici do Bohdíkova. V poměrně velké obci s přibližně třináctisty obyvateli (písemně poprvé zmiňovaná v roce 1350) se nachází zajímavý barokní kostel a bývalá tvrz (1576), ale já dnes mířím přímo do opuštěného vápencového lomu. Plán je jasný: v tuto denní dobu bude skalní stěna krásně nasvícená odpoledním sluncem a nad ní bude modrá, modrá a modrá. Povoleny jsou pouze fotogenické dramaticky plastické mráčky a zlatavý pruh po letounu jakékoliv velikosti, výroby i majitele. Ale – jak už všichni víme - je ten den nemoudrý, a zřejmě proto v okamžiku, kdy se k lomu přiblížím na vzdálenost příslovečného vrhu balvanem, slunce zmizí definitivně za mraky a celá obloha se barvou změní v šedobílou ledovou plochu.

Před lomem mě překvapí válcem upravená plocha, která svou velikostí připomíná parkoviště před některým z našich supermarketů. Tabuli s tradičními hvězdičkami EU nikde nevidím, takže netuším, copak nám to tu vzniká. Obejdu závoru, na které stále ještě visí cedulka o zákazu vstupu a jsem na místě. V prostoru samotného vápencového lomu už není ani stopy po někdejších tábornických dřevěných srubech a je zde podezřele uklizeno a čisto. Zelená barva kolem skal mi předvádí všechny své možné – a snad i nemožné – odstíny. A tak se kochám, procházím, lezu po Kamenné suti i těch větších skalních útvarech a fotím. V závěru mého „lomového“ pobytu dokonce párkrát vykoukne sluníčko a asi dvakrát jsem na pár vteřin zahlédl i kousek modré oblohy. Chvíli jsem tedy ještě počkal – asi tak na dobu jedné cigarety – ale protože se už situace nezlepšila, vyrazil jsem - v duchu mumlaje pozdravy od jakéhosi Franty z Valach - dál.

V této chvíli nastal čas si toto zajímavé místo alespoň trošku přiblížit.

Bohdíkov a jeho okolí je těžbou vápence pověstný snad odjakživa. Nachází se zde totiž krystalické vápence zrnitého typu, které se tady ukládaly ve střídajících se vrstvách tmavé, světlešedé a bílošedé. Proto byly přímo v obci v provozu dvě vápenky, které patřily šumperské firmě A. Eisenstein. Obě byly mimořádně velké … a obě už neexistují (činnost ukončily v roce 1976). Obě také zpracovávaly vápenec z místních lomů. „Náš“ dolnobohdíkovský lom byl tím menším a s civilizací byl spojen – stále na mostě přes řeku Moravu viditelnou - úzkorozchodnou železnicí (ještě v roce 1956 patřilo Moravskoslezským vápenicím, závod Dolní Bohdíkov 15 km úzkorozchodných tratí).

Opuštěný dolní lom se dnes pyšní zejména kolmou stěnou, dosahující výšky asi 40 metrů. Stěna má zvláštně prohnutý tvar a připomíná položenou U-rampu. Krásné přírodní prostředí lomu bývalo využíváno nejen k letním táborům, ale slouží také horolezcům jako několik vyznačených lezeckých cest. Proto odcituji i pár informací pro ně: „Některé cesty byly uměle vytvořeny a nacházejí se tam umělé chyty. Skála je pevná, málo členěná a poskytuje silové a technické lezení v plotnách, kolmých stěnách a převisech. Popisované cesty jsou označeny šipkou a číslem. Cesty jsou jištěny kruhy, nýty, borháky a minimálně skobami. Z geologického hlediska jsou skály tvořeny z vápence, místy zkrasovělého. Lom dosahuje výšky do 40 metrů. Oblast je krajně nebezpečná z důvodu padání kamení shora skály, proto je téměř nezbytné lézt s přilbou, když už tam polezete. Jinak je zde lezení zakázáno“. Tím považuji technická data za vyčerpaná a vrátím se ke své cestě.

Podle všech Murphyho zákonů i jiné platné legislativy ono – výše zmíněné - počasí vydrželo ještě asi deset minut. Potom jako by někdo rozsvítil a zapnul topení (že by naše milované ekologické elektrárny?). Najednou bych podle oblohy soudil, že jsem v Neapoli nebo alespoň na Jadranu. A ona to Ruda nad Moravou. Vracet se mi už nechce, koneckonců mám to nedaleko a zajet si do Bohdíkova můžu prakticky kdykoliv (a pár nasvícených a „namodralých“ fotek se mi ve finále stejně povedlo). Pokud tedy o lomu již někde někdo nerozhodl dávno jinak …

Pozdrav skále „U mýta“, krátká zastávka u kostela sv. Vavřince, několik fotografií svatého v dědině a od jakéhosi občana, opouštějícího pevným krokem hospodu Na Lapači se dozvídám, že prohráváme 2:1. Podle hodin je jasné, že mé zdržení v lomu rozhodlo o tom, že z hokeje už toho moc neuvidím. A nějak mi to ani nevadí. Kolem rudského zámku a řeky dojedu do Olšan, ke mě čeká tradiční – a tedy již takřka povinná - pivní zastávka ve Varšavě. Když jdu k pípě, vidím v TV už jen rozhovory se - zkroušeně se tvářícími - hráči v bílých dresech. Tak si následně dám ještě jedno, ať mám stejný počet „kousků“ jako naši …

Teď mě teoreticky čeká už jen dojezd domů. U bludovských lázní však zahlédnu šipku k Dřevosochání. Tato akce už je teď fakticky úplně všude. No nic, zajedu se alespoň podívat, jestli je tam Tomáš, Mark nebo Romana, a co že nám to tentokráte vysochali. Nebyli tam, takže jsem si jen prohlédl - již téměř dokončená - díla umělců, zúčastnících se tohoto mezinárodního sympozia (byly zastoupeny například Sudety, Brno a Polsko) a kolem lázeňského Betlému se zvířátky (že by už zase Vánoce ?) se vydávám konečně k Šumperku. Ještě pohled (a foto) na podvečerní Šumperk přes ekologické žluté pole na Bluďáku a … toť skutečně vsjo..

Když pak pozdě večer prohrála moje milovaná Kanada se Švédy, bylo vymalováno. Fakticky blbej den …