Bohdíkovské skály 3 aneb utrpení nad Alojzovem

Některé skalní útvary, nacházející se nedaleko Šumperka, patří k místům mnohdy až masově navštěvovaným, ty „bohdíkovské“ jsou většinou přece jen spíše takovými utajenými perličkami na šňůře skalních korálků. Jednoho dne, označovaného jako neděle, jsem se proto rozhodl, že mým bolavým zádům nejlépe pomůže pohyb na zdravém vzduchu. Koneckonců již komik Luděk Sobota svého času tvrdil, že zdravý vzduch se nachází jen a pouze ve zdravém těle. Požil jsem tedy zázračnou růžovou tabletku, nasedl na kolo a jel se po nějaké době opět podívat do okolí obce Bohdíkov. Už jen proto, že neznámých - a až nečekaně atraktivních - skal je v lesích nad ním dovedně ukryto více než dost a navíc bylo třeba po čase uzavřít vyprávění o bohdíkovských skalách do podoby trilogie. Díky Cimrmanovi přece i Anton Pavlovič věděl, že dvě je prostě málo …

Vydal jsem se tedy po asfaltové silnici Temenickou ulicí do lokality nad někdejší obcí Horní Temenice. Po nějaké době se tato ulice přejmenovala na Bohdíkovskou a trvalou zástavbu vystřídala jen osamělá stavení. Vrchol trasy tvořil průchozí „rozcestník“ žluté TZ zvaný Pod Lovákem. Ta žlutá mě v té chvíli ovšem nijak nezajímala a vydal jsem se po neznačené lesní cestě dolů, na „bohdíkovskou stranu“. Mým cílem totiž byly skalky v oblastech zvaných Klapuše a Na Blatech, tedy v místech, která se nachází pod Sklenným vrchem a vrcholem Lovák. Podle mudrců nejmoudřejších je geologicky tato část světa tvořena břidličnatými rulami, které doplňují kvarcit, fylonit a vápenec. A např. Mapy.cz naznačují, že bychom zde mohli narazit nejen na množství obyčejných „kamínků“, ale mělo by dojít i na objev zajímavých skalních útvarů. A také že došlo …

Sjezd tichem lůnem Matky přírody jsem totiž volil hodně volným tempem a snažil jsem se mezi lesními velikány objevit náznaky něčeho dalšího, zajímavého a nadčasového. Vždyť ke skalkám, které zde na mě čekaly, se váže i nejedna legenda či pověst. Například ta o zakleté dívce. Podle ní prý mezi Hrabenovem a Bohdíkovem stával kdysi nad řekou Moravou hrad rytíře Klapky. Ten (rytíř, ne hrad) měl jedinou dceru, kterou hlídal – mnohý otecko to jistě zná – jako oko v hlavě. Holčina si proti Klapkově vůli vybrala rytíře velmi chudobného a marně žadonila o svolení k sňatku. Klapka zůstal neúprosným a k nešťastným milencům zaujal stanovisko vysloveně negativní. Nakonec oba juniory v lese klapušském jednou z večera vyšpehoval a milence své dcery z Vysoké Skály zastřelil. Dívku, která otcovu snahu o její blaho nijak kladně neocenila, vzápětí proklel a ta se změnila ve skálu. Podle jiné varianty však nezkameněla, ale byla ve skále pouze uvězněna. Jednou do roka prý v pravé poledne vyjde ven a má v ruce svazek klíčů. Vysvobodit ji může jen úplně zachovalý mládenec, který ji svazek klíčů - i za použití násilí a mírných donucovacích prostředků - odebere.

Pár lidí prý užzakletou pannu u Skály vidělo, jak smutně chodí se svazkem klíčů v ruce a čeká, kdo ji osvobodí. Dnešní doba už prý ale nemá žádných statečných rytířů - zachránců. A já sám už jsem mládencem spíše opotřebovaným než úplně zachovalým, takže měla holka opět smůlu. Navíc nebylo poledne, nevím, jestli jsem postával u té správné skalky, a manželka by také jistě nadšením do výšky nevyskakovala, když bych si domů přitáhl z lesa nějaké nové koště …

Ale dost bylo pohádek a přistupme na chvíli k věcem odbornějším, tedy ke geologii. Celá tato oblast je označována jako Český i žulovský masiv a moravskoslezské silesikum. Geologicky je charakterizována coby fylonit kvarcitického vzhledu na tektonickém rozhraní s keprnickými ortorulami. Hovoří se také o vzhledu jemnozrnné porfyrické, kvarcitické ruly až kyselého metavulkanitu. Některé části této lokality už však tvoří spíše světle šedá, břidličnatá, drobnozrnná „páskovaná“ dvojslídná rula s křemenem, draselným živcem, muskovitem a biotitem. A padají i tak odvážná slova, jakými bezesporu jsou krystalinikum a prevariské paleozoikum, přičemž většina z nás stejně vůbec netuší, o čem je vlastně řeč.

Ani nevím, jestli mě něco z toho napadlo, když jsem vyjel jednu levotočivou zatáčku a nad sebou jsem zahlédl množství povětších kamínků. Odložil jsem tedy svého ocelového oře a statečně se vydal vzhůru. Moc příjemné to nebylo a mnozí si jistě dovedou představit, jak se „dobře“ pohybuje v terénu, když vás bere křížová páteř. Nějaké to skalní zakletí zde ve vzduchu zřejmě opravdu viselo, protože mě vzápětí ostružinový šlahoun chytl za kotník, prudce škubl a já se bolestí málem – řekněme – znečistil. Objevitelská touha však zvítězila a já pokračoval dál. Skály se totiž postupně zvětšovaly a nabíraly také stále bizarnější podoby. A navíc když už jsem tu byl, říkal jsem si, že bych mohl ukázat Frantovi něco nového, kvůli čemuž by konečně dorazil do Šumperka na slíbenou návštěvu.

V každém případě jsou některé zdejší rulové skalní útvary opravdu velmi pozoruhodné a dalo by se zde toulat hodiny a hodiny (podle času focení jsem hlavní část cesty ve skalách absolvoval v čase 12:42 – 14.17 hod. SEČ). Tím si ovšem nechci – po vzoru mnoha filmových a seriálovým tvůrců – nechávat otevřená vrátka pro 4. pokračování Bohdíkovských skal. Jenom jsem byl opravdu překvapen rozlohou „zaskalněné“ plochy a – až na ta bolavá záda – jsem se zde cítil velmi příjemně. Absolutní klid „rušil“ jen zpěv ptáků a chvílemi bublání nedalekého potůčku. A pouze hromádky bobků naznačovaly, že nejsem jediným savcem, který se zde kdy pohyboval.

V nejlepším se však má přestat a tak jsem i já vyrazil dál. Pokračoval jsem lesní cestou v již mírnějším sjezdu a po nějaké době jsem pod sebou uviděl alojzovskou papírnu. Kolem ní a následně přes Rudu a Bludov jsem pokračoval v jízdě k Šumperku. Zastávky mě však čekaly ještě tři. Dvě byly jen krátké fotopauzy u bludovského zámku a na vrcholovém „Bluďáku“, ta delší přišla až těsně před cílem a jednalo se o tradiční tiskovku na Koupáku.

Na závěr bych rád poděkoval Frantovi a Traperovi, kteří si na Turistice nedávno stěžovali na jednoho Němce, kvůli kterému se jim podařilo na pár měsíců zapomenout na vykonané skutky, naplněné cíle a vytvořená dílka. Díky nim jsem totiž i já prohlédl a mohu konstatovat: "Pánové, překonal jsem vásů. Tento cestopis jsem totiž rozepsal téměř přesně před dvěma lety. Poté už jen v klidu odpočíval někde v útrobách mého notebooku a trpělivě čekal a čekal a čekal …