Bouřlivý víkend na jižní Moravě
Bouřlivý víkend na jižní Moravě
15. - 17. 8. 2008
Účastníci zájezdu: Petr Grabacki, Jan Grabacki, Martin Dudek, Jan Říman, Adam Vaculík, Tomáš Vaculík, kytara a mnoho litrů rozličného alkoholu…
Když ještě den před odjezdem nevíte, kam vlastně pojedete, věstí to velmi vydařenou akci. Nejhorší je dlouho dopředu plánovat. Když si do party vezmete pár nudařů, můžete předvídat, že výlet nebude stát za nic. Vyrazíte-li s bandou bláznů, nemůžete naopak předvídat vůbec nic. Ještě ve čtvrtek večer jsme během oslavy Petrových narozenin jeli do jižních Čech, ráno bylo večera moudřejší a nasměrovalo nás na jižní Moravu. Nezvolili jsme nejrychlejší způsob Dopravy – přímý vlak Svinov – Břeclav, protože bylo nutné absolvovat mezipřistání ve skanzenu socialistického pohostinství - přerovské nádražní restauraci.
Pozn. Adam s Řimim se sází o litr tuzemské lihoviny, že se vykoupou v každé nádrži, kterou cestou mineme.
Osobák z Havířova do Svinova stal se nám luxusním cestovatelským zážitkem, neb prázdný. Předzásobeni lahváči, jež se Svinova nedočkaly, přestupujeme do narvaného rychlíku. Zůstáváme namačkaní v chodbičce u WC, kde se přes nás neustále probíjí čůráníchtiví spolucestující. Ten pocit, kdy se ve vlaku nedostanete do kupé, zná samozřejmě každý, kdo někdy někam jel. Korunu tomu nasazuje průjezd Studénkou, v níž asi čtrnáct dní před naší výpravou spadl most na projíždějící vlak. Zpoceným a namačkaným v chodbičce bez klimatizace, kde není co dýchat, běží nám před očima videoklip studénkovské tragédie v podobě trosek mostu i torza lokomotivy a vagonů. A na stěně vedle asi jako letní recese visí reklamní plakát Českých drah, hlásající, že „jsme tady pro Vás“ s podtitulem „cestujte rychle a bezpečně“.
Znalý poměrů vedu tedy výpravu do secesní budovy na přerovském nádraží. Pamatuju tam různé pochlastávající Trosky, bezdomovce, kteří tam hledali útočiště, i deliriozní opilce, kteří se pod vysokým stropem zřejmě propíjeli dnem po dni až k tomu poslednímu. Taková individua jsme tam tentokrát ale nezastihli, dokonce i interiér se mi zdál vylepšený (že by ty květináče?), jenomže v té obrovské hale by asi nepomohlo k útulnosti vůbec nic. Kromě bedny dynamitu. Samotný průšvih není ale ani tak vizáž, myslím si, že jsme pořád ještě zvyklí na ledacos, peklo nastává až v případě, že seberete odvahu a jdete si něco pořídit k pultu. Servírka (nebo uklízečka?) v zástěře typu Žena za pultem, panáky nejsprostší kořalky v umělohmotných kelímcích, přelepených staniolem, špína, kam oko dohlédne a způsob točení piva zdá se mi poněkud nešťastným. Zvláště, když ho servírka (nebo jak se tam ta funkce jmenuje) vylije po celém pultu, vymáchá si v něm ruce a podá vám prazvláštní bílou směs (takhle asi vypadá pravý máslový ležák J), ze které se teprve časem u stolu začne klubat pivo. Ale nedejte si ho…
Nějak se nám cestou neudělalo hezky. Dorážíme do Břeclavi a skrýváme se před deštěm v zahradní restauraci. Tam se nestane nic mimořádného, až na to, že v ní nechám svůj klobouček. Tak snad nebude svítit slunko.
Pozn. Řimi poprvé nasazuje své mimořádné číslo „čůrání za chůze“. Prostě nás nechce zdržovat.
Projdeme si centrum města, vyfotíme se u hlavy a nakoupíme nějaký proviant. Vedle obchodu stojí bagr.
Pozn. Petr s Adamem se rozhodují prospět lidstvu tím, že cestou vylezou na každou těžkou techniku, kterou potkáme a vyfotí se s ní, aby tu po sobě něco zanechali. Tudíž se na onen bagr okamžitě sápou. Následně na každý další stroj…
Další část mám poněkud zastřenou v mlze, ne snad ztracenou v mracích alkoholu, prostě si to už nepamatuju. Dále se mi vybavuje až hospoda (prý irská), kde popíjíme a večeříme. Náš plán vyjít za město a někde se utábořit kazí z části špatné počasí a z části lenost, podpořená několika dalšími pivy. Necháváme se za město vyvézt a hledáme místo, kde by bylo možné složit stany a posléze hlavy. Nevypadá to dobře, všude se rozpínají pole a na posečených klasech, čnících ze země, se spát opravdu nedá. Přecházíme jedno pole a ocitáme se u vinohradu, vedle kterého pod nízkými stromy je i kousek místa, kde rozbíjíme stany. Už je téměř tma, takže docela dobrodrůžo.
Rozdělíme se po dvou do stanů s tím, že asi ještě dáme nějaký šláftruňk, pokecáme a zalomíme to. Jenomže nebe, které už dlouho nevěstí nic, co by se dalo označit jako pozitivní, se začne zlověstně prosvětlovat. Zanedlouho se přidá i hromobití a Kolem desáté rozpoutá večerní obloha peklo v přímém přenosu. Bouřce, přicházející od Břeclavi, přispěchá na pomoc ještě jedna z druhé strany a to, co se děje, jsem snad za léta vandrů a všemožného stanování a spaní pod širákem nezažil. Po spánku není ani památky, trneme ve stanech a když to jednou práskne opravdu někam hodně blízko nás, už jsme regulérně pos….ní. Je prakticky nepřetržitě světlo, jak lítají blesky z několika stran najednou. Celý ten blázinec utichá až Kolem jedné hodiny. Dokonce přestává i pršet. Vylézáme ze stanů a nalíváme si panáka. Adamův stan je vytopený, takže kluci se musí rozdělit do našich dvou zbylých. Zazdíme to ještě jednou půlkou a jdeme se konečně vyspat.
Po necelé hodině klidu se ale všechno začíná opakovat s naprosto nezměněnou intenzitou. Vypadá to, jako by se bouřky točily Kolem Břeclavi. Suma sumárum, druhé kolo nám nedalo vydechnout až do šesté ráno.
Kolem osmé vylézáme ven. Je po bouřce, po dešti, stany jsou mokré a my nevyspaní a docela vyjevení. Pravděpodobně od radosti, že se nic nestalo, zahajujeme ranní večírek. Vytahujeme kytaru, posléze ji necháváme mezi sebou kolovat a hrajeme, zpíváme, jamujeme, blbneme. Adam si postavil provizorní bicí soupravu z konzervy, flašky a bůhvíčeho, takže máme i rytmickou sekci a absolvujeme jeden z nejvydařenějších (protože nečekaných) jamů. Během dopoledne při něm zdoláváme veškerý alkohol, kterým jsme vybavení od rumu až po víno a písně začínají být čím dál zajímavější. Péťa se nám opíjí a začíná při své hře i tančit a hraje písně, o kterých normálně tvrdí, že je neumí. Vrcholným číslem se pak stává narozeninový popěvek „kdo se v (doplň příslušný měsíc) narodil, povstaň, povstaň, povstaň. Projedeme celý rok několikrát dokola. Z písně se tím pádem stává pásmo se zpěvy a hereckými etudami. Řveme na celý vinohrad a je nám dobře.
Před polednem Řimi znejistí a v pravidelných intervalech opakuje svou mantru o chybějícím alkoholu. Zjišťujeme, že by nebylo od věci někde něco posnídat a rozhodujeme se přesunout jednotku směrem k civilizaci.
Pozn. Ohleduplný Řimi opět močí, nepřestávaje se přibližovat vísce.
Znovu tedy zdoláváme pole a za stálého zpěvu po čase nacházíme vesnici. Jenomže jak už to tak na dědinách bývá, na jejím konci či začátku musí stát statek. A v něm - kombajn. Rovná se focení. Projdeme skrz a stáváme se terčem dotazů důchodcovského páru. Ukazuje se, že si to vykračujeme přes jejich soukromý pozemek (neoplocený), to nám ale po naší omluvě velkoryse promíjí a pouští se s námi do řeči. Dědoušek dokonce zná Havířov, pracoval na šachtě, takže si příjemně popovídáme a mažeme si to dál do vesnice. Tam je tolik zemědělské techniky, že prakticky pořád stojíme, aby se chlapci mohli zvěčnit coby agrárníci.
Pozn. Řimi čurá za chůze, vesnice nevesnice, prakticky lidem pod okny domků.
Zanedlouho nacházíme hospůdku a jdeme posnídat pivo. Nebo jsme tam i něco jedli? Nevím už. Potřebujeme se dostat do Mutěnic a zjišťujeme, že pěšky to za den nestihneme a městská hromadná Doprava buď neexistuje, nebo už jela. Začínáme sondovat, zda by nás někdo z vesnice nebyl ochotný za patřičný obolus odvézt, třeba na svém zánovním traktoru. Obsluha v hospůdce u Veverků i místní osazenstvo nám tvrdí, že už asi těžko, protože chlapi „chystajú májku a buď mají prácu, nebo už majú něco vypité“. Jdeme se tedy zeptat přímo do epicentra – k májce. Vysolíme na pracující vesničany naše přání, k finanční odměně přidáme i nabídku pomoci. Ta je zdvořile odmítnuta, přesto nacházíme ochotného maníka, který nám slíbí odvoz dodávkou. Pecka…. Koho huba nebolí…. Jelikož na něj ale musíme něco přes hodinku počkat, jdeme pro změnu do hospody. Jednak proto, že prší, jednak proto, že prostě chceme. A vedle hospody – kdy by to byl řekl – rybník. Sázka je sázka, a tak Adam s Petrem sundávají oblečení a jdou se čváchat. Honza z frajeřiny, solidarity, nebo bůhví jaké pohnutky leze za nimi. V hospůdce pak dáme něco na zahřátí a pak už se luxusně necháváme zavézt až k autobusové zastávce do středu Mutěnic.
Procházíme Mutěnice a znalecky ukazujeme klukům mutěnické búdy. A samozřejmě navštívíme mou a Adamovu rodinu. Po prvotním šoku, když se do jejich chalupy nahrne šest poměrně zdevastovaných vandráků, nás usazují ke stolu, teta okamžitě chystá pohoštění, jako by nás čekala a strejda otvírá - k naší smůle – víno. Řimiho obavy z nedostatku alkoholu se definitivně rozplývají a na konci návštěvy, je-li tázán, odpovídá už pouze větou, že je jak zákon káže. Víc informací z něho nevydolujeme. Raději se rozloučíme a jedeme do Břeclavi, kde máme domluvený nocleh u Petrovy a Honzovy tety.
Což vypadá vcelku nevinně, jenomže břeclavský byt je naprosto fascinující. Obrovský labyrint chodeb a pokojů je přeplácaným neuvěřitelným množstvím věcí, které se k sobě absolutně nehodí, většina z nich je evidentně k ničemu a celková atmosféra připomíná starožitnosti. Bomba. Grabackých teta má ovšem taky za domem zahrádku a před tou zahrádkou posezení a u toho posezení gril a doma kytaru, takže večírek, který začal ráno u vinohradu, pokračuje. Tentokrát se ožere Honza (opije by byl v tomto případě eufemismus). I kluci už jsou po celém dni trošku zdecimovaní, tak hraju už víceméně jen já, pobrukujem a popíjíme a na závěr si střihneme s Péťou u klavíru Nohavicovu Mám jizvu na rtu. Teta se svým synem to pak nádherně rozjede v lidovkách a večírek končí tak skvěle, jak ráno začal.
Druhý den ráno jedem na mou oblíbenou atrakci – do Ratíškovic na šlapací drezíny. Koupíme si pohonné hmoty ve skle i plechu a vyrážíme na trať.
Pozn. Za jízdy nečurá Řimi, nýbrž Petr, žijící v bludném sebeklamu, že ho nikdo kromě nás nemůže vidět. Jeho překvapení, když se před námi najednou otevře volné prostranství s lidmi, je tak veliké, že že to silou vůle a svěrače přerušuje a proceduru dokončuje až v bezpečném skrytu lesíka.
Během jízdy řveme s kytarou, že jede jede mašinka a jiné písně s drážní tematikou a víkend se krásně završuje v hospůdce Na Zelnicách v Ratíškovicích.
Během cesty domů se nic zvláštního nestalo. J
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut