Loading...
Bratislava byla vždy lokalitou, kterou jsem považoval za totálně nezajímavou až vysloveně odpudivou. Spousta paneláků, velká špinavá řeka a nad ní prapodivná čtvercová stavba s rohovými věžemi, které zde říkají hrad. K tomu absence gotiky a odpor domorodců k obyvatelům Čech a Moravy. Tak jsem alespoň toto město poznal někdy po období, kdy dospělí podepisovali – nebo zásadně odmítali – dokument Charta 77. Já tehdy zdárně dokončil první ročník šumperského gymnasia a k našim východním pobratimům jsme si zajeli se spolužákem na první „čundr“. Jeli jsme tehdy stopem, zastavovali nám osamocené ženy i členové slavných československých skupin (dej Pán Bůh Tondovi Hájkovi z Rangers a jeho žigulíku věčný klid a slávu) a jediným problémem tak byli veřejní příslušníci, kterým se nelíbilo, že omylem stopujeme před jednou jihomoravskou ženskou věznicí. Doma jsme raději nikomu nic neřekli, pevných linek nevyužili a po návratu byli spravedlivě – a bolestivě – odměněni. A potom nastalo – alespoň v mém vztahu ke slovenské metropoli (někteří místní obyvatelé ovšem tvrdí, že jsou pouze polem, protože metro jim pořád chybí) – období dlouhého, a téměř absolutního, ticha.
To bylo po mnoha letech až desetiletích přerušeno teprve příbuzenstvem mého švagra, činností cestovních kanceláří a několika přátelům, které jsem zde díky nim získal. Navíc se Bratislava postupně skutečně stala poměrně velmi zajímavým místem, do kterého zamířil hledáček mnoha turistů ze všech zemí světa i samotného Slovenska. Díky tomu, že toto zaměřovací zařízení není naštěstí umístěno na něčí kulovnici, je hlavní město Slovenska také místem poměrně bezpečným. To se – vedle cenové přijatelnosti a létům zapomnění či blahosklonného nezájmu – nejvíce podepsalo na současném zájmu o metropoli na Dunaji.
Když budeme upřímní, rychle zde zjistíme, že svým způsobem krásná panoramata zůstala a - i když už Slovan s Interem nejsou takovými pojmy jako kdysi - „Blava“ je oproti minulosti tak nějak lepší. Kdo chce, najde zde nejen dávnou historii, pozoruhodné památky, zajímavou architekturu a úžasné umělecké galerie (Slovenská národní, Městská a spousta soukromých), ale i skvělé jídlo a čilý noční život, nabízející nejen „bílou“ borovičku a Zlatého bažanta … což je ovšem svým způsobem velká škoda, protože i v tomto se Blava stala městem spíše typicky evropským než slovensky osobitým. Našinec, rozmlsaný již půl roku protikuřáckým zákonem, zde také může být mnohde ještě zaskočen benevolencí k příznivcům tabákových výrobků.
V každém případě však není Bratislava rozhodně místem, které můžeme poznat za jeden den (znám ovšem jedince, kteří jsou schopni prohlásit, že v Praze už jednou celý den byli a tudíž ji znají poměrně - až velmi - dobře). Pravděpodobně by sice nestačila ani celá dovolená, ale jistý základ se dá poznat i za období 2-3 dní. V tom případě je ovšem lepší nepobíhat po górodku jako splašený lichokopytník, ale raději se soustředit jen na nějakou omezenější lokalitu. V našem případě to bylo bratislavské Staré Město. Asi proto, že tady najdeme gotiku i renesanci, půvabné historické paláce i moderní skulptury, zajímavé galerie i občerstvovny. Zkrátka téměř vše, co turista po větším městě žádá. A komu to nestačí, může obsáhnout město celé nebo se i vydat o kousek dále, třeba na nedalekou zříceninu hradu Děvín, ležící nad soutokem Moravy s Dunajem, nebo k pozoruhodné galerii Danubiana, která si pro sebe zabrala poloostrov u dunajského vodního díla Čunovo..
A co že jsme tedy v centru města museli bezpodmínečně vidět? Určitě katedrální Dóm sv. Martina, kde bylo korunováno mnoho uherských vládců, kde se nachází klenotnice a kde i dnes najdeme nějakou tu šlápotku, kterou zde zanechala krásná paní Gotika. Vynechat jsme nemohli ani zdejší Hlavní náměstí se Starou radnicí. Tam už ale gotiku většinově vystřídala rovněž půvabná – a o něco mladší – slečna Renesance. Celý tento plácek je takovým středobodem a srdcem města a nedaleko odsud se nachází také františkánský klášter s kostelem Zvěstování Páně a dvojpodlažní kaplí sv. Jana Evangelisty, která je považována za jeden z největších klenotů slovenské gotiky a mnozí ji hrdě přirovnávají k veleslavné pařížské Sainte Chapelle. Minout bez povšimnutí nemůžeme ani Michalskou věž, vyhlídkovou dominantu města ze 14. století, do které vstupujeme přes Muzeum zbraní. Poblíž věže si můžeme prohlédnout také barokní lékárnu. Zajímavá je i bývalá lékárna U Salvatora (resp. dům, ve kterém sídlila), Prezidentský palác nebo palác Primaciální.
Z postarších věcí jsme pak ještě viděli zbytky městského opevnění a staroměstské úzké uličky, překlenuté obloukovými prampouchy, z těch o něco novějších až nejnovějších pak Starý most (Most Františka Josefa), množství zajímavých skulptur, které oživují ulice a náměstí Bratislavy a kterým vévodí bronzový „kanálový“ Čumil, a hlavně slavný visutý Most Slovenského národního povstání (též Most SNP, Nový most nebo UFO). Tento technický zázrak a jeden ze symbolů Bratislavy byl postaven v letech 1967 až 1972, spojil Staré Město s Petržalkou a za oběť mu padla židovská čtvrť a část podhradí. Ale soudruzi přece vždy dobře věděli, že když se kácí les …
No a potom už jsme měli natolik uchozené nožičky a ošoupané podrážky svých botek, že jsme zaveleli k ústupu (no prostě na řadu konečně přišla ta bílá borovička, spláchutá „bažantím“ pivem). Názor na Bratislavu z dob dávno minulých byl notně poopraven a je jasné, že se do slovenské metropole zase brzy vrátíme.V plánu je totiž ještě minimálně Bratislavský hrad s Žigmundovou bránou, modrý kostel sv. Alžběty nebo záležitosti funerální, tedy Slavín a Mauzoleum Chatama Sofera.
A ještě později dopsaná poznámka jako závěrečné P.S. Ten hrad už si autor tohoto cestopisu mezitím také odškrtnul, protože napsání článku mu nějaký čas trvalo a Na Bratislavský hrad mezitím zavítal Mistr Pavel z Levoče. A jeho pozvání prostě nešlo odolat …
A když P.S., tak ještě P.S.2: U jednotlivých fotografií nejsou popisky zcela úmyslně. Autorovi cestopisu totiž přišly jako zbytečně zavádějící a chtěl, aby byl celý cestopis takovou koláží, popisující součastnou pestrost hlavního města Slovenska …