Bratislava trošku jinak aneb temné vody, modré zdi, staré hodiny a ještě starší Římané, I. část

Když jsem navštívil hlavní město našich východních sousedů v závěru loňského roku, obdržel jsem – víceméně náhodou, která občas dokáže i potěšit – od slovenského Ministerstva kultury malý milý dárek. Tím byl stolní kalendář Danubiany, ke kterému byla přiložena volná rodinná vstupenka do tohoto pozoruhodného muzea moderního umění platná pro celý rok 2019 (myšleno, samozřejmě, jen na jednu návštěvu). Vzhledem k nutnosti zabezpečit dlouhodobě dopředu ubytování a vlakovou dopravu, objednali jsme si náš zářijový bratislavský pobyt hned na začátku prázdnin.

Do slovenské metropole jsme se od počátku těšili. V Bratislavě jsem poslední dobou párkrát byl, takže jsem se snažil program vymyslet tak, abych i já viděl něco zcela nového. Trošku jsem si nechal poradit i od bratislavských přátel a nakonec jsem měl možností tolik, že by stačily i na týdenní pobyt. Jediné, co nám dělalo starost, bylo počasí. Nebylo to poprvé, co po týdnech krásného léta náhle meteorologové celého světa otočili a slibovali ze své nabídky jen to nejhorší. Začít to mělo v den našeho příjezdu – tedy v pátek - a skončit den poté, co Slovensko opustíme, tedy v neděli. Bohužel jim to skoro vyšlo, ale rozhodně mohlo být i hůře.

Do Bratislavy jsme přijeli těsně před 10. hodinou a hned po nakoupení jízdenek MHD jsme se vydali k autobusu do Čunova. Vedle zdejšího vodního díla se totiž Danubiana nachází. Protože tam autobusy jezdí jen jednou za hodinu, nijak nás nepotěšilo, že nám těsně před nosem ujel. A ta hodina nám ve finále celkem dost pochybila. To jsme v té chvíli ovšem ještě netušili …

Za relativně příznivého počasí jsme dorazili do Danubiany a pro jistotu vše zahájili prohlídkou venkovní expozice. Přece jenom byly ještě k vidění i lehké náznaky modré oblohy. Potom jsme si dali pivo (dobře vychlazený lahváč tady stojí sice – s nadsázkou řečeno – jako u nás sud, ale žízeň je žízeň) a vydali se na střechu za dalšími exponáty. Až poté se dostaly ke slovu vnitřní prostory, kde jsem šel hned pozdravit své oblíbence v čele s Piačkou, Rittsteinem a Pičusem. Z nových záležitostí zaujali Filipínci i Zoričákova Fatamorgána, ale nejvíce mě potěšili Chároni od Marka Ormandíka. Největším překvapením byla ovšem moje choť, které se zde líbilo natolik, že jsem musel plánovaný odjezd o hodinu odložit. Takže už nám vlastně chyběly hodiny dvě …

Po odjezdu z Danubiany jsme ihned zaregistrovali, že se na předním skle autobusu objevují první větší kapky. Nedbali jsme lehkého varování a vystoupili dle plánu v Rusovcích. Ty jsou dnes už městskou částí Bratislavy, žijí tady asi čtyři tisícovky duší a některé zdejší památky postavili už staří Římané. A to už za návštěvu rozhodně stojí. Jenom jsem doufal, že zdejší antická Gerulata bude otevřená, protože na můj dotaz, který jsem poslal na několik mailových adres Muzea města Bratislavy, se dodnes nikdo nepokoušel odpovědět a druhý den měly začínat věhlasné Římské slavnosti.

Otevřeno naštěstí bylo, ale současně s tímto zjištěním začalo nefalšovaně a plnohodnotně pršet. Bohužel hodně hustě a na žádné brzké vylepšení to nevypadalo. Prohlídku venkovní expozice jsme proto museli zkrátit na nutné minimum a o to déle jsme následně pobyli v malé muzejní expozici vnitřní. Ta je v podstatě takovým antickým lapidáriem, představujícím kamenné artefakty z archeologických výzkumů této oblasti.

V každém případě jsem byl velice rád, že jsem Gerulatu konečně navštívil. V našich končinách se člověk po stavbách, které se za Marka Aurelia měnily z římského vojenského tábora na pevnostní kastel, zase až tak často nepohybuje. Po prohlídce „hromádky kamení“ z 1. až 4. století jsme se vydali zpět do centra Rusovců. Nejprve jsme se zastavili u zdejšího farního kostela sv. Máří Magdalény, poté jsem manželku odložil na krytou autobusovou zastávku (nabízel jsem jí sice kavárnu i hospodu, ale nějak se jí samotné nechtělo) a sám pokračoval poskoky mezi dešťovými kapkami za dalšími atrakcemi.

V rychlosti jsem si alespoň exteriérově prohlédl zdejší – dnes již vládní a dlouhodobě rekonstruovaný – bílý zámek (kaštiel) ve stylu viktoriánské neogotiky, pozdně renesanční kostel sv. Víta a nakonec i barokní svatotrojiční sloup. Tím poznávací část dne v podstatě skončila a my se vydali autobusem do centra Bratislavy, kde jsme byli ubytováni.

Objevit klíče bylo tak trošku hledáním velkoměstské kešky, ale finální odměnou nám bylo pěkné a čisté ubytování za přijatelné peníze. A protože tam byla i kuchyňka a lednička, vydali jsme se ještě na malý nákup něčeho dobrého (ideální většinou bývá kombinace pamlsků, jako je pivo, víno, sýr a pršut). Při odchodu z ubikace jsme se potkali s našimi – právě dorazivšími – sousedy a k mé nevelké radosti jsem hned pochopil, že se jedná o chorvatské fans, kteří přijeli na trnavský kvalifikační zápas (nakonec byl ale v noci naprostý klid, který narušila jen jakási podnapilá hulákající ženština).

Nějakou větší poznávací večerní procházku počasí moc neumožňovalo, a tak jsme si dali jen jedno domácí silné tmavé točené (sladké, ale skvělé), prošli se historickým centrem mezi Hviezdoslavovým a Hlavním náměstím … a pak již raději zůstali „na baráku“, kde jsem na vlastní oči přes televizní obrazovku viděl, jak naši sousedé (myšleno slovenští fotbalisté) absolutně nestačí na naše sousedy (myšleno Chorvaty z vedlejšího apartmánu). Naši sousedé (myšleno ti za zdí) se pak z trnavského výsledku jistě radovali více, než naši sousedé (myšleno ti za východní hranicí).

Přesto, že pod námi celou noc jezdily tramvaje, spalo se dobře. Ráno ovšem ani tak moudřejší večera nebylo. Lilo silněji než v pátek a ani pohled na internet či teletext nesliboval žádné velké zlepšení. Nějaký čas jsme oddálili ranní kávou a slivovicí i pozorováním střešní technologie vozů bratislavské kolejové MHD, ale potom jsme i tak vyrazili na obhlídku okolního terénu. 

Pozn.: Článek jsem sice napsal v říjnu roku 2019, ale pak jsem na něj zapomněl. Na Turistiku jsem ho nakonec umístil s takovým zpožděním, že hned v první větě by již mělo být správně napsáno předloňského. Úmyslně jsem však zachoval původní text.