Brazílie na vlastní kůži: Samba, pralesy a pláže Ria

Brazílie a Samba  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Brazílie – země, která voní po grilovaném mase, rezonuje rytmy samby a přetéká divokou přírodou a úžasnými přírodními útvary. Je to místo, kde vás každá ulice, pláž a ulička vtáhne do příběhu plného barev, zvuků a chutí. Chtěl jsem poznat tenhle svět na vlastní kůži, objevit legendární pláže Ria, rozvlnit boky v rytmu samby a ponořit se do hlubin pralesů, kde se všechno hýbe a pulzuje životem. Sice jsem přijel s plným kufrem odvahy a očekávání, ale to, co mě na téhle cestě čekalo, mě přeci jen trochu zaskočilo. Protože Brazílie… tu prostě nelze poznat v klidu a s čistým tričkem.

První zastávka? Slavná pláž Copacabana. Vytáhl jsem kraťasy, které jsem si koupil doma, a vyrazil mezi bronzově opálené Brazilce, kteří vypadali, jako kdyby je příroda polévala olivovým olejem od rána do večera. Hned první omyl – moje představa o tom, jak na pláži zapadnu, vzala za své. Připadal jsem si spíš jako světlá skvrna na fotce. Po chvíli postávání jsem usoudil, že pokud nechci být identifikován jako „turista číslo 4278 s opálením do červena“, je na čase vyrazit dál.

Pak přišla samba. Večer jsem se odhodlal vyrazit na lekci tance. „Kolik složitých pohybů může být potřeba na to, aby člověk vypadal, že se baví?“ říkal jsem si optimisticky. Jak jsem zjistil, samba je o hodně náročnější, než jsem myslel. Rytmus je rychlý, boky se mají pohybovat přirozeně (což je výraz, kterým Brazilci zřejmě označují něco, co se u mě stalo přirozeným jen po deseti minutách odpočinku). Můj brazilský lektor se na mě usmíval a říkal něco, co mělo znamenat „to zvládneš,“ ale jeho pohled spíš říkal „tohle bude trvat… dlouho.“ Na konci lekce jsem měl pocit, že jsem spíš než sambu tančil tanec „zoufalého turisty“.

Další na seznamu byl výlet do Amazonie. Říkají, že tam všechno dýchá a žije – což zní skvěle, dokud to nezačne dýchat a žít přímo na vás. První den v džungli jsem strávil tím, že jsem se zoufale plácal po rukách a nohou a přemýšlel, kolik repelentu by bylo potřeba k vyhubení celé generace hmyzu. Místní průvodce, který vypadal jako člověk, co by vás zvládl zachránit jen holýma rukama, se usmíval a říkal, že komáři jsou přátelští. Jo, já bych taky byl přátelský, kdyby mi někdo nabídl celý bufet v podobě turistického lýtka. V tu chvíli jsem si uvědomil, že přišlo vhod mít sjednané cestovko, přecijen být hospitalizován s malárií asi nevýjde úplně levně – a brát preventivní pilulky, po kterých 3 dny jen zvracíte, nechcete (ano, mám s nimi takovou zkušenost).

Večer nás čekalo spaní v hamace – což, jak jsem zjistil, je pro Brazilce synonymem pohodlného spánku. Pro mě to byla spíš zkouška toho, jak dlouho vydržím s bolestí zad. Když jsem se konečně uvelebil, začal noční koncert džungle. Od žab po něco, co znělo jako hlasité chrčení motorové pily – podle průvodce „jen malý neškodný predátor.“ Skvělý, přesně to jsem potřeboval slyšet před spaním.

Poslední dny jsem strávil v Riu – městě, které má energii na rozdávání. Vzduch byl prosycen hudbou a vůní grilovaného masa. Můj cíl byl jasný: ochutnat všechno. Grilovaná kuřata, šťavnaté hovězí steaky, a dokonce i něco, co místní nazývali „feijoada.“ Nakonec jsem zjistil, že feijoada je v podstatě obří hrnec fazolí s různými kousky masa. Skvělý způsob, jak zjistit, kolik fazolí je lidské tělo schopné zpracovat.

Když jsem se nakonec loučil s Brazílií, měl jsem pocit, že jsem zažil celý kontinent v jedné zemi. Spálené ramena, puchýře od tance a zážitek z džungle, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Jak se říká – Brazílie se nedá jen navštívit, Brazílie se musí zažít.