Brněnskou podkovou a k Ranči CH.

Za chvíli je tu deštivý a ponurý podzim. Tak rychle, ještě něco projít. Ráno už se slunce těžce a zvolna prokousává vysokou mlhou. Ale jakmile nad ní zvítězí, začne se oteplovat. Konec mlhy nás zastihuje až v lesích za Lelekovicemi.

Předtím jsme v obci vyšplhali na brdek v centru obce, kde jsem byl zvědavý na zříceninu hradu Lelekovice. Přesněji se jedná o zbytky a naznačené obrysy menšího hradu, který zde zbudovala lelekovická šlechtická rodina ve 14.stol. Vydržel pouhé necelé jedno století. Roku 1401 byl dobyt a vypálen Erhardem z Kunštátu a brněnskými oddíly. O moc významný a velký hrad nešlo, proto ani nestál vítězům za opravu a obnovení. Ani v turistickém světě moc známý není. Na Návsi, před hotelem Babí lom, je možno si prohlédnout jeho maketu, jak v minulosti vypadal.

Je zvláštní, že už o století dříve tu stál románský kostel sv.Panny Marie. V 15.stol. byl pak upraven, zvýšen a přistavěna sakristie. Dnešní věž pochází až z r.1837. O něco později byly instalovány nové varhany. Pauláni, Nejmenší bratří sv.Františka, tu mají konvent.

Sestupujeme dolů na Náves a vydáváme se nejprve silnicí s červenou TZ lesem na sever. Brzy ji však opouštíme další  ulicí, odbočující doprava. Na jejím konci zastavujeme u rybníčku, pod zapomenutou oprátkou visící ze stromu. Připlouvají dvě kachničky. Nic pro ně nemáme, tak nám o případném sebevrahovi nic neříkají.

Za záhybem lesní cesty odbočujeme na téměř neznatelnou a neznačenou pěšinu vpravo. Nicméně mapy v mobilech nás ubezpečují, že je to ta správná, kterou hodláme jít. Pěkně funíme do stoupání, kterým zvýšíme nadmořskou výšku ze 340m o sto metrů výše. To už jsme na zelené TZ. Trochu postrádám to správné podzimní zabarvení přírody. Zatím mi ještě chybí odstíny teplejších barev do červena.

Je příjemnější, že zase o týchž sto metrů následně velmi mírně klesá. Nepříjemnost spočívá pouze v tom, že procházíme rájem protivných mušek. Navíc se na mě vrhla i jedna skákavka listová (pravděpodobně, neboť jich je téměř 70 druhů). Ty mně milují. Vždy jsem jejich obětí každopádně já. Zásadně se mi uhnízdí ve vlasech a tam lozí a šimrají. Nelze je dostat. Tahle naštěstí brzy seskočila na mou ruku, takže jsem ji odhalil.

Skákavky patří mezi pavouky, mají unikátní oční systém, takže výborně vidí, a to ve 3D prostoru! Proto reagují na jakýkoli pohyb velice rychle, a jsou nepostižitelné. Jako dravci se živí drobným hmyzem (kterého nejsem hostitel!) a případně i krví. Koušou výjimečně.

Uprostřed příštího rozcestí se širší lesní cestou, do dáli svítí bílá pískovcová minikaplička poutní cesty Sedmi radostí Panny Marie, vedoucí z České do nedalekého známého poutního kostela Vranova.

Na další křižovatce Pod Babou, se k naší zelené přidává žlutá TZ Brněnská podkova, na kterou doleva  odbočujeme. Následuje rozcestí Babí doly. Míjíme velkou ceduli Babidolská cesta a vstupujeme na území Přírodní rezervace Babí doly. Zahrnuje širší okolí Babídolského potoka s pěkným chovným rybníčkem a za ním dalším menším. Chránění jsou tu zejména obojživelníci a raci, bohaté vodní a mokřadní rostlinstvo, i vzácnější dřeviny.

Žlutou TZ se blížíme k okraji Brna, Útěchovu. Kousek před ním uhýbáme z Brněnské podkovy neznačenou cestou doprava, abychom obec obloukem po jejím jižním okraji obešli. To i za cenu minutí známé a oblíbené hospůdky s dobrými pivy, Za Sedmero.

Posléze přicházíme k modré TZ, které už zůstaneme věrní až do konce. Z pohodlné, rovné cesty neodbočíme ani na rozcestí Pod Útěchovem a kopírujeme podzemní vedení kanalizace, a na povrchu se sloupy elektriky.

Po 1 km vykoukneme z lesa přímo u poslední pastviny ranče. Samostatně oplocených je kolem asi desítka. Nejsou to malé plochy. Rozčleněné pro menší skupinky různých koníků. Mně jsou samozřejmě nejsympatičtější westernoví.

V centru se dočkáváme trpkého zklamání. Je 14hod. a restaurace Ranch CH otevírá až v 15hod. No, je čtvrtek, pracovní den. Ale poslední lepší dny babího léta, které už má za pár dní skončit.

Pokračujeme tedy do Ořešína, kde nás přijme otevřená náruč restaurace U Pelikána. Ještě pře dní se nám nabízí nádherný výhled směrem k Brnu od odpočinkového místa nad Ořešínem.
Z příbuzenské povinnosti si U Pelikána dávám černohorského Matouše, jehož jsem jedním z kmotrů. Ale neméně mně zajímá, dosud mnou neochutnané Soběšické, z blízkého minipivovaru. Samozřejmě nefiltrovaná 11° nezklamala. Ale ještě mě zajímá, i co čepují ve westernové restauraci Ranch CH, kde jsem kdysi už byl. Tak se tam vracíme zjistit současný stav na pípě. No, nic moc. Vědět, že jde o Krakonoše, tak bychom se tam už nevraceli.