Čarodějnické putování za méně známými památkami Sobotína, Svobodína a Vernířovic

Podjesenická krajina, temně proslavená čarodějnickými procesy, sice nabízí množství různých naučných stezek a tras, ale není od věci si někdy vymyslet nějakou tu svou, vlastní. A dostat se tak na místa, která zase až tak do všeobecného povědomí nepronikla, všeobecně populární nejsou ... a pravděpodobně se jimi ani nikdy nestanou. Ubude tak zástupů putujících turistů všech druhů a občas nás potká i nějaké to milé překvapení. Samozřejmě, že se my, domorodí, nevyhneme jistému opakování, ale to je – jak všeobecně známo - matkou moudrosti, které není nikdy dost.

Popisovaný „památkově – výletní“ okruh (lze použít také jako tip na půldenní i celodenní výlet) jsme absolvovali na počátku (dnes již loňského) srpna a vzhledem ke snaze vidět vše předem naplánované jsme se na cestu vydali na kolech. Jsou tu i jiné možnosti, ale tato se nám jevila jako nejideálnější a navíc dlouhodobě vyzkoušená. A hned na úvod bychom si měli prozradit, že přes název tohoto článku se nebude jednat o žádný další popis zastavení známé Čarodějnické cyklotrasy, ale spíše o popis krátkého putování za památkami, jejichž vznik, historii – a často i současnost – spojuje smutná temnota i temný smutek … 

Ze Šumperka jsme se tedy vydali přes Petrov a Sobotín do Vernířovic, kde také svého času – tedy roku 1678 – a svým způsobem vlastně celé Bobligovo inkviziční běsnění začalo. Právě tehdy totiž ukradla vernířovická žebračka Mary(i)na Schuchová v sobotínském kostele hostii, zdejší ministrant vzápětí splnil svou - pro Čechy snad nejčestnější - povinnost udavače a neštěstí bylo hotovo. Zanedlouho potom již hořely první hranice …

Naším cílem však je něco jiného. Nejprve se z Vernířovic vypravíme lesní cestou do – odsunem původního německého obyvatelstva - zaniklé osady Svobodín (Freiheitsberg), jejíž „drzý“ název musel v minulém století jistě vadit téměř každé vládě. Z této vísky nezůstalo v podstatě vůbec nic, ale výraz „kámen na kameni“ by zcela na místě nebyl. Jako jisté memento zde byla v závěru I. desetiletí 21. století vztyčena někdejší kaple sv. Jana Křtitele. Jedná se však pouze „kamenný památník“ v podobě základového půdorysného reliéfu. Základy doplňuje dřevěný kříž na místě oltáře a několik pietně umístěných předmětů denní potřeby.

Pár fotografií, chvíle nerušeného ticha v naprosté samotě a znovu do civilizace. Vernířovice jsou dnes už sice hlavně rekreační lokalitou, ale své historické centrum stále mají. V něm najdeme nejen pozdně barokní kostel sv. Matouše se sochou sv. Jana Nepomuckého, ale také jeden z památníků na Čarodějnické cyklotrase, několik dřevěných soch nebo protipovodňovou soustavu. Nás však tentokrát v někdejší hornické osadě zajímá památka jiná, o něco vzdálenější a méně známá.

Vydáme se za ní po žluté TZ a cyklotrase č. 6189. Projedeme kolem restaurace Reoneo (bývalé rekreační středisko zdravotníků šumperského okresu na kterém má z dob jiné inkviziční party autor článku odpracovány stovky brigádnicích hodin a vypity hektolitry nejrůznějších tekutin) a po půlkilometru narazíme na poměrně neobvyklá, zděná výklenková boží muka se sedlovou střechou. Pochází z roku 1894 a dnes jsou již chráněnou kulturní památkou. Nedaleko odsud se nachází také památná lípa, jejíž věk je odhadován na polovinu tisíciletí.

Následuje otočka o 180 stupňů a návrat do Sobotína. Tady hned na začátku obce odbočíme doleva a „horní“ cestou vyrazíme ke zdejšímu kostelu sv. Vavřince, kde došlo k onomu „trestnému činu“, který čarodějnické procesy zahájil. Kostel byl založen v 17. století, ale jeho současná podoba pochází až ze závěru století následujícího. Přesto však tento monumentální jednolodní svatostánek působí starším dojmem.

Cestou ke kostelu projíždíme kolem zdejší hasičské zbrojnice, kde probíhá jakési velké srocení lidu i požární techniky (část z ní mě ráno předjížděla). Voní klobásky a kelímky v rukách přítomných lákají k zastávce. Zvláště, když právě probíhá závod ženských požárních družstev. V té chvíli mě lehce zamrzí, že jsem si s sebou tentokrát nevzal peněženku s tím, že ji dopoledne určitě nebudu potřebovat (kdybych byl býval tenkrát věděl, že si za nějaký čas budu moct nechat o točeném pivu dlouhodobě jen zdát ...). A navíc ani času není nazbyt, protože na odpoledne je naplánovaná akce jiná.

Od sobotínského kostela zamíříme k mému zdejšímu nejnovějšímu objevu. Tím je pozoruhodná, netradičně pojatá, trojdílná Kalvárie. Toto půvabné, památkově chráněné, klasicistní sousoší od neznámého autora je v současné době, bohužel, neúplné. Chybí totiž kříž s korpusem Krista, zatímco sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty zůstaly zachovány. Díky vstřícnosti majitele pozemku jsem si mohl tuto památku prohlédnout z blízka a v klidu nafotit.

Nastává závěrečná část cesty, která nás neomylně vede ke zdejší zřejmě nejznámější památce, tedy ke krásnému neorenesančnímu mauzoleu rodu Kleinů. Předtím ovšem ještě jednou pohlédnu – tentokrát patřičně shůry – na areál, ve kterém se právě koná hasičská olympiáda. Soutěží opět ženy a já musím znovu zalitovat absence financí a času …

Poté, co „bočním vstupem“ navštívím areál kleinovské hrobky, zůstanu stát jako opařený. Stromy, který okolní park stínily, jsou pryč a na jejich zůstaly jen pařezy, většinou v podobě ohořelých začernalých torz. Mám nepříjemný pocit zmaru a napadají mě slova jako apokalypsa. Podle pařezů se jednalo o stromy zdravé a já si znovu obnovuji silnou nechuť k politikům, kteří svou touhu po moci skrývají za zelenou barvu, i k různým prapodivným seskupením, tvářícím se jako green. Až později (podle listu A4 na stromku před areálem byla vším vina vichřice, která se Sobotínem přehnala) jsem zjistil, že tentokrát jsem byl (zcela výjimečně) lehce nespravedlivý …

Docela morbidně a strašidelně působily dětské hračky různě rozmístěné v těsném okolí hrobky a snad poprvé mi v těchto místech bylo opravdu funerálně smutno. Mé pocity sice nic nemění na tom, že tato historizující stavba z roku 1881 (návrh architekt W.S. Baumheyer z Vídně, stavitel Josef Bayer ze Šumperka) patří k nejpůvabnějším památkám na Šumpersku, ale tentokrát ta krása byla zakryta černým flórem. Navíc hrobku částečně skrývalo lešení, což mi ovšem nebránilo v pořízení pár zajímavých fotografií. Koneckonců jsem tuto památku v této podobě nikdy neviděl … a nijak mně to ani nechybělo.

Poslední zastávkou se pak stalo zajímavé sousoší Kalvárie v obci Vikýřovice. Pochází z 2. desetiletí 19. století a najdeme ho naproti oblíbené restauraci Trámky, mezi místními známé ovšem jako „Pod Trámkama“. Potom nás již čekal jen dojezd do rodného Šumperka.

Celkem jsme najeli přibližně 43 km s tím, že některé úseky ke svobodínské kapli se v blátě tlačilo. I když to bylo chvílemi tak trošku smutné putování, absolvovali jsme ho po známých i oblíbených místech, dobrovolně a dokonce rádi. Nejen kvůli těm památkám a krásné okolní přírodě …