České i Saské Švýcarsko II. (Kyjov, Sněžná, Vlčí hora i Hora, Rumburk)

Vysoce poznávací neděle byla minulostí a náš pobyt v čarokrásném koutu na severozápadě Čech se nenápadně posunul do své druhé poloviny. Ta již měla být zcela domácí záležitostí, bez významných památek z období vlády půvabné dámy jménem Gotika a také více „pochodová“. Nabídka ovšem byla i nadále poměrně pestrá, počasí nám zůstávalo příznivě nakloněno, a když jsme se v pondělí 4. července ráno probudili, začínal mi jediný den skutečné dovolené. A jestliže jsme včera nenavštívili Dům motýlů, dnes nás tento barevný hmyz obletoval docela pravidelně a v počtech jistě nezanedbatelných …

Vyrazili jsme poměrně brzy, prošli kolem několika podstávkových domů v Kyjově i Dlouhém dole a – po jednom startovacím v Perle (ještě, že tak, poté už to byla hodně suchá „etapa“) jsme vystoupali do Sněžné; přesněji řečeno k baroknímu kostelu Panny Marie Sněžné z roku 1732. Ten byl sice neprodyšně uzavřen, ale za zdržení stojí i tak. Nabízí k návštěvě nejen půvabný hřbitov s márnicí, ale vidět zde můžeme i barokní sochu sv. Jana Nepomuckého a krásný pískovcový náhrobník rodiny Liebschových.

Z okraje Sněžné jsme - po značených i neznačených cestách a kolem dalších zajímavých stavení – pokračovali do Vlčí Hory. Cestou nás provázela pestrobarevná květena, spousta motýlů a dratění Kristové na dřevěných křížích, které prý vyrábí jakási mladá umělkyně. Bratranec mě neustále upozorňoval na různé zajímavosti i pikantérie ze života vlastníků některých nemovitostí, takže nám cesta velmi příjemně ubíhala. V žádném případě jsme se ale nesnažili něco zbytečně uspěchat. např. přehnaně rychlou chůzí …

Naší další skutečnou zastávkou se stal až pěkně udržovaný hřbitov ve Vlčí Hoře, kterému dominuje centrální kopulová stavba označovaná jako hřbitovní kaple. Podle nápisu Joh. Nitsche v průčelí jsem ji ale tipoval spíše na rodovou hrobku. V první chvíli jsem se chtěl dokonce radovat z rodiny slavného filosofa, ale pak jsem si uvědomil, že Friedrich se psal Nietzsche. A tak jsme se bez většího filozofování vydali občerstvit do Bylinkové čajovny Nobilis Tilia. Kdo má rád všechny ty navoněné kávičky, zákusky, bylinkové čajíčky a poživatiny všech pevností z levandule a jiných bio složek, bude jistě nadšen. My ostatní – tedy nezdravě žijící praktikující alkoholici – jsme se museli spokojit s desítkou Kocourem, navíc z třetinkové – a tudíž prokazatelně kojenecké - flaštičky. Ještě, že nás alespoň trošku ovanul nejen levandulový dech Provence, ale i hruškovice z placky poslední záchrany.

Následovala neplánovaná obhlídka okolí výrobního areálu firmy, kde najdeme nejen bylinkovou zahrádku s hmyzími hotely, ale také leknínová jezírka s velmi hlučnými žábami (tolik leknínů pohromadě jsem snad ještě neviděl). Poté se již vrátíme k turistickému programu dne, díky čemuž jsme nejprve dorazili k originální Verunčině studánce, jejíž původní podoba vznikla v roce 1886, a poté i k našemu hlavnímu cíli a výškovému vrcholu celého letošního „švýcarského“ pobytu, tedy k rozhledně Vlčí hora. Její vyhlídková plošina se totiž nachází v nadmořské výšce 600 m. Samotný vrchol vulkanického původu je ovšem o 19 m níže a je zajímavé, že kromě rozhledny s placeným vstupem zde najdeme také čedičové varhany a magnetovec, který je schopen vychýlit střelku kompasu až o 40 stupňů (k čemu je pak takový kompas, jistě dobře víte). 

Rozhledna na Vlčí hoře možná není vyslovenou krasavicí, ale pochází již z roku 1889, je cihlová, s dřevěným „obložením“, a z jejího proskleného vrcholového ochozu je nečekaně kvalitní kruhový výhled. Ten nám nabízí nejen Lužické hory, České Středohoří, Labské pískovce nebo vzdálenější Krkonoše, ale také např. Ještěd, Bezděz či Milešovku. Je proto jasné, že jsme se tady celkem zdrželi. Navíc jsme si výhledů užili zcela sami, což bylo velmi příjemné. Zvláště poté, co sem dorazili početné skupiny turistů s dětmi. Ale pejska s sebou měli velmi sympatického …

Po sestupu z rozhledny a opuštění vrcholu Vlčí hory jsme se vrátili zpět do Vlčí Hory. Prošli jsme kolem kostelíku, který se ukázal být kaplí Panny Marie Karmelské z roku 1870, pohlédli na panorama Lužických hor a pokračovali směrem na Kamenný vrch. Potom už nás čekalo převážně klesání, Köglerova NS a dílo zkázy jednoho malého broučka. Pozitivními momenty byl objev tektonických zrcadel a mlsání borůvek (radostný moment setkání s téměř nahou trhačkou lesních plodů ocenil pouze můj souputník, protože já při kvalitě svého zraku viděl úplný h …. no prostě vůbec nic jsem nezahlédl).

Kolem někdejšího Dixova mlýna jsme se vrátili zpět do Kyjova a rychle se postavili do fronty před okénem s výdejem piva. Jestliže jsme cestou až tak moc lidí nepotkali, tak na Fakultě bylo – celkem tradičně – narváno. Kromě cyklistů byly velmi početně zastoupeny zejména turistky z Ukrajiny, mnohdy doprovázené i svými protějšky, méně často pak kočárky. Vládl zde klid a pohoda, jen ty fronty u okénka by mohly být kratší (hlavně časově) a osobně bych uvítal změnit nabídku čepovaných nápojů (Březňáka opravdu nepovažuji za dobré pivo … a Plzeň se mezi ně už také dlouho nepočítá). Pondělí jsme zakončili nejprve pracovně a poté posezením s bratrancovým synátorem, který naše „řady“ rozšířil na tři.

Úterý 5. července bylo dnem odjezdu, kterému ovšem předcházelo balení a ranní úklid. A jestliže jsme Loretou naše putování zahájili, tak mělo Loretou také vše skončit. Jenom Kosmonosy teď nahradil Rumburk a vstupné se o 30 Kč zvýšilo. Zdejší areál kapucínského kláštera nám minule utekl (v neděli zde mají vtipně zavřeno) a docela jsem se sem těšil. A mohu říct, že jsem zklamán rozhodně nebyl. I když s jistými drobnými výhradami. Ty se ovšem týkaly spíše faktu, že Kosmonosy jsem měl s průvodkyní, zatímco Rumburk jen s „kusem papíru …

V každém případě toho v někdejším klášterním komplexu můžeme vidět poměrně hodně a většina pochází z přelomu 17. a 18. století. Stačí jen vyjmenovat to hlavní: kostel sv. Vavřince s kaplí sv. Antonína Paduánského, ambity s nástěnnými – či spíše nástropními – malbami, kaple Svatých schodů s vrcholovou Kalvárií a zejména ona Svatá chýše neboli Loretánská kaple Panny Marie. Ta zdejší je hodně „barevná“, byla postavena v letech 1704 až 1707 a je označována za architektonický skvost severních Čech. On je vlastně celý tento areál považován za učebnici barokní architektury.

No a to už bylo v podstatě opravdu vše. Následovala krátká procházka historickým centrem Rumburku (některé domy by určitě stály za bližší prozkoumání), pár pohledů z okna auta na České středohoří s Milešovkou (tady mám ještě pořád velké resty) a finální „výkop“ před pražským hlavním nádražím (takže ještě jednou díky za super prodloužený víkend, Láďo) …

Vlak nakonec přijel do Šumperka s natolik přijatelným zpožděním, že jsem ještě v pohodě stihnul tradiční povýletní tiskovku na Koupáku. Středa pak byla dnem svátečním, takže zůstalo dost času na odpočinek i sbalení se na vizovické Masters of Rock. No a ve čtvrtek se znovu na pár dní odjíždělo, tentokrát hlavně za Judas Priest …