Cesta do Bieszczad

Pěšky do Bieszcad

Pod přilbou slunce závratně se zmítá

krajina v krásu oděná.

A pancíř hor nešlehne ohněm do žita,

nádhera dána do věna.

(Jaroslav Zatloukal - Vítr z polonin - vydáno v roce 1936)

Mám sny a toulavé boty. Sny se mi zdají pořád. Jsou o horách a dalekých krajinách. Nejsou to KRAJINY plné turistů, uklizené a vyumělkované. Zdá se mi o krajinách, kde les je ještě lesem, kde kvetou louky plné kytek, kde vodu v potocích můžete pít. Kde v noci čekáte, co přijde? Vlk, medvěd, rys…... Kde lidé mají k sobě blíž. Mé sny nejsou o cestování s cestovními kancelářemi , které vás dovezou, odvezou a vy nemáte čas poznat lidi, jejich život a mentalitu. Putování je pro mě spojeno s batohem na zádech či kolem naloženým "po střechu". Putování je pro mě pořádná fuška (rok od roku těžší a těžší) spojená s námahou, ale odměněná zážitky, které doma u kamen nenajdete.

Přemýšlím o tom, kde se mé sny berou. Možná mi je posílá můj dědeček ze svého obláčku. Měl rád Hory. Rád se toulal po kopcích kolem Frenštátu, vyrážel, pokud mu čas dovolil, na borůvky, na maliny. Na svém mopedu odjížděl dál do Beskyd na hřiby. A možná si snil své sny o cestách do hor vyšších a vzdálenějších. Nestačili jsme si o svých snech povídat. Umřel příliš brzo.

A tak si sním a plním své sny i za něj. Možná by měl radost z toho, že se jeho vnučka vrací z cest plná zážitků. A že Hory jsou pro ni láska na celý život. Ale protože jsem člověk kolektivní, potřebuji ke svým snům i "své lidi". Neumím se toulat sama. Prožité zážitky potřebuji s někým sdílet. Mám to štěstí, že můj manžel i mí přátelé sní podobné sny jako já, a tak mi nečiní potíže je k realizaci svých snů přemluvit.

Stačí k tomu kratičká zprávička v novinách, že někde daleko na polsko-slovensko-ukrajinské hranici najdete kraj s nejnižším počtem obyvatel v Evropě, divoký kout Polska zvaný Bieszczady, abych nenápadně své kamarády začala přesvědčovat, že to bude nejideálnější místo pro letošní dovolenou. Mám to štěstí, že souhlasili.

Je konec července a naše mini výprava čítající 6 členů (pěkně půl na půl, tři děvčata - já, Jana, Olga + tři kluci - Jarda, Honza, Zdeněk - mé děti se výrazu kluci a holky docela smějí, průměrný věk naší výpravy totiž činil 43,3333 let) vyráží směr východní Slovensko. Cesta vlakem je sice příjemná, ale hodně dlouhá. Konečně Košice, první přestup, první zádrhel. Zdeněk hledá směnárnu. Zavřeli před pěti minutami, otevírají pět minut před odjezdem dalšího vlaku.

Nádražní budova typicky komunistická, nic neříkající, ošklivá. V podchodu nacházím nástěnku a na ní krásné, staré fotky ukazující jak tahle budova ještě někdy v 70. letech minulého století vypadala. Ach jo. Ještě se mrknout před nádražní budovu abychom mohli říci, byli jsme v Košicích, a jede se dál přes Humenné do Sniny.

Snina. Naše představy o zapadlém městě na východě berou za své. Snina sice není výstavné a luxusní místo k bydlení. Přesto, jak se na první pohled zdá, modernizuje se a díky přehradě Starina se hodně rozrostlo. Starina je nádrž na pitnou vodu, největší na Slovensku. Byla postavena počátkem 80. let. Při stavbě přehrady bylo třeba vysídlit spoustu vesnic, a tak sestěhovali lidi do Sniny, do nových domů .

Město Snina leží na soutoku řek Cirocha a Pčolinka v nadmořské výšce 216 m. n. m., v nejvýchodnějším cípu Slovenska, v Prešovském kraji. Z jihu je ohraničená Vihorlatem, z východu Bukovskými horami a ze severu Nízkými Beskydami. Na západě se otvírá do Cirošskej doliny. Na východě sousedí okres Snina s Ukrajinou, na severu s Polskem. Snina spolu s 33 obcemi, vytváří celek, kde žije asi 80 tis. obyvatel. Přitom samotné město těch obyvatel má 21 tisíc.

Oblast Sniny a okolí je kraj, který si uchoval hodně ze svých původních krás a tradic. Kraj byl osídlený již v mladší době kamenné a první zmínka o městu se datuje letopočtem 1343, kdy začíná na tomto území tzv. valašská kolonizace lidmi zvanými Ruthéni - Rusíni.

Město Snina leželo na důležité obchodní cestě z Uherska do Haliče, která vedla dolinou řeky Cirochy přes Ruské sedlo v Bukovských horách. Cesta byla známá pod názvem Porta Rusica. Němým svědkem všech těchto událostí je Sninský kameň, připomínající královskou korunu, majestátně trůnící na křivce Vihorlatského pohoří, které staří obyvatelé nazývali Dzel. Přirovnávali jej k biblické hoře Sinaj, na které bůh odevzdal Mojžíšovi Desatero božích přikázání na dvou kamenných tabulích. Možná je to náhoda, možná ne, ale i Sninský kámen se skládá právě ze dvou kamenných částí- Malého a Velkého kamene, a dokonce ve starých mapách Zemplínské župy z minulého století je označován jako "Sinai".

Od roku 1321 vládl tomuto kraji rod Drugethovců. Tento významný rod pocházel ze Salerma od Neapole, ale v roce 1684 vymřel po meči. Přibližně v tomto období byl tady postaven první hrad (dřevěný). Dodnes na jeho místě stojí kamenný hrad, který dala postavit v roce 1781 hraběnka Terézie Zichyova-van Dernáthová. Po smrti hraběnky předali její synové Sninu a okolí podnikateli z Gemeru Josefovi Rhollovi. Jeho potomci zvelebovali tento kraj až do roku 1857. Josef Rholl mimo jiné vybudoval železárny v blízké obci Zemplínské Hamry. V té době se v tomto kraji začaly usazovat i německé rodiny. V roce 1841 byla postavena i slévárna, kde byla odlita i socha Herkula, která je dodnes symbolem města.

V době hospodářské krize v roce 1873 železárny zanikly, život obyvatelů Sniny a okolí se rapidně zhoršil, a tak nastalo hromadné stěhovaní do USA, Kanady a západní Evropy. V období mezi dvěma válkami, v době, kdy Zakarpatská Rus patřila Československu, byla Snina důležitým městem na obchodní cestě dál na východ.

Obě války, které tento kraj zasáhly, přinesly jen bídu a utrpení místním lidem. Idyla nastala pouze krátce, v období mezi lety 1920 - 1930. Narušily ji jen velké povodně. Po nich už však přišla katastrofa mnohem větší. Druhá světová válka, která na dlouhé roky poznamenala život mnohých obyvatel, hospodářství města i jeho okolí. Od roku 1939 (vznik Slovenského státu) patřila východní část okresu Snina Maďarsku.

Dne 25. 11. 1944 bylo město osvobozeno. Život ve městě se začíná po letech katastrof znovu probouzet. Mezi poslední znaky probouzení města k veselejší budoucnosti určitě patří i autobus, který nacházíme na místním autobusovém nádraží. Směr jízdy - Snina - Žilina - Ostrava - Brno - Praha - Londýn a zpět. Ptáme se : "Koho asi do Londýna a z Londýna vozí?" Máme týden na to, abychom našli odpověď.

Začíná pršet a nám konečně odjíždí autobus do cíle naší cesty. Nové Sedlice. Cestu autobusem si docela vychutnáváme. Autobus projíždí krásnou krajinou podhůří Bukovských vrchů, míjíme vesničky a vesnice. Kolem dokola je tichá krajina, jakoby bez lidí. Jen ukazatelé kolem cest upozorňují na zajímavosti v okolí. Chtělo by tento kraj navštívit na kole, vždyť jenom těch kostelíků, které tady jsou, Zdenička Vodrážková by měla radost - její fotoaparát by cvakat nepřestal. Ze seznamu dřevěných kostelíků vybírám řeckokatolické kostely např. v Nové Sedlici, Ruské Bystré, v Uličské Krivé, Zboji, Ruském Potoku………Stoupáme výš a výš kolem přehrady Starina, ve které se zrcadlí nádherně čistá voda. Konečná, vystupovat. Nová Sedlice. Jsme v horách. Dál už cesta nevede.

Beru si na pomoc Internet a informace pana Josefa Hrubovčáka. V nejvýchodnějším koutě Slovenska, mezi Bukovskými horami, v tichém objetí neporušené přírody žije 331 obyvatelů obce Nová Sedlice. Jedinečnost této malé dědinky v horách umocňují přírodní rezervace, které se v okolí nacházejí Například Stužica, nebo Riaba skala ve výši 1168 metrů n. m. Když je hezky, je z ní vidět až do Užhorodu a do vnitrozemí Polska.

První známé informace o této vesničce jsou někdy z roku 1585. Její starý název byl Rosczel vel Nouoszelicze , pak Novosedlica. Dlouhodobé statistiky však upozorňují na to, že se Nová Sedlice vylidňuje, ještě v době před druhou světovou válkou tady žilo kolem 900 obyvatel. Za Rakouska - Uherska vesnicí procházela úzkokolejka, která vedla až do vesnice Zabrode na Zakarpatské Ukrajině.

V době 1. světové války probíhaly na území obce 5 týdnů trvající boje a zpustošily její velkou část. V roce 1939 - 1944 ves okupovali Maďaři. O ves se tvrdě bojovalo i během 2. světové války. O život přišli i obyvatelé vesnice. Klid nepřišel ani po válce. Vesnici přepadli banderovci a sklátil tyfus. Lidé měli všech těchto událostí až po krk, sbalili si své ranečky a vyrazili. Někteří do Čech, jiní do bývalého Sovětského svazu. Přemýšlím, jestli zrovna tohle byla volba nejlepší.

První autobus, který dorazil do vesnice v roce 1947, určitě lidé vítali s radostí. Pozůstatky válečných dní však obyvatelé nacházeli ještě dlouhá desetiletí v podobě min, dělostřeleckých granátů, zbraní. Dřevorubci používali vojenské přilby, z kterých vyráběli odkůrovače na kulatinu. Byly totiž z dobré oceli a vydržely mnohem více než ty, které dostali z továrny.

V minulosti se Nová Sedlice pyšnila i vzácným dřevěným kostelíkem svatého Michala Archanjela z roku 1794. Ten byl ale v roce 1977 převezen do skanzenu v Humenném. Kostelík je typickým reprezentantem lemkovské (rusínské) varianty rusínsko- ukrajinských kostelíků.

A ještě jedna zajímavost. Dobrovolný požární sbor (nejstarší v regionu) vlastní ruční stříkačku z roku 1929. Stříkačka funguje a hasiči ji chrání jako oko v hlavě. To víte, že by ji chtěli do muzea. Ale místní hasiči se o ni vzorně starají a na různých hasičských akcích v okolí se jí chlubí.

Lesy i samotná Nová Sedlice láká turisty již dlouhé roky. My patříme k nim, ale bohužel máme namířeno ještě kousek dál, k sousedům na sever. Myslím si však, že tady určitě ještě někdy dorazíme. Informací o tomto kraji přibývá a zvědavost je velká. Třeba vidět Medovou babu. S projektem Galerie sochařské tvorby pod širým nebem přišel místní rodák, akademický malíř Andrej Smolák. Galerie se bude nacházet za obcí Nová Sedlice. Zatím zde stojí první dílo tzv. Medová baba od Marka Žitňana z Bratislavy. Sedmimetrový dubový kmen - věnovaný Žofii Maťašovskej, ženě z hor, která tady žila a kterou místní lidé nazývali "medová baba". Celý život chovala včely, vyráběla med, který dodávala všem lidem v širokém okolí. Možná jsme jej ochutnali i my. Med posílala i do Pardubic, z něho pak vyráběli pověstný pardubický perník, který jsme tak nadšeně v Pardubicích na nádraží vždycky kupovali.

Stmívá se a my hledáme tábořiště (na mapě je uvedené). Místo tábořiště nacházíme chatu ochránců přírody. Začíná pršet, a tak jsme rádi, že dočasní obyvatelé této chaty poskytují azyl i nám. Jsme překvapení jejich pohostinností, než se stačíme porozhlédnout dostáváme napít, najíst, můžeme se umýt a k tomu všemu nám naši noví slovenští známí zpívají nádherné lidové písničky ať už slovenské, české či ukrajinské. Náš folklorista Honzík je nadšen. Možná jen pro tenhle nádherný improvizovaný koncert, hluboko v Bukovských horách tady jel. Usínáme na terase a v uších nám, kromě občasného chrápání nás všech, zní nádherné tóny lidových písniček.

Kdyby ráno svítilo sluníčko, byli bychom první, kteří by na území Slovenska pocítili jeho teplé paprsky. Je však zataženo a my jen doufáme, že nebude pršet, čeká nás konečně cesta do hor. Loučíme se s milými obyvateli horské chaty. Děkujeme za nocleh a krásný večer. Batohy na záda a vzhůru na stezku.

Bukovské Hory. Jedná se o nepříliš vysoké (tomuto slovu se budeme na Kremenci hodně smát) pohoří, které se táhne k severozápadu od Kremence podél polsko-slovenských hranic až k Dukelskému průsmyku. Jedna verze (z Internetu) praví, že Hory se jmenují Bukovské po známém spisovateli Charlesi Bukowském, jehož prarodiče, podobně jako předkové Andyho Warhola, pocházeli ze Slovenska, a to z obce Stakčín. Ve Stakčíně, v místní knihovně, je prý stálá expozice fotografií a knih Charlese Bukowského, a až prý se seženou nějaké peníze, tak místní nadšenci zbudují muzeum v rodném domku jeho dědečka. (Pozor! První odpověď na otázku, kdo jezdí z Londýna do Sniny. Obdivovatelé Ch. Bukowského hledají jeho kořeny.)

Pochopitelně ta druhá verze je pravděpodobnější. Bukovské vrchy se jmenovaly Bukovské již dávno před tím, než se CH. Bukowski narodil a proslavil. Jméno jim daly buky, které i na horizontu tvoří souvislý pás lesa. Na vrcholech jsou sice o něco nižší, přesto moc výhledů do KRAJINY vás nečeká.

Bukovské Hory jsou součástí Národního parku Poloniny, který patří do Mezinárodní biosferické rezervace Východní Karpaty, rozkládající se na území tří sousedících států: Slovenska, Polska, Ukrajiny. Název Poloniny se používá v oblasti Karpat pro horské louky nad hranicí lesa. Většina z nich vznikla v době kolonizace v 16. století, kdy na území dnešního Slovenska a Polska pronikali rumunští a ukrajinští Valaši. Jako pastevci ovcí kočovali horami z místa na místo za dobrými podmínkami pro svá stáda. Dle informací, které máme, nás čekají panenské lesní porosty nenarušené zásahem člověka, bohatství květin a zvířat, dravé říčky a potoky s vodou tak průzračnou, že jí lze bez obav pít, horské louky nad hranicí lesa, modrající se hořce a daleké výhledy do kraje. Zkrátka poslední přírodní ráj ve střední Evropě

A tak šlapeme, potíme první litry potu, vesele rozprávíme a ejhle ztratili jsme se na prvním kilometru. Ocitáme se na nádherné louce s výhledem do krajiny. Tušíme, že někde dál na východ už je Ukrajina. Jaksi samovolně mi naskakují slova písničky: "Zabili, zabili chlapa z Koločavy. Řekněte hrobaři, kde je pochovaný. Bylo tu, není tu. Havrani na plotu. ….Vítr ho roznesl po dalekém kraji. Havrani pro něho po poli krákají…"

Dovedu si představit, že nad poloninami bloudí dušička Nikoly Šuhaje loupežníka, kouká se na tu krásu kolem dokola a v uších mu zní písničky které pro něj Milan Uhde a Miloš Štědroň volně podle Ivana Olbrachta složili. Jsou krásné. Ale já mám s těmito písničkami spojenu úplně jinou osobu. Marušku Čechovou. Vidím ji, jak sedí v Uničově na nádraží, batoh na zádech a zpívá.…Zabili…....I ona se na nás už rok dívá ze svého modrého obláčku. Slzy se mi derou do očí a věřím, že kdyby tady byla, čekala by netrpělivě, až jí budeme o kraji, kde havrani po poli krákají, vyprávět…

Šlapeme cestou necestou a doufáme, že nás cesty dovedou tím správným směrem. A protože pozitivní myšlení vede k cíli, i my ztracenou červenou značku vedoucí na vrchol Kremence nacházíme. Jásáme, jásáme však předčasně. Drápeme se do kopce, abychom na prvním vrcholu zjistili, že to, kam jsme se teď vydrápali, pěkně zase slezeme dolů, do údolí k potoku a znovu se budeme dlouhým, táhlým stoupáním škrábat na vrchol. Pot z nás kape, batohy těžknou, oči si zvykají na šero lesního pralesa. Naše cesta vede totiž tím největším a nejznámějším, přírodní rezervací Stužice.

Všemi smysly vnímáme zvláštní atmosféru tohoto krásného lesa. Opuštěnost, klid, praskající větvičky pod našimi botami. Nádherné staré buky, jedle, smrky. Staré stromy obrostlé choroši, mechem. Čekáme, z které strany se objeví medvědi, vlci, divoké kočky. Žije tady orel skalní, některé druhy sov, z polské strany prý přichází lesní zubr. Úbočí okolních kopců chrání kotlinu před větry. Celoroční dostatek vody a díky tomu ustálený vodní režim zajišťují zvláštní mikroklima s vysokou vlhkostí vzduchu.

Našlapujeme tiše, jaksi pokorně, v hlavách si tříbíme myšlenky. Hoši jsou podstatně rychlejší, a tak se ocitáme v tom krásném lesním chrámu opuštěné, samotinké. Za každým stromem vidíme sedět medvídě a jeho hlídající maminku medvědici.

" V ticho se propadám jak do chladného mechu,

hlas ticha mrtvý mi běží po zádech

a meče kapradin mi sahají až k dechu ,

života výšku si měřím v propastech." ……

( J. Zatloukal- V karpatských pralesích )

Cesta začíná strmě stoupat, funíme, nadáváme, ale doufáme, že vrchol už je nablízku. Posledních 50 m prudkého převýšení lezeme z posledních sil. Zvládly jsme to. Jsme na vrcholu. Kremenec 1221 m. n. m. Hurá! Dostává se nám pochvaly. Na vrcholu totiž potkáváme výpravu asi 10 Čechů (9 chlapů a 1 dívka) a ti uznale kývou hlavou, že jsme prostě dobré. S batohem na zádech takový náročný výstup. Pochvala určitě těší i naše kluky. Že na Hory fakt berou dobré baby.

Pochvala těší, ale my nejdříve hledáme suché věci, kape z nás. Ne voda, ale pot. Pak vaříme a teprve po jídle si vychutnáváme atmosféru tohoto místa. Trojmezí polsko- slovensko- ukrajinské. Šlápneme nohou do každého státu, fotíme se u mohyly ze všech tří stran. Bohužel z Kremence nejsou žádné výhledy. Vrchol je zalesněn, a tak jen tušíme, jaký výhled by tady mohl být. Hory se zahalují do mlhy a deště, a tak nám nezbývá, než šlapat dál.

Tajně - konspiračně, přecházíme slovensko-polskou hranici. Statistici ve Varšavě budou mít ve svých číslech chaos. Prostě se tam 6 lidí neobjeví. Ještě jeden krok a jsme v Polsku. Na polské straně pokračují chráněné Poloniny v Národním parku Biesčady.

Mrholí a my jsme smutní, protože vidíme jen mlhu a batoh kamaráda před sebou. Kremenec je sice hodně vysoko, ale Wielka Rawka ještě výš (1304).

Drápeme se na vrchol. První polonina v Polsku a výhled žádný. Je to k pláči. Opět jenom tušíme, co všechno bychom mohli vidět. Snad se počasí umoudří a my si tu krásu užijeme. A to ještě netušíme, že nás čeká dvouhodinové prudké klesání dolů do údolí. (Tady možná první chyba. Neznalost místních poměrů. Kdybychom zvolili cestu přes Malou Rawku, dojdeme do sedla Wyznianska, odkud bychom do Ustrzyku Gornych dojeli pohodlně místními "taxíky".) Ale co se dá dělat, vybrali jsme si cestu přímo dolů, a tak kulháme, kloužeme a sakrujeme. Vysoko nad námi ční mohyla na Male Rawce, vztyčený prst k obloze. Bude nás provázet celým naším pobytem v těchto horách. Jako by říkal: "Tuláku, turisto, cestovateli. Pokloň se horám, popros je, ať tvá pouť dobře dopadne. Pamatuj na pokoru. Popros horu, ať tě ke svému vrcholu pustí a dovolí ti rozhlédnou se po kraji. Ona je pánem tohoto kraje. Ty jsi jen návštěvník."

Jsme v cíli. Ustrtyki Górne. Vesnice ležící v dolině u potoka Wolosaty. První zmínky o ní pocházejí z roku 1580. Ještě na počátku 20. století zde vedly koleje. Dnes zde Dopravu zajišťuje nám velmi známá značka dopravce Conex. Tady v pustých horách první známka globalizace.

Vesnice, podobně jako dalších 83 vesnic, byla vysídlena a zničena v 50. letech, při akci Visla. Obyvatelé těchto vesnic, převážně Lemkové, (v Polsku se tak nazývají Rusíni) byli vysídleni, někteří na Ukrajinu, jiní po celém území Polska. Pokud jsem vše dobře pochopila (informace byly v polštině, a tak jsem pomocí slovníku překládala), měla akce Visla hlubší kořeny, než by se na první pohled zdálo.

Od roku 1918, kdy Polsko získalo znovu nezávislost, se začaly ozývat tendence Ukrajinců na vytvoření dvou nezávislých států. ULR - Ukrajinské lidové republiky na bývalém ruském území a ZULR - Západo-ukrajinská lidová republika na bývalém rakouském území. Obě republiky si dělaly nárok na území, které Polsko získalo po roce 1918.

2. Do roku 1939 vznikla spousta různých ukrajinských skupin, které se dělily

na dvě části. Jedni chtěli spolupracovat s Poláky, druzí se Sověty. Krajní

stanovisko představovala OUN - Organizace ukrajinských nacionalistů, kteří

chtěli válčit s oběma stranami. Válečným ramenem OUN byla Ukrajinská

povstalecká armáda.

3. Vypukla II. světová válka. Ukrajinci najednou viděli v Němcích spojence,

kteří jim mohou pomoci porazit Poláky a jim samotným ustanovit nezávislou

Ukrajinu. Spousta jich vstupuje do řad německé armády nebo jiných oddílů,

které organizují Němci.

Němci využívají situace a úmyslně podporují polsko-ukrajinský konflikt.

Zapojují např. Ukrajince do transportů polských vězňů. Začíná vzájemné vraždění. A nenávist.

V roce 1944 začíná ofenzíva Rudé armády, na scéně se objevují komunisté.

A ti, jak víme, nepřinášejí nic pozitivního. Vzájemná nevraživost na všech stranách stoupá.

Někdy koncem března 1947 je v Bieszczadech zabit polský generál K. Swierczewski "Walter". Jeho smrt, kterou dávali pochopitelně za vinu Ukrajincům, i když mnozí historikové se kloní k názoru, že to byla práce NKVD, byla pro polskou vládu, která se bála ukrajinského nacionalismu, záminkou k masovému vysídlení regionu. Polská armáda nastoupila v plné síle a akce Visla začala. Ze dne na den 140 000 lidí ztratilo svůj domov, svou jistotu. Jen Lemkové, kteří ve válce bojovali na straně Poláků, mohli zůstat. V Bieszcadech byl život vždy těžký, ale byl to jejich domov. Staří lidé na tuto dobu dodnes vzpomínají s hořkostí. Život v Bieszczadech se na dlouhé roky zastavil. Pro úplnost dodávám, že Lemkové se uznávají v rámci ukrajinské národnostní menšiny. V tom se projevuje přetrvávající pohled na ně jako na spojence Ukrajiny, které bylo potřeba v obavě před ukrajinským nacionalismem rozprášit po celém Polsku.

Snad jsem vše pochopila aspoň trochu správně. Přemýšlím, že se často při svých cestách pohybujeme po místech, která mají podobný osud. Obyvatelé těch míst své domovy opouštějí z cizí vůle. Nikdo se neptá, nikdo nechce nic slyšet. Pánové nahoře se prostého lidu neptají. Přesto, nebo právě proto, lidé na svůj domov nezapomínají. Tak jako na svůj domov nezapomněli Lemkové z Bieszcad. Ti, kteří se vrátili, udržují v rámci svých možností zvyky a jazyk. Život těchto lidí byl a je velice těžký. Přesto v jejich písničkách nic smutného nenajdete. Jsou prý veselé a romantické.

Romantický je i náš večírek na poli pro namiot. Z batohu vytahujeme všechnu "divokou vodu" a Jarda s Olinkou svařují. Čajíček je výborný, nálada ještě lepší. Až únava nás zahání do spacáku. A jako tradičně, sotva zalezeme, tedy my holky, okamžitě se objevuje náhrada. A tak Honzík (jako konečně vždy) navazuje kontakty s domorodci. Lépe řečeno domorodkyněmi. Ale přejme mu to. Konec konců je svobodný. A takový pěkný "polský kocór", který by vlastnil chatu v horách………..Ale to už jsou jen naše bláznivé sny. Spíme.

Svítá a já už po 155 nafukuji prasklou karimatku a uvažuji, za co ji s Jardou vyměním, přece nebudu celou dovolenou spát na šutrech. Sluníčko nás tahá ze stanů.

…….Mondéna noci zatáhla za opratě dne, nad obzor se vkutálelo rozespalé slunce, vypoulilo svoje udivené oči a uvidělo člověka. Byl zpocený a měl bágl. Otočil se. "Ahoj slunce!" zavolal a zamával na slunce kloboukem, ze kterého se mu vysypaly všechny jeho sny……… Ospalci, vstávat, čeká vás výlet. Bez batohů. Večer při návštěvě místního korza, čítajícího tři hospody, kemp a dva sklepy spozywczove, ( To vše z vesnice zbylo) u velice ochotného mladého muže, v budce na prodej jízdenek, zjišťujeme, že k výletu na vrchol Tarnice použijeme místní Dopravu.

Podnikatelský duch místních obyvatel zajišťuje Dopravu všemi směry. Můžete si vybrat. Soukromníky s malým autobusem, nebo již zmiňované autobusy firmy Conex. Conex tady postavil budku, do ní ochotného studentíka, který vám na jakoukoliv linku prodá jízdenku s 20% slevou. Prostě pohoda.

Nakupujeme nezbytnou polskou pochoutku chalvu (někdy mám pocit, že ji tady kupujeme jen my) a hurá na stezku. Autobus nás dováží do vesnice Wolosate. Opět vesnice s historií (první zmínka někdy v roce 1565), opět po roce 1945 zničená a vysídlená.

V malé budce u cesty kupujeme vstupenku. Ani se moc nedivíme, symbolické vstupné se platí také ve Slovenském ráji a Jeseníkách v údolí Bílé Opavy. Začínáme nabírat první výškové metry. Byli jsme hodní, a tak nás počasí odměňuje. Stoupáme výš a výš a začíná se nám tajit dech. Poloniny jsou úžasné.

Těžko se popisují pocity, které vás na poloninách čekají. Stoupáme na vrchol Tarnice (1346). Sedíme a okouzleně koukáme na tu krásu. Před námi daleko k východu se táhnou oparem zamlžené polsko-ukrajinské Hory, hledáme a přemýšlíme, kudy by mohla vést hranice, lesy jsou tady tak nádherné, nezničené, žádný polom, žádný výsek. Jen zeleň a zeleň. Kousek dál k severu vidíme vrchol Halicze a Rozsypance. A mně opět naskakují slova písničky z Balady pro Banditu: Křížem krážem chodím, nevidím nikoho…Daleko je hlučící civilizace, daleko je stres, daleko jsou povinnosti. Před námi se rozprostírají jen Hory. A mi nad hlavou krouží motýl. Možná je to jen sen, sen v podobě motýla. Sen o horách a krajinách ležících za touto hranicí. Dokážu si jej splnit?

Cesta do údolí je klidná a pomalá. Náš kamzík (Zdeněk) poskakuje s batůžkem někde daleko před námi. My holky se nehoníme, není kam spěchat, užíváme si té krásy kolem. Rozkvetlých karpatských luk plných kytek, takového otevřeného botanického atlasu, výhledů do daleka, nad hlavami nám kroužícího dravce. Možná je to dokonce orel. Před posledním sestupem leháme do trávy a jen si tak zpíváme : ..Když jsem byl malý, říkali mi naši, dobře se uč a jez vtipnou kaši, až jednou vyrosteš, budeš doktorem práv. Takovej doktor si sedí pěkně v suchu bere velký peníze a škrábe se v uchu a já mu na to řek chci být hlídačem krav…………………(J. Nohavica)…

A tak ležíme, koukáme na nebe a cítíme se volně jako ten pasáček krav. Zmocňuje se nás takové krásné portugalské saudade. (.. hořká sladkobolnost žalostnění, slastné bodání krutého ostnu" A. Garrett).

Náš chytrý Honza vymyslel, že můžeme v kempu přespat ještě jednu noc, zdolat lehkým krokem další poloninu a teprve k večeru se přesunout do Cisny. Chválíme ho. A on odpovídá: "Jsem líný. Nechce se mi pořád balit." Z toho vyplývá, že ne činorodost, ale lenivost vede k velkým objevům.

Pod kempem teče krásná horská řeka, která má skoro stejnou teplotu (20 stupňů Celsia) jako voda v umyvárně, a tak hromadně provádíme říční (Jarda mě nutí napsat řitní, tak prostě jak kdo) očistu. Zdeněk tak vehementně, že po vodě posílá své plaváčky (hovínka). Možná doplavou až do Baltu. A tam mu zamávají.

Je půl sedmé ráno a mě opět ze stanu vyhání moje karimatka. Zase ležím na šutrech. Ještě že existují lavičky. A tak nejsladší hodinky spánku trávím na lavičce v kempu. Slunce nás ale zase pomalu tahá všechny ze stanu.

Zdeněk ze dna svého batohu vytahuje naučnou literaturu a nutí nás přemýšlet hned po ránu. Kniha se jmenuje Sidhárta, na první pohled prý máme mít pocit, že budeme číst příběh skutečného Sidhárty, jenž se oddal askezi (že by tohle měl být Zdeňkův záměr?) a nalezl Nirvánu. Ale o tomhle tato kniha H. Hesse není. Zdeněk nám ji nestačil přečíst a my nestačili její obsah pochopit. Pak nám Sidhárta zmokl, a tak až do konce dovolené jej bylo nutno sušit.

Pro zájemce jsem zjistila, že se jedná o : "Indickou báseň z roku 1950, která okouzluje už dlouhá léta množství čtenářů. Sidhártu provází na cestě jeho nejlepší přítel, posléze se však jejich cesty dělí. Se Sidhártou to vypadá nejdříve dobře, pak špatně. Dostává se tam, kam vlastně vůbec nechtěl, a my s hrůzou sledujeme jeho osud a ztrácíme naději. Protože jeho příběh by měl být vlastně i příběh nás, jestli se my dokážeme vymanit z koloběhu všedních dní a nalézt něco zvláštního a jiného, i když vlastně nevíme, co….. Ale všechno, co Sihdárta prožije, je pro něj nakonec důležité po celý život. Jeho cesta je obrazem života každého člověka, my všichni někam putujeme. A každý, snad, na konci nalezneme svou moudrost, stejně jako idhárta porozuměl životu a našel klid a objevil lásku k proměnlivosti světa."

Docela už chápu, proč tuhle knížku Zdeněk od kamaráda dostal, asi ji měl mít i v batohu a možná si ji máme všichni přečíst. Takže hledejte v knihovně.

Vaříme snídani, balíme batůžky a hurá na poloniny. Čeká nás výstup na Poloninu Carynskou a opět nádherné rozhledy široko daleko do tohoto malebného kraje. Zdoláváme nejméně 800 metrové převýšení, funíme, potíme se (do krásy), přesto jsou hoši rychlejší než my, no a my zůstáváme bez vody. Padáme žízní "na hubu" a ejhle, u cesty sedí náš folklorista Honzík. Že by ho čekala zase pochvala? Zdaleka voláme: "Honzíku, tys naše spása, ty na nás čekáš s vodou." Načež Honza s klidem Angličana odpovídá: "Nečekám na vás, nemůžu." Žízni nás ale padnout nenechá. Je kamarád.

Někde na vrcholu už na nás mává kamzík Zdeněk. Vydrápeme se na vrchol a Olinka pronáší další památnou větu: "Zdenku, jsi narušitel výpravy. Běháš si vpředu a vůbec tě nezajímá, co dělá tvůj vocas vzadu". Škoda, že nejde popsat i ten tón, kterým Olinka své věty pronáší. Vždycky mě odzbrojí. Třeba na ni volá Jana: "Oli, co tam děláš? Čurám do prdele." Je vidět, že nás humor neopouští ani tady, kdy z nás kape pot a funíme jako stádo hrochů (jestli tedy hroši funí).

K večeru provádíme pomalý přesun místní Dopravou, směr vesnice Cisna. Ves vznikla v údolí řeky Solinky někdy kolem roku 1522, v místech staré kupecké cesty ze Sanoku . V polovině 18. století byla ve vlastnictví rodu Fredrow. Otec Alexandra Fredry Jacek vybudoval ve vsi železné hutě. Ve vesnici je i nejstarší náhrobek v Bieszcadech z 1842 a útulné pole pro namiot (tábořiště).

Hlavní vesnické korzo mi připomíná na jedné straně silnice westernové městečko a na straně druhé značně opotřebované ruské baráky. Ale i tady jsou nám vždy milé artykuly sporywcove, a tak nakupujeme. Suroviny na "špízek" a pivo. Tábořišti "šéfuje" kmet, který nám ochotně zapaluje oheň, chystá rošt, přináší kytaru a nám už tedy nezbývá nic jiného, než rozjet pořádný večírek. Oč větší je večerní radost, o to horší je další ráno. Prší. Prší a prší. Hoši ze stanu vyplavali. Hory jsou zahaleny mlhou, voda v Solince stoupá, a tak místo další poloniny vyrážíme do města zvaného Sanok.

Už samotná cesta do Sanoku byla zajímavá. Řidič prostě nikam nespěchal. Ujel 20 km, zastavil, vyšel na cigáro. Ujel dalších 10 km, zastavil, vyšel na cigáro, po dalších 5 km, kdy opět zastavil na cigáro, jsme s ním poslali i Honzu. V této klidné pohodě jsme do cíle opravdu dojeli. (Jen Zdeněk tajně doufal, že dojedeme aspoň do té doby, než zavřou poslední banku, ještě pořád neměli s Olinkou žádné zloté). Věřte nebo nevěřte, dojeli jsme včas.

Nejstarší zmínka o městě Sanok pochází z roku 1150. Území kolem města tehdy přináleželo k Rusku. V roce 1417 se zde žení král Vladislav Jagielly a Alžběta Granovská z Pilczy. V polovině 15. století přechází vlastnictví do rukou čtvrté ženy Jagielly, Žofie Holszanské, matky polských králů Vladislava Warmenczyka a Kazimira Jagiellonczyka. Tak jako přineslo 15. století Sanoku rozkvět, tak století další už tak veselá nebyla. Následují požáry, nájezdy, ničení, cholera, Němci, nacionalisté, akce Visla. Ještě že aspoň přes město staví dráhu z Přemyšlu do Budapešti. Během 2. světové války byli z města odsunuti všichni židovští obyvatelé. Dovedete si asi představit kam je Němci odsunuli. Válečné běsnění v Sanoku i jeho okolí trvalo až do konce 50. let

Ale pro nás je Sanok zajímavý ještě z jiného důvodu. Jednoho červencového dne roku 1915 přijela do Sanoku celá 11. kompanie, která směřovala na haličskou frontu. Ze Sanoku za několik dnů mašírovala do Przemyszlu. V místním gymnáziu ale její vojáci stihli zpustošit přírodovědný kabinet, když vypili skoro všechen líh, ve kterém byly uloženy biologické exponáty. A jelikož to byl líh denaturovaný, několik vojáků C a K armády v Sanoku dokonce bez jediného výstřelu za císaře pána a jeho rodinu padlo. Ti, kteří nepadli za oběť lihu, padli do náruče lehkých děv. Právě tady v Sanoku totiž musel jít dobrý voják Švejk do hostince U třech růží vyzvednout poručíka Duba, který již neměl sílu odejít po svých. A Švejka se ptá: "Kde to jsem?" Švejk odpovídá: " Ráčíte být v bordeláku, pane lajtnant. Voni jsou ty cesty Páně rozličné." (viz strana 213 - Osudy dobrého vojáka Švejka).

Poláci Švejka milují, patří mezi nejoblíbenější české literární hrdiny, a tak se i my po zbytek naší dovolené budeme se Švejkem potkávat. Cesty naše a cesty jeho kompanie jsou si totiž po 85 letech v tomto kraji podobné. Jen naše úmysly jsou jiné.

A tak má Josef Švejk v Polsku svoje sochy. Ta první je v Sanoku a druhá snad bude v Přemyšli. Ta první byla odhalena v roce 2003. Při odhalení vše vypadalo jako v roce 1915. Na sanocké nádraží přijel speciální vlak, stejně jako v červenci 1915, vystoupil nadporučík Lukáš a s ním i jeho ordonanc, sluha, pucflek Josef Švejk. Hrály se písničky ze starého Rakouska. Prostě si to všichni náramně užili.

Užíváme si to i my. Švejk si hoví pěkně na lavičce, na pěší zóně, tak si k němu pěkně přisedáme. Kousek dál si v kavárničce dáváme kávičku, hoši pivko.

No a ta druhá socha v Polsku. Ta by měla být v Přemyšli. Zvláštností je, že socha vznikne díky sbírce starého kovu. Šrot pochází z celého Polska. Socha by měla být 145 centimetrů vysoká. Švejk by měl sedět na bedně s municí a v pravé ruce držet pivo, v levé fajfku. Švejk se tady svému regimentu ztratil a omylem jako Rus padl do zajetí své c. k. armády. Protože na hrázi rybníka ztratil svou erární uniformu a navlékl se do uniformy ruské, když podle vlastních slov zkoušel "……tyhle hadry, jak se v nich ruskejm vojákům chodí."

Pro úplnost je třeba dodat, že Švejk má sochy i v ruském Petrohradu a ve východoslovenském Humenném. A já zjišťuji, že po stopách Švejka vlastně pochodujeme již od poloviny července, kdy jsme navštívili Haškovu Lipnici.

Ale Sanok, to není jenom Švejk, to je také největší skanzen lidového stavebnictví. Nechceme si jej pochopitelně nechat ujít. Muzeum s námi navštěvuje i Honza (Bába by z něho měl radost). Dovolím si malou odbočku: Bába i když s námi není, a určitě je mu to líto, tak s námi v podstatě je. Denně s námi vstává, celý den s námi chodí, večer s námi usíná. Jak je to možné? Jednoduše. Všichni máme na nohou jeho ponožky.

Ale zpět k muzeu. Je velké, je hezké, ale všechny zmáhá. Je v něm skoro 100 dřevěných objektů ze 17. - 20. století z polsko-ukrajinského pohraničí, východní části Karpat a Podkarpatska. Chaloupky jsou to moc hezké, život v nich, ale asi tak idylický nebyl. A tak obdivujeme řeckokatolické kostelíky, chaloupky, mlýny a v neposlední řadě i technické památky. Zdeněk se na ně vrhá a detailně fotí každý šroubek. Zbytek výpravy již ale odevzdaně sedí na lavičce a vzdychá hlady a žízní.

Cestu zpět do Cisny únavou prospíme.

Vracíme se do našeho útulného tábořiště, které Jana nazvala pionýrským táborem. Je sice pravda, že umyvárny na první pohled vypadají docela zvláštně, abych tak řekla, ale toaleta je čistá, voda splachuje a ve sprše za 3 zloté teče i teplá voda. A tak Olinka neváhá a už je tam. Chce být holka krásná, a tak spí i v natáčkách. My s Janou "krásné jsme", tak se myjeme až ráno, ve studené vodě a spíme bez natáček.

Ráno nás čeká balení a přesun mimo civilizaci. Opět batohy na záda a hurá do hor. Balení je moje slabá stránka, nesnáším své igelitové pytlíky. Už loni na kolech v Polsku jsem potichu zuřila. Dnes tomu není jinak. Patří špinavé

prádlo do tašky Albert nebo Tesco, nebo že by to bylo opačně? Mé každoroční dilema. Možná by bylo nejlepší nepřevlíkat se. Ale vydržela bych to? A tak balím a potichu zuřím, zdá se mi, že věcí, které tady mám, mi při každém balení přibývá. Tak koukám na dno batohu, jestli jsem náhodou nepřibalila něco i Janě s Olinkou. Nic. Bohužel, všechno je moje. A tak si ten svůj dočasný domov nahazuji na záda a společně s ostatními vyrážím směr Bieszczadská lesní dráha.

Cestou na zastávku ještě navštěvujeme místní raritu. Takzvanou Sekyrkáreň. Místní krčma, vybavená vším, co představuje ďábla, na nás (děvčata) nepůsobí vůbec příjemným dojmem. Docela se začínáme bát. Co když nás odtud odnese čert? Jeden seděl za stolem, bafal z fajfky a tvářil se nepřívětivě. Další ďábel na nás koukal z obrazu na stěně a hrál si k tomu na housle. Staré vojenské uniformy určitě v sobě taky nějakého schovávají, tak raději vyrážíme na místní korzo. Vláček snad přijede včas.

Přijel, ale nám chyběl jeden člen výpravy, a tak zahajujeme akci. Já běžím pro Zdenka (kupuje si v bufetu zapékanku a marně slečně vysvětluje, že "pociag" už je ve stanici, ať proboha pohne), Olga s klukama stěhuje batohy do vlaku a Jana huláká na průvodčího: "Iščo dva persóna, iščo dva persóna, počekajtě". Stihli jsme to. A tak si můžeme v klidu užívat hodinu a půl trvající jízdu "kolejkou lesni".

A tak něco málo z historie: úzkorozchodná dráha o rozchodu 760 mm se začala budovat v roce 1890 z Noweho Lupkowa do Cisny. Provozovaly ji tehdejší rakouské státní dráhy a v meziválečném období PKP (z Cisny pokračovala dále do hor už jako soukromá lesní dráha vybudovaná v letech 1900 - 1914). Osudnou se pro ni staly boje s Ukrajinskou povstaleckou armádou na konci 40. let. V těch letech byly při bojích na celém území kolem dráhy vesnice zničeny, srovnány se zemí a obyvatelstvo vyhnáno. V padesátých letech byla skoro celá znovu postavena, ale na rozchodu 750 mm. Do roku 1991 fungovala celoročně i jako osobní Doprava, pak do roku 1994 jen v letní sezóně, ale kvůli nerentabilnímu provozu definitivně zastavena 30. 11. 1994.

Naštěstí se našli nadšenci, co založili Nadaci Bieszczadské kolejki lesnej, oprášili koleje, vagónky, lokomotivy a 4. července 1997 začali nanovo. A tak kolejka jezdí k radosti starých, mladých, velkých, malých a k velké radosti i nás

šesti.

A tak náš vláček uhání krajinou a veze nás na Balnicu. Na polsko-slovenskou hranici, zpět do Bukovských hor. Jinak než vláčkem se tam totiž z polské strany nedostanete. Mašinka jede pěkně pomalu a my si tu pohodovou a klidnou jízdu pěkně vychutnáváme. Náš kamzík Zdeněk dokonce i ze střechy. V Majdanu nastupuje spousta jízdy chtivých cestujících. Možná se budeme i mačkat. Vlak si to šine lesem, trávou. Kolem si zurčí nádherně čisté potoky. Nad hlavou nám svítí běščadské slunce a z poklidného klimbání nás vyruší jen obrovský dým. Co to hoří? Nehoří nic. Jen z milířů, jako z pohádky o Pyšné princezně, se kouří o sto šest. Tady vysoko v horách prostě žijí "čerti", kteří dřevěné uhlí vyrábějí přesně tak jako před lety.

Vlak obrovským obloukem dojíždí do stanice Balnice. Konečná. Vystupovat. Místo vlajkonošů a delegací nás vítá smečka mladých vlčků. Jsou kouzelní, pro mě ovšem jen zpovzdálí. Můj vztah ke psům je hodně vlažný, řekla bych skoro chladný. Nikdy mi nic neudělali a přesto se jich bojím. Ostatní členové naší výpravy takové obavy nemají, a tak si s vlčky s radostí hrají.

Na Balnici má vlak půlhodinovou přestávku. Je tady jeden obytný dům, ve kterém jeho majitel provozuje artykuly sporywcove. Popůl hodině všichni opět nasedají do vláčku a vracejí se dolů do údolí. Ještě jedno zahoukání a jsou všichni pryč. Jen my, vlčci a ticho zůstáváme. Balzám pro duši. Všichni , kromě mě, si hrají s vlčaty (tedy matka je vlčák a otec vlk), sluníčko už zase svítí, všude je klid a pohoda. Co víc si člověk v tom uspěchaném, přetechnizovaném světě může přát? Telefony tady nezvoní, nikdo vás tu nehoní do práce, nemáte žádnou povinnost. Jen si ten klid do sytosti užít. A tak si to užíváme. Možná by to chtělo rozdělat bivak a přespat na tomhle opuštěném místě uprostřed Bukovských hor.

..Jen prázdný nádraží na tebe dejchá samotou a žádnej vlak, ani nákladní, tu nestaví, na duši splín jak spálenej kus trávy ….

My splíny nemáme. Jsme na cestě a dnes nás ještě čeká hřebenovka z Balnice dál a dál někam k Lupkowskému průsmyku. Doufáme, že do tmy dojdeme.

V tu chvíli však netušíme, že Bukovské Hory jsou pro bukové hlavy. profil tratě vypadá jak tlukot srdce na monitoru EKG, nejdříve nahoru, pak dolů, pak nahoru, pak dolů….Šlapeme statečně. A já tak urputně, že v jednu chvíli šlapu místo nohama hlavou. Ujely mi totiž obě nohy na mokrém kořenu, batoh mě přirazil k zemi , všichni se mi pochopitelně smáli, prý jestli hledám lanýže. Lanýže jsem tedy skutečně nehledala.

Jednotvárnou cestu bukovými lesy nám zpříjemňuje pouze mýtina plná borůvek. Stačí chvilka a pusy, ruce, kolena máme celé modré od borůvek. Ani se nám nechce šlapat dál. Ale tlačí nás čas a odbočka do údolí v nedohlednu.

Pomalu se začíná šeřit, a tak, aniž víme, kde vlastně jsme, stavíme stany, rozděláváme ohýnek, svařujeme poslední zásoby ohnivé vody s čajem a já posílám domů tuhle textovou zprávu: Spíme někde v lese, nevím kde jsme, snažíme se jít na západ a doufáme, že dojdeme.

Začíná foukat a někde v dáli i blýskat. Hluboko v údolí je vidět malé světýlko. Bukovské Hory jsou hluboké, bez lidí, bez stavení. Žijí tady medvědi, tedy asi 36 kusů, vlci, kteří utíkají do Polska z Ukrajiny a Slovenska, protože tam se mohou střílet, v Polsku mají svobodu. Jen doufám, že si to nějaká smečka nenamíří ze slovenské strany přes naše stany do Polska zrovna dneska v noci. Se staženou zadní části těla lezeme do stanu a doufáme (tedy my holky) že nás žádná noční návštěva nečeká. Okamžitě strachy usínáme. Možná bychom měly vědět, že: Napadne-li medvěd stáda, srážejí se dohromady. Volové zadky k sobě, koně hlavami. Aby zbraně byly připraveny. ( z vyprávění pastýřů) Tak nevím, čím se máme srážet my, abychom byly připraveny.

Budí nás bouřka, vítr a déšť. Počítáme minuty, které zbývají do svítání, jsou nekonečné. Obdivuji Olinku, jak klidně oddychuje, zacpávám si uši motám si kolem hlavy spacák, ale déšť a bouřka mi spát nedají. Taky Jana se pořád vrtí a otáčí ze strany na stranu. Konečně je tady ráno, sice mlhavé a deštivé, ale přeci jenom ráno. S novou nadějí, že jsme to přežili a že před sebou máme další krásný den. ( Ráno se Honza pochlubil, že se mu zdál sen, a to tedy hodně živý. Přes tropiko stanu na něj sahal medvěd, snažil se jej odehnat, medvěd přesto vyhrál a Honzu snědl…..)

Balíme za deště. Na stezku vyrážíme omotáni pláštěnkami, návleky a s deštníkem. 100 m od našeho tábořiště nacházíme odbočku do údolí. Cesta z hřebene do Lupkowa však vede nekonečně dlouhou, blátivou cestou. Těží tady dřevo, a tak brzy vypadáme blátivě i my. Krajina mění tvář. Nepřístupné a divoké Hory pozvolna přecházejí do nádherných nekonečných luk, pastvin a oblých kopečků na obzoru. Jen dva staré, v bahně uvízlé traktory dávají tušit, že tady možná někde žijí i lidé. Z klidu rušíme dva malé srnečky i s maminkou. Klid a ticho k tomuto kraji patří.

Kde je křik, smích, jásot, zpěv zdejších lidí? Kde jsou ti lidé, co tady po staletí žili? Všude tady najdete v zemi šrapnely, granáty a všechny možné vojenské potřeby. Kolem dokola probíhaly boje. Táhly tady armády všech možných států. A krajina, jako by celé ty dlouhé roky od poslední války odpočívala a úlevou dýchala. Možná už měla po krk všech těch vojáků, válek, hádek všech mocných lidí. Chtěla mít klid. A tak ho má.

Kroky nás jaksi podvědomě vedou ke schronisku "Na konci sviata". Stará zchátralá budova uprostřed nekonečných pastvin. Tady, na konci světa, žije a kraluje "gospodarzs" Adam. Bez světla, televize, Internetu, tekoucí vody. Od jara do zimy. Sám a sám. Každé ráno vyjde a kouká do dáli, kdo přijde, kdo dnes na schronisku přespí. Kdo mu bude dnes dělat společnost? A vždycky se dočká. Studenti, turisté, tuláci. Všichni rádi přespí, zastaví se. Jedni na týden, jedni na den, jiní jen na chvíli. Jako my. Dostáváme teplou "herbatu" (čaj), můžeme přisednou ke stolu a odpočívat. Čas, ten zběsilý nepřítel, tady nic neznamená. Hodiny dnes a denně ukazují půl druhé. Ráno, v poledne, večer. Na schronisku je čas velmi relativní pojem.

Místo má své kouzlo i atmosféru. Kdysi (do roku 1945) tady stála vesnice, války ji srovnaly se zemí. Pak celé území patřilo vězeňské službě, která zde postavila chalupu a chtěla chovat ovce. Pak Pastviny prodala. A tak tady od roku 2000 žijí a kralují hospodáři (jak jsem se dočetla, střídají se asi tak po roce), možná sem jezdí hledat sami sebe, možná zde meditují, možná hledají boha, možná sami sebe. Možná jsou zde za trest, možná je to všechno úplně jinak. Naše znalost polštiny je tak chabá, že rychlé mluvě Adama přesně nerozumíme.

Kousek od chalupy, na malém návrší, je hřbitov. Lidé z krajin mizí, umírají, jsou vyhnáni, zabíjeni. Jen němí svědkové, hřbitovy, zůstávají. Místní hřbitov je zarostlý, přesto na něm nacházím pár opuštěných křížků. Nápisy, které jsou ještě čitelné, vypovídají o tom, že mrtví, kteří zde leží, zemřeli v jednom jediném roce i ve stejných měsících. Podzim 1944. Byli mladí a nebylo jim dáno dožít se svobody. Jejich nejbližší byli vyhnáni, a tak jsou jejich hroby opuštěné a osamocené. Možná i oni, tak jako tahle krajina, chtějí mít konečně klid.

Dáváme si poslední herbatu a jen neradi opouštíme tohle příjemné a milé místo. Pan Adam nás prosil, jestli neznáme písničku od J. Nohavice - Pijme vodu. Slíbila jsem mu, že ji pošlu, a tak po příjezdu domů svůj slib plním. Posílám její text po Internetu a dostává se mi odpovědi: Gospodarz schroniska w Lupkowie nie ma dostepu do elektrycznosci, komputera ani tym bardziej emaila. Wiadomosc zostala przeslana do osoby pozostajacej z gospodarzem w kontakcie. Dzienkuje.

Prší, možno říci, že i lije, a nás čeká cesta domů. Na vlakové stanici zjišťujeme, že vlak jede skoro za 3 hodiny. A tak nám zbývá čas na historii i současnost.

Takže historie. Lupkowský tunel je možná tunel s nejdramatičtější historií. V roce 1871 bylo rozhodnuto, že bude vybudována trať z Přemyšle do Maďarska právě přes Lupkow. Stavit se začalo v roce 1874. Tunel, který museli postavit, má 642 m na délku a leží asi 1,5 km od stanice. Tunel si užil své. V roce 1914 jej vyhodili do povětří Rakušáci, pak v roce 1915 Rusové, v roce 1939 Poláci a v roce 1944 Němci.Všichni tunel potřebovali, a tak se stavil pořád dokola. Pak někdo vymyslel, že položí koleje přes vrchol. Každý vagón táhly dvě lokomotivy. Nahoře, na rovné ploše, bylo jakési parkoviště. Sjezd dolů byl ovšem taky zajímavý. Sklon tratě do Medzilaborců byl totiž 45stupňů, a tak jednou brzdy nevydržely tlak vagónů, vlak nabral rychlost, vyjel z kolejí a řítil se dolů. Všechno začalo hořet. Uhořela obsluha i několik vojáků. No, a od té doby ďábelská železnice nefungovala. Průsmyk sice v roce 1946 opravili a slavnostně opět otevřeli, ale nepoužívali. Až rok 1996 , kdy byl opět opraven, mu dal budoucnost. Zašlá sláva to sice není. Vlak tady jezdí z Medzilaborců 2x denně, ale buďme rádi, že jezdí.

Jízda vlakem přes průsmyk na Slovensko je kouzelná. Řítíte se z kopce a čekáte, co to s vámi udělá. Zastavíme, nezastavíme?

Ještě něčím je pro nás průsmyk zajímavý. V době první světové války jezdily přes průsmyk na frontu do Haliče vojska i zásoby. No a v jednom batalionu přijíždí i náš starý dobrý známý voják Švejk. A tak na straně 182 knížky J. Haška můžeme číst: A tak se stalo, že když v Lupkowském průsmyku rozdávala se mužstvu menáž, v každém vojenském kotlíku, ve své porci polévky, našel jednotlivec dva malé kousíčky masa , a ten, který se narodil ještě na horší planetě, našel jenom kousek kůže…A hned na straně následující: Všude válely se jímky na patrony, plechové prázdné krabice od konzerv, cáry ruských, rakouských i německých uniforem, části rozbitých vozů, zakrvácené dlouhé pruhy gázových obvazů a vaty.

Do staré borovice u bývalého nádraží, ze kterého zůstala jen hromada sutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidět střepiny granátů a někde v bezprostřední blízkosti museli patrně pochovat mrtvoly vojáků, poněvadž zde strašně páchlo hnilobou.

A jak tady procházela vojska a tábořila zde kolem, všude bylo vidět kopečky lidských lejn mezinárodního původu, od všech národů Rakouska, Německa i Ruska. Lejna vojáků všech národností a všech náboženských vyznání ležela vedle sebe či vrstvila se na sobě, aniž by se mezi sebou poprala. Polorozbořený vodojem, dřevěná budka železničního hlídače a vůbec vše, co měla nějakou stěnu, bylo provrtáno kulemi z ručnic jako řešeto……

Za nádražím na skále pospíšili si již Němci z říše postavit pomník padlým Brandeburákům s nápisem: "Den Helden von Lupkas" s velikou říšskoněmeckou orlicí vylitou z bronzu, přičemž na podstavci bylo výslovně podotknuto, že ten znak je vyroben z ruských děl ukořistěných při osvobození Karpat říšskoněmeckými pluky. (tolik citace z Haškova románu)

To, co viděl tehdy Švejk, jsme naštěstí neviděli. Čas, ten milosrdný lékař, všechny jizvy zahladil. Příjemné však je, že kousek od nádraží je penziónek nazvaný "Švejkovo" a všude v okolí se můžete na žlutých tabulích s citáty z knihy J. Haška setkat. Jak už jsem psala, Poláci Švejka milují. Kdo ví, možná si myslí, že my Češi a Moraváci jsme všichni tak trochu Švejkové. Plno "keců" a kde nic tu nic. K nám se však místní lidé chovali přívětivě a s úsměvem. Možná, to přece nikdo neví, tady někde běhá náš nelegální prapraprapředek.

Čas do odjezdu vlaku ubíhá pomalu. Za okny (sedíme v nádražní čekárně) prší a prší. A tak si říkáme, že bychom se měli něčím zabavit. Třeba jídlem. Na to my s Janou slyšíme. Uctivě se tážeme místního slovenského celníka, který tady má službu, zda můžeme v čekárně vařit. Celník se usmívá, a říká: "Pojďte ke mně do kanceláře."

A tak vaříme na jeho vařiči, z jeho pitné vody, své polívky, konzervy i čaj. Asi je rád, že s námi může poklábosit. Což třeba zrovna mně nedělá potíže. A tak se dovídáme, že pan celník jezdí každý rok na dovolenou do Bílovce (30 km od nás , 15 km od Jany, trochu víc od Třebíče), že na východě Slovenska není práce a tak lidé odcházejí do Čech, do Rakouska, do Německa. Že zase lidé z Ukrajiny jezdí na Slovensko prodávat co se dá a lidé ze Slovenska nakupovat na Ukrajinu. Protože tam je všechno, ale lidé si to všechno nemají za co koupit. Prostě nejsou peníze. Že ukrajinský celník vyžaduje nenápadný úplatek v pasu, a pokud tam není, čekáte třeba i 7 hodin v odstavném pruhu. Proč to dělá? Jeho plat je 3000 hřiven, bydlení stojí 2000, a tak se snaží přivydělat, jak se dá.

Ale jsou zde i jiní lidé. Přes Bukovské Hory totiž vedou cesty převaděčů, a tak celníci v lesích nacházejí maminky, tatínky, děti, dokonce i miminka, kteří bloudí horami, hledají cestu a naději. Domů se vrátit nemohou, nemají pas, nemají peníze, nemají kde bydlet. Všechno směnili za lepší budoucnost. Převaděči jim lžou, oberou je o peníze a tvrdí jim, že tam, tam za obzorem je to skvělé Německo, ta skvělá budoucnost……..A oni věří a jdou.

A já si uvědomuji, jaké štěstí prožívám každý den. Máme práci, bydlíme, nemáme hlad, naše děti mohou studovat, my můžeme cestovat a radovat se ze života. Což bohužel někdy vůbec nečiníme. Honíme se za vidinou peněz, za věcmi, za kariérou a jiní lidé hledají a bloudí hlubokými lesy s nadějí, že tam někde daleko na západě, pro sebe a svou rodinu najdou klid a kousek chleba.

Tak jako Honza putoval na východ Slovenska za folklórem, tak já možná putovala až sem, kvůli tomuhle rozhovoru s neznámým slovenským celníkem.

Do stanice konečně přijíždí lokálka. Zpět na Slovensko poveze jen nás, sympatického pana celníka a veselou početnou rodinku na výletě. Polský celník si nás prověří (chudák neví, nemá computer, že jsme v Polsku byli na černo) a hurá do tunelu. Čekají nás Medzilaborce.

Ještě v Polsku jsme byli informováni, že někde v Medzilaborcích je prý příjemná hospůdka zvaná "Lan". Dělají tam prý výborný smažák a hranolky. Ptáme se pana celníka, kde ji najít.

Hospůdka se nakonec jmenuje Laň a náš pan celník nám telefonicky zajistil, aby měli otevřeno a vařili. Těšili jsme se, co že to bude za restaurace. Zvenku moc vábně nevypadá. Ale uvnitř nás čeká příjemné posezení, příjemná obsluha (hoši valili oči) a výborné jídlo. Kdyby nám večer nejel vlak, asi bychom tady prožili veselý večírek.

A co vlastně ty Medzilaborce jsou. Městečko ležící jen v nadmořské výšce 326 m. n. m., na soutoku dvou řek Laborec a Vydraňka. Nejstarší zmínka o městě je z roku 1543, kdy patřily rodu Drugethovců. Značnou část obyvatel města tvoří národnostní menšiny Rusínů a Ukrajinců. Ve městě se nacházejí tři významné kostely. Ten první je pravoslavný chrám postavený v roce 1949 v staroruském renesančním slohu. Je zajímavé, že chrám vznikl i v době kdy stavby kostelů nebyly zrovna v módě. Chtěli jsme se do něj podívat,ale nejdříve jsme měli hlad a pak už byl zavřený.

Druhý se jmenuje cerkev sv. Bazila Veľkého, řeckokatolický kostel postavený koncem 18. století v klasicistickém stylu, a třetí je kostel Panny Marie, tento kostel je římskokatolický a postavený byl v roce 1903. Zajímavostí je, že tento kostel je jediný římskokatolický kostel v celém Medzilaboreckém okrese.

Na území města se také nachází pět hřbitovů, Boje v okolí byly asi hodně kruté. "Karpatské stráně a svahy byly rozryty zákopy jdoucími z údolí do údolí podél trati s novými pražci, po obou stranách veliké jámy od granátu. Někde přes potoky tekoucí do Laborce, jehož horní tok dráha sledovala, bylo vidět nové mosty a ohořelé trámy starých mostových přechodů.

Celé údolí na Medzilaborce bylo rozryto a přeházeno, jako kdyby zde pracovaly armády obrovských krtků. Silnice za říčkou byla rozryta, rozbita a bylo vidět zdupané plochy vedle, jak se vojska valila…..

V Medzilaborcích byla zastávka za rozbitým, vypáleným nádražím, z jehož začouzených stěn vyčnívaly zkroucené traverzy.( J. Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka)

A k neposledním zajímavostem Medzilaborců patří Andy Warhol ( možná další z důvodů, proč do Sniny jezdí autobus z Londýna). Jeho prarodiče pocházeli z nedaleké vesničky Miková. A tak někoho napadlo udělat tomuto významnému americkému umělci tady na východě, v zapadlých Medzilaborcích muzeum. Muzeum skutečně stojí (bohužel bylo již zavřené) a místní obyvatelé vymysleli projekt Warhol City. První etapa je již ukončena. Podobizna a díla slavného moderního umělce vás vítají nejen v místním muzeu, ale i na autobusových zastávkách a fasádách budov. Stálo to 2.7 miliónu a financovala to Evropská unie. Druhá etapa bude náročnější (29 miliónů), začala letos a spočívá v tom, že místní amfiteátr přebudují na skanzen Rusinské dědiny, kterému bude kralovat rodný dům Warholových. Krom toho chtějí zrekonstruovat chodníky a vybudovat parkoviště. Sen všech Medzilaborčanů je, být atraktivní město k navštívení.

Přeji jim to, ale zatím tomu tady nic nenasvědčuje. Stmívá se, Zdeněk hledá bankomat, Honza nejbližší WC. Zdeněk pořád něco hledá a možná pořád hledáme i my všichni. A tak by nám všem mohla pomoc jedna moudrost starého rabína: Jednou, již je to dávno, žil v Krakově Žid a k tomu přišel anděl snů. Pravil mu:"Půjdeš-li rovně za zapadajícím sluncem, dojdeš k městu, které se jmenuje Praga. V tom městě teče řeka Viltava a přes ni vede kamenný most. Tam najdeš zlatý poklad. Vydej se na cestu!" Žid se ráno probudil a myslil si: Nu, sen je sen. Ale příští noci přišel anděl snů zas a řekl mu totéž. A když třetí noc přišel opět, viděl Žid, že sen jest od boha, a vydal se na cestu. Pragu našel i Viltavu, i kamenný most. Chodí před mostem, za mostem, po mostě, dívá se na zem, nikde nic. A najednou ho zezadu drží dva vojáci. "Á, Žide smradlavý! Špionuješ pro nepřítele?! No počkej!. Prosil, ale marně. Dovedli ho do mostecké věže před důstojníka. "Špión? Oběste ho!" řekl oficír. Zas velice prosil a dokazoval, že není zvěd. A když už nezbývalo nic jiného, vyprávěl celou příhodu se sny. Tehdy se důstojník tuze rozesmál. "Ach, ty hlupácký Žide, on věří snům! Kdybych já měl věřit snům, musil bych dnes běžet do Krakova. Na dnešek se mi zdálo, že jsem tam byl u jednoho Žida, ještě si pamatuji jeho (jméno, a vyslovil jméno zajatcovo), ještě se pamatuji, jak to u něho vypadalo( a popsal jeho byt) a že jsem tam v peci našel velký poklad." Tak se rozveselil, že rozkázal Žida propustit. Ten se pěkně poděkoval a putoval nazpět do Krakova. A doma, sotva vyňal z pece první cihlu, nalezl zlatý poklad. Velký a ohromné ceny…… Tak to vyprávěl velký rabi svým učedníkům. A když skončil, otázal se jich: "Proč jsem vám pověděl ten příběh? Proto, abyste věděli. Všichni něco hledáme. A dříve či později to všichni nalezneme. Ne však v cizím, dalekém světě. Doma. Ve svém srdci. A ve své duši."

(O smutných očích Hany Karadžičové - Ivan Olbracht)

Je 20.20 My odjíždíme nazpět do roviny a domů. Zdeněk volá : "Ahoj Hory, někdy zase nashledanou."

A zatím daleko na východě usínají poloniny. " Hořce a macešky, zvonky a koniklece zavřely oči a vydechují ze sna slabou vůni do noci, která se snáší na poloninu, uléhá na velké listy šťovíku, zapadá do větví starých buků a javorů, aby nakonec přikryla celou zemi svým měkkým pláštěm a dala jim odpočinout před novým dnem, který vzejde za temnými kopci. ( Hudba polonin - Anna Brtníková).

Hudba polin chytla za srdce i mne. Už navždy v něm tenhle zapomenutý kraj (zatím….) bude mít své místo. Kraj, který jsme navštívili, mě po příjezdu domů donutil přemýšlet, připoutal mě na čas k Internetu, kde jsem hledala všechny možné informace, v místní knihovně jsem prohledala a dotáhla domů spoustu knížek a nakonec propadla beznaději, že vím, že nic nevím. A díky mému usilovnému hledání jsem narazila i na edici Vrchovina a na pana Jiřího Havla. A díky tomuto pánovi i na spoustu krásných knížek, ve kterých se o Karpatech píše………………..A tak už se mi zase zdají sny. " O růžových vrcholech Karpat, jejich nedohledných poloninách a temných pralesích, se vším, co v nich žije a dýchá, o horách, které dají duši vzrušení i pokoj a které naučí nalézt v přírodě Boha spíš než všechny katechismy." (A. Brtníková)

A tak, moji milí kamarádi, můžete jenom hádat, co ukrývá zelená složka v posledním šuplíku mého pracovního stolu, vlevo dole

Cesta domů je deštivá, jako by symbolicky s námi ronila slzy, že nám končí letošní dovolená. Ještě nás čeká přestup v Humenném. I tady můžeme najít stopy dobrého vojáka Švejka. ( Kdo by neznal onu slavnou historku, kdy nadporučík Lukáš posílá Švejka pro kořalku - str. 157) Od 6. října 2000 tady, na místním železničním nádraží stojí jeho socha (bohužel jsme si jí nevšimli) I tady nadšenci založili Švejkův klub a podobně jako Poláci chtějí zviditelnit železniční trasu Humenné-Sanok.

Nejsem si jistá, zda se jim to daří. Při svém putování jsme na turisty z Čech narazili snad jen dvakrát a Slováky jsme v Polsku nepotkali vůbec.

Kladu si otázku, chce vůbec moje toulavá dušička, aby lidé kraj konečně objevili? Nemohu být však sobec. Lidé zde mají život o mnoho těžší, než jej máme my. A turistický ruch by jim přinesl tolik potřebné peníze. A tak jen doufám, že až se do tohoto kraje jednou vrátím, ať ze slovenské nebo polské strany, nebude z této oblasti Hollywood.

Protože si již nikdo z lidí nepamatuje počátky této země, mohla by její historie začínat třeba takto: Na počátku bylo nebe. Pak vznikly Hory a po nich stvořil bůh stromy. Teprve poté vdechl život i člověku. Těmi horami jsou strmé karpatské hřebeny, na nich vyrostly nepropustné karpatské pralesy a v jejich skrytu vystoupili z údolí na poloniny se sekerou přes rameno v čele pasoucích se stád drobní a otužilí horalé. (Časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi).

Zem v krásu oděná se k noci svléká,

S polonin vítr den již zaříká.

U Božích muk kdos vzlyk a kleká

A v kráse hořců kraj se zalyká

J. Zatloukal - Vítr z Polonin 1936

Možná, že nejsou všechny mé informace, data i události přesně podle skutečnosti. Snažila jsem se je všechny zapamatovat, pochopit, nastudovat a popsat, najdete-li v nich chyby a nejasnosti, buďte ke mně shovívaví. Věřte že jsem se hodně snažila. Při své "detektivní práci" v místní knihovně jsem našla spoustu krásných knížek, ve kterých se o karpatských horách píše, a věřte, že ne jen o nich. Pod postelí tak mám knižní skladiště, v hlavě spoustu plánů a v duši klid. A taky se těším na zimu, na dlouhé zimní večery, oheň v krbu a čaj v hrnku. Zpod postele začnu vytahovat ty své poklady a budu si s nimi snít své

sny. Protože mám sny a toulavé boty………………

Poslední aktualizace: 12.4.2010

Cesta do Bieszczad na mapě