Cesta do Medžugorje, ke Kravickým vodopádům a do Gradače - R E T R O !

Nějak okolo roku 2003 jsem se vydala s cestovní kanceláří z Dobrušky na poznávací kombinovaný zájezd do Medžugorje. Kombinovaný proto, že polovina zájezdu byla poutním zájezdem na místo Zjevení Panny Marie v Medžugorji a druhou polovinu jsme strávili pobytem u moře v Gradaci. Zájezd to byl velice obohacujícící, co do poznání nám dosud neznámé a zajímavé KRAJINY a i života jejich obyvatel.

I když se zájezdy nerada jezdím, přece jen je to pro mě jediná možnost vidět vzdálená místa, protože bych se sama do těchto míst nikdy nedostala.

A tak jsem využila cestovní kanceláře a jela se podívat na místa, která přitahovala spoustu věřících pro nedávná Zjevení Panny Marie, i když nebyla dosud církví uznána, a nejen to. Lákalo mě navštívit i další místa…Kravické vodopády a také jsme strávili pár dní u Jaderského moře v kouzelném letovisku Gradac, kde jsme měli možnost nejen poznat zdejší malebnou krajinu, ale i nachytat trochu toho bronzu, jako památku na daleké kraje…

Ale začnu od začátku …

Do Dobrušky jsem se musela vypravit v brzkých ranních hodinách, odkud jsme vyjížděli autobusem do dalekých krajin…

Byla jsem již celá netrpělivá, jaké bude moje putování, neboť jsem se vydávala na cestu s úplně cizími lidi a nevěděla, co vše mě na naší daleké pouti potká a taky s obavou, abychom šťastně dorazili a také se v pořádku vrátili nazpátek…

Naše trasa směřovala na Vídeň, Graz, Maribor, Záhřeb, Karlovac, Plitvice, Knín, Split, Makarská, Vrgorac, Ljubuški a konečná - Medžugorje. Projížděli jsme města, která byla zasažena tehdejší válkou v Jugoslávii, jeli přes Sarajevo, projížděli z části rozbitým Mostarem, kde byli dosud pozůstatky válečné katastrofy. Spoustu rozbitých polozbořených domů, tak jak je zpustošilo bombardování. Až člověku zatrnulo u srdce, když jsme jeli autobusem silnicí, kterou sem tam lemovaly po jejím okraji takovéto ruiny, kde nebylo ani človíčka a krajina zela prázdnotou. Holá a pustá…, ať chcete nebo ne, tak to na Vás působí tísnivě a docela máte obavu, aby odněkud ještě nepřiletěla nějaká střela…Ale bylo už dávno po válce, ač po ní zbyly sem tam pozůstatky.

Obec Medžugorje se nachází v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově v Bosně Hercegovině. Je vzdálena asi 25 km od Mostaru a asi okolo 40 km od Gradače, kam jsme po návštěvě Medžugorje zamířili. Obec je tvořena z pěti původních osad a česky znamená Mezihoří.

Jen ve zkratce…tato obec byla kdysi od roku 1483 tureckou državou, jež spravovala muslimská Osmanská říše do r. 1908. Navzdory islámským perzekucím, obnovili v těchto oblastech křesťanství františkáni, kteří zemřeli mučednickou smrtí. Jelikož nechtěli přistoupit na islámskou víru, tak byli nahnáni do kůlny a tam upáleni za živa. Na jejich památku byla vztyčena socha františkána na nádvoří obnoveného kláštera v nedalekém Širokém Briegu.

Starý farní kostel, který se nacházel v Medžugorje pocházel z r. 1897, byl postaven na nepevných základech a začal se bortit. Bylo v plánu postavit nový kostel, ale pro nedostatek financí to nebylo zatím reálné.

Obživou obyvatel bylo tehdy pěstování tabáku a vinné révy. Nedílnou součástí těchto lidí, zocelených bídou a různými utrpeními byla katolická víra. V r. 1933 tuto oblast postihla, tak jako i jiné kraje v Evropě velká hospodářská krize. Jejich víra v Boží pomoc, která přemohla beznaděj, vyvrcholila tím, že na důkaz lásky Ježíše Krista, vztyčili na nejvyšším vrcholu nad vsí betonový kříž ve výročí devítisté Kristovy smrti. Muži tahali těžké pytle cementu, písku a vody na svých zádech a hřbetech oslů po velice strmé, kamenité stezce do 300 metrů vysokého vrcholu. Do této stavby bylo vloženo mnoho potu, obětí a také lásky ke Kristovi. Od těch dob se tento vrchol nazývá Križevac.

V r. 1969 měli obyvatelé konečně nový kostel sv. Jakuba na úplně osamělém místě. Když byla vyslovena otázka, proč na tomto místě byl postaven kostel, byla řečena prorocká věta, že jednou tento kostel ani nebude stačit tolika lidem, jenž ho navštíví…

A tak se také stalo…

Podle věrohodných svědků a pod přísahou se událo první Mariánské zjevení 24. června 1981. Nebudu podrobně popisovat, kdy se udála další zjevení a co obsahovala, ale tato Mariánská zjevení stále pokračovala dál na úbočí kopce Podbrdo. Později se začala Panna Maria zjevovat i v kostele sv. Jakuba při modlitbě růžence, kterou uviděl i farář Jozo Zofko, jenž údajně o těchto zjeveních na hoře Podbrdo pochyboval a aktivně proti nim vystupoval. Panna Maria se zjevovala nejen dětem, ale různým lidem na různých místech. Někdy tato zjevení trvala pár minut, někdy hodinu.

V prvních letech Mariánských zjevení komunistický režim zatkl faráře Jozo Zofka spolu se dvěma kněžími a oficiální jugoslávský tisk, který o těchto zjeveních psal, zapříčinil nechtěně velkou popularitu a do Medžugorje se začalo sjíždět velké množství poutníků a to nejen z Jugoslávie, ale z celého světa. Tím se malá obec zviditelnila a začala se postupně rozrůstat. Okolo kostela, který byl postaven na pustém místě, se začaly stavět obchůdky, pak domy, restaurace a penziony. Z kdysi nenápadné obce se stávalo pomalu rozrůstající moderní městečko. A najednou to bylo jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst ze všech konců světa.

O jednotlivých zjeveních nebudu psát. Ale Medžugorje se zkrátka válka vyhnula, která řádila v jeho blízkém okolí. Bomby, které spadly na mendžugorský kostel, zázračně nevybuchly. Jindy zas, kdy vzlétly srbské bombardéry, aby městečko bombardovaly, byli piloti najednou zničehonic dezorientováni pro mlhu, která Medžugorje a jeho okolí překrývala, jak to sami dosvědčili.

Ve válečné době byla Mše sloužena ve sklepení pod presbytářem kostela. Protože válečná tažení se Medžugorji vyhýbala, tak se sem začali stahovat běženci z různého okolí, kde nalezli u místních obyvatelů humanitární pomoc. Protože se v nedalekém Mostaru stále bojovalo, příchod nových poutníků, nebo naopak odjezd dalších z Medžugorje byl tímto znesnadněn.

Až teprve vytoužený mír přivedl další poutníky do Medžugorje. Mezi jinými důležitými osobnostmi i hlavu tehdejší církve – Svatého otce Jana Pavla II, který nazval Medžugorje duchovním srdcem světa.

Ale abych se vrátila k naší cestě.

Ubytovaní jsme byli na privátech, kde byly čisté a útulné pokoje, zpravidla pro 2 – 3 osoby s lůžkovinami. K dispozici byly vybavené kuchyňky s jídelnou, kde jsme si mohli připravit jídlo po celý den podle toho, jaký byl program dne. Vystoupili jsme na vrchol Križevac, kde byl vztyčen kříž i na Podbrdo – horu Zjevení a také navštívili kostel sv. Jakuba.

V nedalekém klášteře Širokém Briegu jsme se setkali s páterem Jozo Zofkem, který nám povykládal o tehdejších Zjeveních. Navštívili jsme modlitební společenství OÁZY MÍRU, kde žijí společně muži a ženy. Je to kontemplativní komunita (název jsem přesně opsala z tehdejšího našeho programu) s menší misionářskou činností. Zásluhou dvou mladých lidí se zde postavila kamenná kaple s křížem s neotesaných klád, kde probíhaly eucharistie.

V této komunitě byli i externí členy, i celé rodiny, které kromě svědomitého plnění náboženských povinností měli pouze slib modliteb za mír. Dorozumívacím jazykem byla zde hlavně italština.

Další komunitou, která se zde nachází je komunita CENACOLO. Jsou to dva domy, kde v jednom domě žijí muži, a ve druhém ženy. Ti se tu léčí duchovní cestou z drogové závislosti. Jejich náplň dne je tvrdá práce a modlitba. Tato komunita tu začínala své působení ve stanech a postupně si tu vybudovala manuelní prací své zázemí. Jsou tu postaveny kamenné domy, s veškerým potřebným vnitřním vybavením k životu i k modlitbám. Je až neuvěřitelné, že všechno, co tam bylo vybudováno, postavili vlastníma rukama. Dokonce i Ježíšovo Zmrtvýchvstání v kapli si namalovali sami bývalí narkomané. Musím říci, že je to tu opravdu krásné…Tuto komunitu založila sestra Elvíra. Sídlo komunity je v Saluzzu v Itálii. Druhý dům, který sdružuje zase narkomanky, funguje od r. 2000.

Nachází se tu ještě další komunity, ale v nich jsme se podívat nebyli, protože bychom to všechno ani časově nestihli.

Odtud jsme se vydali na výlet k nedalekým Kravickým vodopádům. Ty jsou vysoké 27 metrů a 120 metrů široké. Nachází se na ponorné řece Trebižat v obci Studenec. Toto místo je také dost navštěvované a to nejen místními lidmi, ale turisty z celé Evropy. Jsou to největší vodopády v Bosně a Hercegovině. Dá se tu i koupat, což jsme také částečně využili. Tedy jen jsme si vyhrnuli nohavice ke kolenům, abychom si aspoň trochu smočili nohy…Bylo to kouzelné místo.

Další den jsme se rozloučili s Medžugorjí a jeli k Jaderskému moři do oblasti Makarské Riviéry Gradac. Tam jsme si na pár dní zalenošili, neboť poznávací pobyt v Medžugorji nám dával docela zabrat…

Letovisko Gradac leží na úpatí masivního pohoří Rilič. Rostou tu úžasné palmy, vysoké, rozprostřené svými listy do široka u krásných domů. Můžete se dívat do nekonečna, na barevně se měnící vodní plochu moře, které lemují v pozadí hory…Je tu bohatý noční život, hudba je slyšet široko - daleko k tanci, nebo jen k poslechu, co víc psát…Letovisko je menší, s krásnými oblázkovými dlouhými plážemi. Procházky okolo moře jsou kouzelné, zvlášť navečer, když se začíná stmívat a začne hrát hudba. To si člověk připadá jak v pohádkovém světě…Ale tak je to u moře vesměs všude.

Daří se tu vinné révě, je tu hodně olivovníků a v neposlední řadě si tu lidé zabývají rybolovem.

Z památek tu lze navštívit pozůstatky opevnění proti Turkům a na místním hřbitově se nachází barokní kostel.

Moc se mi tu líbilo a docela nerada jsem se s tímto místem loučila.

Ale všechno jednou končí, a tak skončil i náš poznávací zájezd. Byl velice bohatý na zážitky, které jsme měli. Pomalu jsme se sbalili a připravili se na dlouhou cestu do naší země. Autobus stavěl i v Praze, takže jsem nemusela jet až do Dobrušky, jako při nástupu naší dovolené, a tak jsem vystoupila a vyhledala si spoj do svého města a už se zase docela těšila domů, protože únava se na mně již začala podepisovat…