Cesta do nejkrásnějšího údolí Drahanské vrchoviny
Prolog
Píše se o něm, ... je jedním z nejdelších a nejmalebnějších na Drahanské vrchovině... a ... jsem měl tu čest poznat, superlativy v žádném případě nelžou.
Čím si vlastně Rakovecké údolí vysloužilo takovou pozornost, ... bylo vyhlášeno přírodním parkem a ... v jeho nejužší části vznikla rezervace o rozloze šestatřiceti hektarů?
Především svou původní (a lidským zásahem skoro neporušenou) podobou, díky níž se tu i dnes můžeme setkat s cennými zástupci flóry a fauny. A narazíme i na zajímavé ukázky přírody neživé.
Údolí táhnoucí se od Jedovnice ... téměř k Račicím se ve střední části mění na úzký kaňon, který vyhloubil meandrující tok Rakovce. Potoční Niva s mokřady se místy rozšiřuje na rozsáhlejší louky protknuté četnými remízky a hájky.
Název přírodní rezervace Rakovecké stráně a údolí bledulí pak napoví, čím jsou tahle místa nejproslulejší. Hlavně výskyt bledule jarní je mimořádný a v době, kdy jí milióny rozkvetou a pokryjí okolí potoka nádhernými zelenobílými koberci, to prý zde díky lidské zvědavosti vypadá skoro jak na Václaváku!
Monolog
Bohužel – o pohled na tu kvetoucí nádheru byl můj zrak ochuzen, neboť jsem návštěvu doliny vykonal až v prvním červencovém svátku a tudíž v parném létě!
Hlavním přestupním místem se mi stal Vyškov (do itineráře samozřejmě na zpáteční cestě vkloubeno i setkání se psí slečnou Ajdou a jejím poslušným páníčkem), do něhož jsem se tentokráte vydal dálkovým busem. Kupodivu u nás všechny ještě nedosahují komfortu Západu, takže ten „můj“ postrádal nejen klimatizaci, ale dokonce i WC.
Když se z hanáckých rovin v dáli vyloupla kulisa města s vysokou věží Radnice a kostela navozující pocit něčeho milého a důvěrně známého, vyvaloval jsem oči nejen nadšením, ale i z jiného, daleko přízemnějšího důvodu.
A svědomí mi škodolibě šeptalo: „Vidíš, Franto – já říkalo, že si ráno před cestou nemáš toho turka dávat – to máš z toho, že nikdy neposlechneš – dobře ti tak!“
Za volantem autobusu na lince do Křtin byl uhnízděn šedovlasý šofér, který těch několik dalších pasažérů vítal jako staré známé. Ale k jeho dobré náladě možná přispělo i nahlas puštěné rádio naladěné na brněnskou stanici. Napřed se v něm diskutovalo o pálení slivovice, načež se v jakémsi karaoke předvedla dívenka, trochu falešně pějíc valašskou lidovou píseň.
Za zvuků „Co sa to šupoce za tú dědinú“ jsme projeli Drnovicemi proslulými fotbalovým mančaftem a moderním stadionem a z holého kopce Chocholíka na nás potutelně mrkla nová rozhledna. Po zdolání vyvýšeniny nad obcí jsme na okraji rozsáhlejších Račic-Pístovic minuli veliký rekreační rybník, pak se nám zjevila budova račického zámku. Vypíná se na výrazném návrší a její stavitel se pravděpodobně inspiroval až v dalekém Prešpurku, neboť bělostné feudální sídlo má též podobu převráceného stolu.
Za ním náš bus dlouho stoupal zalesněným údolím, až se nakonec vyhoupl na plochý rovinatý hřeben a po výjezdu z lesa se před námi rozprostřela menší obec ležící už na okraji Moravského Krasu.
Tady v Bukovince vystupuju. Nejprve jsem se vrátil k jejímu okraji, kde na návrší stojí menší barokní kostelík s vysokou věží, zasvěcený bohorodičce. Jeho mnohem starší předchůdce v obci stával (ale na jiném místě) už od začátku století třináctého. Podle lidových pověstí byl zbudován na paměť zázračného zjevení Panenky Marie a ukrýval její sochu střeženou poustevníky. Ti zde zůstali i po jejím převezení do nedalekých a dnes mnohem známějších Křtin. Původní katolický kostel se stal trnem v oku husitům, kteří jej při svém tažení Moravou poničili. Přičiněním posledního poustevníka Pavla byl sice obnoven, ale roku 1772 vyhořel a dnes z něj zůstaly jen zříceniny.
Interiéry nynějšího chrámu bohužel nespatřím, protože se v něm zrovna slouží slavnostní cyrilometodějská mše. Škoda...
Po modré značce jsem prošel horním okrajem vsi s penzionem a restaurací nabízející teplá jídla každý den (a po celý týden) a hezky vyzdobenou mateřskou školkou. Ještě než nohy odbočily na cestu dolů vsí, otřely se mi oči o siluetu kamenné věžičky, v níž tiše hučela elektřina.
„Mařenko, pšedstav ši, že šem včéra před tranšformátorovú štanicú našél prezervativ,“ chlubí se v mateřské školce kamarád kamarádce.
„Ty, Pepíčku, a co je to tá tlanšfo - tranšformátorová stanica?“
Rodinné domky a chalupy s upravenými předzahrádkami, místy se chlubícími i starobylou (tady v Krasu nejspíš nezbytnou) pumpou, mi dělaly tichou společnost až ke spodnímu konci dědiny, kde u křižovatky na štokrleti seděl malý klučina a hlasitě mne už na dálku zdravil.
Takéj ťa, milý ogare, a ať ti to dobré vychování aj v dospělosti ostane!
(Teď předbíhám, ale ačkoliv jsem pod Bukovinkou prošel celé Rakovecké údolí a potkal se s několika desítkami „cykloturistů“, dalšího pozdravu jsem se dočkal pouze od staršího páru, který jako jediný – mne nepočítaje - dolinou procházel pěšky.)
Za milým chlapečkem značka náhle odbočila mezi shluk posledních stavení, protáhla se okolo novodobé roubenky a v délce půl kilometru stoupala až nahoru na předěl. Naštěstí okrajem lesa poskytujícím sice blahodárný stín, ale ne tak už výrazný pokles teploty, neboť krajinou se momentálně neproháněl ani nejmenší vánek.
Ach jo - mnohem raději bych měl okolo krku omotanou nějakou lidskou třicítku, než tu okolní tropickou... a útočící především na moji ubohou hlavu!
Z kopce dolů lesem to naštěstí tolik nevadilo. Navíc cestu do údolí krášlilo několik důstojně vyhlížejících jehličnatých solitérů. Ty nejhezčí jsem měl podle ručně nakresleného plánku potkat na mýtince nazvané Tři smrky, kde se u jednoho fantastického sukovitého kmene s přízemními haluzemi točily záběry k filmu Kuky se vrací.
Díky zásahu Vyšší moci se tak ale nestalo. Na lesní cestě se najednou objevilo osobní auto, které v chráněném území nemělo co dělat, a když jsem se mu vyhýbal, přehlédl jsem odbočku k palouku. A namísto toho se objevil na okraji větší louky, kde mne k odpočinku a svačině zlákal starý dřevěný altánek.
Jen co jsem se s chutí zakousl do krajíce, ozvalo se z houští zaburácení motorové pily a sousto mi na jazyku rázem zhořklo.
Och ty debile jakýsi – neenom nedělu, ale už ani veliké svátky nesvětíš?! Bodaj by sa ti na pile hneď včil řetaz urvál a na zem spadl!
Na další cestě naštěstí už přirozenou akustiku hvozdu nic nerušilo a rozpáleným chvějícím se vzduchem se nesl jen lahodný cvrkot ptáků a bzukot vzrušeného hmyzu.
Průhled mezi stromy na rozlehlou louku nabídl nečekaný bonus: ve stínu lesa se tyčily bělostné stavby jakéhosi skautsko-indiánského letního tábora, kupodivu i přes pokročilou dopolední hodinu zatím neoživené halasem dovádějící mládeže. Tábor či městečko duchů značka přes louku obešla velikým obloukem, ale zoom mého fotoaparátu dovolil poobdivovat indiánská týpí hezky zblízka.
Díky moc – můj drahý a nebarbarský Canóne!
Další překvápko přišlo vzápětí. Když jsem po vyšlapaném chodníčku přeběhl přes louku a vnořil se na dně údolí opět mezi lesní stromy, narazil jsem na ten slavný meandrující Rakovecký potok. Jenže byl vyschlý a v jeho korytě se sem tam blyštělo jen několik kaluží!
(Ano - že jižní Moravu trápí nebývalá sucha, to jsem samozřejmě věděl. Ale netušil, že dosáhla už tak katastrofických rozměrů!)
U turistického rozcestníku jsem vyměnil modrou značku za červenou a vydal se na pouť dolů údolím.
Kdybych byl botanikem, jistě bych se na nádherných lukách i v tom horku snažil najít alespoň mečík střechovitý, srsnatec májový či jiného zástupce zdejší chráněné flóry.
Ale jsa blbem-laikem, užíval jsem si raději pestré a za každým zákrutem se měnící krajiny. A bystrým orlím zrakem sledoval, zda spíš neuvidím nějakého chráněnce z říše živočišstva.
Bohužel – čápa černého, krkavce velkého, ba ani mloka skvrnitého jsem nikde nezahlédl. Ale potěšilo mne setkání s dvojicí pasoucích se srneček, ke kterým jsem se mohl díky protivanoucímu větříku připlížit až na dostřel fotoaparátu jak Geronimo.
Nejen přírodou je návštěvník při toulce Rakoveckým údolí potěšen. Na jeho katastru se nacházejí i pozůstatky dvou středověkých osad – Sokolí a Bystřece. A třeba na místě U zabitého dodnes jako živá připomínka na borovici visí pár bot patřící kdysi zde zavražděnému ševci...
Tahle místa jsem bohužel musel vynechat, neboť jsem na průzkum doliny neměl celý den, ale jenom šest hodin.
Jak už jsem se zmínil, kromě vodoteče údolím prochází červeně značená turistická stezka. Dále cyklotrasa a Naučná stezka s deseti informačními panely, takže si tu svoji cestičku dle nátury každý návštěvník jistě rád vybere sám.
Horší to má milovník neživé přírody, jakým jsem i já. Okolní zalesněné (ale mimořádně strmé) svahy ukrývají nespočet skalních výchozů tvořených hlavně slepenci a drobou. Jenže ve vegetačním období nejsou přes listí vůbec vidět a žádné chodníky k nim z hlavní „turistické dálnice“ nevedou.
Poblíž posezení u Pavliny studánky obsazeného skupinkou hlasitě plkotajících žen jsem podnikl do nesympaticky ukloněného lesního svahu průzkum, kde jsem - jakožto vzorek - pečlivě prozkoumal jedno menší slepencové skalisko obklopené kamenným mořem.
(Informace pro, ty, kdož náhodou nevědí, co je to slepenec: tož lidičky, to je takový kameň, co z přední strany vypadá, jak gdyž rozbijete kus betóna!)
Ten račický je středně až hrubozrnný a materiál valounů je tvořen drobou, břidlicí, rohovcem anebo vápencem. Je pravdou, že takovéto skály nejsou příliš líbivé a ani neoplývají tvary, do nichž bychom se – nedejbože – zamilovali.
Jak jsem si ale všiml, nejsou místní skalní výchozy všude stejné. Při přecházení široké luční výhledové Nivy se na mne na dálku smutně zašklebila větší výhledová skála Beran, ke které jsem předtím pěšinu v zarostlém hvozdu nenašel. Když jsem pak po lávce překročil koryto potoka a vydal se po lesní asfaltce na téměř kilometrovou pouť proti jeho vyschlému toku, samozřejmě jsem ta větší a „jiná“ skaliska trčící z lesního svahu vysoko nad mostkem zaregistroval, ale jejich průzkum odložil až na zpáteční cestu.
Při té kratší procházce jsem průhledy mezi listím a kmeny stromů viděl, že okolní svahy jsou všude pokryty nejen mnoha drobnějšími skalními výchozy, ale i jedna dvanáctimetrová stěna se skalní věží se na úbočí našla.
Po návratu k lávce jsem podnikl tím nejstrmějším srázem průstup k vysoko umístěným výraznějším skaliskům. Cestu znepříjemňovala nestabilní kamenná suť, která dávala zabrat i mým kanadám. V jednom místě moc nechybělo a vyvrtnul jsem si nohu!
I přes protesty prudce sebou škubající aorty a rozumu nahlas vzývajícího Boha i Ďábla jsem doškobrtal až pod první větší výchozy a mohl se potěšit pohledem na daleko zajímavější skaliny. I tyhle sice byly – tak jako ostatní v údolí – tvořeny sedimenty spodního karbonu, ale tady jasně převládala mnohem půvabnější droba.
Proškobrtal jsem okolo pěti skalních hradeb a hradbiček tvořících navzájem jakési Pětikostelí. Zvlášt pikantně vypadaly jejich odvrácené zadní strany, které byly díky mnohem bohatší geomorfologii (pukliny a převisy) vymodelovány do rozeklaných skalních polověží a stěn!
(Bohužel se ta krása nedala v nepříznivém protisvětle na kartu fotoaparátu úplně věrně zachytit.)
Pohled na displej mobilu, který mi z 95% nahrazuje náramkové hodinky, napověděl, že je nejvyšší čas popojít dál, neboť by bylo nemilé, kdyby mi z Račic pláchnul poslední bus.
Zbývajících sedm a půl kilometrů tak bylo ve znamení téměř nepřetržitého pochodu. Cestou mne zaujal reliéf okolních strmých strání, rozčleněných na střídačku hrbatými skalnatými výchozky a žleby mezi nimi, které se ještě nestačily vyvinout do tvaru roklí. Vypadalo to, jako by Stvořitel (chtěje si usnadnit práci) na stavbu strání nad Rakoveckým údolím použil gigantického vlnitého plechu!
Zalesňování vyrubaných strání - zdá se, probíhá v duchu zdravého lesáckého rozumu, což by jistě ocenili i mí přátelé, Jarda a Jana revírníkovic...
Poslední úsek cesty byl nejkrušnější: v nesmírném odpoledním horku jsem odbočil z trasy na silničku a odkrytým terénem kráčel k místu, kde se měl nacházet pomník na paměť seskoku sovětské partyzánské skupiny JERMAK. Jeho „velikost“ mne, upřímně řečeno, ohromila! Pak už nebyl na jakékoliv divení čas, neboť další kilometry vedly po silnici vstříc do běla rozžhavenému slunci.
Kratičká zastávka u rybníka Valchy na začátku Račic mne připravila o poslední doušek minerálky. Nezbylo než pokračovat dál a těšit se v centru obce na cílovou chmelovou odměnu.
Samo nebe se nade mnou naštěstí smilovalo a zakrylo běsnící ohnivý kotouč velkými oblaky. A já po chvíli znovu projevil zájem o okolí a vyfotil si ten podivný a strašlivě strmý kužel Podhory, nadstavený nahoře ještě konstrukcí vysílače. A také starý kříž. Ten už ale v obci.
Pod zataženou oblohou poslední stoupání k pomalu se blížícímu se zámku a při pohledu na jeho věžní hodiny úleva, že tu mají nastaven zimní čas, neboť ukazují za pět tři (mně jede bus ve tři pět), ale to je přece až za hodinku!
A já si teď můžu v klidu sednout támhle na ten betonový pražec a zapálit... a pak ještě zajít na pivečko.
Přece jen mi to ale nedalo, z batohu jsem vytáhl mobil a překontroloval správný čas. A v tom okamžiku jako když do mne střelí: A kruci – on jde ten zámecký orloj dobře... a navíc už budou za tři minuty tři!
Takže - batoh na záda a co nejrychleji k zastávce busu!
(Kupodivu jsem měl ještě před příjezdem spoje čas se převléct do čistého nepropoceného trika.)
No teda, lidičky, tak tak a cápal sem po téj dnešní čtrnáctikilometrové túře eště dalších osm kiláků až do Vyškova pěšky!!
Dialog
Bílá fenka a její pán, oděn do fešáckého bílého trička a oči schovány pod tmavými slunečními brýlemi, už na mne na nádraží čekali. Ještě než jsme společně vyrazili k jejich útulnému domovu, zaběhl jsem si do čekárny koupit jedno „automatické“ kafé a rychle ho srkaje doplňuji nízkou hladinu kofeinu v krvi.
Pak už se nám oběma otevřela ústní stavidla a nezaklapla po celou tříhodinovou vyškovskou zastávku.
Ajda nás dva doma ještě chvíli poslouchala, ale pak zcela vyčerpána najednou zívla, na gauči zaujala polohu ležícího střelce a raději zavřela oči.
„Prokryndáčka – to jsou ale pindy! Nejenom můj páníček, ale i ten cizí chlap... oba dva jsou tak ukecaní a jejich řeč se vleče jak na chodníku rozteklý asfalt! Kdyby aspoň probírali něco rozumného, jako třeba jídlo, ale to ne!
To je porád jen jakási histórie, politika, cestování, malá „mořská víla“ a ostatní kamarádi a pisálci z PP. Běžte k šípku s takovými tématy – měli byste vědět, že co já nemohu čichem ani zuby ochutnat, tak to mne nezajímá! Raději si, než se oba vykecáte, dám dvacet...“
Epilog
Na zpáteční cestě dálkovým busem jsem usedl na Volné místo vpředu u řidiče a než jsem začal pozorovat exotickou rovinatou krajinu, zamyslel se nad dalším parádním srazem s Honzou a nezbylo mi, než ho v duchu obdivovat.
Panečku – dožít se takového vyššího věku a mít přitom stále tak fungující mozkovnu, to se nám „mladším“ hned tak každému nepodaří!
Jaký je vlastně nejúčinnější štít k obraně před stařeckou demencí? A co dělat, abychom ji co nejvíce oddálili?
Nejspíš je třeba mít neustále zájem o vše, co se děje kolem nás, udržet si kvalitní koníčky, hodně číst (procvičuje to paměť stejně jako luštění křížovek či sudoku)... a i to aktivní psaní (třeba na Turistiku) určitě přináší své ovoce.
A důležité je, abychom jako senioři neznali pocit osamění a byli často navštěvováni příbuzenstvem a známými, které máme (a oni nás) rádi.
(Samozřejmě tohle mé plácání neplatí doslova a ve všem, neboť ten, kdo je už v mládí blbem, příchod penze jako mudrc asi neuvítá...)
V Ivanovicích na Hané přistoupil asi třicetiletý Róm, ale na koupi lístku mu scházela koruna.
„To si myslíte, že ji budu doplácet ze svého?!“ odmítl mu jej prodat řidič a nešťastný pasažér se s němou prosbou rozhlédl po nás, cestujících.
Vylovil jsem kačku z peněženku a podal mu ji, neboť mne přístup šoféra překvapil: No teda, to je ale blbého křiku kvůli jedné koruně!
A vzpomněl si na knihu Na cestě za snem, kterou jsem právě doma dočetl. Její autor Mnislav Zelený v osmašedesátém podnikl téměř bez peněz sólopouť napříč Latinskou Amerikou, a mnohde ho odvezli šoféři busů nejen zdarma, ale ještě mu koupili i večeři.
Ano, jiná doba, řeknete si. A také jiný kraj a jiný mrav... A co třeba ten Róm? Kdyby nastala opačná situace – dal by tu kačku on vám?
Místo abych dál dumal nad takovými přízemnostmi, věnoval jsem se raději výhledu z okna. Nízko stojící slunce se právě vylouplo z mraků a kolem ubíhající pahorkovité hanácké krajině se dostalo báječného nasvícení. Nejen pole, louky a hájky, ale i objekty lidských sídel jím neobyčejně zkrásněly.
Jen o pohled na blyštící se vodu potoků, přes které jsme po mostcích přejížděli, jsme byli připraveni, neboť jimi kvůli hroznému suchu vůbec žádná kapalina neprotékala!
Pak obzor v dáli vyplnila jakási vysoká horská hradba. Nejprve jsem si myslel, že to jsou Jeseníky, ale ty přece leží na jiné světové straně... No ne, že by to fakt byly Hostýnky? Náhle se před námi vylupnuvší Kroměříž mou domněnku potvrdila.
Průjezd městem, jehož historické sličné stavby byly ozářeny zapadajícím sluncem, se stal nezapomenutelným zážitkem – skoro pohádkou – jíž si mysl pak stále znovu a znovu promítala až do samého cíle cesty, do Zlína...
Přidat do oblibených uživatelů
Ruprechtov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cesta do nejkrásnějšího údolí Drahanské vrchoviny
