Cesta po národních parcích západu USA

Na naši vysněnou dovolenou jsme se vydali v srpnu 2014. Cesta trvala 3 týdny. Letěli jsme z Prahy přes Londýn a New York do Los Angeles. Půjčili jsme si automobil. Rozpočet byl pro 2 osoby cca 100 000 Kč včetně letenek.

Přenocovali jsme jednu noc v LA. Noc to byla celkem neklidná, časový posun a 29 hodin strávených v letadle, si vybrali své. Také jsme na poslední chvíli měnili ubytování na posledních několik dnů. 

Prvním cílem naší výpravy byl proslulý Grand Canyon, přesněji jeho severní okraj, který je výše položený a turisty méně navštěvovaný. Cestu jsme měli naplánovanou na nějakých 9 hodin. Trvala spíš 12 – nepočítali jsme s úporným vedrem, na které jsme v tu chvíli ještě nebyli adaptovaní. Kolem západu slunce jsme projeli vstupní branou do národního parku a do zamluveného campu to bylo ještě asi 50 km. Jak mnozí jistě víte, kolem západu slunce je aktivní lesní zvěř, tak jsme se během cesty kochali jeleny pasoucími se podél silnice – a taky jsme se trošku báli, aby nenastala kolize. Do campu jsme přijeli za tmy, našli si svůj plácek a za tmy a s baterkou poprvé stavěli stan, který jsme pořídili speciálně pro tento výlet. Kupodivu ani nevznikla hádka. Málem však vznikla, když jsem se poté rozhodla, že by bylo skvělé se za svitu hvězd a měsíce projít. Vláďa to nepřijal se stejným nadšením, tak jsem raději procházku odložila na ráno. Vstávali jsme brzo, a hned jsme vyrazili směr okraj kaňonu. Ten byl od našeho stanu asi 100 metrů. Když jsme spatřili tu nádheru, zůstali jsme oněmělí. Ani v nejbarvitějších představách, ani na fotografiích není možné postihnout monumentálnost tohoto přírodního skvostu. Grand Canyon nás nadchnul (a Vláďu víc, protože pak daroval příspěvek na rozvoj tohoto národního parku). Při procházce po okraji jsme se nemohli nabažit úchvatných výhledů a hned to ráno jsem litovala, že tam nestrávíme alespoň týden. Abychom si to užili co možná nejvíc v tom krátkém čase, zajeli jsme ještě na jednu vyhlídku a vyrazili do dalšího bodu naší cesty.

Kdybyste na severním okraji kaňonu čekali poušť, byli byste překvapeni – ve 2400 m n.m, je husté zalesnění, lesní zvěř a v zimě metry sněhu. Grand Canyon leží na coloradské náhorní plošině a je považován za typický příklad eroze způsobené vodou (v tomto případě řekou Colorado). Jeho hloubka je přibližně 2000 metrů – a v nižších polohách je poušť. Na fotkách uvidíte červenou řeku Colorado (a opravdu byla pojmenována podle červené barvy) – jak vysvětlují i informační tabule v parku – červená barva znamená, že řeka má dostatečný průtok a tím i dostatečnou krajinotvornou sílu – obsahuje potom dost minerálů, které jí propůjčují červenou barvu. To však po postavení přehrady na horním toku řeky není pravidlem a řeka změnila barvu na zelenou.

 Naše další kroky vedly do Bryce Canyonu. Již během cesty jsme obdivovali barevné scenérie, jak z reklamy na Technicolor. Vždy jsem si myslela, že různé animované seriály používají příliš výrazné barvy pro přírodu, ale ty barvy existují a my je viděli na vlastní oči. Do cíle jsme dorazili poměrně brzy odpoledne, postavili jsme stan a jeli na průzkum tohoto poměrně malého parku. Začali jsme, jak jinak, na nejvyšším bodě – zlatavé odpolední slunce nám odhalilo kouzelnou krajinu vápencových útvarů zabarvených do různých odstínů červené, což je způsobeno příměsí železa. S nadmořskou výškou 2778 m n.m. to byl nejvyšší bod naší výpravy. Po cestě směrem dolů (camp byl ve výšce 2400 m) jsme pozorovali v zapadajícím slunci krásu této pohádkové země. Protože hlavním důvodem, proč jsem zařadila tento park do této dovolené, byla vychvalovaná noční obloha – vysoká nadmořská výška a žádná velká sídla v okolí zajišťují opravdovou tmu – našli jsme si i vhodné místo k pozorování hvězd. K naší smůle zrovna čerstvě natřeli většinu laviček, ale jednu pro sebe jsme si nakonec našli. A vyplatilo se vyčkat na úplnou tmu, takové množství hvězd se jen tak nevidí. Měsíc sice již nabýval své úplňkové síly (3 dny před úplňkem), ale i přes jeho intenzivní svit jsme viděli oblohu doslova pokrytou hvězdami. Opět nádherný zážitek a opět jsem litovala, že nemáme pár dnů navíc. Ale ráno nás čekala další cesta.

Bryce Canyon leží na Coloradské náhorní plošině podobně jako Grand Canyon, útvary zde vznikly erozí větrem a sněhem. Coloradská náhorní plošina se postupně zdvihá směrem ke Skalistým horám, což je v Bryce Canyonu dobře vidět.

Další plány nás vedly po stopách původních obyvatel severní Ameriky. Neplánovaně jsme se po cestě zastavili v Navajo National Monument, což je mini rezervace, kde jsme viděli i polodivoké koně. Nakonec jsme po této zajížďce dorazili do Monument Valley – místa známého pro ojedinělé geologické útvary a oblíbeného u filmařů. Využili jsme naplno příležitost projet se pouští okolo skalních útvarů a obdivovat fotegenitu tohoto místa. Po skončení jízdy nám na autě zůstala památka v podobě oranžového prachu. Pak jsme pokračovali dál do parku Mesa Verde, hned při příjezdu jsme „potkali“ divoké krůty a v kempu chodili jeleni. Také to bylo první místo, kde jsme se mohli osprchovat a toho jsme náležitě využili. Ráno jsme nevyrazili za přírodou, ale za historií. Mesa Verde ukazuje zachovalé pozůstatky obydlí, která byla opuštěna zhruba v roce 1200 n. l. V té oblasti žilo několik desítek rodin, některé si budovaly domy pod skalním převisem, jiné na plošině nad ním. Oblast Mesa Verde opustili její obyvatelé po asi 20 letém období sucha, kdy definitivně došly zásoby vody – oblast je závislá na povrchové vodě (tj. ze srážek). Tento výlet do historie byl pro nás v mnohém poučný. Prošli jsme si muzeum s informacemi o původních obyvatelích a prohlédli jsme si ruiny jejich obydlí.

Další cesta nás zavedla do KRAJINY v okolí městečka s příhodným názvem Moab. Národní park Arches a národní park Canyonlands od sebe dělí pouhých 30 km. Podle plánu jsme se jeli ubytovat do Canyonlands, v srpnu tam nemělo být tolik turistů, protože je to poušť, je tam horko a není tam dostatek vody. Také jsem si myslela, že většinu cestovatelů odradí campování bez zdroje tekoucí vody a s jednou kadibudkou. Spletla jsem se a málem jsme se neubytovali. Tentokrát jsme ale měli kliku na poslední místo – bylo sice pro invalidy, ale poslední příchozí ho mohl využít, pokud nebylo jiné místo volné. Následně jsme vyjeli směr Arches – park je pojmenován podle oblouků vzniklých erozí, je jich tam přes 2000. Asi nejznámější z nich – Delicate Arch – je možno spatřit z blízka (asi 8 km dlouhá cesta), nebo z dálky a ze spodu – asi 2 km dlouhá cesta. My si zvolili tu méně náročnou variantu – okolní teplota nám dávala zabrat a jakákoliv fyzická aktivita byla velmi vyčerpávající. Ale i přes to se nám otevřel velmi hezký výhled na ojedinělý geologický útvar. zajímavostí pro nás bylo, že na cestě, kde my jsme padali únavou a pili jsme množství vody, procházela skupina japonských turistů se slunečníky a i postarší dámy křepce vyběhly do kopečka jakoby nic. V parku jsme si udělali ještě jednu kratší vycházku za několika oblouky a unavení jsme si jeli dokoupit zásoby a navečeřet se – kam jinam než do Moabu.

Co se týče Canyonlands, již při prvním příjezdu nás zaujala informace o tom, že nám hrozí těžká dehydratace a že jediný zdroj vody se nachází u informačního centra poblíž vstupu do parku. V campu jsem si přečetla, že pokud nechám venku jídlo, přiláká to mravence a myši a následně štíry a hady – tohle zjištění jsem si samozřejmě nemohla nechat pro sebe a Vláďa pak velmi pečlivě prohlížel okolí stanu, jestli nám nehrozí jedovaté nebezpečí. K mému údivu jsem Vláďu přesvědčila, abychom šli ráno pozorovat východ slunce, a k tomu jsem vybrala vyhlídku asi 200 metrů od campu. Po asi půl hodině čekání, kdy byl Vláďa celý netrpělivý, kdeže to slunce je, jsme si užili opravdu nádherný východ slunce. Není nad to pozorovat měnící se barvy skal a kaňonů pod námi. Další velice intenzivní zážitek.

Canyonlands se nachází v okolí soutoku řek Colorado a Green River, ve výšce 1800 m n. m. A je složený ze dvou celků oddělených řekou, my si vybrali pouze 1 z nich vzhledem k nedostatku času, který jsme si pro návštěvu tohoto parku vyhradili – Island in The Sky (Ostrov na obloze) je opravdu pravdivý název pro tento jedinečný národní park.

Arches i Canyonlands mají vyloženě pouštní klima, což byl oproti předchozím parkům docela výrazný rozdíl.

Na Yellowstonský národní park jsme si vyhradili nejvíce času – plné 2 dny, a i tak jsme měli pocit, že to je málo času na poznání místa, jako je toto. Přijeli jsme asi kolem osmé hodiny večerní, a i když byl camp obsazený, našlo se pro nás místo na 2 noci a tu třetí jsme měli řešit poté. V Yellowstonu jsme díky 3 stráveným nocím mohli nejlépe ocenit „kulturu“ kempování v USA. Mám dojem – a někteří mí přátelé mi říkali, že to není jen dojem, že američané jedou do nádherného národního parku a celý čas tráví jen v kempu jedením a grilováním. Každý večer si rozdělávali oheň, na stůl dávali ubrus a vytahovali z přívěsů hromady jídla a měli denně hostinu hodnou císaře. A to i přes poměrně přísná pravidla úschovy potravin kvůli možnému výskytu medvědů. Snídaně vypadaly podobně – tedy u těch, kteří již byli vzhůru, když my jsme odjížděli za poznáním. Dost již o lidech. Yellowstonský národní park je jedinečné místo s vysokou geotermální aktivitou – jednoduše to tam vře – stovky horkých pramenů, gejzíry, bahnitá jezírka – není divu, celý park je v podstatě kráter obří sopky. Kromě toho je tam nepřeberné množství rostlin a zvěře. A ani troška pouště. První den jsme se rozhodli prozkoumat nejznámější část parku – Midway Geyser Basin s barevným Grand Prismatic Spring – tam jsme se museli vrátit ještě odpoledne, po ránu nebylo přes mlhu nic vidět a učinila jsem objev, že není dobré chodit mezi termální prameny s brýlemi – a Lower Geyser Basin s nejznámějším gejzírem Old Faithful, jehož erupci jsme za ten den viděli dokonce třikrát. Protože jsme si naplánovali volnější den, důkladně jsme se prošli mezi gejzíry, pořídili jsme spousty fotografií a nakoupili suvenýry – na to jsme dosud neměli dostatek času. Naobědvali jsme se v restauraci (jídlo bylo výborné), a protože nám zbyl nějaký čas, jeli jsme ještě na jedno úžasné místo – West Thumb (Západní palec), jedná se o horké prameny přímo na břehu Yellowstonského jezera. To místo mi učarovalo – ostatně jako vše v tomto národním parku. Barevné koberce termofilních bakterií, zvláštní ovzduší s vůní síry, bizoni poblíž pramenů. Z celého dne musím vypíchnout jeden zážitek. Zpátky do kempu jsme se rozhodli jet zajížďkou – říkají tomu Scenic Drive. A zastavili jsme u jednoho gejzíru, předpověď erupce byla asi na 19:15, my tam byli o hodinu dřív. Sedli jsme si na lavičku a kochali se pohledem na poklidnou hladinu. Najednou si Vláďa všimnul, že v dálce vytryskl gejzír – měli jsme na něj dobrý výhled – a současně ten, u kterého jsme seděli, začal intenzivně bublat. A pak došlo k erupci, nebylo tam moc lidí a trvalo to asi půl hodiny. Byl to úžasný zážitek, vzácnost (netryská moc často) a tak trochu v soukromí. Brali jsme to jako dárek. Nesmím ale zapomenout ještě na něco – ten den byl úplněk a my jsme se dohodli, že by bylo pěkné vidět Old Faithful za svitu měsíce. Jenže jsme nebyli schopni zjistit, kdy bude tryskat. Měli jsme ale štestí a bylo to pohádkové. Po cestě zpět jsme na silnici potkali bizona, procházel se sem a tam, klidně i prostředkem cesty a my čekali, až se rozhodne zajít do lesa. A nebylo to poslední setkání s bizonem. Na další den jsme si naplánovali cestu do severní části parku – k Mammoth Lakes. Jsou to termální prameny odlišné od těch, co jsme viděli před tím. V tomto případě se jedná o vápencové útvary vznikající na povrchu země jako živý organismus, mohou se měnit i během jednoho roku. Vytvářejí terasy s vodopády a kaskádami. Odtud jsme jeli směr Mud Volcano – sirná bahnitá jezírka, oblíbená zvláště u bizonů, kterých se v okolí pásly stovky. To také byla největší atrakce. Bizon je opravdu mohutné zvíře, působí klidným dojmem, ale může být nebezpečný, tak jsme se radši drželi v bezpečné vzdálenosti. Také jsme si udělali zajížďku do Grand Canyon of Yellowstone. Výhledy na vodopády, neuvěřitelně zeleně zbarvená voda, hladké skály. O všech těch krásách bych mohla vyprávět ještě dlouho a asi by mi ani nestačila slova k popisu. Yellowstone jsme do programu naší dovolené zařadili možná na úkor jiných míst, ale bylo to dobré rozhodnutí. A opět musím říct, že pouhé 2 dny nestačí, je tam ještě dost míst, která jsme neviděli, ale myslím, že tam by nám nestačil ani týden.

Z Yellowstonu nás čekalo tisíc mil do San Francisca. Jednu noc jsme přenocovali v Renu v kasínu. Za zmínku stojí to, že mimo víkend bylo ubytování asi 3x levnější.

Do San Francisca jsme oproti plánu dorazili o několik hodin později a to i díky neukázněným řidičům u mýtných bran na Oakland Bay Bridge, který byl pro nás jedinou přístupovou cestou. Tento zážitek mě tak vysílil, že jsem zaparkovala na prvním parkovišti (za 9 dolarů na hodinu) a odmítla jet dál. TAk jsme se šli naobědvat na Pier 39, což je turistické centrum celého SF. Následně jsme se ubytovali a vyrazili na prohlídku tohoto pozoruhodného města. Naše kroky vedly kolem Radnice ke známé Cable Car. Projeli jsme celou trasu a poté zašli do čokoládovny. Prošli jsme se po nábřeží, zakoupili opravdu upečený a velmi chutný chléb (ostatní pečivo, na které jsme narazili, považuji spíše za produkt chemické laboratoře) a historickou tramvají se přiblížili k našemu hotelu.

Ze San Francisca jsme se vydali do Yosemite – jak poznamenal Vláďa: „Chci zpátky do přírody, města jsou hrozný.“ Yosemitský národní park je známý hlavně svými vodopády, které v létě ale vysychají – jejich zdrojem jsou srážky a tající sníh. Proto jsme si cestu tam naplánovali pouze na 1 den. Vybrali jsme si k návštěvě Yosemite Valley, kouzelné místo obklopené skalami. Auto jsme nechali na parkovišti a pro přesuny jsme používali autobus, který tam pro turisty jezdil zdarma. K vodopádům jsme nešli – byly jistě vyschlé, ale Mirror Lake už jsme si ujít nenechali. Mirror Lake je uměle vytvořená vodní plocha z přelomu 19. a 20. století, ve které se zrcadlí okolní skály. Nyní se strážci parku snaží obnovit původní tok řeky a ponechávají dno volně zanášet usazeninami. Kdybychom na místo jezera dorazili o měsíc či dva dříve, rozkládala by se tam vodní plocha a v ní by se zrcadlily okolní skály, my jsme viděli písčité dno a opravdu malé množství vody. Od jezera jsme se vydali oklikou mezi skalami. A procházka to byla příjemná. Yosemite je dále známý pro výskyt medvědů a platí tam dokonce přísnější pravidla než v Yellowstonském parku, ale my jsme tam medvěda nepotkali, zato jsme kolem západu slunce opět viděli jeleny, kteří se zcela sebejistě procházeli po silnicích a kolem turistických ubytoven. Z lidí si očividně nic nedělají, je to jejich území.

Další ráno jsme pokračovali do mého vysněného parku Sequoia. Udělala jsem chybu ve výpočtech a tak jsme do cíle dorazili o několik hodin dříve, což se nám nakonec hodilo. Ještě to odpoledne jsme mohli navštívit jeskyni se speciální prohlídkou s lucernami. Jeskyní jsme už viděli mnoho – také jich v Čechách nemáme málo – ale kouzlo prohlídky s lucernou a svíčkou je nepopsatelné. Prohlídku mramorové jeskyně jsme si opravdu užili a už jsme se těšili na ráno na stromy. Autem jsme dojeli k muzeu obřích stromů, kde jsme se dozvěděli vše možné o sekvojovci obrovském, který je obyvatelem této části Sierra Nevady. Tyto stromy jsou unikátní nejen svou velikostí – největší z nich je zároveň stromem s největším objemem dřeva na planetě – ale také způsobem rozmnožování. K němu totiž potřebují lesní požár. Dospělý strom přežije za svůj dlouhý život i desítky velkých požárů a oheň vytváří optimální podmínky pro růst semen. Průměrná délka života sekvojovce je kolem 2000 let, nejstaršímu je něco přes 3000 let. Z těchto stromů čiší majestátnost. Samozřejmě jsme se jeli podívat na nejmohutnější strom planety, který je neustále v obležení turistů. Poté jsme se vydali do jiné části lesa. Crescent Meadow je mokřad, na kterém se střídají louky s lesním porostem. Většina turistů došla pouze k louce, a proto procházka lesem pro nás byla časem poklidu. Měli jsme dostatek ticha k obdivování mohutných stromů a k užívání si lesa. Nakonec jsme se ještě rozhodli vyšlápnout si na vyhlídku nad lesem a užít si pohled do údolí s klikatící se silnicí a na druhé straně s mohutnými horami Sierra Nevady. Sequoia je medvědí oblast a také jediný národní park, kde jsme medvědy viděli. Obří stromy jsem si přála vidět od dětství a musím říct, že jsem rozhodně nebyla zklamaná, právě naopak.

Národní park Sequoia se rozkládá na svahu s převýšením asi 1500 m, v nižších polohách je biotopem poušť, ve vyšších se rozkládají lesy s velkým množstvím sekvojovců obrovských – ty rostou pouze v pásmu kolem 2000 m n. m., kde mají optimální podmínky.

Ráno jsme se přes vyprahlou Kalifornii vydali do Údolí smrti, kde se nachází i nejnižší bod Severní Ameriky. Chtěli jsme tam přijet pokud možno s plnou nádrží, tankovali jsme v městečku Trona, kde bylo hrozné vedro a žádní lidé, kromě prodavače na benzínce. Skoro to vypadalo jako město duchů. Tento rozlehlý národní park byl naprosto odlišný od toho, co jsme dosud viděli či zažili. Přijeli jsme krátce po poledni a venku bylo asi 43°C a na dýchání velice zvláštní vzduch. V obchůdku ve Stowepipe Wells jsme dostali pár užitečných rad a vrazili jsme směr návštěvnické centrum – potřebovali jsme doplnit zásoby vody a poinformovat se o kempování. Projížděli jsme kolem nádherných písečných dun a rozsáhlých vyprahlých plání. Stále jsme váhali, zda zůstaneme i přes noc, teplota byla opravdu nesnesitelná a v noci to nemělo být o moc lepší, ale od strážce parku jsme dostali tip, že ve vyšší nadmořské výšce to bude přes noc lepší a tak jsme se rozhodli přespat, museli jsme sice jet asi 30 km do kempu, ale to při těch vzdálenostech byl už jenom kousek. V noci bylo příjemných 32°C a spalo se dobře. Poměrně brzy ráno jsme se odhodlali do Bad Water Basin, což je místo 85,5 m pod úrovní mořské hladiny, na hlíně se leskly krystaly soli a louže vody – podle všeho slané (neochutnávali jsme), kousíček jsme se prošli po solné pláni a utíkali jsme do chládku klimatizovaného auta. Dalším bodem na naší cestě byla vyhlídka, ze které údajně má být vidět současně nejnižší a nejvyšší bod USA – což není pravda, ale to jsme zjistili až na místě. Každopádně ta krátká procházka po vrcholcích kopců stála za to a vyhlídka to nebyla vůbec špatná. Předposledním bodem naší výpravy byla „Umělcova cesta“, kde jsme projížděli kolem neuvěřitelně zabarvených skal – toto zbarvení dodávají různé kovy – titan, kobalt, měď. Nakonec jsme se zastavili na oběd v návštěvnické vesničce, kde jsme potkali dalšího Čecha (jediného na celé naší výpravě). Když jsme Údolí smrti zařadili do našeho cestovatelského plánu, spousta lidí nám říkala, že jsme blázni jezdit tam v srpnu. Každopádně měli pravdu. Ale nebyli jsme tam jediní blázni, turistů tam bylo celkem dost. A rozhodně jsme tohoto výletu nelitovali.

Údolí smrti patří k nejmladším národním parkům, ustanoven v tomto rozsahu byl poměrně nedávno. Stále tam jsou boraxové doly, které jsou pod kontrolou a nesmí se zakládat nové. Další zajímavostí jsou původní obyvatelé, kteří dlouho usilovali o to, aby mohli v této unikátní poušti žít a obdělávat ji jako staletí před vznikem národního parku. Nakonec svoji bitvu vyhráli a jejich argumentem bylo, že to, co příchozí evropané považovali za divočinu, byla pečlivě obdělávaná poušť. V Údolí smrti téměř neprší, a když už tak se jedná spíše o ničivou povodeň. Také drží světový rekord v nejvyšší naměřené teplotě.

Na závěr naší cesty jsme se vrátili zpět do LA. Zašli jsme do Universal Studios (což vřele doporučuji) a užili si snad všechny atrakce, některé i několikrát. Také jsme chtěli zažít natáčení sitcomu, což se nám zadařilo. A musím řict, že to byl opravdu zajímavý zážitek, velmi namáhavý pro mimické svaly. Další den jsme vyjímečně využili služby Hop on, Hop off autobusu a absolvovali rychloprohlídku tohoto velkoměsta. Kdyby den měl více hodin, jistě bychom se zašli podívat na Tar Pits, kde stále probíhá paleontologický průzkum. Našli jsme si ale chvilku na Chodník slávy, Dolby Theatre (tam se předávají Oskary) a klasický hot dog k obědu. Poslední den jsme věnovali Long Beach, což je velice luxusní čtvrť. Nás tam přivedla loď Queen Mary, která zde kotví. Dříve to bývala nejprve luxusní loď na trase Londýn - New York, později sloužila ve 2. sv. válce a dnes je to hotel a také atrakce pro turisty. Příjemný závěr dovolené.

Best Checked Luggage