Cesta přes "skalní srdce" Žďárských vrchů
Jeden ze svých "manželských úletů" jsem si naplánoval i na naši mini dovolenou v Poličce. Negdo má rád vdolky a já zas všelijaké cérčiska, ale nejvíc néé ty dvúnohé a mladé, ale ty o moc starší a co už sa vůbec nehýbů... Nejsem žádný pedofil - prostě mám rád všecky ty naše "cérky skalnaté" - a že jich u nás v České republice ale je !!
( Polička leží na samém okraji Českomoravské vysočiny a není odsud daleko do jejího srdce - do Žďárských vrchů - kde se nachází spousta zajímavých skalních útvarů. Jména jako "Devět skal", Malínské skály" či "Dráteníčky mi už při pouhém vyslovení dlouho předlouho působila příjemné šimrání na zádech. Už jsem na těchto místech byl mnohokrát - bohužel jen prstem po mapě - a dnes se mi tedy konečně splní jeden můj mladický sen. Pro zdar akce jsem na včerejším výletu, kdy jsme byli v Boskovicích a Letovicích, manželku tak unavil, že je celá šťastná, že chci jet na Skály sám a bude si raději na "noťasu" upravovat těch asi 400 fotek, které včera "nastřílela" svým Nikonem. Počasí je ke mně také milosrdné : když kráčím přes město před 6.hodinou na autobusové nádraží, mokrá dlažba náměstí se ještě celá leskne po noční bouřkové nadílce, ale vzduch je velmi příjemně pročištěn a na azuro oblohy se už nedočkavě šplhá vycházející slunce ...)
Než mi to jede, tak v hlavě probírám několik variant dnešního výletu a nakonec se jedné paní ptám, jakou zastávku v Křižánkách mám nahlásit řidiči, neboť tato obec se dělí na mnoho částí a já i moje stará mapa jsme z toho zmateni.
Jen kousek za Poličkou už začíná nádherná vrchovina - je to Vysočina jak má být ! Chvílemi nás v údolích s vesničkami zahalí hustý závoj Paní Mlhy, z návrší a hřebenů čím dál hezčí výhledy na okolní a nesmírně půvabnou krajinu, krajinu s artefakty domova ...
Vystupuju na zastávce Křižánky střed, nedočkavě nasaju už ten pravý horácký vzduch a s údivem hledím skrze suprovou alej s vysokými stromy vlevo na obzor : tohle že má být hlavní hřeben Žďárských vrchů ?!? Vždyť jsou ty kopce na dálku jakési nízké a táhlé, nemají žádné dramaticky se zvedající vrcholky a vypadají jaksi nedospěle ... ( Samozřejmě pravý opak je pravdou, prastaré pohoří bylo za ty věky už dávno erozí zarovnáno do oblých tvarů a i dnes dosahují jeho nejvyšší vrcholky výšek přes 800 m !) Asi je mé pozorování optickým klamem, který je způsoben tím, že se nacházím na jakési vysoké náhorní rovině - ve skutečnosti je to velmi široké a mělké údolí horního toku řeky Svratky. Vedle silnice je krytá zastávka busu - její interiér působí jako pokojíček. Moc dobře se tu v absolutním klidu na lavičce hačá a papá svačinka. Mají tu na stěně dokonce menší zrcadlo, myslím, že málokterý muž nepodlehne své ješitnosti a nepokochá se Pohledem na své mužné rysy : "Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejchytřejší ?"
"No ty né, debile, vždyť jsi vystoupil o zastávku dřív !!"
A tak šmatlám jen pomalu se budící nádhernou dědinkou do jejího středu jménem Moravské Křižánky a sosám plnými doušky svěží ranní vzdoušek a nikotin z čím dál dražší startky. V centru obce je před prodejnou Jednoty několik krásně vyvedených panelů s mapami a obrázky a také turistický rozcestník. Moje oblíbená modrá mne vede z dědiny k rybníku, před nímž se pasou dva krásní koně - "zdar kluci !" - vlevo na hřebínku zase za ohradníkem kravičky - "zdar holky !" Vůdkyně stáda mi dokonce odvětí na pozdrav, doufám jen, že přeloženo do našeho českého jazyka to nezní : " Čau, vole "...
Asfaltová silnička, lemovaná občasnými kmeny bříz, jen mírně stoupá ke vzdálenému okraji lesa a nabízí výhledy na okolní líbeznou krajinu. Vstupuji do lesa, který mne na první Pohled trochu zklame - je to jen takový "obyčejný" smrkový hvozd a ne divočina, kterou místy dosud nalezneme v našich horách valašských ... Modrá značka opouští silničku a trochu víc stoupá lesem ke krmelci, jehož schůdky jsou vítaným provizorním sedátkem pro krátký odpočinek a konzumaci 2.dílu snídaně. Pak přicházím do jakéhosi mělkého sedla a na vrcholku návrší vlevo vidím první skalní krasavici !
Letím k ní jak splašený a ohryzek mi poskakuje nahoru a dolů od vzrušení. No lidi - to je ale "kus" ! Výška Skály snad 30 metrů, její velmi zvláštní členité rulové stěny vypadají jako lepidlem pospojovaná obří stavebnice, délka Skály také není zanedbatelná a krásné je na tomto přírodním skvostu to, že se nachází téměř na rovině a dá se pohodlně kol dokola obejít. Druhá delší strana mohutného útesu je bělostná a odtud asi název "Bílá skála". Opodál ve spadajícím lesním svahu několik "poddaných Jejího Veličenstva". Skalky a balvany jsou pokryty mechy a lišejníky - ty nejromantičtější jako by se přede mnou snažily ukrýt a zavrtat hluboko do lesního mechu - tak ty se jmenují "Schovanky".
Vracím se k lesní komunikaci a ke značce, kterou vzápětí opouštím. Hned za ní totiž na mne z lesa nad cestou vykukuje skalní věž, první z více jak 1 km dlouhého předvoje více jak 1 km vzdálených "Devíti skal". Jednotlivé skalní věže a bloky s balvany na jejich úpatích od sebe dodržují náležité rozestupy a chrání si svá teritoria. Jsou světem samy pro sebe a ze svahů zalesněného hřebene nedbale kontrolují lesní cestu pod sebou. Každý skalní útvar má své jméno, má jinou podobu i proporce a je tu opravdu pohádkově. Já i můj foťák si tu krásu náramně užíváme a pod jednou skalní věží přistihnu skupinu hřibů ještě v nedbalkách ! Co včil, přeca jich tu nenechám - košík ani tašku sebou pochopitelně nemám, nezbývá tedy, než z hlavy sundat pirátský šátek a udělat si ranec jak ten Honzík, než slezl z pece a vydal se do světa...
Za posledním skalním blokem potkávám opět modrou značku, která najednou prudce stoupá po stezce, vyzdobené balvany a kořeny stromů až pod první mohutné vrcholové útesy "Devíti skal". Také les se tu mění, v okolí skalních útvarů a balvanitých sutí zůstal zachován zbytek původního pralesovitého lesa. Je tu nádherně, je tu krásně a protože je ještě brzká ranní hodina, tak jsem uprostřed té nádhery dokonce sám !! Díky, bože ! Skalní útesy tu údajně tvoří 9 větších a 3 menší skalní útvary. Já ale na jejich počítání nemám čas ani chuť, přeje mi osvětlení a tak si procházím nejhezčí zákoutí skalního městečka - jediného ve Žďárských vrších a zrovna na tom jejich nejvyšším místě. Na jednu nižší skalní hradbu se i vyšplhám, ale výhled na okolní krajinu se nekoná - koruny stromů jsou vyšší, než vrchol Skály. Ani z té nejvyšší, skoro 20 m vysoké Skály, jejíž vrchol je zpřístupněn po značené odbočce, není v dnešní době bůhvíjak skvělá vyhlídka : výhled omezen kvůli vzrostlým stromům jen na malou výseč KRAJINY na straně jedné a na straně druhé na skalní nádvoříčko pode mnou a na sousední skalní hradby.I tak je ale společenství devíti a dalších skal místem velmi pozoruhodným a moc krásným ...
Vracím se dolů z kopce k bývalé německé lovecké chatě. Vedle stojí dřevěná bouda, která vypadá jak stará zastávka busu se suchým WC a protože už se zpod kopce ozývá jakýsi hlučící turistický dav, prchám k nedalekému rozcestníku. Zde si vybírám žlutou a klesám po zpevněné cestě přes jedno rozcestí na to druhé, kde opět výměna značky - tentokrát je to "bojová rudá". Rudo před očima mám nejen když stoupám na vrchol hřebene, kde stojí Lisovská skála, ale také když vidím, jak jsou o její stěnu opřena kola skupiny "cykloturistů", kteří se opodál baví sběrem borůvek a hulákají u toho tak, že jsou slyšet snad až ve Žďáru !! ( Moc rád bych jim "neco" pověděl, ale je jich moc a asi by ňa zbili !!!) A tož držím zobák, oblezu si dokola tuto míň půvabnou skálu a jdu radši rychle dál.
Následuje sestup a další výstup lesem po chodníku v dosahu zpevněné lesní cesty. Pak už po ní až na zajímavou bývalou paseku s vysázenými stromky a balvanem. Červená odbočuje okolo skalky znovu do lesa a tentokrát je to mezi balvany a kameny, míjím vrcholek hřebínku a po sestupu hvozdem přicházím k tur.odpočívadlu. Nedaleko odtud z houští vykukují první skalní výchozy Malínských skal. Jdu je omrknout a pak stoupám po značce na vrcholek pod jakýsi velbloudí hrb, tvořený nejvyšším skalním útesem zdejší skalní dědinky. ( Protože jsem si doma při studiu literatury jaksi popletl Malínskou skálu s Dráteníčkami, nehledám tady a tím pádem ani nenacházím chodníček na vrchol Skály, který údajně nabízí skvělou kruhovou vyhlídku - dobře ně tak !!)
Následující 1 km je jakousi "horskou prémií" : červená značka po celou dobu sestupuje úvozem, vyplněným balvany, kamením a sutí. Přitom v okolí chodníku je "normální" lesní terén. Možná je to tak schválně, aby si turisté užili imitaci vysokohorské tůry ! Na křižovatce lesní asfaltky je další odpočívadlo a za ním se v mírném spádu lesem vine potůček s malebnými zákoutími a jeho voda je hnědá. Po podrobnějším průzkumu oprava : voda je průzračně čistá, hnědou barvu má podloží jeho dna. Rozbalím šátek a pokropím moje houby kapkami živé vody a po chvilce oddechu zase dál ...
Prošel jsem přes "Devět skal", teď pro změnu míjím 7 vyrovnaných betonových zkruží a pak vystupuju na okraj velké louky. Značka ale pokračuje lesem stále k nejvyššímu bodu hřebene. Přicházím k jedné z nejkrásnějších skal Vysočiny - "Dráteníčkám". Už zdálky v lese slyším takový hlahol lidských hlasů, že dostávám podezření, že je pod ní pořádána nějaká pouť. Pohled na ohromný, 200 m dlouhý a 40 m vysoký "dračí hřeben", obsypaný lidskými postavičkami visícími na špagátech a na ty dlouhé fronty pod ním mi nabídnou dostatečné vysvětlení : zatímco většina národa o dovolené za krásného počasí úpí pod žhavými slunečními paprsky u břehů vodních hladin, horolezci ji využívají na pořádání orgií na svých oblíbených skalách ... Pomalu procházím ve stínu lesa po celé jeho délce hlavní skalní útes, z něhož vystupují na vrcholcích jakési věže. Přitom bedlivě sleduji, abych nevrazil do nějakého nadrženého horolezce či mu nešlápl na lano. Ještě poslední pohled a foto krásné Skály. Tady už se se skálami Žďárských vrchů definitivně loučím - ( pokud máte zájem si o nich přečíst něco blíže, najdete to v mých samostatných článečcích - turist. místech).
Z lesního svahu scházím na velikou louku s překvapivě hezkým výhledem. Pode mnou, na svažující se louce, se nacházejí sporadicky rozhozené domy a rekreační stavení obce Blatiny, přímo naproti malebný kopec. Kupole na jeho vrcholu ale nepatří hvězdárně - je to totiž kontrolní věž s radarem a řídí letecký provoz v koridorech nad naší republikou. Hora se jmenuje Buchtův kopec a je známa i sanatoriem, kde se léčí plicní choroby a tuberkulóza a které se nachází na jeho jižním svahu. Já klesám stále po červené na silničku a vcházím mezi větší koncentraci domů dovnitř obce. Míjím jakousi hospůdku, pražírnu kávy jménem Hofr, dřevěného čerta a pak přicházím pod areál bývalého JZD, v jehož epicentru je vystavěna hospoda (!!) a u silničky se nachází cedule jako z filmu Černí baroni : "Ráj socialistických vepřů". Za objekten se nepasou krávy, ale lamy !! Musím si šáhnout na hlavu, nechráněnou pirátským šátkem, jestli jsem konečně nedostal úpal - lamy se ale po vyfocení objeví i na displeji mého Canonu, takže jsme oba, zdá se, v pořádku...
Potkávám maminku s kočárkem a bezelstně se jí ptám, kudy je to nejblíž k Milovskému rybníku. Mladá rodička se chytá za hlavu a říká mi, že tam jsem měl odbočit už na konci dědiny nahoře pod lesem a že se mám vrátit. Schválně neposlechnu - to tak, do takového kopčiska, na co mám sebou 20 roků starou mapu ! A tak zestup k poslední samotě pod kopcem. Ze dvorka se na mne vyřítí jakýsi silně psychicky narušený pes - protože domluva s ním není možná, jsem nakonec moc rád, že si ho majitelé zavolali nazpět - co kdybychom se spolu rafli ?!?
V údolíčku pod lesem přes čerstvou paseku, lesní cesta mizí a tak nazdařbůh lesem okolo vodního pramínku, až se konečně vyplantám na břeh rybníka. Tento se ale jmenuje "Nový", ten můj je ještě o kus dál. Ve strašném sparnu se domotám na jakousi zpevněnou cestu. Vede okolo mnoha chat a rekreačních objektů na rozcestí a zastávku busu u silnice. Pohled na jízdní řád mi prozradí, že mi to před 10 minutami ujelo - další spoj podle několika desítek vysvětlivek dneska ještě možná pojede anebo také ne ... a tak nezbývá než povzbudit centrální mozkovou soustavu cigaretou a v tom horku pokračovat po silnici k vlastnímu Mílovskému rybníku. Velká vodní plocha s pískovou pláží a prastarými rekreačními objekty ROH připomíná záběry z filmu "Dovolená s andělem", retro dojem "kazí" snad jen soudobá modernější restaurační zařízení ze zahrádkami a barevnými slunečníky s reklamami. Stejně ale jakoby se tady zastavil čas ...
Zastavit se ale nesmím já, neboť mi za nedlouho jede poslední zjištěný spoj z Milov do Poličky a jediná možnost, jak se tam dostat, je po zelené značce. Jen co na ni vejdu, tak se mi ztratí a tak podle mapy po pěšině přes luka s vysokou travou a pak překvapivě přes haťové chodníky - je tu nová přírodní rezervace ! Přicházím k meandrujícím břehům Svratky, jejíž horní tok je vlastně jen širším potokem s tůněmi. ale je tu hezky...
Do svahu nad říčkou a za hrází se dostávám na úzkou silničku, která napřed míjí další chatovou a chalupovou oblast a pak má podle mapy vystoupat na okraj obce Březiny a nedaleké busové zastávce. Pěknou alejí v nepěkném tropickém horku k silnici a kousek nazpět k té zastávce - mapa naštěstí nelhala ! Po zkontrolování ciferníku na mobilu radostně zjistím, že mi to jede za 3 minuty !!! ( Ani nechci myslet na to, že bych to nestihl a jak bych se za manželkou do Poličky dostával stopem ...)
Bus je tu coby dup a krásnou krajinou a přes krátké zajížďky do zajímavých vesniček se pomalu probíjíme přes konec Žďárských vrchů do města Poličky. Celý rozbolavělý vystupuji u Tylova domu a pajdám se okolo rybníka přes městský park k hotelu Opus za manželkou, abych se jí mohl pochválit svým houbařským úlovkem a potom po sprše u večeře také zážitky z mého "manželského úletu" ...
Přidat do oblibených uživatelů
Křižánky
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cesta přes "skalní srdce" Žďárských vrchů
