Cesta za barvami podzimu do Alp.

Cesta za barvami podzimu do Alp.

Ve středu 20.10.1999 odpoledne za vyprovázení dvou andělů strážných odjíždím směr Vídeň.Cesta je naplánovaná přes Českou Třebovou,Brno a Břeclav. V Třebové z hrůzou zjišťuji,že ta správná „ Fipka“ leží doma a já mám u sebe jízdenku nanejvýše do Polska a Bulharska. Tak otáčka k domovu a o půlnoci druhý pokus. Tentokrát jedu přes Přerov. Na peroně je bufet a tak před přestupem jedno pivko. Ne z touhy,ale spíš z nutnosti. Čekání a zima.Přijíždí očekávaný vlak. Je to z Varšavy „Chopin“. Hledám prázdné kupé a tak se zabydluji. Přistupuji ale ještě dvě dámy. Srážíme sedadla ,vytváříme letiště. Ještě pár slov se spolucestujícími a hle ,ony dámy jsou z z Hradce,z pedagogické fakulty. Tak dobrou noc a zavíráme oči. Aspoň na chvíli.

Budí nás ale celníci. Žádný problém a tak zase padají klapky a když se znovu otevřou je tady Vídeň-Südbanhof. Čili Jižní nádraží. Budím tedy sousedky a loučíme se. Ony jedou někam ke Gratzu, já do Bad Ischlu,bývalých císařských lázní. Přesedám na S-Bahn a směr West-banhof. Vlastně jen Hütensdorf.Odtud na West odkud mi jede z 8 nástupiště IC vlak přes Linec do Attangu. Vyrážím,kochám se krajinou až do toho Attangu na přestup směrem Bad Ischl. IC jsem vyměnil za osobák . Venku je zima a vítr. Vidět je taky málo,je opar. Před Ebensee je krásné jezero pod kouzelnými skalami. Tak,a jsem v Bad Ischlu. Staré lázně pro císařskou rodinu. Ale celkově zklamání. Nic moc a tak se vracím k jezeru. Opar moc nedovoluje focení ani točení. Tak aspoň procházka okolo jezera. Škoda že je zima a opar. Skály nad jezerem a barevné lesy se v tom zrácejí. Sakra,jedu sem za barvami podzimu a s focením to vypadá špatně.Vracím se na dráhu a pokračuji údolím na jih. V Bad Goisernu přichází průvodčí a že prý dál se jede autobusem. Aha,výluka. Nevadí,aspoň se tady svezu i autobusem.

Ale pohled na městečko před nádražím změnil mé plány. Jednak je najednou teplo a i opar z lesů v okolí zmizel,navíc městečko je hezké. Zůstávám. Procházka podle vody je kouzelná. Prý“ promenáde“. Asi dobře vědí proč. Pohled na kopce láká. Směrovka kamsi nahoru ukazuje 45 minut k alpskému hotelu. Tak jdu. Stojí to za to. Nahoře je hotel ALPENDACHSTEIN. Pohled na okolní louky ,na nichž se pasou kravičky a cinkají svými zvonky,přímo hladí. Skály vykukují z barevných lesů. To stojí za posezení na louce opodál hotelu. Aspoň na půl hodiny. Ale pak si říkám,že se musím zvednout. Začíná se šeřit a nerad bych tu bloudil. Vracím se do městečka, které krásně osvětlené. Noc spadla velice rychle. Bylo tu hezky, ale já jdu na vlak. Vracím se téměř do Vídně. V St. Pólten jsem ve 22 hodin a mám 10 minut na přestup směr Švýcarsko. Stačí jen přeběhnout na druhý peron a vlak je tady. EN vlak, noční. Většinou lehátka. Sedadla na sezení jsou pro spaní špatná. Navíc velkoprostorový vůz. Smůla. Ale i tak spím. Sice s překulováním,přesto klapky padají. Když otevřu oči a kouknu se z okna kde asi jsme,jen udiveně zjišťuji ,že je to Sargans,což je už Švýcarsko. Nikdo mě za celou cestu nebudil. Dobře jsem se vyspal. Honem vypisuji švýcarskou Fipku. Hotovo.

Venku se začíná rozjasňovat a tak až do Curichu se snažím už dívat na hory okolo. Je však málo vidět. Je 6. 25 a jsem v Curichu. V 6.34 mi jede vlak do Bernnu. Bleskový přestup a směřuji do hlavního města Švýcarské konfederace. Je pátek ráno,za okny mlha. V 7.50 mě vítá Bernn. Centrum města má méně historických památek než jsem si představoval. Přesto je tu hezky. Kostel Petra Pavla je otevřen a tak se jdu podívat dovnitř. Natáčím umění našich předků.

Zpět na nádraží a v 10 hodin jedu směr Kostnice. Přes Curich. Ale ouvej,i švýcarské dráhy dokážou mít zpoždění a tak mi v Curichu mi ujíždí spoj. Nevadí,změna je život a já jedu teda do St.Galenu. tady je nástupiště č.13 a 14 venku před nádražím. Vláčky tady vypadají spíš jako městská Doprava. Odjíždějí odtud totiž úzkorozchodné vláčky Torgenbahn a Alpenzelbahn. Fip tu platí a tak prvním vláčkem vyrážím do kopců za město .Je to ráj na pohled. Krásné domečky,louky s kravičkami a z barevných lesů vystupují skalnaté hory. Oči tu mají pastvu. V Appenzelu přestupuji směrem na Waaserraum. Konečná je pod vysokou horou na níž vede lanovka .Ale nejezdí,prý je silný vítr. Dělám si procházku podle trati směrem do nejbližší vesničky . Tady,jak je moje tradice, okukuji kostelíček. Vedle je škola a před ní je krásný pramen. Z okna školy na mě cosi volá nějaká paní. Moc ji nerozumím ale přesto se ptám,zda je voda pitná. „Ja ja ja“ zní odpověď a tak s chutí piji krásně studenou ,horskou vodu.

Po občerstvení sbíhám dolů k zastávce a pokračuju vláčkem směrem Gossau. Je to nádherné kličkování půvabnou krajinou. Říkají tomu tady Alppenzelland.Z Gossau „obyčejným vlakem“ znovu do St.Galenu a na úzkorozchodku opačným směrem. Je to téměř jakási tramvaj. Zprvu se jede městskými ulicemi a za městem prudce do kopce až do městečka Trogen. Stojímmu okna vláčku a jen „čumím“.Nádhera,nádhera.!!! Sakra , proč jsem sám,ve dvou by to bylo o mnoho hezčí.

V Trogen si dělám procházku městečkem a potom návrat zpět do St.Galenu,dál rychlíkem přes Sargans do Curichu na noční vlak do Vídně. První vlak, co jede sice do Brucku,ten však nemá vozy na sezení. Jdu tedy na malou noční procházku Curichem a za hodinu jede EN přímo do Vídně. Ale cesta nic moc Ráno jsou za okny nádherné červánky. Z Lince jsem už úplně vzůru a přemýšlím co dál. V St. Poltenu se rozhoduji že pojedu na Vídeňské Nové Město. Znamená to ve Vídni se přesunout na nádraží Meidling trochu kličkuji a zmatkuji. Nakonec to řeším jízdou na černo. Jen ať mě nechytí.dobře to dopadlo. Ve Vídeňském novém městěpřestup na pohodlný motoráček do hor. A jako jinde v Alpáchje tu pastva pro oči. Konečná je pod horou Scheeberg. Dál na horu pokračuje úzký motorový vláček,ale na mě je drahý. Na nádraží stojí starý vláček v jehož čele bafe parní mašinka. Fotím a fotím.Potom tradiční procházka vesničkou a nejbližším okolím. Ve 14.15 hod otáčím na Vídeň.Na IC rychlík Smetana. Vracím se do Čech. Z Vídně na hranice jedu v restauráku a potom už jedničkou až do Kolína. Snad stihnu ten přestup. No ,vyšlo to a tak jsem v Pardubicích. Jenže je sobota a na Hradec to nedraž za hodinu a půl. Jdusi sednout do restaurace na jedno. Po chvíli se ve dveřích objevujímoje spolucestující z nočního rychlíku směrem do Vídně. Přisedají a mě najednou až teď dochází,že jedna z nich je moje spolužačka ze základky. Opatrně sonduji a pak vykání mizí. S Jaruškou jsem se fakt od té základky neviděl.40 let.Tak spolu jedeme ješě směrem ku Hradci. Já však vystupuju v hlavním městě Čeperka ony pokračují. Ahoooj. Tak končí moje cesta za barvami podzimu do Alp léta páně 1999

Fotogalerie