Loading...
Během podzimu roku 2016 jsem plánoval svůj cestovatelský program pro příští rok a s kamarádem jsme se shodli, že bychom rádi na vlastní oči viděli polární záři. Volba padla na konec února a sever Norska.Po zakoupení letenek a zamluvení hotelů jsme se začali obávat, zda v zimě za Severním polárním kruhem přežijeme bez úhony. Poslední zimy v Čechách byly spíše symbolické a ani toho sněhu moc nebylo. Ovšem počasí začátkem letošního roku, kdy napadl i u nás dostatek sněhu a teploty klesaly hluboko pod bod mrazu, nás uklidnilo. A když jsme si zjistili, že na severu Norska je tepleji než u nás, začali jsme se tam velmi těšit.
V den odletu u nás byla zima na ústupu a sníh v okolí Prahy už téměř nebyl. Cestu na sever jsme měli rozdělenou na dva lety s mezipřistáním v Oslu. Před přistáním v Oslu, jehož letiště se nachází u pohoří Nordmarka, jsme pod sebou viděl sněhem pokrytou krajinu. Po přestupu a dalších dvou hodinách letu jsme přistáli za tmy v norské severské metropoli Tromsø, kde pobudeme dvě noci. Venku byly všude okolo nás hromady odklizeného sněhu a i pojížděcí dráha byla pokryta uježděným sněhem. Po výstupu na plochu letiště nás naplno ovanul místní ledový vzduch a my velmi rychle pochopili, že letošní česká „krutá“ zima byla pouze parodií na opravdovou zimu.
Tromsø má malé letiště, které s centrem města spojují dvě autobusové linky. Letiště jsme prošli několikrát a zastávku autobusů ne a ne najít. Nakonec jsme zahlédli napůl zavátou a napůl omrzlou ceduli ukazující do podzemních garáží, které jsme prošli a konečně stanuli na zastávce. Autobus přijel během několika minut a řidič nám bez problémů anglicky vysvětlil, jaké jízdenky potřebujeme na cestu do centra. První část cesty z letiště vedla tunelem ve skále, ve které se nacházelo i několik kruhových objezdů. Když jsme z tunelu vjeli do města, bylo to, jako bychom se ocitli v ledovém království. Na silnicích i chodnících byl všude sníh, okolí silnic lemovaly velké sněžné bariéry a na typicky norských dřevěných domcích visely dlouhé rampouchy. Skutečnost téměř přesně odpovídala tomu, jak jsem si Tromsø představoval. Byli jsme z toho natolik uneseni, že jsme zapomněli vystoupit a dvě zastávky jsme se pak vraceli pěšky.
Po ubytování v hotelu rychle míříme opět do ulic. V mrznoucím večeru se prodíráme sněhem k městskému přístavu, kde je ničím nerušený výhled na oblohu, ale po polární záři není ani vidu. Ovšem mráz o sobě dává vědět plnou silou. Mrzne nám všech deset prstů a mně ani pět vrstev oblečení nestačí k tomu, abych se neklepal zimou. Po chvíli čekání to vzdáváme a jdeme hledat něco k večeři. Cestou pořizujeme několik fotek, když najednou lidé okolo nás začnou ukazovat na oblohu. Spěcháme zpátky do přístavu a s úžasem pozorujeme slabou zelenou skvrnu vrtící se na obloze. Byl to si jenom slabý záblesk trvající několik minut, ale my jsme zcela spokojeni. Svou spokojenost ještě umocňujeme skvělou večeří.
Druhý den ráno nás v ulicích města vítají sluneční paprsky. Na konci února polární noc již skončila a přes den je zde již světlo. Máme v plánu podívat se k místní známé Arktické katedrále, která se nachází na druhé straně zálivu. Záliv překonává vysoký most, který je zároveň i symbolem celého města. Dokonce se něm nacházejí i dvě kešky. Na most vstupujeme zrovna v momentě, kdy se obloha zatahuje a z nebe se snáší první sněhové vločky. Přiznám se, že chůze po mostě v husté chumelenici spojené s ledovým vichrem patří k zážitkům, které bych si příště rád odpustil. Na druhé straně zálivu chumelení ustává a my si prohlížíme Arktickou katedrálu, jenž se nachází hned u mostu na břehu zálivu. Katedrála byla postavena v roce 1965 a tvoří ji dvě odstupňované, trojúhelníkové, vzájemně splývající betonové konstrukce, potažené hliníkovými lamelami. Jedenáct vrcholů kostela představuje jedenáct apoštolů po Jidášově zradě. Jejich ramena sahají až k zemi a tvoří severní a jižní stěnu kostela. Západní portál katedrály se zabudovaným mohutným bílým křížem je vysoký 35 m. Bohužel, vnitřek nebyl přístupný. Od katedrály je pěkný pohled na centrum města, které se nachází na ostrově uprostřed zálivu. Nedaleko odsud se nachází i spodní stanice lanovky na horu Fjellstua, ale tam se chystáme až po setmění. Vydáváme se zpátky přes most do centra. Tentokrát již bez sněžení, ale stále s ledovým vichrem. Procházíme centrem a prohlížíme si místní historické dřevěné domy, jejichž koncentrace je v centru Tromsø jedna z největších v Norsku. Uprostřed centra se nachází celodřevěná katedrála Tromsøkatedral z roku 1861. Postupem času začíná sněžit a sněží čím dál více. Opouštíme tedy centrum a míříme na letiště, kde máme zamluvené v půjčovně auto.
Sněžení ustává až večer, čehož my využíváme a míříme k již zmíněné lanovce. Při pohledu na zmrzlé a zasněžené silnice jsme se obávali, jak se nám bude s vypůjčeným autem jezdit. Naše obavy zvyšovaly prudké uličky v blízkosti našeho hotelu. Ale podhuštěné pneumatiky s hřeby zahnaly všechny naše obavy. Auto i v těchto tvrdých zimních podmínkách sedělo doslova jako přibité. K lanovce jsme přijeli akorát v okamžiku, kdy vrchol Hory začal vykukovat z oblaků. Po kratším boji s parkovacím automatem vyjíždíme lanovkou nahoru a z vyhlídkové plošiny v horní stanici máme krásně osvětlené Tromsø pod sebou jako na dlani. Zkoušíme opustit zázemí stanice a ve vichru po kolena ve sněhu se snažíme dostat se trochu dále, abychom si mohli pořídit lepší fotky. Brzy se ale rádi vracíme do tepla a v místním občerstvení si dáváme něco na zahřátí. Před odjezdem dolů kontrolujeme ještě na plošině výhled, zda se neobjeví záře, ale tentokrát se nám schovává. Sjíždíme lanovkou dolů a za několik minut se hora halí do mraků a začíná opět sněžit. Zase jsme jednou měli štěstí. Vracíme se do hotelu a doufáme, že sněhu nenapadne moc, protože brzy ráno vyrážíme z Tromsø na Lofoty.
Více fotek: tondajezek.zonerama