Cestopis - Rakousko, Německo, Slovinsko, Chorvatsko ve 12 dnech
Cestopis Dovolená červenec 2012 - Rakousko, Německo, Slovinsko, Chorvatsko
Cesta:
Praha – Strakonice – Pasov – Salzburg – Schonau (Konigsee) – Kehlstein – Radstadt - Marchlhof (jezera, vodopád) – Obertauren - Rennweg am Katschberg – Villach – Podkoren - Cave del Predil (Lago del Predil) - Bovec (Kanin, Soča) – Trenta - Kranjska Gora – Jesenice – Gorje - Bled (Souteska Vintgar, Pokljuka, Bled) - Bohinj (vodopád Savica) – Cerkno – Idrija – Postojna – Pivka Jama – Predjamski Grad – Postojna – Senožeče – Divača – Škocjan (Škocjanské jeskyně) – Kozina – Koper – Stinjan – Pula – Labin – Rijeka – Baška – Punat – Stara Baška – Crikvenica – Selce – Senj – Otočac – Plitvička jezera – Grabovac (camp kousek před Grabovcem, po levé straně od Pl. jezer) – Karlovac – Záhřeb – Ptuj – Trnovska vas – Lenart – Mureck – Graz – Vídeň – Mikulov – Brno – Praha
Podtržené = místo spaní
Cca 2500km
Nejlevnější tankování (nafta)- Slovinsko cca 32,5,-/l, Chorvatsko cca 33,5,-/l
Dálniční poplatky:
Rakousko 2x 10 denní = 2x8 E, Chorvatsko – ze slovinskochorvatských hranic k Pule (24 Kun – Vodnjan jih), z Karlovace do Záhřebu (16 Kun) a ze Záhřebu na slovinskochorvatské hranice (42 Kun). Slovinskou dálniční známku jsme nekupovali a objížděli jsme dálnice. Objížděli jsme dva rakouské tunely Taurentský a Katschsbergský přes Radstadt, Obertauren a Rennweg am Katschberg.
Hlavní pamětihodnosti a příroda po cestě:
Pasov, Salzburg, Konigsee, Kehlstein (Hitlerovo Orlí hnízdo – 15 E), Obertauren, Lago del Predil (koupání), Kanin (lanovkou a výšlap na Kanin nebo k „oknu“), kaňon řeky Soči, jezero a hrad Bled (koupání, brusle), soutěska Vintgar a Pokljuka, jezero Bohinj (koupání), vodopády Savica, Predjamski Grad, Škocjanské jeskyně, Pula, Plitvická jezera
1. den
Vyrazili jsme z Prahy kolem 10. hodiny. První zastávku jsme plánovali v Salzburgu, jeli jsme nejkratší cestou, přes Strakonice, Strážný a směr Pasov, který stojí za shlédnutí, centrum je malé a na hodinku se vyplatí zastavit nebo ho alespoň objet autem. Cesta z Pasova na Salzburg vede kousek po dálnici, ale před rakouskýma hranicemi jsme sjeli na Pocking a Brannau am Inn, dále se sice nejede po dálnici, ale cesta je dobře značená. V Salzburgu jsme se řídili podle navigace, která nás dovedla kousek od centra a jelikož jsme nechtěli platit za parkování v centru, tak jsme auto nakonec nechali u supermarketu Lidl (SterneckStrase) i přesto, že tam měli napsáno, že zdarma jsou pouze dvě hodiny. Do centra to bylo do 15 minut. Naštěstí jsme měli mapu Salzburgu, kterou nám zdarma zaslali z Rakouské národní turistické centráli (http://www.austria.info/cz_b2b), kde o ní můžete požádat. Centrum Salzburgu jsme prošli přibližně za 3 hodinky, se zastávkami na hlavních náměstích u
Mozartova domu a prohlídkou kostelů, do kterých byl vstup zadarmo. Jediné kam jsme se nevydali byl hrad nad městem, na který se dostanete lanovkou (kolem 10e za osobu). Historické centrum plné kostelů a klášterů a klikatých úzkých uliček odděluje průzračná řeka od novější části města. Po prohlídce města jsme se vydali směrem k jezeru Konigsee, které je také dobře značeno a cesta trvá přibližně hodinku. První kemp, v kterém jsme přespali je ve městě Schonau. Od Berchtesgadenu se jede stále po ukazatelích na jezero Konigsee, až se dojede k velkému záchytnému parkovišti a McDonaldu, před kterým se zahne Doprava a sjede se ke kempu (
http://www.camping-grafenlehen.de/frame_uk.htm). Po první kempové večeři jsme se vydali k jezeru Konigsee, je vzdálené asi 15 minut pěšky, po ukazatelích jsme se vydali na vyhlídku asi 25 minut z přístavu, z kterého vyjíždějí vyhlídkové loďky. Horské jezero obklopené horami je krásné a lze se na něj podívat i z vrcholu Hory, na kterou vede lanovka od parkoviště. Od jezera nás vyhnala blížící se blesky v dálce, ale naštěstí se nám bouřka vyhnula a první den byl za námi.
2. den
Druhý den jsme měli v plánu navštívit Kehlstein – Hitlerovo Orlí hnízdo. Počasí se vyvedlo a tak to napadlo asi hodně lidí. Kolem 10. Hodiny už nebylo téměř kde zaparkovat, ale povedlo se. Z parkoviště (3eura) odjíždějí autobusy na Kehlstein, vyvezou vás k výtahu, který vás dostane k Orlímu hnízdu, ale nakonec nás vedle ceny (15e osoba) odradilo hlavně množství lidí, kterých bylo jak na Spartakiádě a plné autobusy odjížděli asi v minutových intervalech. V okolí jsou vyšší kopce, než je ten, na kterém stojí Hitlerovo letní sídlo, ale i tak musí být výhled jistě parádní. Ale pro návštěvu by bylo určitě lepší si přivstat a vyrazit na začátek otevírací doby. Naštěstí se na okolních silnicích zrovna konali závody do vrchu historických aut, takže jsme neodjeli úplně naštvaní. Proháněli se tam parádní historické Ferrari, Porsche, Aston Martiny, Jaguary a desítky dalších aut. Poté jsme se už vydali směr Slovinsko, najeli jsme na dálnici u Salzburgu směrem na Villach. Na dálnici je povinná dálniční známka a také je zde navíc placený úsek dvou tunelů Tauernský a Katschbergský (10e/auto). My jsme to objeli přes Radstadt, Obertauren, Mauterndorf a v Rennweg am Katschberg jsme se vrátili na dálnici. Objiždka vede po silnici 99 a cestou jsme se zastavili u vesnice Untertauern u jezer, v kterých se chovají ryby a kousek odtud je i pěkný vodopád. Dále cesta vede krásnými sceneriemi v okolí Obertauernu. Po dálnici jedeme dále na Villach, u kterého jedeme po dálnici směr Itálie. Po přibližně deseti kilometrech sjedem z dálnice a jedeme směr Wurzenpas, kde se konečně podíváme do Slovinska. S přechodu sjedeme do vesnice Podkoren, z které se dá jet buď přes Kranjsou Goru a nebo přes Itálii do Bovce. My jsme omylem zvolili cestu přes Itálii, časově to vyjde asi stejně. Přes vesnici Cave de Predil jsme se u silnice zastavili u jezera Lago de Predil, které se schovává v za stromami a zde jsme se parádně vykoupali, než nás vyhnala bouřka. V bouřce jsme pokračovali do Bovce. Kdyby nebylo tak špatné počasí tak se na italsko-slovinských hranicích dá zastavit u pevnosti, která je přímo u cesty, ale my jsme bohužel pokračovali dál, až jsme se dostali do Bovce. Ubytovali jsme se v kempu (http://www.camp-vodenca.com/) kousek od řeky Soči, ale dále od města. Naštěstí prudká bouřka s kroupami, přestala po našem příjezdu do kempu, v kterém byli až na pár výjimek ubytováni pouze Slováci a Češi, takže večerní zábava trvala déle než v jiných kempech. V kempech poblíž řeky Soči se vyráží hlavně na rafting, z kterého se při naší procházce ke korytu řeky všichni vraceli.
3. den
I přesto, že se ráno po obloze objevovali občas mraky, jsme se rozhodli vydat na Kanin. Dojeli jsme k lanovce, která je na západním konci města. Dostali jsme se k ní po okruhu kolem Bovce, směrem na
Kobarid a na konci města jsme zahli zpět směr centrum a ihned za benzinkou byla odbočka doleva k lanovce (17e osoba, z toho 15% sleva student). Lanovka jezdí v každou celou hodinu a moc lidí se tam nechystalo, protože mraků bylo víc a víc, ale to nás neodradilo, což byla chyba. Po výjezdu lanovkou do přibližně 2070 m.n.m. se nám naskytl pohled přibližně do deseti metrů daleko. Úplně bílo, že jsme nevěděli, jakým směrem se máme vydat. Občas mraky zmizeli, atak se nám naskytly krásné pohledy a hlavně jsme zjistili jakým směrem se vydat na Kanin, ikdyž jsme omylem zvolili delší cestu přes chatu DOM PETRA SKALARJA. Cesta po vlhkých kamenech a nad sněhem připomínala spíše ferratu než nenáročnou cestu. Počasí stále nebylo lepší a moc jsme toho neviděli, naštěstí ani srázy do údolí, nad kterými jsme šli. Jelikož to i asi po 40 minutách bylo stejné, rozhodli jsme se vrátit, protože bychom s nasazeným tempem nestihli dojít na Kanin a zpátky. Proto jsme se vrátili na rozcestí a zvolili krátkou cestu ke skalnímu oknu Prestreljenik, ke kterému se od lanovky dostanete do hodiny. Naštěstí se na chvilku rozestoupily mraky, aspoň jsme tak mohli shlédnout na italskou stranu Julských Alp. Poté jsme už sestupovali zpátky a jelikož se blížily černé mraky, tak jsme se rozhodli sednout do lanovky a jet zpátky, takže jsme se toulali v okolí lanovky přibližně čtyři hodiny. Rozhodnutí vrátit se na parkoviště bylo na poslední chvíli. Přišla prudká bouřka, která schovala horní Stanici lanovky do mraků a asi po osmi zastaveních lanovky kvůli větru jsme se dostali se štěstím zpět do Bovce a začala bouřka s kroupami. Po přečkání bouřky jsme se vydali přes Trentu kolem koryta řeky směrem na Kranjskou Goru přes průsmyk Vršič (1611 m.n.m.), ke kterému vedou nekonečné serpentiny, ale poté se nabízí krásný výhled. Projeli jsme Kranjskou Gorou a přes Jesenici jsme se vyhnuli dálnici. V Jesenici odbočujeme na Kočnu a Spodne Gorje na silnici č. 634 a přijíždíme k jezeru Bled, které je velmi turisticky oblíbené a také je obklopeno řadou velkých hotelů. Ubytujeme se v kempu Bled (
http://www.camping-bled.com/en-pricelist.html), na který jsou časté ukazatelé. Kemp je velmi slušně vybavený, proto je také dražší než jinde. Večerním koupáním na menší pláži, která je přímo u kempu jsme zakončili další den.
4. den
Dopoledne prvního dne jsme se vydali na bruslích kolem jezera Bled. Od kempu jsme vyrazili na bruslích po stezce, která byla plná běžců a cyklistů. Pod hradem jsme narazili na cestu, která vedla od jezera po schodech až na kopec k hradu. Hrad je celkem malý a vstupné je 7 euro. Místo prohlídky hradu jsme se vydali po úzké cestě za parkoviště a za hradem se schovává velmi pěkný výhled na jezero s kostelíkem uprostřed a okolní Hory. Z obhlídky jezera jsme se vrátili zpět na stezku pod hradem a jeli jsme na bruslích dále do města. Město je plné turistů s kolonádou obklopenou velkými hotely. Cesta není pro brusle extra vhodná, na protější straně než je hrad, asfaltová cesta skončila a museli jsme táhnout brusle v rukách. Alespoň jsou zde pěkná místa na koupání s výhledem na hrad a město s horami v pozadí. Odpoledne už jsme měli naplánovány výlety na dvě místní soutěsky. První jsme zvolili soutěsku Pokljuka, která není příliš známá, ale procházka je to velmi pěkná s průsmykem mezi vysokými skalními bloky. Najít tuto soutěsku nám, ale dalo zabrat, vyrazili jsme s Bledu směrem na Gorje, po cestě jsme potkali ukazatele na Pokljuku. Bohužel to jsou ukazatele, které vedou na lyžařské centrum v horách. K soutěsce, na kterou ukazuje velmi malá cedule ve vesnici Krnica, vede polní cesta, na kterou se odbočuje Doprava naproti autobusové zastávce. Pokud se začnete šplhat do kopce, tak je jisté, že jste odbočku přejeli. Soutěska na fotkách láká na zavěšenou lávku na skále, k té se dojde přibližné po 25 minutách. Po tomto zajímavém úseku, kde se prochází velmi úzkou průrvou, je cesta vedená lesem a zpět k autu to trvá přibližně hodinu a půl. Proto bych klidně po prohlídnutí zavěšené lávky a průrvy ve skále otočil a vrátil se na rozcestí a vydal se druhou cestou, kde je hned na začátku jeskyně a to je celé co skrývá tato soutěska. Je přístupná zdarma a turistů je zde velmi málo.
Po návratu k autu nás nechtěli nechat odjet krávy, které stáli na mostě. Pak jsme se vydali na známější soutěsku Vintgar, která je lépe dostupná a od sebe jsou tyto soutěsky maximálně 15 minut autem. Vstupné do soutěsky je 3 eura za osobu a soutěska je vedená po dřevěných lávkách po stranách řeky. Částečně to připomíná Hřensko, ikdyž je to zajímavější a řeka je divočejší. Ke konci cesty, která je jedním směrem asi 1600 metrů, se už zdá, že nás nečeká nic zajímavého, ale na konci nás překvapil asi 16 metrový vodopád. Vstoupit do soutěsky se dá z obou stran. Pokud přijdete asi po 18. hodině tak už nemusíte platit vstupné, protože kasy jsou zavřené.
5. den
Pátý den jsme se vydali autem z kempu k jezeru Bohinj, cesta trvá asi 25 minut až do města Ribčev Laz, které je přímo u jezera. Auto jsme nechali přibližně pět minut chůze od jezera na louce, která sloužila jako záchytné parkoviště zdarma a při příjezdu je hned u silnice po pravé ruce. Ostatní parkoviště blíž jezeru jsou placená. Vydali jsme se po levé straně, po silnici k lanovce Vogel. Cesta není příliš příjemná, protože se jde vedle frekventované silnice, která odděluje stezku pro pěší od jezera. K lanovce je to z města asi hodinka cesty, ale k lanovce se dá zajet autem a neplatí se parkoviště. Cena za lanovku Vogel je 10 euro za osobu. I přesto, že z vrcholu musí být krásný výhled, jsme se na ní nevydali, protože se přes vrcholky proháněly mraky. Šli jsme proto na další atrakci, vodopády Savica, které jsou největšími vodopády ve Slovinsku, 78 metrů. K vodopádům vede stezka pro pěší, převážně do mírného kopce v lese. Od lanovky Vogel jsme šli kolem kempu Zlatorog, ve kterém se může člověk vykoupat. K vodopádům je to od kempu asi 45 minut. Přístup k vodopádům po turistické stezce je zpoplatněn 3 euro za osobu a je zde i placené parkoviště, od kterého se šlape převážně po schodech až na vyhlídku. Bylo zde plno lidí, přes které je problém udělat hezkou fotku, ale i tak určitě Savica stojí za návštěvu. Cesta zpátky k jezeru už bylo znatelně rychlejší a tentokrát jsme se vydali po druhé straně, po které vede úzká cestička, občas neprůjezdná pro kola. Ale u cesty se schovávají desítky malých plážiček. Naštěstí jsme narazili na jednu parádní pláž, na kterou jsme se vešli jenom ve dvou. Pláže jsou kamenité a na většině s dobrým přístupem do vody. Mezi městy Stara Fužina a Ribčev Laz je na polích veliká pláž, kterou využívají především místní. Odpolední odjezd jsme naplánovali nejkratší cestou do Postojny, přes Cerkno a Idriju. Ikdyž jsme sebou měli navigaci, občas velice zmatenou, a mapu, i tak se nám povedlo se ztratit mezi Bohijnem a Cerknem v horách. Serpentin s prudkým stoupáním jsme zdolali velmi mnoho a nakonec nás museli vysvobodit několikrát místní, kteří nám poradili, kde zrovna bloudíme. V horách se nedá moc spoléhat na ukazatele, protože většinou ani nejsou. Od Cerkna už je cesta bez problémů a přes Postojnu, která je založena hlavně na turistickém ruchu z nedalekých jeskyní, u kterých to vypadá jak v zábavním parku, se dostáváme do kempu Pivka Jama (http://www.venus-trade.si/eng/info_map.html). Kemp je ukryt v lese a je velmi dobře vybaven s krásnými místy pro stan i karavan. Ke kempu se dostanete z Postojny po ukazatelích na Predjamski Grad, projedete vesnicí Veliki Otok a pak se zahýbá Doprava podle ukazatele na kemp.
6. den
Další den jsme se rozhodli navštívit Predjamski Grad. Od Postojny je dobře značený a není daleko. Hrad je vybudován ve skále, před skalní průrvou, která se využívala pro ochranu obyvatel. U hradu je celkem malé parkoviště a hrad je přístupný za 9 euro (7,2 euro student). Hrad jsme si prohlídli a vyfotili z kolbiště, které je pod hradem. Pak už jsme zamířili mimo dálnici přes Postojnu, Senožeče do Škocjanských jeskyní. Projede se kolem Divači a odtud už jsou jeskyně značené. Parkoviště se neplatí a vstup do jeskyní je na obě části (stará a nová) pro studenty za 15 euro. Od parkoviště se jde asi 15
minut s průvodcem pěšky, poté se chodbou projde do jeskynního systému. Nejdříve obdivujeme krasové útvary, o kterých se dozvídáme něco anglicky od průvodkyně. Poté nás už dovede do obrovské jeskyně, která je vyhloubená protékající řekou. Byli jsme opravdu fascinováni, obrovská jeskyně hlubokých až 100 metrů, s mostem přes řeku, která teče asi 70 metrů pod námi. Opravdu úžasný zážitek, který ale nesmí být fotografován. Po prvním úseku následuje druhý, nově zpřístupněný, který je ovšem oproti prvnímu slabým odvarem. Jde o nižší jeskyni s protékající řekou, která má pár set metrů na délku a stále je vidět světlo, které prostupuje druhou stranou. Myslím, že stačí navštívit první část a určitě bychom byli stejně ohromeni jako po absolvování celého úseku. Určitě jde o parádní přírodní výtvor. Dále už jsme se vydali opět mimo dálnici přes Kozinu do Koperu a odtud už na slovinsko-chorvatské hranice. Pak jsme najeli na chorvatskou dálnici a mířili k Pule. Sjeli jsme na sjezdu č. 9 (nemají číslování podle kilometrů jako u nás) a vydali se po silnici č. 21 směrem k Pule. Poté podle ukazatele na camp Brioni (dříve camp Puntižela,
http://www.puntizela.hr/), který leží kousek od Puly a přímo u moře. Ubytovali jsme se a vydali se prozkoumat centrum Puly. Z kempu je to asi 10 minut autem až k centru, zaparkovali jsme zdarma v jedné z ulic u druhého kruhového objezdu, ke kterému se sjíždí s mírného kopce. Velký kruhový objezd má asi pět výjezdů a jedním z nich je slepá ulice do kopce, v které se dá zaparkovat. Blíž k centru už jsou parkovací zóny a hodiny. Od tohoto místa je to k amfiteátru asi pět minut a od něj vede hlavní ulice, která vede kolem pevnosti na kopci. V této ulici jsou nejvíce slyšet naháněči do restaurací, kteří jsou občas dost otravní. Centrum obejdete do hodiny i se zastávkami u antických památek, které jsou hlavními pamětihodnostmi Puly. Samotný amfiteátr je v noci krásně nasvícen a placený vstup dovnitř je ze strany od moře, ikdyž pokud si ho obejdete okolo, tak vidíte to samé i bez vstupenky. Na vrcholu kopce uprostřed centra je pevnost, která má kořeny až v 17. Století a vstup do ní je zpoplatněn. Pod tímto kopcem je zpřístupněné také podzemí, také placené. Snažili jsme se také sehnat jednodenní výlet do Benátek, ale nakonec nás odradila mimo ceny, také dlouhá cesta lodí v takovém vedru. Cesta by trvala jedním směrem nejrychlejší lodí 3 hodiny za cenu 450 kun.
7. den
Další den byl hlavně odpočinkový, takže válení se u moře kousek od kempu kde nebylo tolik lidí. Jsou zde hlavně kamenné pláže, v kterých se schovává mnoho krabů. Ale jinak na šnorchlování to není moc bohaté místo. Z kempu jsou vidět ostrovy patřící do Národního parku Brijuni, na které jezdí mnoho výletních lodí. Večer jsme se vydali opět do centra Puly na večeři. Okukovali jsme různé hospůdky a nakonec jsme vybrali tu, která vypadala nejpříjemněji a navíc měli akci na rybí menu pro dvě osoby (cca 150 kun, pivo 20 kun). Nakonec domácí atmosféru hospody jsme neodhadli dobře a zas tak příjemná restaurace to nebyla a rybí menu bylo v akci asi kvůli starým rybám, na kterých jsme si moc nepochutnali. Alespoň jsme si zpravili chuť zmrzlinou (cca 6 kun kopeček), kterou mají snad na každém rohu.
8. den
Následující den jsme dopoledne vyrazili přes Pulu, Barba, Labin a Rijeku na ostrov Krk. Nejeli jsme po dálnici, cesta byla příjemná v podstatě podél pobřeží, ale až na předměstí Rijeky nás potkali zácpy způsobené hlavně rekonstrukcemi komunikací. Rijeku jsme projeli přes centrum, které nám nepřipadalo moc zajímavé. Poté už jsme jeli podle ukazatelů na Zadar, Krk. Sice nás to odvedlo na dálnici, ale nebyla to ještě placený úsek a tak jsme po chvíli sjeli k mostu vedoucímu na Krk, ten je zpoplatněn 35 kunami za auto za přejezd, ale pouze jedním směrem, cestou zpátky už se tento poplatek neplatí. Krk je jediný chorvatský ostrov, na který se můžete dostat po silnici, je tedy velmi
oblíbený a proto plný lidí. Jeli jsme přes celý ostrov až do města Baška, kde jsme hledali kemp, podle turistických informací se jeden skrýval za kopcem u města. Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že je to Naturist camp. Na recepci nám vysvětlili pravý význam. V kempu (Naturist camp Bunculuka) se musí chodit úplně všude bez věcí, na pláži, u restaurace, u stanů, karavanů atd. Navíc ceny byly oproti všem plavkám dost vytažené. Poslali nás tedy do druhého kempu v okolí Bašky, ten je přímo uprostřed města blízko pláže a ta byla obsypaná lidmi. Proto jsme vyrazili zpět k Punatu, kde měli být další kempu. Bohužel jsme narazili opět na naturist camp a tak jsme skončili až kousek před vesnicí Stara Baška. Zde jsme zůstali v kempu (
http://www.skrila.hr) hned u moře, který byl ale dost nepřehledný a ne moc dobře vybavený. Ceny byly opět značně navýšeny oproti pevnině. Z prostoru pro stany bylo navíc dost obtížné trefit ze začátku k sociálnímu zázemí kempu. Alespoň koupání bylo bez lidí na pěkné malé pláži v kempu.
9. den
Ne moc spokojení jsme vyrazili dopoledne z kempu na pláž, která byla ukryta asi kilometr od kempu a ke které se sestupovalo od silnice, kde jsme nechali auto jako všichni ostatní. Na pláži byl i malý bar ale hlavně klídek a celkem málo lidí. Odpoledne jsme vyrazili k Punatu, kde jsme se rozhodli zkusit ještě jeden kemp, ale i ten nás zklamal svojí polohou u přístavu a cenou. Rozhodli jsme se tedy, že se u města vykoupeme a na pozdější odpoledne vyrazíme zpět na pevninu. Projeli jsme tedy Punatem zpět k hlavní silnici, která vede zpátky přes ostrov a je zde kruhový objezd. U tohoto objezdu jsme zaparkovali bez poplatku na přilehlém parkovišti a šli se koupat hned vedle na volně přístupnou pláž s restaurací. Později odpoledne jsme vyrazili zpátky na pevninu. Po návratu na pevninu jsme jeli podél pevniny směrem na Crikvenici a Senj. V Crikvenici jsme zkusili štěstí v jediném kempu, o kterém věděli v informačním centru. Kemp byl na krásném místě, ale ceny byly skoro třikrát dražší, než jsme platili jinde. Jeli jsme dále po pobřeží až jsme dojeli do Selce, zde jsme potkali pěkný kemp, který byl dobře vybavený a rozkládal se na svahu až k moři, kde tedy není nijak dobře přístupné moře. Přístup je téměř v celém Selci pouze z vybetonovaných ploch. Zábavní agentury zde nabízejí většinu populárních vodních sportů. V noci vede od kempu až do centra města cesta kolem moře, která je plná obchodů, restaurací a barů a žije to zde dlouho do noci.
10. den
Další den jsme trávili hlavně u moře, užívali si vln a skoků do moře.
11. den
Od moře jsme se dopoledne vydali k Plitvickým jezerům. Od města Senj jsou už ukazatele na Národní park. Jede se přes Otočac po dobrých silnicích a po necelých dvou hodinách míjíme první z parkovišť u jezer. Zastavujeme až u druhého parkoviště, všechny jsou placená (cca 7kun za hodinu) a když jsme přijeli kolem druhé hodiny, tak bylo parkoviště velmi plné, ale místo jsme našli. Lidí zde bylo opravdu hodně. Cena za vstup, 110 kun dospělí a 80 student. Plitvická jezera nabízejí několik okruhů, od 2-3 hodinových po 7-8 hodinové, přičemž se u většiny přejíždí vláčky a lodí, které jsou v ceně. Ikdyž jsme dorazili celkem pozdě, zvolili jsme 5-6 hodinový. Po krátké cestě k vláčku jsme asi po 20 minutách byli vyvezeni na začátek Plitvických jezer, odkud se vydáváme po dřevěných lávkách vedoucích nad jezery. Krásné barvy jezer a všudypřítomné vodopády jsou hlavní náplní. Po sešlapání přibližně poloviny cesty, asi 1,5 hodiny čekáme na loď, která nás převeze přes jezero na druhou stranu, kde začíná další část prohlídky. Po cestě je i jeskyně, ale hlavně krásné vodopády, které na konci cesty vrcholí největším 78 metrů vysokým chorvatským vodopádem. Odtud se již vydáváme po cestě zpět na vláček, který nás doveze zpět na parkoviště. I přes časté zastávky na focení a okukování, čekání na
loď a zastávku v občerstvení jsme okruh zvládli asi za 4,5 hodiny. Park je opravdu krásný, na závěr cesty jsme měli i krásné výhledy ze skal, kterými jsou jezera obklopeny. Výhodou jsou také vláčky a lodě (jsou v ceně vstupenky), na kterých jsme si mohli odpočinout a je to i zajímavé zpestření a zkrácení cesty. Po návratu na parkoviště jsme byli již jedni z mála, kteří zde byli, proto je lepši si na procházku vyhradit opravdu většinu dne a nestrachovat se o to, abyste se ještě dostali z parkoviště, které je otevřeno asi jenom do osmi hodin. Od parkoviště jsou ukazatele na kempy, my jsme se vydali směrem na Karlovac a kemp Korana. Po cestě nás po levé straně zaujal jiný kemp, malý rodinný, kde bylo asi 30 míst pro karavany a stany. Kemp je asi 2 kilometry před hotelem Grabovac, kam nás poslali pro hotovost, protože se zde nedalo platit kartou. Ceny byli nižší než v kempu Korana (
http://www.np-plitvicka-jezera.hr/en/index.php?option=com_content&view=article&id=50&Itemid=65), ale samostatné webové stránky jsme nenašli.
12. den
Poslední den naší letní dovolený jsme měli naplánovaný se zastávkou v Záhřebu. Cesta z kempu do Karlovace, vede po dvouproudých silnicích a míst na předjíždění moc nebylo. Proto se cesta celkem táhla, ale zvládnout se to dalo. Od Karlovace jsme jeli již po dálnici až do Záhřebu. Z dálnice jsme sjeli na centrum a po těchto ukazatelích jsme mířili stále blíž centru, až jsme se začali obávat parkování, jelikož všude už byli zóny a parkovací hodiny. Nakonec jsme u větší křižovatky ulic Savska cesta a ul. Grada Vukovara, kde na rohu byl supermarket Billa, zaparkovali v postranní uličce Ul. Florijana Andrašeca bez placení. Ulicí Savska cesta jsme šli asi 20 minut, než se začali objevovat první starší budovy, většinou muzea. Po bloudění po centru, kde v neděli bylo opravdu mrtvo, jsme to asi po dvou hodinách vzdali a vydali se zpátky na zastávku v pizzerii, která byla naproti supermarketu Billa u našeho parkování. To je nakonec naše nejlepší vzpomínka na Záhřeb, jelikož historické památky nám toto město nejspíš ukrylo. Poté jsme se vydali přes město opět na dálnici, na chorvatsko-slovinských hranicích dálnice končí a kousek ve Slovinsku se jede bez dálnice. Jelikož jsme se i dále chtěli vyhnout placení slovinské dálnice, sjeli jsme na město Ptuj. Dále jsme jeli po silnici č. 229 na Trnovskou vas a Lenart. Z Lenartu už dále na rakouské hranice a město Mureck po silnici č. 433. Cesta mimo dálnici nebyla nijak složitá a nepříjemná. Časově tak o 20-25 minut delší. Chtěli jsme ještě natankovat levnou naftu ve Slovinsku, ale od města Ptuj jsme benzinku už ani neviděli, takže jsme tankovali až v rakouském Murecku, kde byla nafta oproti ČR také levnější. Dál už jsme se vrátili na rakouskou dálnici a přes Graz jsme dorazili do Vídně. Z Vídně jsme se vydali na Brno a zpátky do Prahy a tím jsme zakončili naši dovolenou.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Chorvatsko
Půjčovna aut