Cestou smrti po Bolivii,Peru Chile
Cestopis..aneb jak za par kacek procestovat kus Jižní Améééériky.
Téměř do roka a do dne zavítaly mé toulavé boty opět do Jižní Ameriky,tentokrát k západnímu pobřeží.Koncem listopadu loňského roku se totiž objevila akce u mého ,,hlídacího psa“ www.akcniletenky.com za libovou cenu 390Eur do peruánské Limy.Samotná koupě letenky však proběhla přes americkou mutaci Expedie,akce byla určená pro španělský trh (Madrid,Barcelona) s holandským národním přepravcem KLM-,, proč jednoduše když to jde složitě“.Tyto evropské šachy odkud kam letět jsou dnes procházka růžovým sadem,Praha-Barcelona létá za pár kaček www.wizzair.com , v mém případě rezervace Dublin-Girona s www.ryanair.com za 39Eur + 10Eur za bus do Barcelony.Do žádné z těchto zemí Jižní Ameriky není nutná vízová povinnost (do 90dní) takže zbývá odkroutit čtyřměsíční čekání zkrácené přípravami a 6.března hurá do Španělska.
Mini víkend v Barceloně totálně zhatilo počasí a z plánovaných výletů se uskutečnila jen návštěva nádherného mořského akvária v barcelonském přístavu.V neděli bylo pořád stejně deštivo a z pokoje hostelu Down Tlen jsem prakticky nevylezl. Rezervováno přes www.hostelworld.cz za 15Eur/noc-3minuty chůze od stanice metra Lyceum,přímo na La Ramblas.Odpoledne odjíždím na letiště,kde mě čeká první let do Amsterdamu-přesun proběhl hladce stejně jako přečkání noci na ranní let do Limy.Boeing 777–200 je zaplněn pouze z poloviny,proto okamžitě po zhasnutí transparentu ,,připoutejte se“ zabírám trojsedadlo u okna jen pro sebe a osm hodin z 13i hodinového letu přes Atlantik pohodlně prospávám.Servisu na palubě KLM se nedá nic vytknout,snídaně,oběd,večeře,neomezený přístup k nápojům,filmy….
Po přistání a nezbytném vyplnění vstupních formalit se celkem rychle (10minut) ocitám před letištní halou v džungli taxikářů.V první linii chtějí 20Dolarů/360Kč do centra,ti na parkovišti 10Dolarů/180Kč a nejlevněji jezdí ti mimo areál letiště (je pro taxi zpoplatněn) je to asi 100metrů do leva při východu z budovy.Taxametry neexistují,cena se domlouvá před odjezdem.Jelikož jsem celkem „redy“ a nechce se mi trávit noc v jednom z limských hostelů,nechávám se odvést na Javyer Prado Est.,kde mají pobočky dvě největší autobusové společnosti v Peru www.cruzdelsur.com.pe ,má však noční bus do Arequipi obsazen a www.grupo-ormeno.com.pe má volno už jen v třídě ekonomiko.Za 55Sol/385Kč-1000km-no nekupte to.Taxi mě za 10Sol/70Kč hází na městské nádraží,odkud ekonomika odjíždí.Tady se připojuji k čtyřem rodinám s malými dětmi a pěti peruáncům,odbavuji bagáž (druhou polovinu kupónu dostávám já) a vyrážíme.První tři hodiny (do půlnoci) se přeřvává hlasitá muzika s dětským pláčem,než šoféra napadne to konečně vypnout.Cesta ekonomikem je asi o 3hodiny delší na této 16i hodinové cestě (více zastávek) ,zato o polovinu levnější s celkem slušnou kvalitou sedaček.Drtivá většina turistů však jezdí třídou ,,semicama,royal nebo imperiál“ ,které nabízí lepší servis a variantu ,,téměř postel“.Největší mazec v místní Dopravě je však cesta samotná.Panamerická dálnice staví tyto země které spojuje do těch nejtragičtějších čísel a statistik,Peru nevyjímaje.Nejhorší je asi 500km dlouhý úsek z Yauca do Camana,kde mám půlky pevně sevřené téměř 10hodin (zlatý Nepál).Desítky vyvrácených svodidel,stovky pamětních křížků a několik set metrové padáky pod úhly 60–90st. jsou psychicky drtící.Konečně po 18i hodinách vysedám na ,,terminál terestre“ v Arequipě a zvažuji ještě možnost pokračovat do dál do Puna,prvního cíle mé cesty.Večerní linku nabízí už jen společnost Julsa a za 40minut zrovna odjíždí.Beru lístek za 25Sol/175Kč a nakládám si další 400km-6hodin,dnes mám prostě přesouvací den.Po dvou hodinách spánku mě probouzí neuvěřitelný tlak v hlavě,který polevuje až po dalším čtyř hodinovém klesání a příjezdu do Puna.Jak později zjišťuji bylo to horské sedlo s vyškou 4700m n.m.. Je 10minut po půlnoci a můj jihoamerický instinkt sebezáchovy v těchto městech velí k co nejkratší cestě za ubytováním.Asi 50m od ,,terminál terestre-výraz pro autobus.nádraží“ svítí cedule Hospedaje Wasichajy,kde usmlouvávám cenu na 3 noci za 45Sol/315Kč a unavený,ale šťastný odpadám do postele.Ranní výhled na břehy magického jezera Titicaca jsou dostatečnou odměnou za tak dlouhý přesun.Potíže však přetrvávají s dýcháním,jsem přece jen ve výšce 3900m n.m. a tak rychlý přesun z nadmořské výšky 0 není nejlepší.Tří denní aklimatizace by však měla být dostatečně dobrý základ až k samotnému vrcholu cesty-výstupu na vulkán Licancabur 5960m n.m.Puno se 120 000i obyvateli je největší přístav na jezeře a zároveň vstupní branou k výletům po něm.V plánu mám dva,první na rákosové plovoucí ostrovy Los Uros a druhý na nedotčený ostrov Taquile.Do přístavu je to z autobus. nádraží 5 minut a jelikož počasí nepřeje odkládám výlety na zítřejší den.Touláni po městě je hodně zajímavé,oprašuji vzpomínky na jihoamerickou mentalitou a hlavně se opět sžívám s prostředím.Ráno je azuro tak hurá do přístavu.Lodě odplouvají celkem brzy,kolem sedmé hodiny a ceny se dají usmlouvat na 20Sol/140Kč za celodenní trip.Po 20i minutách plavby je hodinová zastávka na Urosu,celkem zajímavé,ale rákosové ostrovy se už stihly přeměnit na čistokrevná turistická jatka.Za to po dalších třech hodinách plavby tmavě modrými vodami studeného (9st.)jezera Titicaca je konečná na ostrově Taquile.Na něm žije kolem 2000lidí,, kečuánců“ v absolutním poklidu a harmonii.Ostrov nabízí výbornou kuchyni (menu-polévka,druhý chod,čaj z koky-10Sol/70Kč),ale hlavně nádherné výhledy na jezero.Loď s kterou jsem připlul mi díky španělské (ne) komunikaci ujela (jsou tu dva přístavy),takže jsem se musel přivtěřit k organizované skupince francouzů,jinak bych tu byl nucen přenocovat.Poslední lodě odplouvají kolem třetí hodiny odpoledne.V 6hodin večer jsem zpátky v Punu,na autob.nádraží kupuji lístek do bolivijského La Pazu na zítřejší ráno se společností Panamericana- 20Sol/140Kč-8hodin jízdy.Bolivijská celnice totiž zavírá v 17hodin,takže autobusy odjíždí jen ráno.Druhý den ráno vstávám v šest,balím věci,loučím se s majitelkou a pospíchám na autobusák na snídani.Ve všech větších jihoamerických městech jsou nádraží jakýmsi mikrosvětem,žijí dlouho do noci,jsou tu obchody,pekárny,bankomaty,informace atd ……Autobus odjíždí na čas,platím nádražní poplatek 1Sol/7Kč,ale po hodině stojíme u pouličního servisu,kde svařují něco na předním kole.S hodinovým zpožděním přijíždím na peruánsko-bolivijskou hranici,kde bus končí a přes ni se přechází pouze pěšky.Na peruánské straně jsou potřeba dvě razítka (nechápu proč) a na bolivijské je to už klasika-razítko a papír odkud,na jak dlouho,číslo pasu…..Hned za celnicí čeká jiný bus stejné společnosti,který jede do Copacabany,kde čeká třetí bus do La Pazu.Po cestě je ještě převoz lodí přes Titicacu (1,5Boliviánů/4,20Kč-nelze platit Sol) a po 10i hodinách jsem konečně v La Pazu.Příjezd do milionového hlavního města Bolívie se musí vrýt do paměti každému kdo ho navštívil.Rozkládá se v obrovském údolí,domy (pokud se tak dají nazvat) jsou rozesety po okolních svazích a o statice musí pochybovat i absolutní laik.Myslím,že to jsou ty důvody proč při zemětřeseních v Jižní Americe umírá tolik lidí.Tohle mega město má jeden autobusový terminál a do centra zvaného ,,San Francisco“ se dostávám pohodlně pěšky (10minut).Navigace je jednoduchá-pořád z kopce až ke kostelu San Francisco.Ubytovávám se v Alajamiento Linares za 80Bol/224Kč na dvě noci.Mým hlavním Lapazským cílem je světoznámá ,,Death Road“.Tuto 65km dlouhou cestu do Coroica vytvořili před 70i lety paraguayští vězni a do dnes je v provozu.Dnešní automobilový nápor už pokrývá sice nový asfaltový
bypass,ale přesto je na staré cestě pořád značný provoz (není zpoplatněna).Tato cesta je jednou z pěti nejnebezpečnějších silnic světa (viz odkaz na Youtube).Variantu projet ji v bolivijském předpotopním autobuse si netroufám a raději budu spoléhat na své ruce,nohy a hlavně hlavu,za řidítky půjčeného relativně bezpečného kola.V ,,San Francisku“ je dostatek agentur zprostředkovávající tento zážitek,liší se pouze koly a cenami.Jelikož je cesta opravdu brutální – kamení,bláto,prach…nedoporučuji šetřit 20Dol na úkor otázky života,moc zraněných na této cestě nebývá.Nejlepší reference mají Grawity a Madnes.Druhou zmiňovanou jsem našel téměř hned (velký oranžový billboard) a rovnou zarezervoval cestu na zítřejší ráno 500Bol/1400Kč.Kola která používají jsou americké Rocky Mautins a stojí kolem 90 000Kč,je to absolutní špička pro tento terén.Ráno v 6.30hod. je sraz před agenturou (mám to 3min. chůze),v ceně je i snídaně ve vedlejším baru.Zbývá ještě vyzkoušet výstroj – kalhoty,vesta,rukavice,přilba,seřízení kola a vyrážíme v partě (2 ženy) složené z celého světa (Izrael,Austrálie,Švédsko,UK,FR….).Sjezd začíná v sedle La Cumbre 4640m.n.m. do kterého nás i s koly na střeše vyvezla dodávka.Následuje poslední info porada zaměřená hlavně na ovládání kotoučových brzd jimiž jsou kola vybavena.
3345 výškových metrů sjezdu prolínají všechny možné druhy povrchu.Druhým faktorem pro úspěšné absolvování sjezdu je po kole též absolutně čistá hlava a koncentrace – není zde prostor pro sebemenší chybu, po níž by následovala z 90i % smrt.
Šest hodin v sedle se dá vystihnout jen jediným slovem – nepopsatelné.Tuto cestu řadím doposud jako jeden z nejlepší adrenalinový zážitku mého života.Po dojezdu do Coroica následuje odvoz do malého hotelu,kde absolvujeme sprchu,jelikož kola nemají blatníky, vypadají naše obličeje jako po závodě v cyklokrosu.Bufetový oběd přijde také vhod (vše v ceně,včetně trika a CD s fotkami) i s následnou cestou minibusem zpět do La Pazu,již po zmiňovaném asfaltovém bypassu.Večer už stíhám jen internet,je skoro zadarmo 2Bol/1ho. = 5,6Kč a autobusák.Busy do Uyuni odjíždí všechny v 19hod. a cesta trvá 12hod.,což mi vyhovuje,protože zítřejší noc budu trávit v autobuse.Společností je spousta,beru Panasur za 100Bol/280Kč (třída Semi Cama).Poslední den (spíš půl) v La Pazu je čistě poznávací – tržnice čarodějů,oběd v místní vyvařovně s Bolívijci,nákupy suvenýrů,které ovšem hatí kolem třetí hodiny odpoledne místní sociální nepokoje a bitky s policií.Po střelbě gumovými projektyly do demonstrantů se raději uklízím na autobusový terminál na bus do Uyuni.Bus odjíždí opět na čas a již po 10i minutách počítám ovečky (spíš zatáčky).Spánek trvá asi hodinu,protože pak postrádá silnice asfalt téměř až do Uyuni a je prakticky nemožné opřít si hlavu o boční sklo autobusu.Ranní příjezd do zaprášeného a ještě spícího Uyuni je závěrečnou nehostinnou tečkou po vyčerpávající cestě.Ubytovávám se v hostelu a asi 100m od zastávky kde jsem vystoupil,za cenu 30Bol/84Kč.Po blahodárné sprše okamžitě usínám a dospávám nepohodlný noční přesun až do jedné hodiny odpolední.Odpoledne se vydávám na asi 35i minutovou pěší cestu ven z města na starý hřbitov lokomotiv,které jsou zde odstaveny už od třicátých let.Díky absenci vodních srážek jsou vraky na svůj věk poměrně zachovalé a v kontrastu s drsným pozadím má tohle místo nepopsatelné fotografické kouzlo.Agentury které zprostředkovávají výlety po Salarech mají tenhle hřbitov většinou jako první zastávku,ale pokud člověk touží mít fotky bez dovádějících turistů lezoucích po lokomotivách,je lepší sem jít až odpoledne,kdy jsem tu úplně sám.Zpátky se vracím rovnou do centra městečka,kde v jedné z mnoha agentur rezervuji na zítřejší den třídenní výlet po Altiplanu a do pouští Atacama.Ceny se pohybují v rozmezí 80–100Dol za přepravu džípem (většinou postarší Land Cruiser) včetně stravy.Bohužel ani jedna z agentur není schopna zprostředkovat průvodce mého plánovaného výstupu na vulkán Licancabur ,takže si domlouvám konečnou u Laguny Blanca a výstup budu řešit až tam.Večer na místní poště posílám pohledy a jdu brzo spát,čeká mě jeden ze zlatých hřebů této cesty.Budíček v 7 hod. je způsoben obyčejnou nedočkavostí a během hodiny se přesouvám k agentuře,kde ještě kupuji 10i lirtové balení pitné vody – hurá za půl hodiny odjíždíme.Osádku auta tvoří starší pár z UK,mladší pár z Argentiny,Švýcarka a řidič Pablo,který mluví jen španělsky.První zastávka je hřbitov lokomotiv – ani nevylízám z auta – stojí tu sedm džípů a po vracích lozí asi 40 turistů.Jít sem předešlé odpoledne se opravdu vyplatilo.Po asi hodinové jízdě se ocitáme konečně na Salaru – největší solné pláni světa.Je absolutně neuvěřitelná,nekonečná..bez slunečních brýlí bych asi oslepl z její jasně bílé barvy.Jízdní komfort po solné pláni je srovnatelný s jízdou po německé dálnici,jen v některých místech jsou solné krystaly v asi 2cm vrstvě vody.Zastavujeme u tří peruánců,kteří ručně lopatami tvoří asi metr vysoké hromádky,z kterých odteče voda a pak je zase rúčo nahází na přistavený náklaďák.Na celém Salaru jsem neviděl žádnou mechanizaci a pracovat tady musí být neuvěřitelně fyzicky náročné – nadmořská výška cca 4000m.n.m. a neúprosně spalující slunce.Druhou zastávkou po další hodinové jízdě je hotel Salt,který je postaven kompletně ze solných kvádrů.Naše cesta však pokračuje dál touto bílou pouští,až se v dálce rýsuje obrys kaktusového ostrova Isla del Pescado.Několik km před ním však naši plynulou jízdu přerušuje zvuk prasklé pneumatiky a Toyota se zmítá v několika silných smycích.Ještě že je tu kolem nás tolik volného prostoru.Pablo nasazuje rezervu,která ovšem vypadá,že je stará tak 30let a nechápavě kroutíme hlavami,že s tímhle pojedeme 3 dny.Zastávka na ostrově Isla del Pescado je asi hodinová a protahuje se o vynikající oběd,který Pablo přichystal (steak+zelenina).Ostrov samotný působí jako oáza v poušti,jsou na něm stovky obrovských až 5metrů vysokých kaktusů a nabízí i krásné panoramatické výhledy.Jen ta nadmořská výška je tu už cítit každým krokem.Závěr dne patří přejezdu pampou do zapadlé vesničky San Juan,kde se ubytováváme v domečku taktéž ze solných kvádrů z kterých jsou i postele a ostatní nábytek -stolky,lampičky,koše….jsou z zdřevnatělých částí kaktusů,střecha je pro změnu z trávy – vše co místní příroda může dát.Elektřinu zajišťuje generátor stojící na dvorku a jelikož je vesnice bez osvětlení,venku panuje absolutní tma.Na obloze neuvěřitelně jasně září mléčná dráha,která se zdá být prakticky na dosah.S tímto jevem jsem se setkal již v Austrálii a nevím jestli je možný jen na jižní polokouli,protože v Evropě jsem se s ním nikde nesetkal.Voda je zde to nejcennější,takže se za sprchu platí 7Bol/20Kč je samozřejmě ledová,přesto neodolám,protože nánosy prachu na mém těle jsou za celý den obrovské.Dobře vyspaní a odpočinutí vyrážíme v 8hod. Pablo nechal opravit poškozenou pneumatiku (nechápu kde-ve vesnici není nic) a po několika hodinách jízdy mezi nádhernými vulkány (některé jsou i činné) zjišťuji,že psát tady deník postrádá smysl,takže na 2 dny odkládám tužku a budu se už jen kochat tou nádherou co tu mají.Fotky budou snad dostatečně výstižné.
Tak jsem zase zpět.U Laguny Verde a sousedící Blanca jsem opustil své spolucestovatele po Atacamě,kteří se vrací s Pablem zpět do Uyuni.Toto místo je jakousi pomyslnou křižovatkou kdy jedna cesta vede zpět do Uyuni a druhá přes chilskou hranici do San Pedra de Atacama.Ubytovat zde je možné pouze v chatě na hranici národního parku,nic jiného než monstrózní vulkány tu totiž v okruhu 50km není.Moje nálada je trošku deprimující,jelikož jsem tu úplně sám jen se správcem a jeho ženou a v duchu jsem čekal,že se snad najde aspoň jediný dobrodruh se stejným plánem k výstupu jako mám já – bohužel.Platím za dvě noci 80Bol/224Kč a domlouvám s Pedrem výstup na zítřejší ráno za cenu 50Dol. včetně přesunu k vulkánu.Ranní ještě společná zastávka u Laguny Verde (španělsky zelená),jednoho z nejfotografovanějších přírodních míst Jižní Ameriky,byla pro všechny velkým zklamáním.Barva Laguny totiž vůbec neodpovídala jménu,proto se vydávám pěšky zpět z chaty(6km) k Laguně Verde znovu,tentokrát odpoledne.U laguny mažu všechny fotky z rána,protože přesně tohle jsem očekával.Nádherný kontrast barev vulkánů a laguny,která je opravdu čistě tyrkysově zelená-asi jen za odpoledního světla,kdy na vodní hladinu dopadají sluneční paprsky pod jiným úhlem.Druhým a rozhodujícím faktorem je však chemické složení.Voda přímo vybízí k vodním radovánkám,bohužel přítomnost olova,hořčíku,arzenu a dalších dobrot mi nedovoluje se vody raději ani dotknout.Cesta tam a zpět je celkem slušný test mých plic na zítřejší výstup.Nadmořská výška zde je už 4400m.n.m. ,což už je výš než můj podzimní trek do Annapurna base campu v Himalájích.Ranní budíček je ve 2:50hod., sebou jen malý batůžek s vodou,rukavice,bundu,čelovku a hlavně trekové hole.Teplota je kolem 5i st. a naše předpotopní Toyota si razí cestu kolem Laguny Verde až k úbočí vulkánu Licancabur.S čelovkami na hlavách pozvolna vystupujeme vzhůru,obloha je opět absolutně jasná a ve výhledu na hvězdy nám brání jen obrovská černá silueta vulkánu tyčícího se před námi.Terén ve spodní části je kamenitý a od poloviny přechází do vulkanické suti.Popis samotného výstupu by byl na hodně dlouho,pro zkrácení a představu napíšu jen pár čísel.První 2 hodiny chůze zastavuji 4× na 5i minutovou zastávku a poslední hodina je v rozložení 60 zastávek v poměru 15sekund chůze (5–7 kroků) a 45sekund hlubokého vydýchávání.Z 50i centimetrového kroku se suť sesune zhruba o 25cm zpět dolů.Celková doba výstupu je 8hod. a na vrcholu (5960m.n.m.) si dávám slib,že již nikdy nebudu nic podobného absolvovat,protože během výstupu jsem měl nejméně 10 krizových momentů kdy jsem byl rozhodnut,že se otáčím a jdeme dolů.Pocit nahoře nejde popsat,potřeboval jsem 5minut na to,abych si mohl pořádně zařvat.Fotografie z vrcholu získávají pro mě po tomto extrémním výstupu úplně jinou hodnotu.Bohužel již po 30i minutách nahoře se moje plíce začínají topit (silná výšková nemoc,malátnost,pocit na zvracení) a žádají si ,,normální přísun kyslíku“.Je to přibližně stejný pocit,jako když si člověk v bazénu nechtěně lokne vody.Pohledem na Lagunu Verde a sousední vulkán Juriques se loučím s vrcholem a sestupujeme dolů,tentokrát jinou cestou.Sestup v těchto výškách je prakticky stejně fyzicky náročný jako výstup,výhodou se stává to,že 50i cm krok je vlastně 75cm.Celý sestup je spíš takové klouzání po kotníky zabořené v suti.Absolutní nutností jsou kotníkové boty a hodily by se i chrániče na lokty,protože jsem si i několikrát nepříjemně ustlal.Posledních 1000m k autu z 4hodinového sestupu už jsou mé úplné dno.Zbytek dne už jen gaučing v Pedrově chatě-je mi hrozně.Na odjezd druhého dne však také dlouho nezapomenu,protože do té doby ,,normální a pohodový“ Pedro se vybarvuje v parchanta jakého jsem dosud na cestách nepotkal.Při platbě 100Dolarovou bankovkou mi odmítá vrátit 50Dol s řečí,že je to za transfery a za odvoz na 7km vzdálenou bolivijsko-chilskou hranici (možná měl na mysli letecky).Po nekonečném dohadování s jeho uječenou manželkou a arogantním výrazu (úsměvem) dochází u mne ke zkratu a odcházím s krosnou na zádech na hranici pěšky.Doufám,že tomu šmejdovi bude těch 50Dol o které mě okradl stačit na zasklení 5i oken svého hnízda.Na hranicích (hliněná bouda) platím celníkovi poplatek 20Bol/56Kč a dostávám výstupní bolivijské razítko.Zhruba každé 2 hod. odsud odjíždí malý minibus 40Bol/112Kč do chilského San Pedra de Atacama.Na kraji města u malé celnice mě řidič ochotně naviguje kam s bagáží,ta totiž všechna prochází rentgeny,je zakázáno do Chile dovážet jakékoli masné produkty a ovoce.Dostávám povolení ke vstupu na chilskou půdu a přesouvám se do centra prašného městečka,které spíš připomíná vesnici někde v Mexiku.Ve směnárně měním všechny Boliviány za Pesosa a jdu koupit lístek na bus společnosti Tour bus – 2500Pes/93Kč do Calamy.Asi hodinová cesta luxusním klimatizovaným busem je po pěti dnech strávených na Salarech doslova ódou na cestování.Přímo v centru Calami je před autobusovým nádražím vynikající ,,Don Poolo“ kde plním po dvou dnech prázdný žaludek půlkou grilovaného kuřete a hromadou hranolek 2800Pes/103Kč.Nedaleko od něj se ubytovávám v bezejmenném hostelu za 6000Pes/222Kč,je poznat,že už jsem v Chile.Bohužel v turistických informacích mě čeká zklamání.protože největší měděný důl světa ,který se nedaleko odsud nachází je dočasně pro veřejnost uzavřen.Tímto se Chile stává vlastně jen tranzitem a místem kde moje cesta končí a vracím se zpět do peruánské Limy.Dopoledne odjíždím s Pulman za 9000Pes/333Kč do hraniční Aricy (510km) a ačkoli mi hraniční formality nečiní potíže,tady je určitě lepší využít služeb taxikářů.U společnosti Maguera platím jízdenku 16000Pes/592Kč až do peruánské Arequipy (460km) včetně přesunu taxíkem mezi hraničními městy.Z Aricy,kde busy končí je to totiž na hranici 25km a pak dalších 30km do Tacny (první peruánské město) odkud už běžně jezdí autobusy.Na hraničních přechodech těchto zemí jsou i nějaká mezistanoviště,takže papírů a papírů s kterými velice ochotně pomáhá taxikář.Ranní příjezd do Arequipy je tentokrát na druhý terminál (jsou hned vedle sebe) a ubytování beru v ,,hospedaje“ Encuentros 15Sol/105Kč 40m od autobusového a 30m od několika výborných restaurací.Po dvoudenním toulání po tomto krásném městě (hlavně ,,placa de armas“) mám namířeno do Colca Canyonu.Lístek do 360km vzdálené Cabanaconde mé základny je za babku 15Sol/105Kč společnost Andalusia.Horší je to již tradičně s cestou,hodinu asfalt,pak polní (spíš lesní) a z Chivay je to čistokrevný adrenalin.Brody přes horské potoky,po pravé straně snad kilometrové srázy bez svodidel,nezpevněné tunely a vrcholem je padající kamení o velikosti osobních aut přímo na silnici asi 150m před námi.Prakticky se mi v tento moment promítá ve zkratce můj život a slavíme druhé
narození,místní jsou celkem v klidu sedí dál na svých místech a čekáme asi 10min. než přijede bagr který veškeré balvany shrne dolů do údolí.Nevím jak by autobus plný lidí vypadal po tomto bombardování,ale asi by z něj mnoho nezbylo,možná by ho balvany shodily dolů do kaňonu.Některé se totiž hravě překulily přes silnici a pokračovaly dál do údolí.Silnice těsně před Cabanaconde se rozšiřuje (proto ten rychlý bagr),protože některé zatáčky jsou tak úzké,že se v nich bus vůbec nestočí a musí je některé vycouvávat.Samotné Cabanaconde je poklidná větší vesnice žijící hlavně z turismu a je ideální základnou pro výšlapy po nádherném okolí,včetně pozorování kondorů,kteří tu rádi nad údolím krouží.Ubytovávám se v hostelu Valle del Fuego 20Sol/140Kč za 2 noci.Dva slunečné dny trávím túrami po okolí,není špatné si zapůjčit i kolo.Je možné sestoupit i do kaňonu a přenocovat dole u řeky,která ním protéká,ale při představě,,vydrápat“ se zase nahoru tuto možnost okamžitě zavrhuji.Potom co jsem si ,,hrábl na dno“ na vulkánu Licancabur ,nechci prudkou chůzi chvíli ani vidět.Zpáteční šestihodinovou cestu jedu tentokrát se společností Reyna za 10Sol/70Kč,všechny autobusy odjíždí z krásného náměstí uprostřed vesnice.Návrat do Arequipuy kterou už znám jako své boty je klasika,ubytovávám se opět v hospedaje Encuentros, grilované kuře……Ráno si dopřávám a kolem poledne odjíždím z autobusového do 500km vzdálené Nazcy,dalšího cíle mé cesty.Místní pouštní geoglyfy jsou obrovským turistickým lákadlem.Jejich stáří se odhaduje na 1500 let a o významu těchto obrazců a linií se vedou do dnes vášnivé debaty.Nejpravděpodobnější hypotézou je rituální náboženský význam,který měl sloužit jako způsob komunikace s nadzemskými božstvy.Druhým nejčastěji publikovaným významem je ,že se jedná o gigantický astronomický kalendář.Tyto obrazce jsou však vidět jen z letadla a pro velký zájem vzniklo v tomto malém městě letiště,které se specializuje na vyhlídkové lety.Ranní (02:00) příjezd do Nazcy není zrovna nejlepší a proto (ač nerad) beru za vděk nabídce od jediného naháněče na zprostředkování plánovaného výletu.Průjezd zaprášeným a mrtvým městem až k majiteli hospedaje působí hodně depresivně.Ten mě na konec nechává přespat na gauči recepce zdarma a platím mu jen 70Dol/1300Kč za zprostředkování a odvoz na letiště.Leteckých společností zabývající se touto 30ti minutovou mýtickou podívanou je asi pět a je prakticky jedno s kterou letět (cenově jsou + – na tom stejně).Pilot během letu střídavě brutálně klopí levou a pravou,takže obě strany 6ti členné osádky letadla mají nádherný,téměř kolmý výhled dolů na obrazce.Počítám tak ještě deset minut navíc a plním připravený pytlíček čerstvou snídaní.O nedávném zřícení letadla s 6ti Francouzi se nechci moc rozepisovat,ale přesto vše stojí určitě za to, tenhle let absolvovat.
Po odpolední prohlídce města se přesouvám busem Sojus ještě severněji do městečka Ica,která se stává mojí poslední destinací této cesty.Třítýdenní jihoamerická pouť mě dosti vyčerpala a proto využívám volných dnů za sesuvem uvězněné Machu Pichu k relaxu v oáze Huacachina.Z Icy mě přímo k ní odvaží tříkolové taxi za 5Sol/35Kč.Kde složit hlavu tady není žádný problém,výběrové řízení vyhrává Corola del Sur na dvě noci za 35Sol/245Kč.Dva dny v této nádherné oáze obklopené nekonečnou pouští jsou dokonalým balzámem po této cestě a sluněním u bazénu s vynikajícím vychlazeným brazilským pivem končím tuto moji další vysněnou pouť.
Celkový rozpočet veškerých výdajů cesty je 28 000Kč kde 11 000Kč připadá na letenky Dublin-Barcelona-Amsterdam-Lima a zpět,zbývajících 17 000Kč padlo za ubytování,stravu,busy,výlety,vstupy,suvenýry……
Vzhledem k častým dotazům připisuji ještě tento odstavec,týkající se hlavně bezpečnosti v těchto končinách,praktikuji ho však všude na svých cestách.Píšu ho i pro začínající cestovatele,takže se může zdát těm zkušeným trošku bezpředmětný.Začnu u financí – rozložení dělám v poměru zhruba 70% hotovost a 30% kreditní karty.Vždy dvě a každá z jiné banky,samozřejmě s dostatečnou finanční rezervou (ještě se mi to nepodařilo).Úschovu hotovosti,pasu,letenek,karet v zájmu nejmenších ztrát rozděluji na 3–4 místa.Něco málo do velkého batohu a však největší část nosím vždy při sobě a tudíž pod ,,relativní kontrolou“.Zhruba 30% hotovosti ukrývám v opasku kalhot,který má z vnitřní strany všitý zip a dá se do této ,,kapsy“ složit několik 100 eurových bankovek.Tyto opasky se dají běžně koupit v outdoorových obchodech,stejně jako ,,Tatonka“,která se připíná kolem pasu pod triko,přímo na tělo v které mám většinou pas,kartu a další část v hotovosti.Ideální je koupit si ji v tělové barvě a nechávat ji co nejtenčí,pak je prakticky neviditelná.Pozor na nejlevnější modely,které často nemají úplně 100% zapínání a naopak mohou snadno způsobit ztrátu toho nejcennějšího.(opomenu život)Třetí položka – peněženka slouží pouze jen jako kapsa na pár bankovek a kartu.Peníze se samozřejmě během cesty po malých částkách přesouvají do cílové peněženky.Pokud je možno platit kartou,například výlety absolvované přes místní agentury,používám raději karty (bez poplatku).Jinak z mého pohledu jsou navštívené země Jižní Ameriky relativně bezpečné,jen je potřeba být extrémně ostražitý,protože rychlost a šikovnost místních zlodějů je neuvěřitelná.Vyprávění cestujících,kteří byli okradeni v nočním buse (když spali),nebo v internetové kavárně ,kdy vám někdo zaklepe na rameno,aby odvedl vaši pozornost od batohu jsou varující a poučná.Vše cenné je potřeba mít v kontaktu s tělem,třeba foťák ve spacáku v kterém usínám (noční jízda busem).Nic se nevyplatí ani nechávat v pokoji i když je zamčený.Výhoda je cestovat ve více lidech,bohužel osobně jsem musel tahat vše nejcennější i do sprchy pokud nebyla na pokoji.Ostražitost se vyplatí i při nenadálých okamžicích,třeba moment kdy se přímo před vámi začnou prát děti,tohle vše může sloužit jako výborná záminka k již zmiňovanému odvedení pozornosti.
Absolutně největším rizikem je bezesporu samotné cestování a přesuny po silnicích (pokud se tak dají nazvat),které nemají se slovem ,,bezpečné“ vůbec nic společného.
Jet? – Nejet? Jednoznačně jet!!!