ČR-Německo-Belgie-Francie-Anglie-Skotsko-Wales- Německo-ČR 6.6.-11.7.09 IV.část
15.5. Ráno se malinko balíme, sebe do pláštěnek, protože venku prší. Je to dobré. Aspoň se nebude prášit, ponouká mně černý humor. Vyrážíme k Loch Muick a dál. Za zatáčkou, kousek od parkingu stojí chatka, je otevřená. Uvnitř je jakési samoobslužné infocentrum s ukázkami okolní živé i mrtvé přírody, instrukcemi o chování v horách, umístěním suchého WC, trasami v okolí apod. Jdeme dál po cestě. Před jezerem překračujeme přes mostek dravý potok. Kousek za koncem borového hájku se nebojácně pase stádečko vysoké. Inu nikde nikdo, my kravál neděláme, dokonce se zastavíme, pak jsou v klidu. Chvíli je pozorujeme, fotíme a jdeme zvolna dál. U jezera se cesta rozdvojí. Vydáváváme se vpravo podél něj. Okolo jsou hřebeny s vrchy přes 1100 m, což je na skotské poměry slušné. Navzdory drobnému dešti jsou celkem dobře vidět. U konce jezera nám přehradí cestu rozvodněný vodopád, samozřejmě bez mostu. Obhlížím terén a přemítám, jak ho překonat. Nakonec manželka to vzdává. Vybral jsem si stopu z mokrých balvanů, na kterých nesmím nohám dovolit uklouznout. Daří se. Jsem na druhé straně suchou nohou. Manželka se tedy otáčí a zvolna se vrací, že na mně někde počká. K autu to má zpátky necelých 8km. Mně však zvědavost pudí dál. Z dálky jsem viděl další dva vodopády, z nichž jeden tekl po skále šikmo dolů v délce odhadem tak 30m. Ve zdejším počasí jsou všechny hodně vodnaté. Po vystoupání nějakých 400m se za zátočinou objevilo ve vzdálenosti asi 1km další jezero. Po našem spíš pleso, Dubh Loch. Kus za ním ho napájí další vysoký vodopád. Na konci tohoto Lochu cesta souběžně s tímto dlouhým vodopádem začíná proklatě stoupat. No ovšem, vždyť od toho je to vodopád, ne? Zastavím se, ohlédnu zpět, stále je slušná viditelnost. Jen se pode mnou v údolí válí cáry mraků. Tam někde na mě čeká manželka. Otáčím a rychlým krokem se vracím. Když jsem sám, jsem zvyklý chodit rychle, a hlavně s kopce to jde samo. První vodopád mezitím nabral na intenzitě. Chodím okolo jak mlsný kocour a nakonec, nedá se nic dělat. Lepší je být mokrý, než se snažit přelézt jen s vodou v botách, přitom riskovat kotník, koleno, či zlomeninu. Jdu do toho jako tank. Voda – nevoda, hlavně, aby mně někde nezůstal kus nohy mezi balvany. Celkem to proběhlo podle plánu. Plánované ztráty – mokrý skoro do půl pasu. Však zase někdy uschnu. Manželku jsem dohonil, čekala pod převisem menší skály. Zajímavé. Ani nebrblala, že jsem mokrý. Ostatně to bylo relativní. Člověk stejně navlhne i pod pláštěnkou vlivem kondenzace zevnitř, přestože jsme se snažili větrat. No a neříkal jsem to? Po převlečení mokrých svršků jsem suchý! Tak co tady v dešti? Podíváme se jinam. Po doplnění kalorií a tekutin startuji a projíždíme oblast palíren whisky. Nějak se nám nedaří rozhoupat se, kterou navštívíme. Počasí je nevalné a tak se nám nechce z pohodlí ven. Skotská vysočina je i ve špatném počasí pěkná, ale ven se nechce. Další cíl – Cawdor. Po příjezdu si hrad prohlížíme jen zvenku, protože je zavřený. No ano, vždyť je pondělí. Jedeme tedy dál do Inverness. Na protilehlém břehu je to už North Kessock, ale podstatně klidnější na přespání (N57,50084 W4,2417).
16.6. V Inverness začíná plavební Kaledonský kanál spojující východní pobřeží se západním. Na okamžik zastavujeme v jednom jeho přístavu za Inverness. Pak pokračujeme a stavíme u známého mýtického jezera Loch Ness. Vůbec nevypadá hororově, mlhy ani šedivé mraky se neválí nad hladinou. Naopak. Nám jako na potvoru praží slunce, obloha je modrá jak v Itálii. Jak mám to tajuplné jezero fotit? Mezi davy turistů jdeme k vodě, zašploucháme, aby se potvora probudila, a nic. Chvíli očumujeme, nasedáme a jedeme dál. Těsně před známým hradem Urquhart odbočujeme do nitra North West Highland, té pravé skotské vysočiny. Míříme do Glen Affric. To je taky název. S Afrikou to nemá vůbec nic společného! Údolí zvolna stoupá podél rychlé horské říčky a silnička se mění v lepší lesní cestu. Vystupujeme, abychom si prohlédli, jak její tok prudce skáče kaskádami. V jednom skalnatém zúžení dokonce tvoří pěkný vodopád. Kousek dál zase zastavujeme, tentokrát na pěkném piknikovém místě (N57,30670 W4,86897) mezi stromy, hned vedle bystřiny. Něco málo pojíme a zapijeme. Já Regentem. Ještě se dá malý kousek dál popojet, což činíme. Parkovištěm (N57,31245 W4,85289) s WC u jezera Loch Beinn cesta pro auta končí a dál tedy půjdu pěšky. Manželka tu počká. Při plánování cesty jsem měl strach z obávaných midgies, což jsou mračna drobných kousavých mušek, trápících turisty ve Skotsku, a na které údajně neplatí žádný sprej. Rady doporučovaly průvan. Než jsem vyšel z parkingu, manželka zařvala, neb se jí už ohlásili. To můj odchod urychlilo. Létající hmyz přímo nesnáším. Na začátku jezera cesta přechází v pěšinu. Ta se dlouho vine po úbočí svahu okolo něj. Stromový porost mizí a údolí lemují hřebeny kopců v tradiční skotské vřesové hnědi. Na severní straně Hory dosahují výšky kolem 1000m. Na nejvyšší 1180m vysoké dokonce teď, v červnu, svítí několik sněhových ploch. Za koncem jezera se zastavuji, abych zjistil podle času, jak daleko ještě stihnu dojít. Jestli se už mám vrátit, nebo pokračovat zužujícím se údolím dál. A na to čekali midgies. Pár mi jich začalo kroužit okolo hlavy, což ukončilo mé rozhodování. Rychlým krokem, na který předtím nestačili, vystřelím vpřed, dál nahoru. Zajímavé, že zatím jsme s nimi neměli problém. Shoduji se s internetovými zkušenostmi cestovatelů, že nejvíce se zdržují v kempech, tábořištích, u vod a mokřin. Jelikož kempy nepoužíváme a jsme-li venku, chodíme rychle, takže se na nás nechytali. Docházím k dalšímu, menšímu jezeru – Loch Affric a prosvištím dál. V plochém sedélku s výhledem se otáčím a vracím se. Od Lochu Beinn se vracím po druhém břehu. Těžko říct, která strana je hezčí. Na této straně cesta stoupá trochu výše a je z ní lepší rozhled, ale zase se zde místy vyskytují stromy. Dole se uvítám s pokousanou manželkou, která chodí dokola, aby midgiesům ztížila nálety. Sedáme do auta a necháváme midgies svému osudu. Vracíme se zpátky prohlédnout si hrad Urquhart u Loch Ness. Plno turistů, fotoaparáty cvakají, kamery běží. Hrad je to pěkný, i výhled na Loch Ness. Pořád nám u toho jezera chybí ta správná pochmurnost. Slunce ještě pořád svítí, blankytná obloha tomu jezeru nesluší. Cestou okolo Loch Lochy je všude plno kvetoucích azalek. Rostou všude jako plevel. I v příkopech. Dokonce celá jedna stráň, či kopec, rozkvetlý. No je to pěkné. U nás to neuvidíte. Ve Fort Wiliams hledáme místo na parking. Žádný z prvních připravených typů nám nevychází. Až v Banavii u zdymadel je velké, neplacené parkoviště N56,84576 W5,09670.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Aberdeenshire
Půjčovna autPříspěvky z okolí ČR-Německo-Belgie-Francie-Anglie-Skotsko-Wales- Německo-ČR 6.6.-11.7.09 IV.část
