DAČICE 2022 - 4.Přírodou České Kanady poprvé

Dnes, v pondělí, má Jana odpočinkový den a já za krásného slunečního jitra v půl sedmé nasedl do vláčku a nechal se jím odvézt do Slavonic. Před Mutišovem na nás z ohrady zvědavě nakukovali koně i hříbata, před Pečí pro změnu zase z pole dvě srnky.

V cílové stanici jsem do sebe hodil snídani a poté se odebral na blízkou zastávku busu, kde jsem vyčkal spoje jedoucího do Starého Města pod Landštejnem, který ale není žádným městem, neboť v něm dnes nežije ani 500 obyvatel.

 

Nejpamátnějším objektem je tu pozdně gotický svatostánek, vzniklý přestavbou staršího kostela na přelomu 15.a 16.století. Chrám Nanebevzetí Panny Marie později prošel renesančními i barokními úpravami a ve „století páry“ byl obdařen zbrusu novou střechou.

Chrám je trojlodní a jeho součástí je i nedaleká samostatně stojící hranolová věž zvonice s hodinami, viditelná ze širého okolí.

 

Od chrámu jsem zamířil na náměstí k tur.rozcestí, lákající směrovkou k návštěvě 3 km vzdáleného hradu Landštejna. Protože ten ale chceme s Janou navštívit zítra společně, udělal jsem vpravo vbok a vydal se po silničce vedoucí ze „staráku“ do Stálkova. Ještě před koncem městyse jsem mohl u jedné zahrady poobdivovat zdařilou miniaturu zříceniny, o kousek dál i tu skutečnou, vypínající se v dálce z hrbu na obzoru. No a pak už mne čekalo docela solidní stoupání, jež silnice zdolávala několika serpentininami. O něco výš pod temenem Uhliště (702 m) jsem na chvilku spočinul u starého kamenného německého kříže a potěšil se výhledem na líbeznou krajinu České Kanady. Ta je známa svou „opuštěností“ a pokud bych si odmyslel zástavbu Starého Města pode mnou a markantní stopu civilizace v podobě asfaltové komunikace, viděl bych už jen okolní táhlé kopce s rozsáhlými pastvinami a remízky, sousedícími s hlubokými lesy. V nich se ukrývá bezpočet skalních útvarů v podobě žulových skalek a balvanů… a také „jezer.“ Tyto vodní plochy jsou z velké části vystavené na odiv lidským očím i na okrajích pastvisk a ve skutečnosti jsou všechny toliko rybníky.

 

O kousek dál jsem zdolal první kopčisko. K mému údivu dál silnička nepokračovala po rovině, ale horizont lesa na dohled opět poporostl blíž k nebesům a poslední stoupání mne čekalo ještě před Stálkovem, tady už po pastvinách s výhledy.

 

Stálkov je až neskutečně malebnou vesničkou, ležící v nadm.výšce 637 m, jejíž návštěva pro mne byla mimořádně silným zážitkem. I když se na mé cestě stala místem „jen“ průchozím, přesto jsem pořádně zbrzdil krok a v klidu se pokochal těmi – s fotografického hlediska naprosto skvěle osvícenými – panorámaty.

Zástavba maličké vsi se skládá pouze z 35 obytných stavení, tvořených bývalými statky, chalupami či rodinnými domy. Střed obce tvoří kouzelný rybníček „kačeňáček“, jehož plocha je ozdobena lekníny. Tady mne na jeho břehu zdvořilým kváknutím pozdravil starý divoký kačer… a jinak už jsem v dědince žádného živého tvora nepotkal.

Západně od rybníka se nad rozcestím silnic rozkládala maličká náves s opravenou sakrální stavbičkou – kaplí sv.Víta z 19.století, vedle jejíhož vchodu se tyčil kamenný kříž. Na sousedním parčíkově upraveném prostranství stál Pomník padlým ve 2. světové válce.

 

 

Jen pár minut chůze po žlutě značené turistické trase mne od stálkovské návsi přivedlo za humna, kde jsem narazil na rozkošnou výklenkovou kapli Božích muk. Sakrální stavbička vypadala, jako by tu stávala odjakživa – tak dokonale byla vsazena do okolní překrásné přírody. V její čelní stěně byla umístěna prostorná nika s křížkem a novodobou miniaturní plastikou Panenky Marie, pravděpodobně keramické dílko z nedaleké Maříže. Jedinou vadou na kráse bylo, že se Boží muka nachází v dosti omšelém stavu a už zoufale prosí o opravu.

 

O kousek dál se mi z dálky přes pastvinu představila první plocha českokanadského „jezera“ – rybníka Horní Šatlavy a ten další jménem Malý Troubný se přimotal až ku stezce. Tady mne čekala prudká změna směru a já se vydal vpravo ke Stálkovským skalám.

 

Už jsem o nich cosi četl, viděl fotografie z místa (a dokonce i jeden dokument), jenže vše ve mně vzbudilo poněkud rozporuplné pocity.

V lokalitě se nachází jedna větší skála a s dalšími už menšími žulovými bloky vytváří něco na způsob skalní dědinky. Jenže to vše je doplněno konstrukcí v podobě dřevěného lešení, na němž jsou ve výšce umístěny dřevěné podesty pro stany a je ukotveno lany nataženými mezi stromy a omotanými okolo skal. Tak trochu to prý připomíná opičí tábor anebo lanový park a už od roku 1965 se zde konají letní skautské tábory.

Je mi jasné, že takový divoký lesní tábor musí vzrušovat každého „normálního“ kluka, který má v sobě alespoň špetičku touhy po dobrodružství, jenže takových dnes mezi nimi už asi moc není. Tu většinu, neustále svírající v rukou svůj proklatě chytrý mobil, tábor neosloví a jejich rodiče by svého rozmazleného synáčka na takovýhle „nebezpečný“ pobyt nikdy nepustili!

 

Já nakonec Stálkovské skály na vlastní oči neviděl. K táboru sice přes zarostlou paseku vedla vyšlapaná pěšinka, jenže se z něj (teď před začátkem sezóny) ozývalo rytmické bušení kladiv. A tak jsem se nakonec rozhodl, že ty „opraváře“ nebudu zbytečně otravovat… a také, že to tam vlastně vidět ani nemusím. Jakožto pravověrnému „skálofilovi“ jsou mi totiž mnohem milejší pohledy na útvary neživé přírody dosud nepoznamenané rukou člověka.

 

A proto jsem raději věnoval pozornost rozcestí, kde se na dohled tur.trasy pod stromy válely anebo z návršíček tyčily nízké skalky a balvany. Tohle bylo mé první setkaní s žulou, tak typickou pro oblast České Kanady, a mně se její tvary moc líbily. Na rozdíl od našich divoce rozeklaných karpatských pískovců tyhle „exotické“ zaoblené tvary - připomínající tam pohovku, tam zase poklidně ležící dobytče – v mé mysli vytvořily atmosféru jakési domácké pohody.

 

No, a že jsem Stálkovské „skalní město“ ani jediným očičkem nezahlédl, mne vůbec nemrzelo: na další trase mne totiž zanedlouho čekaly bizarní útvary vypínající se podél Graselovy stezky!

 

Ještě ale než jsem se na ni dostal, čekala mne návštěva příjemného místa s velikánským paloukem obzvláštněným remízky se žulovými skalkami a několika většími dřevěnými stavbami. Ty se v letním čase stávají zázemím každoročně zde pořádaného dětského tábora.

Hned za táborem se nacházela rozlehlá vodní plocha ohraničená lesem, připomínající na první pohled skutečné jezero. Ale i tento Velký Troubný je „jen“ rybníkem, zato se může pochlubit od roku 1995 statutem přírodní památky.

 

Kousek odtud už jsem vkročil na Graselovu stezku, která u nás není stezkou jedinou. Když pominu Rakousko, jen u nás je takovýchto NS sedm, jsou značeny žlutým puntíkem a písmenem „G“ a vytváří pavučinu cest mezi Novou Bystřicí a Novými Syrovicemi.

 

Jenže ta, na kterou jsem právě vkročil (a která vede ze Slavonic do Českého Rudolce) je obklopena těmi nejznámějšími skalními útvary, upomínajícími na éru „mezinárodního“ vraha a lupiče.

 

(Nyní trochu předbíhám, ale musím podotknout, že je dost mizerně značena: chybí jakékoliv ukazatele a „tečkové“ značení se asi v polovině 1 km dlouhého úseku na rozcestí několika cest obklopených novodobými rozsáhlými holinami zcela ztrácí. Bohužel to vypadá, že zatímco v minulých časech zde řádil se svou tlupou Grázl, dnes tu tisíckrát větší škody napáchal nenasytný chrobák jménem kůrovec…)

 

I napříč absenci značení nelze nástup na Graselovu stezku minout, neboť od lesní cesty míří půlnočním směrem do řídkého borového hvozdu dobře vyšlapaný chodník. Brzy poté jsem narazil na výstražný plakátek, upozorňující, abychom si tu my turisté dávali bacha: i když je časům lotra Grasela dávno odzvoněno, v současnosti prý tu řádí banda strašlivého loupežníka Franty Jizvy z Hrdlořez, který nemá s nikým slitování!

Což jsem odbyl jen mávnutím ruky – vždyť proti stále zvyšující se inflaci tahající z našich kapes čím dál víc prašulí jsou všichni loupežnící světa tááákhle maličtí… a v klidu pokračoval dál.

 

Po chvilce jsem dorazil k jednomu z nejznámějších skalních útvarů – nádhernému a fotogenickému hříbovitému žulovému toru, ozdobenému napodobeninou historické flinty. Skalka se nazývá Graselova trojmužná předovka a pušku je možno si vyzkoušet.

Pak jsem napravo v lese uviděl skalnaté návrší a vyrazil je prozkoumat. Na odvrácené straně kopce z hřebenu vystupovalo několik nižších skalních stěn a nechyběl ani jeden velmi fotogenický balvan. K „předovce“ jsem se vracel jinou pěšinou a ani tady nebyl svah skáluprostý.

 

O kus dál mne chodník přivedl k velikánskému balvanu, pod nímž se černalo ústí malé a velmi těsné podzemní prostory. Ano, tohle byla ta slavná Graselova sluj, v níž se měla podle ústního lidového podání ukrývat celá loupeživá banda, ale dle velikosti podzemní dutiny se v ní mohl zasyslit akorát tak její náčelník.

 

Po dalších 200 metrech mírného stoupání jsem přišel k většímu žulovému skalnímu bloku obklopenému spoustou velkých balvanů a skalek. Na skalní stěně byl vytesán nápis Schillerův kámen. To na památku na německého romantického spisovatele Fridricha Schillera, který zde na vrcholu skály prý rád vysedával, do kraje se rozhlížel a z místa čerpal inspiraci ke svému slavnému spisku Loupežníci.

Dnes už je ze zarostlého skaliska výhled velmi omezený a kvůli ohromným plochám okolních holin i neradostný.

 

Přes ně dál pokračuje i Graselova stezka a míří ke skalnímu útvaru Graselova koupelna,odtud klesá k přístřešku a silničnímu rozcestí se zastávkou busu Český Rudolec – Stoječín.

 

Já nakonec tuhle přírodní „vanu a lavór“ neviděl, neboť se mi na rozcestí bývalých lesních cest značení ztratilo a já beznadějně zakufroval. Cestu mířící ostře vpravo jsem podle zákona logiky zavrhl (no a vidíte, a ona to byla jak na potvoru ta pravá!) a podnikl průzkum dvou zbývajících mířících přibližně k severu. První byla za hřebenem ukončena polomem, druhá klesala rozlehlou pasekou a z odlesněného svahu a hřebene ji hlídal zástup „ozbrojenců“ zakletých do podoby bizarních žulových skalek či balvanů.

 

Je dost možné, že i tahle turistům před kůrovcovou kalamitou neznámá zákoutí vůdce loupežné bandy Grasel všechna dobře znal, neboť se zde - buď sám anebo se svými druhy - před zástupci spravedlnosti ukrýval.

 

Tento neblaze proslulý lupič a vrah, díky němuž byl český jazyk obohacen o hanlivý výraz „grázl“, se vlastním jménem jmenoval Johan Georg Grasel. Narodil se roku 1790 v Nových Syrovicích matce, jež bývala žebračkou a otci vykonávajícím opovrhovanou práci rasa. Tatík spolu s dalšími komplici rodině životní úroveň zvyšoval krádežemi. Což mladý Johan záhy zdárně občíhl (však prý jablko nepadá daleko od stromu), takže už ve věku devíti let byl do šatlavy zavřen za krádež.

V patnácti letech svou činnost rozšířil o loupeže a o něco později se stal vůdcem celé bandy.

Spolu se svými druhy si většinou vytipovali nějaký dům, pod rouškou tmy se do něj vloupali a surovým bitím se majitele snažili přimět k tomu, aby jim prozradili, kde ukrývají cennosti. Namísto nich se ale často museli spokojit jen s ukořistěným prostěradlem či cíchou. A také se stávalo, že jimi týrané oběti na následky týrání umřely anebo byly přímo umláceny k smrti.

 

Akční rádius bandy byl zaměřen na české i rakouské příhraničí a brzy jim tu začala hořet půda pod nohama. V roce 1813 – aby unikl pronásledování, se Johann Grasel nechal naverbovat do vojska, ale už po půldruhém měsíci dezertoval. Poté se znovu spojil se svými druhy a pokračoval ve své, bohu velmi nelibé, činnosti. V roce 1814 se stalo, že byli ve Slavonicích zaskočeni policejními orgány. Většina jeho druhů byla pochytána, jenom jemu samotnému se podařilo uprchnout a poté se skrýval v lesích u Stálkova. Nakonec byl Grasel polapen do pečlivě nastražené pasti v rakouském hostinci v Mortersdorfu. Dlouho pak trvalo, než se prošetřilo všech 205 zločinů, z nichž byl obviněn (figurovalo v nich i několik vražd) a v roce 1818 byl jako sedmadvacetiletý odsouzen k trestu smrti a veřejně oběšen.

 

Je zajímavé, že zatímco v Čechách a na Moravě se jeho osoba stala synonymem pro zvláště odpudivého vyvrhele, u našich přeshraničních sousedů je oslavován jako hrdina a báje jej vyzdvihují bezmála na úroveň jakéhosi rakouského Jánošíka!

Zároveň se dost málo ví, že měl tento lump vážnou známost – Rosalii Eisner ze Stalek, z níž zplodil syna.

 

Ale vraťme se zpět k místu, kde jsem poněkud zazmatkoval.

 

Za rozcestím se nalevo od Graselovy stezky rozkládala velikánská novodobá paseka, lemovaná rovněž vyrubaným svahem a holým hřebenem. Ze svahu vystupovaly zajímavé balvany, ale tím nejunikátnějším přírodním výtvorem byla skalka vypínající se z temene odlesněného vrchu.

Na první pohled z dálky připomínala naprosto identického dvojníka známé Ďáblovy prdele, ale tato „megazadnice“ se přitom zdála mnohem větší! Při pohledu zblízka už měla poněkud jiný tvar. Puklina dělící ji na dvě půlky totiž skálou probíhala sešikma a ta byla jednou částí opřena o nízkou skalku, díky čemuž jsou zde k vidění i dvě nepravá skalní okna.

Z temene skály se otevřel poněkud rozporuplný výhled na okolní plochou vrchovinu. Prve byla celá pokryta hvozdem, ale ten byl postižen kůrovcovou kalamitou a dnes tu jsou bohužel k vidění i ty nevábné a hlavně rozsáhlé holiny.

 

Bloudění poblíž Graselovy koupelny dnes nebylo zablouděním jediným, což jsem zaregistroval při příchodu k vesnici Stoječín, v níž jsem se ocitl naprosto neplánovaně!

 

Po průzkumu skalních útvarů jsem sice nakonec dorazil k „záchytnému bodu“ – rozcestí u Stoječína s rybníkem, zastávkou busu a tur.odpočívadlem, ale spočinout v něm nadlouho mi nebylo přáno. Blížila se totiž, jak to tak vypadalo, silná bouřka. Poněvadž jsem dost chvátal, nechtělo se mi už z batohu vytahovat plánek trasy. A tak se stalo, že jsem namísto směrem k Peníkovské pile zamířil od rybníku po asfaltové silničce a po kilometru ostré chůze se ocitl u prvních stavení miniaturní obce Stoječín. Její rodinné domy a přestavěné statky se rozkládaly (stejně jako předtím ve Stálkově) okolo malého rybníku kačeňáku.

 

Za normálních okolností (a za slunečního svitu) bych se radoval nad dalším klasickým a velmi malebným vzorkem osídlení České Kanady, ale nebe zatažené dočerna a rychle se přibližující hromů hlas mne přinutil přidat do kroku. Ale kam, když jsem se ocitl v místě, kam jsem vůbec neměl dojít a které na mém náčrtku ani nebylo?

Naštěstí jsem napravo za rybníčkem narazil na turistické rozcestí a jedna směrovka mi poskytla informaci, že je to odsud po modré do Peníkova jen 2 kilometry.

 

Ještě než jsem tam vyrazil, zaujal mne pohled na sakrální objekt, vypínající se z malé návsi nad rybníčkem. Mozek tomu vábení neodolal a jak jsem vzápětí zjistil, jednalo se o větší zděnou kapli (na střeše s věžičkou), jež byla zasvěcená sv.Linhartovi. Před ní se vypínal kamenný kříž, pocházející stejně jako sakrální stavba z konce 19.století. Její interiér byl kupodivu otevřený a volně přístupný, takže jsem vstoupil na staré kamenné dlaždice a celý si jej prohlédl. Nalevo bylo v kapli umístěno několik řad povědomých dřevěných sedadel (nejspíš vyřazených) v jakých se sedávalo za bývalého režimu např. i u nás v Brumově v kině. Stěny byly vyzdobeny obrázky Madony, Ježíše a jiných svatých a úplně vepředu stál zajímavý oltář. Mezi dvěma klasicistními sloupy byl pod stylizovanou stříškou s baldachýnem umístněn toliko velký dřevěný kříž a na stupni oltáře soška modlící se postavičky.

 

Po prohlídce jsem notně hrábnul do kroku, na rozcestí za vsí věnoval letmý pohled „módnímu“ ukazateli, jehož směrovky udávaly vzdálenost do vybraných světových velkoměst a s bouří v patách uháněl již dosti setmělou krajinou k Peníkovu.

Brzy jsem se po modré turistické značce dostal do tmavého úvozu, kde se nad lesní cestou vypínala zajímavá boží muka. Prostou sakrální zděnou stavbičku zdobil v nice pouze dřevěný kříž, ale umístění objektu nad komunikací v remízku bylo naprosto dokonalé a já ocenil jeho téměř magický půvab. Dojem z místa umocnilo i protější návrší se stromy, pod nimiž vystupovaly žulové skalky.

 

Pak jsem se z remízku vyhoupl na předěl a pod černou oblohou spěchal po modrém značení dál. Značení minulo východní břeh větší umělé nádrže – Panského rybníka, odkud na něj byl asi nejhezčí pohled. Ten byl obzvláštněn přicházející bouřkou… a ještě než mne dostihla, ocenil jsem sílu vichru, který rozčeřil hladinu rybníka do nesčetných vlnek.

 

V dalším úseku cesty vedoucí hvozdem mi jeden jeho mohutný poryv přivodil silné bušení v oblasti aorty, neboť lámal větve stromů, z nichž mi několik haluzí prolétlo těsně vedle hlavy!

 

Národní technickou památku – dřevěnou vodní pilu v Peníkově, jsem podle naplánované trasy (ze původně vidět měl, jenže se to nakonec celé nějak zvrtlo.

Právě před touto osadou bouře propukla naplno a já za stále sílícího vichru a rachocení hromu (a řádného pokropení vodou z obří nebeské konve) doběhl k silničce a zastávce busu. Zde mi úkryt poskytlo podivné dřevěné staveníčko, vypadající jako ta historická budka - varta, v níž se před nepohodou schovávali dávní vojíni.

 

Pak už se spustil prudký liják, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely jak u Verdunu. A já byl rád, že jsem se mohl skrýt do interiéru boudy. Krom obyčejné dřevěné stoličky se zde nacházelo i měkoučké dvojkřesílko, ale hlavně sem necedilo a bylo tu sucho!

Myslel jsem, že jak se bouře rychle přihnala, stejně rychle odkvačí v dál a já budu moct pokračovat ve zbytku trasy k unikátní historické pile a přes psí hřbitov a Francouzský kámen do Českého Rudolce… ale to jsem si mohl opravdu jen myslet.

Déšť neustával a v náporech se měnil v lijavec prudce bičující asfalt úzké silničky. Takže jsem se s tím nakonec smířil a navíc byl potěšen zjištěním, že tudy autobus sice projíždí jen asi 3 x za den, ale ten nejbližší jede už za 40 minut… a knihu na čtení jsem sebou měl.

 

Když se bus kočírovaný paní řidičkou konečně objevil, pršelo beze změny dál a já se jím přesunul do 3 km vzdáleného Českého Rudolce.

 

Tam jsem zjistil, že mám do odjezdu spoje do Dačic ještě asi 15 minut čas. A tak jsem (kryt korunou listnatého stromu před chrámem sv.Jana Křtitele) na sebe rychle navlékl pláštěnku a spěchal po silnici k jihovýchodnímu konci obce. Naproti zámeckému pivovaru se na louce vypínala impozantní zřícenina kdysi velmi romantického novogotického zámku, jenž se v dobách své největší slávy pyšnil přízviskem „Malá Hluboká.“ Jeho další osudy už tak romantické nebyly...

 

Díky přístřešku u zájezdní hospody se mi podařilo udělat i několik snímků objektu, ale kvůli svižně padajícím vodním nebeským kapkám nebyly nic moc. Přesto na nich to hlavní vidět bylo. Ale velkou hladinu Zámeckého rybníka roprostírající se kousek za zámkem už ne.

 

Pak už jsem se vrátil do středu obce, odkud mi jel za chvilku spoj do Dačic a po příjezdu na místní autobusové nádraží už bylo po dešti.

 

Večer jsme si s ženou zašli dolů do restaurace hotelu Dyje na večeři a jen co jsme se vrátili na pokoj, začalo se za okny blýskat a krajem se přehnala ještě jedna divoká, zato už jen krátká bouře...