Dálniční romantika na Route 66, dokud ti odbočka nezmění život

Dodge Charger v Nevadě  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Všechno to začalo jednou ospalou nedělí, kdy jsem seděl doma na gauči, koukal na dokument o amerických dálnicích a říkal si, že můj život by potřeboval pořádný upgrade. Kamarádi v práci neustále vyprávěli o svých exotických dovolených – někdo byl v Karibiku, jiný surfoval v Austrálii. Při třetím šálku instantní kávy mi došlo, že jestli něco neudělám, skončím jako borec, co má nejlepší historku o tom, jak jednou skoro chytil vlak. A tak padlo rozhodnutí: Amerika, Route 66, dobrodružství!

Začal jsem tu cestu s naivními představami o „americkém snu“ – po příletu do Las Vegas jsem si půjčit Dodge Charger, ikonické auto, které to opravdu umí osolit. Sluncem zalitými silnicemi a country hudbou na plné pecky jsem se vydal vstříc osudu. První den byl v podstatě nuda. Někde jsem zaslechl, že v určitých usecích je zpívající silnice (když najedete na krajnici, tak vám kolo vydává zvuk podle vzoru, tak jak tomu je u gramofonových desek), jenže já na žádnou nenarazil. Jenž pak přišla odbočka. Ta osudová. Viděl jsem ji na poslední chvíli – stála u krajnice, palcem nahoře a s batohem v barvách, které volaly: „Někdo mě určitě přehlédne.“ Byl jsem už kilometr za ní, než mi došlo, že jsem jediný blbec na té silnici a jestli ji nevezmu, bude tam až do důchodu. Tak jsem to otočil a zastavil. Co člověk nevymyslí... jmenovala se Klára a byla z Česka. Ano, z Česka! Země, kde prý největší horský dobrodružství je vylézt na Sněžku a na výletě se většinou neztratíte, protože čáry na mapě nejsou žádné špatně značené silnice, ale skutečné hranice státu. Stopovala směr Grand Canyon.

Po prvních deseti minutách jsem si nebyl jistý, jestli ji raději nevysadit v prvním motelu a ujít, co nejdál - přecijen jsem vyrazil z česka, abych poznal cizince, né své spoluobčany. Ale když jsem zaslechl její smích, něco ve mně řeklo: „Hele, tohle by mohla být sranda. Cesta pokračovala. Společně jsme objevili to nejhorší bistro na trase, kde podávali hamburgery tak přesmažené, že by s nimi šlo házet okna. Klára se smála, když jsem při pokusu o platbu zjistil, že jsem si spletl peněženku s obalem na pas. Byl to také moment, kdy jsem si znovu ověřil důležitost připojištění auta. Nejen že Charger občas vypadal, že se rozpadne už při pohledu na další díru v silnici, ale když jsme volali do půjčovny, abychom nahlásili zvuk podobný umírajícímu vysavači, operátorka nás ujistila, že připojištění kryje i ty nejhorší scénáře. Klára se smála, že bych měl mít připojištění i na své ego, kdyby to náhodou celé nezvládlo.

Pak jsme měli menší krizi – auto se rozhodlo, že uprostřed nevadské pustiny odmítá spolupracovat. Klára trvala na tom, že všechno spraví pár šroubků a lepící páska. Spravilo, ale jízda byla od té doby provázena zvukem, který připomínal umírající křečky. A pak přišel Grand Canyon. Stáli jsme na okraji, ona s očima upřenýma do propasti, já s pocitem, že bych se měl asi držet trochu dál. Bylo to tam, kdy mi řekla: „Já jsem původně chtěla jet sama. Ale musím uznat, že to s tebou stálo za to.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není jen cesta, co se změnila. Byla to ona. Nebo spíš to, jak jsem jí začal vidět.

A tahle jízda, ta neplánovaná cesta, mi nakonec změnila život. Nešlo jen o Route 66, o objevování nových míst, nebo o překonávání technických problémů s autem. Bylo to o tom, jak jsem během každého kilometru začal objevovat něco nového – nejen o světě kolem mě, ale i o sobě. Klára byla tím nečekaným přídavkem, který celý ten trip proměnil. A to, co začalo jako náhoda, se nakonec změnilo v něco, co bych nikdy nečekal. Našel jsem svou životní partnerku, ženu, se kterou jsme si vzájemně ukázali, co to znamená opravdu žít. A když dnes vzpomínáme na všechna ta dobrodružství, už vím, že to nejlepší teprve přijde. Ta pravá jízda práve začala :)