Další výlet do Děčína a jeho zajímavostmi.

Další výlet Děčínem za jeho zajímavostmi………….

Úvodem musím napsat, že jsem se posledním výletem v Děčíně namlsala a řekla si, že ještě než začne padat ta sněhová peřina, která nám všechno nejen pokryje ale také zapříčiní sem tam i někomu krkolomné pády a když ne u nikoho, tak u mě by určitě při mé smůle mohla, takže se ještě vydám znovu do Děčína za poznáním dalších zajímavých míst, ať z historického hlediska, či dopřát lahodící pohled oku.

Musím ale napsat, že jsem se původně chtěla vydat na Stoličnou horu, která je známější pro děčíňany pod názvem Kvádrberk a která se nachází v severní části města. Není moc vysoká, má 289 m a tak v mých letech bych ji hravě zvládla, kdyby se ale nevyskytl jeden a to pro mě velký problém….Před pár dny jsem se dočetla na Internetu, že v lesoparku na Kvádrberku našel pejskař oběšence……….ta hrůza!!!!!!! A kdybych se já měla náhodou nachomýtnout k něčemu podobnému, tak by tam pak našli mrtvoly dvě, tu první která by se stala mrtvolou nevím proč a mě, která by tam „eksla“ pohledem na ni….A kdoví kdy by nás našli a ještě k tomu v jakém stavu, že bych ani neměla čas si udělat makeup, abych pro toho kdo mě uvidí napoprvé aspoň trošku vypadala, aby tam tím hrůzným pohledem na mě pak neležela mrtvola ještě další…..…. Takže tuto možnost navštívit tento vrch jsem vzdala, nechám si to uležet v hlavě do jara a když budou všechny okolnosti příznivé a moje tělesná schránka do té doby vydrží vydám se na něj!

A tak už tím, že jsem musela změnit svůj plán výletu neměnilo nic na tom, že nějaký výlet jsem chtěla podniknout stůj co stůj a tak jsem se vydala opět do Děčína za něčím jiným.

Ráno pohledem z okna jsem zjistila že je na ulici mokro, nic padat – třeba jako trakaře jsem neviděla a tak jsem se nasnídala abych se posilnila, zabalila potřebné věci do batohu a vydala se k autobusové zastávce. Autobus mě přijel za chvíli a než jsem dorazila na nádraží, už začalo trochu pršet ale já si říkala že než dojedu na místo určení – tj. do Děčína, že to přejde. Ale to jsem se šeredně mýlila! Nejen že pršelo po celou dobu, co jsem procházela místy, které jsem chtěla vidět ale dokonce i sněžilo. Já bláhová jsem nevěřila předpovědi, kterou den předtím v televizi hlásili, protože ať je to jak chce, všechny předpovědi se stejně nevyplní. A když hlásili že má padat sníh – zkrátka jsem nevěřila. Ale deštník jsem si vzala, dokonce i kšiltovku jsem neopomněla přibalit do batohu, jen rukavice ne, to už by byl opravdu vrchol, to by musel být ještě pořádný mráz ale ten nehlásili….. a tak takhle parádně vybavená jsem se vydala po příjezdu do Děčína na moji změněnou trasu výletu.

Zahnula jsem před nádražím doleva a šla tunelem pro pěší k Novému mostu, tedy on už je taky pár let starý, ale nese a bude stále nést tento honosný název, bude mít aspoň oproti jiným mostům výhodu, že ač zestárne, stále bude Nový……a tak jsem k němu dorazila abych se dostala ke starému kamennému a památkově chráněnému mostu. Lilo a lilo…….já, deštník nad hlavou a foťákem pod ním jsem přesto hledala, co bych si zvěčnila - ještě že jsem si vzala malý fotáček a nevzala velký, s tím by se mě daleko hůř manipulovalo. Navíc ještě k tomu brašna na něj, tenhle malý jsem si mohla strčit když jsem nefotila do kapsy a bylo vystaráno…. Opět se mě zjevil zámek, tentokrát víc v mlze, přešla jsem první schody, které směřovaly z mostu dolů ještě před Labe a pokračovala dál až k dalším schodům, které byly již za řekou a sešla po nich dolů. Koukala jsem a ani nevěřila svým očím na modře pomalované pilíře mostu. Každý pilíř měl jinou malůvku a dokonce i když nejsem milovník moderního umění, tohle se mě moc líbilo. Každý obrázek byl věrohodný, nic takového, že musíte nad tím dumat, co to má vlastně znamenat a musím říci, že to byl moc šikovný nápad vytvořit něco takového. Navíc v modré barvě, která navazovala na modře místy natřenou kovovou konstrukci mostu.

Tak jsem si to všechno prohlédla a již jsem od těchto pomalovaných pilířů viděla „kočičí hlavy“ mostu, olemované zábradlím s kamennými jakoby zuby, které vídáme i na některých opevněných hradech a který byl vlastně mým cílem.

Starý kamenný most i když má vzhled gotiky, pochází z doby renesanční z roku 1564 – 1569, byl postaven z pískovcových kvádrů a přemosťuje řeku Ploučnici opodál jejího přítoku do Labe. Uprostřed mostu je sousoší znázorňující naše české patrony a sice sv.Jana Nepomuckého, sv.Víta a sv. Václava. Toto sousoší vytvořil Jan Brokoff v r.1714.

V r.2002 tento most zasáhla i povodeň ale byl opraven v r.2004 podle starých technologií a nyní slouží jak cyklistům tak i pěším. Byla by to škoda ho nechat na pospas, je to nádherná kulturní památka. Tento starý most vede současně s Novým mostem přes řeku Ploučnicí, jen ten Nový most je samozřejmě vyšší… Na místě tohoto starého kamenného mostu stával kdysi ale jiný most, ale ten v půlce 16.století smetla povodeň. Původní kamenný most údajně vybudoval architekt Höll. Most měří 84 m, široký je 4,8 m a nad řekou Ploučnicí ční 7,7 m. Je tvořen ze čtyř různých mostních oblouků.

Když jsem si jej patřičně prohlédla a pokochala se jeho krásou, vydala jsem se pod ním navazující malou asfaltovou silničkou zpětně směrem k zámku podél Ploučnice. Pršelo pořád a pořád a dokonce začal už i popadávat sníh – takže předpověď přece jen nezklamala. Chvíli jsem se na to nadělení koukala a říkala si..“ty stejně dlouho nevydržíš!“ a taky než dopadl na zem nebylo po něm ani vidu…..ale děsně mě to vadilo!!!! Na snímcích to bylo znát, místy padal dost „fest“, pak se mírnil až zase přestal aby po chvilce poletoval dál…. Já pokračovala podél řeky, kterou lemovaly již staré stromy zbavené listí.. na jednom mini ostrůvku se shromažďovaly kačenky, spíš kačeři, neboť společnost jim tam dělala jen jedna z tohoto rodu a ejhle, najednou, jak se tak rozhlížím kolem mě oči rozzářily mladé vrbičky svými žlutooranžovými větvemi, spíš to vypadalo,že byly omlazené staré vrby – věru byla to lahoda pro oko v tomto nepříznivém počasí. A tak jsem se chvíli kochala…..fotila, a znovu otáčela až se přede mnou zjevil železniční most, pod kterým jsem prošla a pokračovala dál. Viděla jsem již zamlženou siluetu Pastýřské stěny, pršelo pořád dál, silnička, po které jsem šla, byla jak zrcadlo, jak se na ní odrážely kapky deště. Hukot vlaku mě zpětně nasměroval hlavu a to když na něm projížděla souprava nákladního vlaku. Vybrala jsem si přenáramně „nádherný“ den na výlet, to je tedy fakt! Stále pod deštníkem ale ten mě úplně neochránil, jen spíše zabraňoval tomu, aby můj fotoaparát nedospěl k nějaké újmě, to by byla veliká škoda! Ale už se stalo, chodím deštěm…. ale jak je známo, turista musí zdolat všechny nepříznivé prognózy a vzdorovat každému počasí. A mě to ani když se nad tím nyní zamyslím nevadilo. Byla jsem ráda, že jsem se po čase dostala zase v místa, která jsem navštívila již moc a moc dávno a která jsem si opět chtěla znovu připomenout. Samozřejmě ve slunečný den by to bylo daleko hezčí.

A jak jsem tak pokračovala podél Ploučnice, došla jsem nakonec k jejímu soutoku s Labem. A ty pohledy okolo, nevěděla jsem, kam napřed zamířit objektiv abych si vyfotila tu nádheru…..Pastýřská stěna byla blíž, bylo tu přístaviště s kotvící lodí Poseidon, už byl vidět Tyršův most, na skále se mě začal zjevovat víc a víc zámek, ač jsem musela pořádně vyvracet hlavu s foťákem pod deštníkem abych jej mohla zvěčnit. Rozhlížela jsem se, kde už uvidím tunýlek ve skále pod zámkem, který vede k řetězové lávce, abych k němu došla….. a po pár schůdkách jsem k němu zamířila. Na skále byla tabulka s upozorněním, kam až sahalo Labe při povodni v r.2002. Na informující tabuli o tunýlku je psáno, že byl proražen v letech 1808 – 1810 a měl zpřístupnit lepší propojení mezi severním parkem a Zámeckými zahradami u jižní strany. Tunýlkem jsem prošla a zamířila k řetězové lávce, kde mě opět informovala tabule o její historii. Tato řetězová lávka byla vybudována v letech 1830-1831 přes výpusť ze zámeckého rybníka. Dodnes je jediným řetězovým mostem v Čechách, který je zachován na původním místě - jen kopíruji slova na naučné tabuli, neboť si nejsem jistá, zda na fotografii budou slova znatelná. Lávka byla postavena v místech, kde stával původně padací most. Je opatřena zábradlím z páskového železa. Tento řetězový most míval kdysi kamenné věže, které zapadaly svým slohem do architektury starého města.

U skály, na níž se vypíná zámek je ještě další informační tabule a sice o Vodočetu, který informuje o tom, že vodočet vytesaný ve skále je nejstarší hydrometrickou památkou ve střední Evropě.

Nu a tak v dešti a sněhových přeháňkách jsem si postupně prohlédla zajímavé historické části Děčína. Pokochala se prohlídkou i Vyhlídkou všude okolo, byť ponurou v tom nepříznivém počasí ale přece jen pro mě důležitou a zajímavou a došla pomalu pod zámkem k soše Dr.Miroslava Tyrše – zakladatele Sokola a taktéž i děčínského rodáka. Měla jsem ještě v úmyslu navštívit jeho rodný dům, ke kterému bych ale musela jít „Dlouhou jízdou“ blíže k zámku ale já se přiznám, nějak mě začínala být už zima, protože v tomhle mokrém dni jsem byla už i mokrá skoro celá i já, deštník mě chránil jen minimálně, nebyl velký, takže po stranách mě skapávaly kapky deště na rukávy i batoh a z batohu se přesouvaly ještě níže, a kam si můžete domyslet. Zkrátka začala se do mě dávat zima a tak jsem si řekla že je všeho jen do času a zamířila jsem od pomníku k Tyršovu mostu a od něj k nádraží. Viděla jsem i když bylo mizerné počasí i špičičku thunské kaple, kde jsem byla před týdnem a na opačné straně mostu jsem zase viděla už místy zasněžené vrcholky kopců. Zima se zkrátka už ozývá a dává nám znát že je už za dveřmi a že se ujme své vlády. Naposledy jsem si ještě prohlížela majestátný zámek, který dělá nemalou okrasu svému městu. I Pastýřská stěna se mě tady zjevila ze všech pohledů, odkud na ni bylo vidět nejkrásněji, neboť její bílá barva stavby mě stále tím podmračeným nebem s deštěm cestou nějak splývala s oblohou… A taky jsem se ještě i zadívala na vrch Kvádrberk, na který jsem chtěla původně zamířit a který je krásně vidět jak z mostu tak již cestou k nádraží.

Jarní dny dají člověku zase vnuknout touhu vyjít do přírody a dají průchod radostnějším myšlenkám, než podzim, který působí na dost lidí depresivně a neumí někdy čelit svému trápení a napadají zrádně jeho mysl. To jsem jenom tak podotkla ke smutné události, která se tu stala nedávno na tomto místě a proč jsem tak odložila můj výlet sem.

Takže Kvádrberk příští jaro je určitě mým cílem!!!!!! A proč ? Protože je to stolová hora z pískovce, na které byl zřízen areál s promenádami a lavičkami při příležitosti stříbrné svatby r.1879 Františka Josefa I., a jeho manželky Alžběty. Sice už tomu není dávno tak, jak to bylo kdysi zřízeno, jako všechny jiné památky i tato je velice zchátralá. Ale je tu obelisk na císařovu památku na vyhlídkové plošině s názvem Císařský výhled, odkud je krásně vidět skoro celý Děčín a pak tu jsou další dvě Vyhlídky – Sněžnická a Labská stráž. Pod tímto vrchem se nachází lesopark, který je v péči Základní školy Dr.Miroslava Tyrše s naučnou stezkou. Takže další hezké místo k poznávání zajímavých míst Děčína.

A já dojela domů z Děčína takřka ve stavu, jako to bylo v pohádce Karla Čapka: Povídání o pejskovi a kočičce jak myli podlahu…. jenže s tím rozdílem, že já po vykoupání jsem se nemohla pověsit na šňůru jako to udělali oni, aby uschli ale zabalila se do osušky, poté do pyžamka a hupla do postýlky………….!