Death Valley NP

Naše cesta po NP a městech západu se neúprosně chýlí ke konci. Dnes je předposlední den našeho pobytu a pomalu se přesouváme k LA, cesta bude dlouhá 512 km a jedná se o den přesouvací, ale i poznávací. Z velké části projíždíme NP Death Valley - Údolí smrti, které leží z velké části ve státě Kalifornie a ve státě Nevada. NP bylo vyhlášeno r. 1994, dříve státem chráněné území. První zastávku děláme u Zabriskie Point, kde je nádherná vyhlídka na zvlněnou krajinu plnou roklí, kopců a pozoruhodných barevných skal. Nejkrásnější je prý při východu slunce, lidé zde nejen obdivují krásu krajiny, ale vylézají na kopce a procházení se mezi dunami.

V oblasti Death Valley se nacházelo mnoho nerostů a minerálů, kdysi bylo hlavně těžištěm boraxu, který se dále dopravoval na mulách. Všude na to upozorňují popisky, které nás seznamují jak se samotnou těžbou, tak i osudem těžební společnosti. Ve Furnace Creek Ranch vcházíme do muzea boraxu, jsou zde k vidění různé nerosty, ale i předměty spojené s těžbou a životem těžařů před více než 100 lety. Venku v areálu jsou rovněž rúzné předměty, dokonce i parní stroj, který v Dopravě vyzěženého boraxu nahradil muly. Prohlížím si místní poštu a v Zabriskie parku obdivuji palmy.

Cestou k samotnému Údolí smrti a jeho místu Badwater děláme fotografickou zastávku u Artists Palette - Umělcova paleta. Je to nádherné, dech beroucí místo, kde se mísí různé odstíny barev. Od růžové, červené, žluté, kterou dělá železo, přes fialovou, kterou tvoří mangan až po zelenou. Jako celé údolí je velice horké, přesto je zde vidět život, v půdě se zuby nehty drží malé keříky, avšak bez jediného zeleného lístku. Projíždíme NP Death Valley, který se rozprostírá v suché poušti, ale není tak mrtvé, jak napovídá jeho název. Roste zde kolem 1000 druhů rostlin, z nichž 20 je endemických a žije zde poměrně velké množství živočichů, kteří se přizpůsobili drsným pouštním podmínkám (např.kojot, ovce, želva, ještěrky, hadi, hmyz a ptáci).

To už přijíždíme k hlavnímu cíli dnešního dne, k místu zvanému Badwater. Od parkoviště jdeme vyšlapanou cestou přes nejžhavější solné pole, v dáli jsou vidět hory. Před mnoha miliony let zde bylo 10 m hluboké jezero, dnes se toto místo nachází 85,5 m pod úrovní moře a je to nejteplejší místo na světě. Upozorňuje na to nápis na skalní stěně. My v říjnu jsme tam byli téměř v pravé poledne a bylo tam 46 st.Celsia. Povrch země je ale daleko více rozpálený než vzduch. Rukou se země nemůžete skoro dotknout, v minijezírkách je téměř vařící voda. Nedalo nám to a půdu i vodu jsme prstem vyzkoušeli. Přestože je zde nejsušší a nejžhavější místo i zde se vyskytují rostliny. Naše procházka tam i zpět v této rozžhavené výhni trvala asi půl hodiny a rádi jsme se uchýlili do klimatizovaného auta. Přesto ale dojem z tohoto místa byl jedinečný.

Po více než hodině jízdy zastavujeme v malé indiánské vesnici Shoshone. V místním obchůdku se chceme trochu občerstvit, ale s údivem koukáme, že je zde vlastně malé muzeum staré veteše. I na protější straně venku přes silnici je samé staré harampádí, stará pumpa, stroje apod. Vedle však stojí hezká restaurace Crow bar. Jdu si ji prohlédnout a zjišťuji, že jediné živé bytosti zde jsou dvě číšnice. Poslední zastávku děláme v městečku Baker, kde je teploměr měřící teplotu v Death Valley. Ubytováni tento den jsme v Barstow.