Do Ostravy za renesančními mistry i za zvířátky v ZOO

Když jsem se v závěru loňského roku dozvěděl z regionálních zpráv na ČT 24, že Ostravské muzeum připravilo pro své návštěvníky po všech stránkách mimořádnou výstavu „Albrecht Dürer a jeho současníci“, věděl jsem, že v některém z lednových, eventuelně únorových, dní mám o program postaráno. Začal jsem se ihned pídit po podrobnostech a brzy jsem zjistil, že začátkem února mají tuto výstavu ještě obohatit obrazy jednoho z mých největších oblíbenců, Lucase Cranacha staršího. A tak jsem oslovil manželku a švagrovou s dotazem, jestli mi nechtějí dělat společnost. Kupodivu chtěly a vzápětí jsem byl informován, že nás je ochoten doprovodit i synovec Marek. Ten sice toužil hlavně chlubně projet své nové bazarové BMW, ale nakonec jsem mu byl za účast na akci velmi povděčen. Zjistil jsem totiž brzy, že po svém loňském nemocničním čundru bych ještě asi měl s některými věcmi maličko problém.

Jako cestovní den D jsme nakonec určili sobotu 8. února, tedy první víkendový den, kdy byla výstava kompletní. Hned jsem také navrhl, že v případě všeobecného zájmu bych rád navštívil i ostravskou ZOO, která by měla údajně patřit k těm nejhezčím u nás. Tento bod se měl schvalovat až podle momentálního vývoje situace na místě, ale bylo mi víceméně jasné, že zvířátka asi nakonec u většiny zvítězí. Do Ostravy jsme jeli přes Olomouc a po dálnici. Cesta proběhla v klidu a v pohodě, i když v některých úsecích byla taková mlha, že nebylo vidět ani na ten pověstný šag. Ale sluníčko se snažilo a do Ostravy jsme už přijeli za krásného Jarního počasí. Díky tomu, že střed Ostravy znám celkem dobře z doby, kdy jsem sem často jezdíval služebně na někdejší Severomoravské plynárny a Krajský národní výbor, projevil jsem se jako zkušený vůdce a navigátor. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti nedaleko legendární Stodolní – a kupodivu po nás nikdo nic nechtěl. A tak jsme se rovnou vydali do centra.

Výstava totiž probíhá v muzeu, které sídlí ve staré radnici Moravské Ostravy. Jedná se o renesanční stavbu z I. poloviny 16. století, která v průběhu 16. až 19. století prošla – i díky požárům - mnohými stavebními úpravami. Na místě nás čeká tradiční rituál (pokladna, šatna, WC) a jdeme na to. Pod skleněnou podlahou zahlédneme původní základy domu, který zde již ve 14. století stával a pak již stoupáme do nejvyššího patra, kde na nás němečtí mistři čekají. Všude kolem na nás hledí různé pitoreskní postavičky … je vidět, že ostravské Divadlo loutek slaví jubileum. Pak už jen chodba s nějakým tím povídáním o grafice 15. a 16. století, košickém muzeu i největší star výstavy. A konečně jsme v hlavním expozičním sálku, kde hned na začátku zjistím skvělou věc. Dělám si zkusmo jeden snímeček a nikdo z přítomných kustodů po mně nekřičí ani mi nevyráží zrcadlovku z ruky. To je lepší než jsem čekal, a proto si pár fotografií hned s chutí pořídím. Koneckonců když jsem byl před několika lety na Cranachově výstavě v Drážďanech, tak na mě tak hodní nebyli. A tak se kochám a fotím a vracím zpět, abych mohl fotit a kochat se. O této výstavě jsem psal v samostatném příspěvku, takže tentokrát jen pár slov a okrajových poznámek.

Výstava probíhá ve dvou nevelkých sálech; v tom prvním najdeme hvězdné duo Cranach a Dürer, ve druhém pak grafická díla umělců méně významných. Je zajímavé, že Mistr Cranach (tedy přesněji Mistři Cranachové) se živil „stovkou“ různých funkcí od malíře přes obchodníka s vínem až po významného politika. Na rozdíl od dnešních politiků ale také něco uměl … a vše zřejmě hodně dobře. Takže víno neředil, skvěle maloval a jeho „poddaní“ ho milovali. Takový Standa Gross byl sice křišťálově čistý a Marek Benda vystudoval vysokou školu za dvě a půl hodiny i s cestou služební limuzínou, ale výsledek je v jejich případě dost žalostný. Možná proto, že oba nikdy v životě nepracovali a oba jsou judři. V každém případě se někteří profesionální jednotlivci o výstavě vyjadřovali s mírným despektem, ale já byl více než spokojen. V samotném muzeu pak možná nejvíce upoutá jeden z mineralogických sálů a také konečně vím, jak přesně vypadala Maryčka Magdonova. Asi bych se do ní nezamiloval a raději kradl uhlí …

Muzeum se nám líbilo, budova Staré radnice také, ale můj doprovod (Martina ani ne, ta je zvyklá) začíná trpět obvyklými syndromy jako je hlad, žízeň apod. Nejprve tedy zajdeme koupit do stánku u náměstí jakési trubičky (snad katovické rúrky, ale byly výborné), potom proklouzneme kolem katedrály Božského Spasitele (dovnitř tentokrát nezajdu, ale i tak je zajímavé, kam až dosáhne „vůně“ kadidla) a nakonec nasedneme do přibližovadla a vyrazíme do ZOO. Ta se nachází ve Slezské Ostravě, takže nejprve musíme překonat tok řeky Ostravice. Během cesty se někteří z účastníků zájezdu dokonce drze diví, proč se hrneme do ZOO, když jsme bez malých dětí. Já s manželkou se však těšíme zcela neskrývaně a z ostatních stejně vyzařuje taj(e)ná radost nad tím, že si zajdou svobodně za zvířátky a mají to na koho svést. Na parkovišti před ZOO chytneme snad poslední volné místo a pomalu zamíříme k pokladnám. Máme to bez fronty a s mimosezónní slevou (80 korun místo 110), ale od počátku je jasné, že podobný nápad jako my měla snad většina obyvatel celého regionu. Ostravská zoologická zahrada patří podle mnohých mezi nejkrásnější ZOO u nás … a částečně jim musím dát za pravdu. ZOO je to opravdu velmi pěkná, jen zvířátek vylezlo poněkud málo. A to je přitom počasí vysloveně Jarní, tedy pokud připustíme, že i jaro může být slunečné a hodně teplé.

Začínáme v sekci „Statek“ a u milých „prasátek“. Celkem mě překvapilo, že Statek byl v největším obležení návštěvníků a téměř každý z nich si drbal tyto snad půltunové gigantické vepře. Tři čtvrtiny výpravy už nevydrží a v touze napodobit pašíky si koupí alespoň párek v rohlíku. Já zatím oběhnu opičky a nějakou tu kočkovitou šelmu. Trošku mě zaskočila hromada zastaralých mříží a dosti špinavá skla, takže některá zvířata člověk téměř nevidí. Pozoruhodné je naopak obrovské stádo guinejských prasátek (tedy po našem morčat) nebo hřbitov vyhynulých druhů.

Ten párek si později koupím také (a všichni mi závidí, že ho mám o pětikorunu levnější), ale teď dostává přednost pivečko. Radegast dost pění a tak ho ve stánku nehezky slévají. Fujtajbl, ale vypít se to dalo. Pomalu míříme k pavilonu slonů, ale nejprve nás ještě čekají hroši nebo jakýsi povětší orlosupí dravec, který právě začínal hodokvas nad nehybným polním hlodavcem. Na hrochy se celkem těším, zejména od dob seznámení se s jednou povídkou pánů Š+G je to i mé oblíbené zvíře. Bohužel jsou zase pod vodou a ostatní mě odsud brzy vyhnali. Marně jsem namítal, že se tyto milé potvůrky za chvilku jistě vynoří. Náznak tu již byl.

Náplastí na tuto bolístku mi bylo setkání se štětkounem. Toto africké prasátko nejvíce připomíná nazrzlé sele divočáka s brýlemi a širokým úsměvem. Velmi milý tvor. A pak už jsme u těch slonů. Přesto, že určitě nadpoloviční většina návštěvníků ví ze sdělovacích prostředků, že sloní pavilon je zavřený kvůli slůněti, které tak nějak nepije (u stánku s pivem jsem si všimnul, že v tomto směru nelze místní nikterak pomlouvat), je zde plno. Několik desítek lidí se zoufale pokouší přes prosklené vchody nahlédnout … a něco zahlédnout. Skočíme si tady alespoň na záchod a jeden slon nám pak venku – zřejmě za odměnu - ukázal řiť. Budoucí pavilon lidoopů jsme si prohlédli prázdný, otevírat se bude bohužel až v létě. Ostravská ZOO má však velmi příjemné prostředí, takže je to v každém případě super procházka. Celou zahradou nás navíc „provázejí“ různé vodní plochy (tzv. Cesta vody) s můstky a moly i krásné Jarní počasí, takže jsme maximálně spokojeni i s tím „omezeným počtem exponátů“. I medvědi jsou kdesi zalezlí, ale plně je nahradí čilá činnost vyder a binturongů nebo kachna zoufale klouzající na ještě zamrzlé vodní hladině. Na závěr se jdeme ještě jednou podívat do Statku na prasátka, já se projdu mezi jeřáby, a pak už letím k autu, aby mně zase všichni nenadávali, že zdržuji. Tím pádem tam trčím jako mentálně postižený, protože ostatní mě očekávají u plameňáků. Ty jsem tedy nakonec vůbec neviděl a hodní příbuzní mi je pochopitelně vzápětí poslali jako nejpříjemnější místo celé ZOO. Holt po přízni řízni …

Co dodat na závěr. Fotodokumentace je chudší, protože jsem měl na kartě už jen hodně málo místa a mobil fotí úplně na … řekněme dosti nekvalitně. Zpátky sjíždíme na moravskou stranu někdejšího jediného severomoravského krajského města kolem fotbalového stadionu Baníku, což synovce vysloveně potěší. Bazaly totiž ještě nikdy neviděl. Vzápětí navrhnu, že domů bychom mohli jet přes Opavu s tím, že cestou bude větší výběr výkrmen, protože všichni už máme celkem hlad. Nakonec pojíme v opavském Globusu a ve srovnání se stejným zařízením v Olomouci prohrává Opava jasným K.O. Jistou satisfakcí nám pak je fakt, že v okolí Skřítku po dlouhé době vidíme, jak asi vypadá sníh.