Do Rakouska -Uherska 2017 pt.2 (převážně Sopron)

3.8.2017

Ač je tedy terén na hřišti vzorně upraven, přeci jen oba se cítíme jaksi nevyspalí, snad zase tím horkem, sice neměříme teplotu, ale zřejmě jsme zase zažili nějakou tropickou noc. Nakonec už s rozbřeskem se kolem pohybují různí občané mířící za prací. Včerejší vyměněná duše mě nějak stále ucházela, tak jsem ji pro jistotu ještě večer vyměnil, zdá se, že ráno drží.

Do první zastávky to nebude nijak daleko, vlastně jsme skoro na předměstí blízkého historického města. Paradoxně okolí tvoří vlastně takový výběžek do Rakouska, možná bysme mu mohli říkat Šoproňský výběžek, tedy počeštěně. Maďaři háčky ovšem nepoužívají, ačkoliv to tak nějak čtou. Asi šedesátitisícové město přirovnávají redaktoři jednoho deníku k našemu Českému Krumlovu. Chybí mu sice ten zákrut Vltavy, ale co se týče ostatního, není to přirovnání zas tak pokulhávající.

Nakonec historie Soproni (německy Ödenburg) je i mnohem starší. Scarabantia je původní latinský název sídla, které založili Římané. Během stěhování národů bylo sídlo opuštěné, na trvalo je obsadili až v 10. století Maďaři. Není bez zajímavosti, že na čas město získal Přemysl Otakar II., ale přeci jen po většinu novodobé historie je městem uherským.

Zastavujeme na velké okružní třídě (Várkerülét), nedaleko vysoké městské Požární věže. Měl by to být vlastně vstup do historického centra. V podstatě to sedí. Než ale projdeme obloukem pod věží, nakoukneme na pár zbytků městských hradeb. Nakonec jich později ještě pár objevíme.

Za průchodem se rozkládá malé, ale důležité náměstíčko. Patrně tu bývalo i prastaré forum. Městská věž vlastně přiléhá k sousednímu zámku, který slouží jako městský úřad. Prostranství obklopují další historické budovy, mj. původní sídlo starosty, dům Fabriciů, stará lékárna aj. Středu náměstí vévodí zdobený barokní Trojiční sloup. Asi nejdůležitější místní památkou je pak románsko-gotický kostel zvaný Kozí. Tam se určitě podíváme, přístup je ale až v 10 hodin (platí se). Máme tedy dost času na zbytek města. Historické centrum zase není tak rozlehlé, tak zamkneme kola a město si projdeme pěšky.

Zatímco včera ve Wiener Neustadtu bylo kde co zavřené, tady se zase staví, přesněji dláždí. Takže některé uličky nejsou tak dokonale fotogenické, jak by si zasloužily.

Spousta fasád nese prvky románských, gotických či renesančních prvků (pokud nejsou zcela původní), i v průjezdech či průchodech najdeme různá ostění, kamenné rámy apod. Historické město mělo protáhlý oválný tvar od severojižní, i ulice jsou veden v tomto směru. Míjíme evangelický kostel, a postupně dorážíme ke kraji starého města. Zde honosná budova městského divadla s IC a přes ulici barokní dominikánský kostel. Ten je vlastně místním farním svatostánkem. Jsme vlastně zpátky na Okružní ulici, ale z druhé strany.

Už se značně oteplilo, takže zakoupíme osvěžení v blízkém obchůdku. Do středu se dostaneme průchodem v domech. Leckdy se nemusí chodit jen uličkami, ale průchody jsou i v některých domech přes různé dvorky. Ty nás provedou k prodejně suvenýrů, naproti zase Antikvariát. A protože tu nají i desky a CD, nacházíme i pro nás zajímavé kousky. Přiznejme si, že v dobách reálného socialismu byla maďarská pop music a zejména ta rocková část u nás sledována se značným zájmem. Přeci jen angloamerický bigbít byl těžko dostupný, takže kapely jako Omega, P-mobil, Scorpió (ne Scorpions), nebo Locomotiv GT měly u nás spoustu příznivců. Takže plechová krabička s CD posledně jmenované kapely s ocitla v brašně u řidítek.

Novogotický kostel Uršulinek je sice zavřený, ale další ulička nás přivádí k další památce. Tu si necháme před odjezdem. Nakouknout se dá do kostela sv. Jiří, zvenku barokní, interiér nezapře gotický původ. Je ale čas na ten Kozí kostel. Samozřejmě není zasvěcen žádnému sudokopytníku, ale panně Marii. A ta koza je správně kozoroh. Ten je vlastně sousedem Benediktinského kláštera. Chrám není zas tak obrovský, ale gotický prostor skrývá řadu zajímavých prvků. V kostele bylo korunováno několik uherských královen, proto se chlubí přízviskem korunovační.

Součástí prohlídky je domácí kaple a část křížové chodby, vše převážně gotické. Než zamíříme k ulici Uj útca (ta maďarština je strašná) trošku moku v restaurantu s příznačným názvem Gambrinus, ovšem místní značku.

Ve zmíněné ulici ještě hodláme navštívit synagogu. Zdejší židy postihla podobná tragédie, jako ve zbytku Evropy. Co je ovšem pozoruhodné, ač byli Maďaři vlastně spojenci Německa, na deportaci se nepodíleli, to si museli nacisti obstarat vlastními silami.

Synagoga je dnes muzeem, mimo té se může návštěvník podívat i do obřadní koupelny mikve.

Tím máme město skoro odbyté, ale na výpadovce máme ještě cestou hřbitovní kostel sv. Michala. Přijíždíme sice k zavřenému, ale než jej celý obejdeme, přichází paní (asi uklidit) a bez problému nám otevře.

Tolik k Soproni. Město je blízko velkého vnitrozemského Neziderského jezera, přes sousední ves Tomalom ještě do Rakouska. Ne velké, ale je tu i pár kopců. Hraniční obec se nazývá Mörbisch am See, cílem je městečko Rust. Dle Markova plánu jsou tu k vidění prastaré fresky, ovšem až ve tři odpoledne. Tak navrhuji výlet k jezeru. Ovšem Neziderské jezero je značně bahnité a koupat se v něm moc nedá, mají tu sice placené koupaliště, to by zase zabralo spoustu času. Vracíme se tedy do městečka, ale průvodkyně nikde. V IC se dozvíme, že to je stará paní a zřejmě nemocná, takže fresky asi neuvidíme. Ovšem Rust je dostatečně zajímavý i tak. Mimo historických památek se pyšní i četnými Heurige, tedy vinárnami a rovněž – čápi. Jestli ne na každém tak aspoň na každém druhém domě mají čapí hnízdo a velkých ptáků tu létá skutečně dost.

Vracíme se tedy s částečně nepořízenou.

Zpět na Mörbisch (a gulášovku), za hranicí Fertőrákos, Balf atd. Vše kolem jižního břehu jezera. I z maďarské strany je to taková rekreační oblast, takže končíme den v hospůdce u chatové oblasti u Hidegség.

Díl 4.
Díl 3.
Díl 1.