Dobrodružství v Bosně a Hercegovině I.
Za mého studijního pobytu v maďarské Pécsi jsem oplýval jednou zásadní věcí, časem. Rozhodla se tedy jedna roztodivná skupinka spolu se mnou, že se vypraví do blízké a přeci velmi vzdálené Bosny a Hercegoviny. Rozhodujícím faktorem pro to nám byla existence přímého spojení Pětikostelí se Sarajevem.
O tom, že vlak byl přímý jen na papíře, napíši vzápětí. Nejprve bych, co na úvod se sluší, trochu pojednal o tom zvláštním soustátí Bosny a Hercegoviny. Tedy jde o poměrně volné až konfederační sdružení dvou entit. Jednu z nich, Republiku srbskou, obývají až na vyjímky výhradně a asi poněkud překvapivě Srbové. Federace Bosny a Hercegoviny je pak domovinou Muslimů a Chorvatů. Nikoliv, nejde o chybu, Muslimové jsou označením obyvatelstva povětšinou muslimanského vyznání, často označovaní jako Bosňáci. Takové státní uspořádání vychází z mírové dohody z Daytonu. Pro oba celky je společná měna, zahraniční reprezentace, hlavní město...Moc toho není. Více je rozdílných věcí-správní členění, státní svátky (!), každá entita má vlastní vlajku, používá jinou abecedu (!) a i disponuje vlastními národními železničními podniky. Věru podivná to krajina.
Naše výprava skládá se ze mně coby Čecha, dvou Poláků, dvou Španělů, Francouze a Nizozemky. Po poledním se scházíme na nádraží. Zpáteční jízdenka zaručuje poměrně velkorysou slevu a já jsem schopen si ji plně obstarat maďarsky. Nesmírně hrdý na svůj výkon nastupuji s ostatními do vlaku. Původně dlouhá souprava od Budapešti se v Pécsi smrskává na pouhé dva vozy, maďarský a chorvatský. Mělo by mi to být znamením zmatečného cestování. Hranice přichází brzy a na stanici Beli Manastir jsme vyhnáni z vagonu. Nutno přestoupit, hlásá lámanou němčinou průvodčí od chorvatských železných drah. Náhradní souprava. Chvíli se vezeme nezáživnou Slavonií a už tu spatřujeme neklamné známky válečného běsnění nacionalistů. Neobývané domy, patrné díry po střelbě, nápisy hlásající smrt četnikům mi nepůsobí zrovna veselí. Osijek.
Državna granica. A přestup. Nyní dokonce do autobusu. Na Sávě, symbolu jugoslávského bratstva i jedinstva, nyní probíhá hranice. Naše různorodé pasy působí exoticky. Korektní kontrola však nemůže vyvážit zklamání z průběhu cesty. Řítíme se dále v šeřícím se večeru. Brzy již nejsme schopni rozeznat ani obrysy míhající se za okny. Taková tesknota, co na nás padá, jako by odrážela tuto posmutnělou zemi. Zkoušíme se zabavit kartami. Ani se nám ale vlastně nechce. Nějakou setrvačností se držíme do posledního přestupu. Teď zas na vlak, který si dává záležet, by nás co nejdříve dovezl do cíle. Sarajevo, málo chybělo a dnes bychom Tě nedosáhli. Mé obligátní dvouhodinové zpoždění ani tu nevadí. Dva milí chlapíci z našeho hostelu s klidem čekají na nádraží. Jsou tu už zvyklí, neláteří a jsou za nás rádi. My ale asi více!