Dobytí severního pólu - nejsevernější bod Česka
Dobytí severního pólu
10. - 11. prosince 2011
Sobota
Tentokrát jsme se vydali do malebného Šluknovského výběžku s cílem dobýt nejsevernější bod Česka a taky nejsevernější krčmu. Šluknovský výběžek nás vždycky láká hlavně proto, že to není turistická oblast, všude lesy, louky a kopce, ale vysoké jen tak, aby byly hezké, ale člověk se cestou nahoru nezpotí. Zajímavá je možnost dopravy: prakticky všude jezdí vlak, a to dost často.
Z Mikulášovic (Nixdorf) jsme zamířili po modré mírně do kopce a pak lesem na Tanečnici. Rozhledna už byla otevřená a poskytovala daleký kruhový Rozhled. Když jsme sešli dolů, právě otvírala hospoda, tak jsme se tam posilnili, ale moc neohřáli, protože zřejmě právě zatopili v jediných, nepříliš výkonných kamnech. Obsluha byla příjemná, jídlo a pivo skvělé. Přešli jsme hranici a z lesa jsme se vynořili nad Sebnitz. To městečko je krásné a utopené v hlubokém dolíku. Klikatí se tam trať, která kdysi vedla i do Československa – ještě tam je zarostlá kolej se zetlelými pražci. Tak jsme šli po ní a zakrátko jsme byli v Dolní Poustevně (Niedereinsiedel) na nádraží, odkud právě odjížděl motorák. Pól, který si na Tanečnici dal o pivo míň, měl deficit neboli žízeň, tak jsme museli do krčmy. Lépe řečeno do Restaurace U Krejzů, kde o nás nejevili moc zájem a bylo tam strašně zakouřeno, a to byla jediná hospoda za celý víkend, kde se nám nelíbilo. Po silnici a polní cestě jsme došli do Lobendavy (samozřejmě Lobendau), kde jsme se těšili na hospodu U hraničáře; nic severnějšího u nás už není. A netěšili jsme se nadarmo. Zase se potvrdila zkušenost, že když hospodu vede starší paní, tak je o nás postaráno, jako u maminky. Útulná krčma, dobré pivo a plná míra a paní na každé naše přání (cokoli k jídlu, něco sladkého apod.) odpověděla: „A co by to mělo být?“ Pak zaimprovizovala, zmizela někde vzadu a přinesla přesně to, na co jsme měli chuť. Například gothaj s octem a cibulí, tak dobrý, jaký býval před zamlada a teď už nikde není, nebo nějaký zákusek. „Zrovna se vaří guláš, asi tak za hodinu bude.“ Nic jiného jsme ani slyšet nechtěli. Paní hostinská byla zvědavá, co hodláme dělat v noci. „A kdybych věděla o sále, který sice není vytopený, ale jsou tam matrace?“ No to snad ne! Nebudeme muset stavět stan a ráno lézt do zmrzlých bot! Posilněni gothajem, pivem a dobrými zprávami jsme si vzali čelovky, odešli z krčmy a zamířili na Severní (Hilgersdorf) a odtud na západ k hranici. Nejdřív jsme si ale za Lobendavou prohlédli krásný starý hřbitov. Já jsem si tam vyhlédl místo s výhledem na ves a okolní kopce. Cesta po hraničních kamenech je orientačně nenáročná, i když Pól, který si nevzal čelovku („v noci je přece vidět“), občas zakopával o kameny nebo padal do močálu. Dobyli jsme severní pól, ověřili si, že souřadnice, které jsou na ceuli i na internetu, jsou opravdu asi o 350 m vedle (správně je N 51°03.345 E 014°18.905) a pokračovali dál. Cesta od pólu je nádherná a stojí za to se sem vypravit za světla. Vede totiž podél nádherného klikatého potůčku a v závěru vyjde z lesa na pastvinu (to už nebyly mraky a všechno bylo jasně osvětlené kulatým měsícem), kde se pasou koně. Po silničce jsme pak došli přes Severní do Lobendavy, kde už na nás čekal guláš tak dobrý, jak se dnes už vidí málokdy. Člověk by ani neřekl, že je čerstvě uvařený. Dnes to prostě nemělo chybu. Příjemně unavení jsme se uložili v obrovském sále, kde byly 3 °C a zcepeněli.
Neděle
Ráno se paní hostinská zeptala, jestli chce čerstvý rohlík. I když jsme už ve spacáku snědli svoji snídani, neodolali jsme. Na stole přistálo kafe a rohlíky se šunkou z obou (!) stran namazané máslem. Sem se určitě musíme vrátit.
Vyšli jsme do mrazivého rána zalitého sluncem. Paní nám předtím zkorigovala cestu (jděte přes Annaberg a Šenova po zelené, přes Vlčí prameny, je to tam moc pěkné), tak jsme tam šli. Anenský vrch stál za to: kaple, křížová cesta a výhled na Lobendavu, všechno krásně barevné. Krížová cesta (https://www.turistika.cz/mista/krizova-cesta-na-anenskem-vrchu-annabergu-dc--2) nevede na vrchol, jako obvykle, ale od kaple do oblouku a zase zpátky, to jsme ještě nikde neviděli. A je tu Getsemanská zahrada se sochami modlícího se Ježíše a spících učedníků.
Lesem přes Vlčí prameny (kaskáda lehce zamrzlých lesních rybníčků) jsme došli k nádraží Lipová, odkud jsme šli přímo po kolejích (abychom měli výhled) do Velkého Šenova (Schönau). Než otevřeli krčmu, prohlédli jsme si hřbitov (pěkný, ale radši si lehnu v Lobendavě, tam je lepší výhled) a šli ke krčmě, před kterou jsme museli počkat, než dorazí hospodský. Je to tu zvykem, říkali místní, kterých se tu spolu s nám shromáždil pěkný houf. Vyplatilo se to – všechno, co jsme si tu dali, nás potěšilo. Šli jsme pak na Staré Hraběcí (Grafenwalde) a nahoru do Knížecí (Fürstenwalde). Obě obce mají pár domů a jsou moc pěkné. Odtud vedla cesta na už z dálky viditelný protáhlý vrch Hrazený, který je nejvyšším kopcem ve výběžku. Zalesněný vrch poskytoval tu a tam jen omezený výhled, ale na jeho východním konci je pěkná vyhlídka směrem na severovýchod.
Sešli jsme z Hrazeného a v lese pod Plešným jsme našli Mlýnský rybník, který je sice na mapě, ale ve skutečnosti má protrženou hráz, takže to je vlastně místo, kde kdysi byl rybník. Pod hrází je zřícenina mlýna (Fürstenwalder Mühle). Z lesa jsme se vynořili u Starého Hraběcího a přes Jelení kopec (louky, výhledy zalité nízkým sluncem) jsme došli do Mikulášovic.
Sobota: 29 km
Neděle: 21 km